KY - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bridgett

Fantastické pomůcky a lesklé předměty

Asi před pěti minutami jsem slyšela Noaha, jak prochází kolem dveří, zatímco jsem se líčila, takže vím, že vzduch je čistý.

Vyběhnu proto do svého pokoje, zavřu dveře a zamířím ke skříni, abych si našla něco na sebe. Vyberu si džíny, krémový svetr a kotníkové boty, které mi k nim ladí, pak si uvážu šálu kolem krku a vezmu si bundu, než vyjdu z pokoje. Když dojdu na konec chodby, najdu Noaha sedět na gauči, ležérně oblečeného v džínách, mikině s kapucí a teniskách, s baseballovou čepicí na hlavě. Kde si vůbec kupuje oblečení, které se hodí k jeho velké postavě, je mi záhadou.

„Připravena?“ zeptá se a já si uvědomím, že na něj zírám jako nějaký idiot.

„Jo, promiň. Jen si musím vzít telefon.“ Rychle jdu do kuchyně, odpojím ho z nabíječky a zapnu. Jakmile mobil ožije, na displeji se objeví zpráva od mého bývalého, nejspíš ze včerejšího večera.

 

Conner: To auto patří mně. Je napsané na mě. Je mi úplně jedno, co na to říká tvůj právník.

 

Zatnu zuby a odpovím mu.

 

Já: Tvoje auto bylo včera v noci zdemolováno poté, co mě přepadli na benzínové pumpě. Zavolej si  na policejní stanici a zjisti si, kde si ho můžeš vyzvednout.

 

„Všechno v pořádku?“ Nadskočím při té otázce a otočím se k Noahovi, uvědomím si, že jsem ve své frustraci zapomněla, že je tady.

„Jo, zrovna píšu Connerovi o té situaci s autem, protože jsem to včera večer nestihla.“ Zastrčím si telefon do tašky a zvednu oči a zjistím, že mě Noah pozorně studuje. Vážně, ten chlap musí být nejlepší vyšetřovatel, protože stačí jediný jeho pohled a během pár vteřin bych ze sebe vysypala celý svůj životní příběh. Jako ten kluk ve filmu The Goonies, co vyprávěl tu historku o zvracení, když ho po kamarádech sebrali ti zlí. „Jsem připravena, jestli ty také.“

Odstoupí stranou a já projdu ke dveřím, zatímco on si bere z podlahy vedle gauče tašku. Když vyjdeme ven, zamykám. Ale místo toho, aby zamířil na parkoviště, stojí za mnou jako nějaký přerostlý strážce a já se cítím trapně. Když jsem hotová, jdeme po chodníku. Jelikož jsem jeho auto viděla už dřív, nepřekvapí mě jeho velikost. Kdyby to byl jiný muž, předpokládala bych, že se snaží dohnat některé fyzické atributy, které mu chybí, ale Noahovi vyvýšený černý vůz 4x4 dokonale sedí. A opravdu by vypadal divně, kdyby jezdil v menším autě.

Místo aby šel rovnou k řidiči, doprovodí mě ke dveřím spolujezdce a otevře mi je, abych nastoupila. Trvá mi několik pokusů, než se mi povede dostat zadek na sedadlo, ale když se mi to konečně podaří, zavře dveře a pak se vydá kolem korby náklaďáku. Když si zapínám bezpečnostní pás, rozhlížím se po interiéru. Nikde v dohledu žádná nejnovější technologie a něco mě na tom uklidňuje. Je to normální chlap – prostě milý, obyčejný chlap –, na kterého nedělají dojem módní vychytávky a nablýskané předměty.

„Kde chceš jíst?“ Zeptám se hned, jak otevře dveře, ještě než stihne usednout za volant.

„Byla jsi v Maple Biscuits?“ odpoví otázkou a já zavrtím hlavou. Jeho úsměv způsobí, že se mi v břiše objeví rej motýlů a můj tep se zrychlí. „Tak to si přijdeš na své.“

Nastartuje motor a vycouvá z parkovacího místa, než si zapne bezpečnostní pás. Zatímco řídí, podívám se do mobilu na jídelní lístek restaurace, abych se ujistila, že mám dost peněz na jeho i moje jídlo, ale potom vnitřně zasténám, když se na displeji objeví Connerovo jméno.

