KY - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bridgett

Na mizině a zlomená

Sedím se zkříženýma nohama na gauči a vedle sebe mám na polštáři položený notebook a procházím nabídku vozidel s nulovou akontací, která jsou k dispozici u místního prodejce, protože nemám peníze, ale nutně potřebuji auto, a to rychle.

Včera večer pro mě Aiden přijel, když mu Noah zavolal, přesně jak řekl. A zatímco jsme seděli v autě na cestě k jeho domu, Noah mu znovu zavolal, aby mu oznámil, že moje auto bylo zdemolované. Muži, kteří vykradli benzínovou pumpu, ho převrátili, když je policie pronásledovala po venkovské silnici. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale byli dost potlučení na to, aby utíkali dál, a tak byli okamžitě zatčeni.

Jakkoli jsem byla ráda, že se budou zodpovídat z toho, co udělali. Zjištění, že mi auto nevrátí, byla rána, na kterou jsem nebyla připravena. Vzhledem k tomu, že je napsané na Connera, bude to on, kdo dostane šek od pojišťovny, jakmile vše dokončí. A šance, že mi ty peníze dá, abych si mohla pořídit jiné auto, je asi tak pravděpodobná, jako že mě unese miliardář, který je do mě bláznivě zamilovaný.

Kliknu na fotku bílé čtyřdveřové Toyoty, která vypadá, že je v dobrém stavu, projdu si zbytek fotek a pak si přečtu podrobnosti. Upřímně řečeno vůbec nemám ponětí, co přesně ty technické věci znamenají. Kdybych byla někdo jiný, měla bych kamaráda nebo manžela kamarádky, kterému bych mohla zavolat a zeptat se, ale já nikoho nemám. Přátelé, které jsem měla, když jsem žila s Connerem, se ke mně všichni otočili zády, což dokazuje to, co už jsem věděla: nikdo z nich nebyl mým skutečným přítelem.

Ne že by mi nějak zvlášť mohli s koupí pomoc, protože pochybuji, že někdo z nich skutečně ví něco o autech. Tedy kromě informace, jaký model je ten nejdražší a jak se s ním jezdí. A já odmítám jít pro pomoc k rodičům. Táta už mi dal práci, což je víc, než si zasloužím. A máminu pomoc by doprovázely podmínky nebo slovní kázání o tom, jak by byl můj život mnohem jednodušší, kdybych se vrátila ke Connerovi a přestala být tvrdohlavá.

S povzdechem se zvednu z gauče a odnesu si prázdný šálek od kávy do kuchyně. Než se pustím do hledání auta dnes ráno, musím dokončit přípravu. Pak zajdu dolů ulicí do místní drogerie a poprosím je, jestli mi nepůjčí telefon, abych si mohla zavolat taxíka, který mě odveze na policejní stanici, kde snad dostanu mobil a kabelku.

V půli cesty do ložnice zazvoní zvonek. Otočím se a zamračím se, protože je po šesté, což je velmi brzo na jakoukoliv návštěvu. Jdu ke dveřím, zvednu se na špičky, abych se podívala kukátkem: Srdce se mi rozbuší, když na schodišti uvidím stát Noaha. Dopadnu na rovné nohy, odemknu zámky a otočím petlicí, protože vím, že by bylo nezdvořilé neotevřít.

„Ahoj,“ pozdravím, jakmile otevřu dveře. Pokusím se usmát, protože se cítím trapně, když jeho oči přejdou z ručníku, do kterého jsem si zabalila vlasy, na župan, který mám na sobě.

„Ahoj, bejby.“ Vykročí ke mně a já ustoupím, abych ho pustila dovnitř. Dveře se za ním hned zavřou, za což jsem vděčná, protože dnes je venku zima, i když už přichází jaro. Rychle si uvědomím, že když stojí tak blízko mě, mám najednou pocit, že se nemůžu ani nadechnout, jakoby vyplnil všechen prostor. Pořád má na sobě uniformu, včetně neprůstřelné vesty, díky níž vypadá ještě větší – což by si člověk myslel, že to není možné, ale je. Nechybí mu ani jeho zbraň. „Myslel jsem, že bys tohle mohla potřebovat, tak jsem si řekl, že ti věci přivezu, než pojedu domů.“ Sklopím zrak, v jeho rukou uvidím svou kabelku. „Je v ní tvůj mobil.“

Zvednu k němu oči a cítím, jak se mi stahuje hrdlo, jako bych se měla rozplakat. A já opravdu nechci brečet.

