KY - 10. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bridgett

Sakra ne

Sedím na podlaze v prádelně a chichotám se, když se Lolina štěňátka – která jsem pojmenovala Coco, Louie a Chanel – pokoušejí kličkovat kolem mě se sotva otevřenýma očima. Netušila jsem, že mohou být ještě roztomilejší, ale jak přibývají na váze a stávají se aktivnějšími, je to tak. A kdybych mohla Noaha přesvědčit, aby si je všechny nechal, udělala bych to. Ale už mi řekl, že si nechá jen Chanel. Pár lidí, se kterými pracuje, si osvojí další dvě.

Když slyším, jak se otevírají zadní dveře vedoucí do garáže, začnou mi vibrovat nervy. Dnes máme oba s Noahem volno, což znamená, že se mu nemůžu vyhýbat – v tom jsem už velmi dobrá.

„Ty jsi pořád tady s nimi?“ Zastaví se ve dveřích a zkříží si ruce na hrudi, jak mě pozoruje, což ve mně vyvolá rozpaky, zvlášť když jediná věc, kterou jsem dneska udělala, bylo vyčištění zubů a svázání vlasů do drdolu. Nepomáhá ani to, že vypadá připravený lámat srdce, a to i v teplákách a mikině s kapucí, s obrácenou míčovou čepicí na hlavě.

„Nemůžu si pomoct. Jsou tak roztomilí.“ Zvednu štěně, které je mi nejblíž, a políbím ho na vršek chlupaté hlavy. „Až se budu stěhovat, možná si jedno z nich strčím do tašky.“ Usměju se, když se zasměje, a pak se zeptám: „Co jsi dělal venku?“

„Jen jsem uklízel listí a hovínka ze zahrady, protože se otepluje.“

„Chceš pomoct?“

„Ne, už jsem skoro hotový. Jen jsem si přišel pro pytel na odpadky.“ Nechá ruce klesnout k bokům a pak se podívá na chodbu. „Vaříš?“

„Dala jsem vařit guláš s Guinnessem.“

„Voní to dobře.“ Než odejde, poklepe na okraj dveří. Protože není možné, abych si jen tak sedla na zadek a nepomohla mu, opatrně uložím všechna tři štěňata zpátky do boxu k Lole, která podřimovala, zatímco jsem hlídala, a pak se zvednu z podlahy. Noah se v kuchyni hrabe pod dřezem, tak zamířím do svého pokoje a obléknu si svetr a boty, potom si ze skříně vezmu vestu. Vyjdu ze svého pokoje, a jakmile na mně spočine pohledem, zamračí se.

„Kam jdeš?“

„Pomáhat ti.“ Přistoupím k místu, kde stojí, a vezmu mu z ruky pytle na odpadky. „Je to v pořádku?“

„Hádám, že když řeknu ne, budeš mě ignorovat, takže jasně.“ Prohlíží si mě a pak zavrtí hlavou. „Máš čepici?“

„Ne, ale myslím, že ji nepotřebuju.“

„Bejby, je zima. Pojď.“ Položí mi ruku na spodní část zad, pak mě vede chodbou a nechá svou dlaň spadnout, když jde do prádelny. „Můžeš použít tohle.“ Po chvíli se vrátí a začne mi na hlavu nasazovat tmavomodrou čepici, pak se zastaví. „Musíš si rozpustit vlasy,“ zamumlá. Rychlým pohybem ruky mi uvolní vlasy z drdolu a nasadí mi na hlavu nasadí svou policejní čepici.

„Díky,“ zamumlám a upravím si vlasy, zatímco jeho oči bloudí po mém obličeji.

„Jistě.“ Udělá ode mě krok zpátky, pak se otočí a zamíří na chodbu a otevře dveře. Když vyjdeme ven, jdeme před dům, kde na nás čeká ne malá, ale obrovská hromada listí a zahradního odpadu.

„Můžeš mi pomoct tím, že mi podržíš pytel.“ Obejde mě k hromadě a já mu pytel otevřu, pak se podívám na příjezdovou cestu, když uslyším auto. Díky stromům roztroušeným po dvoře mi chvíli trvá, než vozidlo zahlédnu, ale když spatřím černý mercedes, zvedne se mi žaludek.

„Panebože,“ zašeptám a sleduji, jak Conner zaparkuje auto uprostřed prašné příjezdové cesty.

„Řekni mi, že to není tvůj zasraný bývalý,“ zavrčí Noah a já se k němu otočím čelem. Ve chvíli, kdy se naše pohledy setkají, jeho oči prohlédnou ty moje a z jeho pohledu mi přeběhne mráz po zádech. „Jdi do domu.“

„Bridgett!“ Conner křičí. Podívám se jeho směrem a zjistím, že už je na půli cesty přes dvůr.