„Zvedneš to?“ zeptá se a já chci říct ne, ale vzhledem k tomu, co se stalo včera večer, vím, že nemám na výběr.

„Bohužel,“ zamumlám, pak kliknu na zelený symbol telefonu a přiložím si ho k uchu. „Connere.“

„Ukradli ti auto?“ zakřičí místo pozdravu a já mírně odtáhnu telefon, než odpovím.

„Ano.“

„Tohle by se nestalo, kdyby ses už kurva vrátila domů, Bridgett.“

„Mohlo se to stát kdekoli. A jak už jsem ti říkala, nevrátím se.“

„Co ode mě chceš?“ křičí. Představím si jeho pohlednou tvář – rudou vztekem – a rozcuchané vlasy, protože si je vždycky rve prsty, když je naštvaný nebo když není po jeho.

„Chceš, abych odpřisáhnul na smrt mojí matky, že už nikdy nebudu podvádět? Že mi nevadí, že nebudu mít dítě? Jestli to chceš, tak to udělám.“

„Chci jen, abys podepsal rozvodové papíry.“ Zachovávám vyrovnaný tón, protože stejně nic jiného nepomůže.

„Jdi do prdele! Myslíš, že se nemůžu mít lepší, než jsi ty? Že se nemůžu mít někoho hezčího, než jsi ty?“ zuří mi do ucha. „Jsi ta nejhorší ženská, jakou jsem kdy měl v posteli, a ty se divíš, že jsem tě podváděl při každé zasrané příležitosti…“

Jeho slova zmizí, protože mi Noah vytrhne telefon z ruky. Škubnu hlavou na stranu a zděšeně sleduju, jak si přikládá můj mobil k uchu a zavrčí: „Už na její číslo nikdy nevolej. Jestli s ní potřebuješ probrat nějaké věci, ať si tvůj právník promluví s tím jejím.“ A s tím ukončí hovor a odhodí můj telefon do držáku na nápoje mezi námi, pak se otočí a podívá se na mě. „Nebudeš s ním mluvit.“

„Ty jen…“

„Už nikdy víc, Bridgett,“ přeruší mě. „Ten chlap…“ Čelist se mu sevře. „Už nikdy.“

Se staženým hrdlem a s obličejem jako v ohni přikývnu. Očividně slyšel, co Conner řekl. Jestli tohle už není dost ponižující, tak už nevím. Není to poprvé, co mi Conner dává za vinu svou nevěru, ale vědět, že ho slyšel někdo jiný? Že ho Noah slyšel říkat, že jsem v posteli tak špatná, že musel jít jinam, to je… strašné a já se hluboce stydím.

Zbytek cesty zírám z okna a odmítám podlehnout nutkání brečet, jak bych chtěla. K mé smůle dorazíme příliš rychle na malé náměstíčko, kde je restaurace. Noah zaparkuje auto. Jakmile zastaví, já okamžitě vyskočím ven, totálně ponížená. Potřebuju alespoň pár vteřin na čerstvém vzduchu, abych se ještě trochu vzpamatovala. Zvlášť předtím, než si budu muset sednout naproti němu do restaurace a nezbude mi nic jiného, než se mu podívat do očí.

„Hej!“ zavolá na mě. Otočím se a zjistím, že se řítí mým směrem. „Až příště vystoupíš z mého auta ještě předtím, než ho zaparkuju, budeme mít problém.“

„Co…? Cože?“ Ustoupím o krok, když se ke mně přiblíží.

„Chápu, že jsi naštvaná kvůli tomu, co ti řekl ten blbec, kterého sis vzala, ale nebudeš se vystavovat nebezpečí. Rozumíš?“

„Nebyla jsem v nebezpečí,“ řeknu tiše. Vydá hluboký vrčivý zvuk, z něhož se mi zježí chloupky na zátylku, jak se jeho oči děsivě zúží. „Chci říct, dobře,“ rychle se opravím.

„Dobře,“ zabručí a nevypadá o nic méně naštvaně. Posunu se na nohou, když se jeho oči zabodnou do mých.