„Děkuju.“ Vezmu si od něj kabelku. „Zrovna jsem se chystala jet na stanici se zeptat, zda bych ji nemohla dostat zpět. Ušetřil jsi mi cestu.“

„Možná bys ji měla zkontrolovat, jestli je všechno ještě uvnitř. Myslím, že ji nestihli prohledat, ale člověk nikdy neví.“

S přikývnutím ji odnesu do kuchyně, položím ji na linku, otevřu ji a najdu všechno přesně tam, kde to bylo včera večer. „Všechno je tady.“ Vyndám telefon a zapojím ho, aby se mohl nabíjet, pak se podívám přes vysoký pult, který odděluje kuchyň od obývacího pokoje. Najdu ho ještě na druhé straně místnosti u dveří, ale jeho pohled se upírá na pohovku, kde jsem nechala notebook.

„Hledáš auto?“

„Ano.“

„Neměla by ti pojišťovna poskytnout náhradní vůz, než si seženeš nové auto?“

„Kdybych se nerozváděla a můj bývalý manžel nebyl blbec, tak by to takhle fungovalo.“ Vyjdu z kuchyně a jdu ke gauči, abych si vzala počítač a zavřela ho. „Ale vzhledem k tomu, že mi Conner už několik týdnů vyhrožuje, že mi sebere auto, jsem si jistá, že tuhle situace využije jako perfektní záminku, aby to udělal.“

„On ti vyhrožuje?“ Noah se tiše zeptá. Když se setkám s jeho pohledem, najdu v jeho tváři stejný výraz jako včera večer, když zjistil, že na mě někdo namířil zbraň.

„Ne fyzicky,“ ujistím ho tiše. „Jen mě obtěžuje různými naschvály. Nemyslím si, že by mi někdy ublížil.“

„Proč se vlastně zlobí?“ Opře se a zkříží si ruce na široké hrudi.

„To nic.“ Zavrtím hlavou.

„Jak to, že se ti pokouší vyhrožovat?“ opakuje o něco hlasitěji, zatímco se ke mně naklání. Ucuknu. „Nikdy bych na tebe nevztáhl ruce, bejby.“

Olíznu si rty. „Já vím.“ A já to skutečně vím. Přesto mou při pohledu na jeho velikost, projede instinkt být opatrná. Conner je mnohem menší než Noah a nikdy mě neuhodil, ale přece jen, když se někdy naštval a strčil do mě nebo mi vrazil prst do hrudi tak silně, že to bolelo. Někdy mě chytil až příliš pevně a zanechal mi potom modřiny.

„Nikdy.“ Jeho oči se upírají do mých.

„Dobře.“ Obejmu si paže kolem středu těla.

„Teď mi řekni, jak ti vyhrožoval.“

„Vlastně o nic nejde. Jen mě nenechal vzít si moje věci z domu a vyhrožoval mi, že mi sebere auto.“ Přenesu váhu z jedné nohy na druhou.

„Proč jsi nepožádala bratra, aby ti pomohl dojít si pro věci? Nebo proč jsi nepožádala o policejní doprovod, aby je s tebou vyzvedl?“

„Protože věci, které tam mám, jsou věci, za které zaplatil, a předměty, které bych prostě prodala, kdybych je někdy dostala zpátky. Jediné, co od něj opravdu chci, je jeho podpis na rozvodových papírech, abych mohla jít konečně dál.“ Mávnu rukou. „Snažím se s ním nehádat o tašky nebo boty, které vlastně nepotřebuju.“

„Takže rozvodové papíry ještě nepodepsal?“

Zavrtím hlavou. „Ještě ne. Můj právník říkal, že má třicet dní na odpověď. Pokud to neudělá, můžeme podat žádost k soudu a počkat na datum, kdy soudce rozvod dokončí bez jeho podpisu.“

„Možná se mu nelíbí, co žádáš,“ řekne. I když to možná nemyslí se zle, stejně mě to rozčílí. Vím, co si o mně lidé myslí, co si o mně myslí můj bratr a co určitě řekl Noahovi o tom, jaký jsem byl člověk. Možná měl dříve pravdu, ale teď už ji nemá.

„To je zvláštní, protože po něm nic nechci, i když bych mohla dostat alimenty a nejspíš i mnohem víc. Nechci po něm vůbec nic, jen aby zapomněl, že jsem byla tak hloupá, že jsem si ho vůbec vzala.“

„Vzala sis ho z nějakého důvodu.“

„Máš pravdu. Vzala jsem si ho. Protože jsem si myslela, že ho miluju, a že on miloval mě. Pak jsem ještě sama sebe přesvědčila, že mít hezké věci a jezdit samotná na výlety vynahradí to, že je to nafoukaný blbec a věčný podvodník a lhář.“ Nadechnu se nosem a pak ztiším hlas. „Bez ohledu na to, co si o mně myslíš, raději budu na mizině než zlomená.“ Obejdu ho ke dveřím a položím ruku na kliku. „Opravdu oceňuju, že jsi mi přinesl kabelku. Vím, že jsi to nemusel dělat.“

„Bejby,“ řekne jemně a jeho výraz změkne.