„To se kurva neděje.“ Noah se postaví přede mě a vyštěkne: „Vrať se do auta.“

„Chci mluvit se svou ženou.“ Conner zvedne ruce a pak upře oči do mých. „Prosím, Bridgett, chci si jen promluvit.“

„Jak jsi věděl, že jsem tady?“ Zeptám se a Noah se otočí, aby mě probodl pohledem.

„Řekla mi to tvoje máma,“ odpoví Conner a mně ztuhne páteř. Nemělo by mě překvapovat, že mu řekla, kde jsem, ale to neznamená, že mě to netrápí.

„Kámo, vrať se do auta a vypadni z mého pozemku.“

„Nemůžeš mi říkat, co…“

„Jeď domů, Connere,“ přeruším ho. „Když jsi mi naposledy poslal zprávu, řekla jsem ti, že se nemáme o čem bavit. To pořád platí.“

„Chci, aby ses odstěhovala domů. Chci tě zpátky, Bridgett. Už mě tahle hra unavuje.“

„Tohle není hra.“ Zavrtím hlavou a ruce se mi zatnou v pěst.

„Bejby, jdi dovnitř,“ řekne Noah tiše, zatímco zachytí můj pohled. Přikývnu a najednou se cítím vyčerpaná.

„Bejby?“ Conner křičí, když se vydám ke garáži. „Co to kurva je, Bridgett? Nechceš žít se mnou, ale bydlíš u tohohle blbce?“ Směje se bez humoru a mně se v žaludku svírá vztek smíšený s rozpaky. „Nemělo by mě překvapovat, že jsi roztáhla nohy kvůli střeše nad hlavou.“

Otočím se, abych ho poslala do hajzlu, ale zmlknu, když zjistím, že ho Noah strká zpátky k autu, až zakopne. Znovu do něj strčí pokaždé, když se Conner vzpamatuje.

„Ještě jednou se k ní přiblížíš a zatknu tě,“ zavrčí Noah, když do něj naposledy strčí a pošle ho na kapotu jeho Mercedesu.

„Jdi do prdele!“ Conner zařve, trhne sebou a kopne nohou jako dítě, které se vzteká, až od něj vyletí kameny. „A na tu blbou děvku seru.“ Vrhne se ke dveřím na straně řidiče a otevře je. O chvíli později nastartuje motor a vteřinu nato vycouvá z příjezdové cesty a jede příliš rychle, takže mu pneumatiky kvílí, jak se točí za rohem.

S rukama obtočenýma kolem svého středu sleduju, jak se Noahovi prohýbají ruce a jak se mu zvedají a klesají záda. I když mu nevidím do tváře, vím, že je naštvaný, a vím, že je to kvůli mně. „Promiň,“ zavolám a jeho ramena sebou trhnou. „Najdu si jiné místo, kde můžu zůstat.“

„Ty kurva neodejdeš, Bridgett.“ Otočí se ke mně čelem. „Ale chci, aby sis promluvila se svým právníkem a řekla mu, co se stalo.“ Slídí mým směrem. „Jsi v pořádku?“

„Ne.“ Zavrtím hlavou a zhluboka se nadechnu. „Nenávidím ho.“

„Chápu proč.“ Zastaví se přede mnou. „Tvoje máma mu řekla, že tu zůstáváš.“

„Musela se to dozvědět od Aidena.“ Polknu a snažím se ignorovat, že mě bolí v krku a začíná mě pálit v nose.

„Ty jsi jí to neřekla?“

„Nemluvila jsem s ní už několik týdnů.“ Brada se mi zachvěje.

„Prosím, neplač,“ řekne tiše a já zavrtím hlavou.

„Nebudu.“ Jakmile mi ta lež proklouzne mezi rty, po tváři mi sklouzne slza.

„Kurva, bejby.“ Přitáhne si mě k sobě a velkou dlaní mě obejme po zátylku. „Pusť to ven.“

Chci to udělat. Chci dát volný průchod všemu tomu vzteku, smutku a zášti, které mi už týdny sedí na hrudi, ale nemůžu, protože nevím, co by se stalo, kdybych si dovolila pocítit plnou sílu těch emocí.

„Jsem v pořádku.“ Vymaním se z jeho sevření a setřu si slzy, které mám ještě mokré na tvářích.

„Bridgett.“ Mé jméno je tiché a já zavrtím hlavou, když se k němu otočím zády.

„Měli bychom dokončit úklid. Slunce bude brzy zapadat.“ Přistoupím k černému pytli na odpadky, zvednu ho ze země, kam jsem ho upustila, a oklepu ho. Připadá mi to jako věčnost, než se pohne, ale když se pohne, už neřekne ani slovo. Ani já ne. Ale co by se dalo říct?