„Půjdeme se najíst?“ Vyhrknu a chci ukončit ten trapný pohled mezi námi.

„Ano.“ Chytne mě za zápěstí, čímž mě zaskočí. Kůže mě od jeho doteku pálí – ne ve špatném slova smyslu, silně si uvědomuji jeho blízkost – a kupodivu mi hned chybí, když dojdeme k restauraci a on mě pustí, aby mi otevřel dveře.

Jakmile vejdeme dovnitř, vidím, že lidé stojí u vchodu a čekají, až se uvolní místo, protože celá jídelna je plná lidí a všechny stoly jsou obsazené. Stoupneme si do fronty a já se rozhlédnu a všimnu si, že spousta hostů upírá oči na Noaha. Nejen ženy, ale i muži. Přemýšlím, jestli vždycky přitahuje tolik pozornosti všude, kam přijde.

„To jste tu jen vy dva?“ Mladá žena, která nejspíš ještě chodí na střední školu, nás s úsměvem přivítá, když konečně dojdeme k pultu.

„Jo,“ odpoví jí a ona sklopí pohled na papír před sebou a pak se podívá mezi Noaha a mě.

„Bude to trvat asi deset minut. Nevadí to?“

„To nám vyhovuje.“ Zvedne bradu a pak jí nadiktuje své jméno, které si zapíše do seznamu.

Když se přesuneme a stojíme ve výklenku u vchodových dveří s ostatními, přistoupí k nám s oslnivě bílým úsměvem pohledný muž s nádhernou tmavou pletí, oblečený v džínách a termotričku s vestou přes hlavu. Za ruku drží ženu, o které přísahám, že musí být modelka. Jestli není, tak by měla být. Stejně jako ten muž má bezchybnou pleť a její vysoká, štíhlá postava by většinu návrhářů rozplakala štěstím. Upřímně řečeno, i v džínách, které má na sobě, s rolákem a trenčkotem, který ladí s jejími špičatými botami, vypadá, jako by si právě odskočila z mola.

„Noahu.“ Muž udeří Noaha pěstí. „Zrovna jsem o tobě ráno mluvil.“

„Jo?“ zeptá se Noah, zatímco žena se k Noahovi nakloní a s úsměvem, který se vyrovná úsměvu jejího muže, ho obejme jednou rukou. Stojím trochu stranou, cítím se trapně a nepatřičně.

„Slyšel jsem, že ses přihlásil na místo detektiva.“

„Ano,“ odpoví mu Noah a já zakloním hlavu, abych se na něj podívala, v úžasu nad tou novinkou, protože je mi jasné, že je to velká věc.

„Jestli ti to místo nedají, mám v Nashvillu stůl s tvým jménem.“

„Toho si vážím, chlape,“ řekne Noah tiše.

„Jen říkám pravdu. Byli by hloupí, kdyby ti nedali to, co chceš, zvlášť když jsi jim pomáhal řešit případy i bez titulu.“ Noah mi položí ruku na spodní část zad a posune mi ji kolem pasu, aby si mě přitáhl blíž k sobě.

„Bejby, tohle je seržant Devon Marshall a jeho žena Nova. Tohle je sestra mého nejlepšího přítele, Bridgett.“

„Ráda vás oba poznávám.“ Pohrávám si s držadlem kabelky před sebou, zatímco Nova se dívá mezi Noahem a mnou.

„Sestra tvého nejlepšího přítele?“ Nova zvedne obočí a její oči se zastaví na Noahovi. „To zní zajímavě.“

„Jsme jen kamarádi,“ řekne jí a já se kousnu do vnitřní strany tváře. Už to pojmenování je hodně přitažené za vlasy, pomyslím si. Za posledních pár měsíců jsme se potkali jen několikrát a skoro jsme spolu nemluvili.