Otevřu dveře a dám mu jasně najevo, že je čas jít. A upřímně, musí vypadnout dřív, než se rozbrečím. S tím, jak mě štípe v nose a svírá se mi hrdlo, vím, že se to může stát každou chvíli. „Jak víš, mám dneska spoustu věcí na práci.“

„Kdo tě vezme hledat auto?“ zeptá se a nepohne se ani o kousek.

„Beru se sama.“ Zvednu bradu a přitom mávnu rukou ven a on před odchodem něco zamumlá. Zavřu za ním dveře a pak se nadechnu jednou a podruhé, dokud už nemám pocit, že by mě mohlo pohltit nutkání zhroutit se nebo křičet z plných plic.

Jakmile vím, že jsem v pohodě, sundám si ručník z vlasů a zamířím do ložnice, přičemž se zastavím, když se dnes ráno podruhé ozve zvonek. Jenže tentokrát jsem si docela jistá, kdo to je, takže se neobtěžuju kontrolovat kukátko, když dojdu ke dveřím. Místo toho je otevřu.

„Co…?“

„Jdeme ven na snídani,“ přeruší mě Noah, zatímco kolem mě prochází s taškou přes rameno. Mrknu na jeho záda. „Kde je sprcha?“

„Umm…“ Zavrtím hlavou a zavřu dveře, aby mi nebyla zima. „Cože?“

„Na stanici jsem se nesprchoval.“ Otočí se ke mně čelem. „Potřebuju použít tvoji koupelnu, abychom se mohli jít nasnídat a pak vyrazit do autosalonu.“

„Chceš jít se mnou?“ Třu si hrudník, který mi najednou připadá divný.

„Nenechám tě jít samotnou, bejby, Ti chlapi tě sežerou zaživa.“

„Pochybuju, že je to pravda,“ zamumlám a jeho oči mě přejíždí.

„Věř mi. Kde je sprcha?“

„Na chodbě.“ Poškrábu se na nose. „Vlastně v ložnici. Aiden nedal do koupelny v předsíni sprchový závěs a já jsem ještě neměla příležitost si ho pořídit.“ Proč mu to vůbec říkám? „Nemůžeš jít se mnou.“

„Nemůžu?“

„Ne, právě jsi skončil v práci, pamatuješ? Určitě jsi unavený.“ Navíc jsem z jeho přítomnosti nervózní a svědí mě celé tělo, jako bych mohla každou chvíli vyletět z kůže.

„Přežiju to.“ Otočí se a vydá se chodbou do ložnice. Rychle ho obejdu, abych mu zastoupila cestu. „Bejby…“

„Musím to udělat sama.“ Založím si ruce v bok, když se nade mnou tyčí.

„Potřebuješ si sehnat auto sama?“ Zamračí se.

„Ano, potřebuju sama sobě dokázat, že to dokážu.“

„Proč?“ Zkříží ruce na prsou.

Sakra, je neúprosný. „Protože se o mě vždycky starali jiní a já se potřebuju jednou postarat sama o sebe.“ A to je pravda. Když jsem vyrůstala, starali se o mě rodiče, všechno mi platili. Potom, když jsem byla dospělá a měla se osamostatnit, provdala jsem se za chlapa, který se o mě taky uměl postarat. Nikdy jsem si nemusela hledat svou vlastní cestu. A upřímně řečeno, je to zatraceně dobrý pocit, když udělám něco, o čem jsem si myslela, že toho nejsem schopná.

„Nekupuji ti auto a to, že máš s sebou člověka, který dohlédne, aby tě někdo neošidil, z tebe nedělá slabocha.“ Podívám se na něj a přemýšlím, že to je asi pravda. „Teď mi ukaž, kde je sprcha.“

Zřejmě se nenechá odradit, tak si povzdechnu. „Fajn.“ Otočím se k hlavní ložnici, která se od doby, kdy mě tu bratr nechal bydlet, moc nezměnila. Vlastně celý byt je stejný, jako když jsem se sem nastěhovala. Jediný nábytek v celém dvoupokojovém domku je pohovka, konferenční stolek, televize v obýváku a manželská postel v hlavní ložnici.

Když beru ze skříně pár ručníků, uslyším ránu. Rychle vejdu do ložnice a zjistím, že upustil tašku na podlahu u nohou postele.

„Jen si potřebuju vzít fén a další věci.“ Podám mu ručníky a projdu kolem něj do koupelny pro věci, které budu potřebovat k dokončení mé přípravy. Jakmile mám všechno v ruce, nechám ho, aby si se sprchou poradil sám.