„Hmm.“ Setká se s mým pohledem. „Líbí se mi tvoje šála a kabelka.“

„Děkuju.“ Dotknu se šály Burberry kolem krku, kterou mám v plánu prodat a kterou bych asi neměla nosit. „Mně se líbí celý tvůj outfit.“

„Díky.“ Usměje se na mě a pak se nakloní ke svému manželovi. „Měli bychom jít, než nám tvoje matka unese děti.“

„Kéž by to udělala,“ řekne jí Devon a ona ho plácne do hrudi, což ho rozesměje. „Dobře, dobře. Rád jsem tě poznal, Bridgett. A Noahu, očekávám, že mi zavoláš, jestli to nevyjde.“

„Ozvu se ti,“ odpoví. Nova nám zamává, zatímco Devon kývne hlavou. Když odejdou, podívám se na Noaha a začnu otevírat ústa, abych se zeptala na to, že chce být detektivem, ale přiblíží se k nám žena se dvěma jídelními lístky.

„Pojďte, prosím, za mnou.“ Usměje se a pak se otočí. Jdeme za ní a proplétáme se mezi stoly do zadní části místnosti k rohovému boxu, který je tak akorát velký pro dva.

Sundám si sako a začnu si sedat na místo obrácené k restauraci, ale zastavím se, když mě Noah opatrně přesune na lavici na opačné straně stolu. Počká, až se posadím, a pak se posadí na protější stranu boxu.

Tak dobře.

„Já jsem Holly a dnes ráno budu vaše servírka. Dá si někdo z vás kávu, nebo mimózu, zatímco si budete vybírat?“ Podá nám každému jídelní lístek.

„Já bych si dala šálek kávy, prosím.“ Usměju se na ni. Ona úsměv opětuje a pak se podívá na Noaha, který požádá o totéž.

„Hned jsem zpátky.“ Odejde a já si zastrčím kabelku a kabát do prostoru vedle sebe, zvednu oči k Noahovi a zjistím, že si prohlíží místnost.

„Takže ty chceš být detektivem?“

Při mé otázce se jeho pohled přesune na mě a on se uvolní na židli. „Jo.“ Sundá si čepici. „Pracuju na tom už nějakou dobu, ale moje stanice je malá, takže tam není moc možností.“

„Ale něco se teď rýsuje?“ Hádám a on přikývne.

„Před týdnem odešel jeden detektiv do důchodu, proto se  uvolnilo místo. Několik z nás se o tu pozici uchází, takže musíme počkat, koho vyberou.“

„Určitě ho dostaneš ty,“ řeknu mu a pak se opřu, když se Holly zastaví na konci stolu, aby nám podala kávu.

„Potřebujete vy dva ještě pár minut?“ zeptá se.

„Ano, prosím,“ řeknu jí. Přikývne a znovu se rozběhne. Když je pryč, vezmu malou konvičku se smetanou, kterou na stůl postavila, naliji si trochu smetany do hrnku a pak ji podám Noahovi. „A vypadá to tak, že pokud to místo nedostaneš, můžeš ho získat jinde.“

„Až na to, že já nechci jít nikam jinam,“ řekne mi, zatímco ke mně přisune nádobku s cukrem.

„Proč ne?“

„Miluju své město, zdejší lidi, muže a ženy, se kterými pracuji. Neříkám, že je na Nashvillu něco špatného, ale nikdy jsem netoužil pracovat ve městě.“

„To chápu.“

„Stýská se ti po životě ve městě?“ zeptá se a já se poškrábu na nose.

„Ne. Chci říct, že mi chybí Starbucks, který jsem měla jen dvě minuty jízdy od domu, a že jsem nemusela jezdit tak daleko do obchodu s potravinami, ale nechybí mi město a jeho provoz.“ Zvednu kávu a napiju se, pak si začnu prohlížet jídelní lístek, abych měla vybráno, než se Holly vrátí. „Tak co je tu dobrého?“

„Všechno,“ řekne a já se na něj usměju.

„To mi moc nepomáhá.“

„Ale je to pravda,“ odpoví. Nakonec moje volba je snídaňový sendvič se sušenkami, šunkou, vejcem a sýrem.

A skutečně se Noah nemýlil, protože všechno jídlo je vynikající. Ale ještě lepší je, že si ho můžu vychutnat, když sedím naproti němu. Protože i když ráno začalo podivně, na konci snídaně se moje nervy uklidní a všechny rozpaky z dřívějška jsou dávno pryč.