KY - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bridgett

Toaletní papír a pivo

Sedím v autě před benzinovou pumpou, kde potřebuji natankovat. Dívám se na zprávu, která mi právě přišla na mobil, a cítím, jak se mi stahuje hrdlo – ne smutkem, ale frustrací. Před dvěma měsíci jsem se odstěhovala z domu, který jsem sdílela se svým snad již brzy budoucím exmanželem Connerem. Nevím proč, ale od té doby si dal za úkol udělat mi ze života peklo.

Každý den mi píše nebo volá, abych se k němu vrátila. A když odmítnu, vyjede na mě. Proč mě vůbec chce zpátky, to opravdu nepochopím. Nemiluje mě. Jak by taky mohl, když neustále spí s jinými ženami a dělá to od té doby, co jsme se vzali? Navíc chce dítě, a to já rozhodně nechci.

Ne s ním.

Možná jsem v minulosti udělala pár nepříliš hezkých a opravdu hloupých věcí, ale rozhodně nikdy bych nepřivedla bezbranné dítě do nestabilního a nebezpečného prostředí. Což je taky důvod, proč mi řekl, že se chce rozvést. Zjistil, že stále beru antikoncepci, i poté, co jasně vyjádřil přání, mít dítě. Jako by to rozhodnutí záleželo jen na něm.

Přiznávám, že prvních pár týdnů po odchodu od něj, jsem měla pochybnosti, protože jsem byla opravdu zatraceně vyděšená a moje máma byla neoblomná v tom, že dělám špatnou věc. Ale teď už toho vůbec nelituju.

Vlastně je to lež. Mám celou řadu výčitek, ale žádná z nich nemá nic společného s tím, že jsem se odstěhovala z domu, kde jsme spolu žili, nebo že jsem kontaktovala rozvodového právníka, protože on to neudělal. Téma rozvodu používal jen jako způsob, jak se mě pokusit zmanipulovat, aby dostal, co chce.

Nemám jinou možnost než mu odepsat, nadechnu se a pak rychle napíšu odpověď, ve které mu přesně sdělím, co mi před pár dny řekl můj právník. Ve skutečnosti mi nemůže vzít auto – bez ohledu na to, že je napsané na něj –, pokud budu každý měsíc platit leasingovou splátku a pojištění. Což dělám.

Po odeslání zprávy položím mobil do držáku nápojů, natáhnu se a vyhrabu z tašky na sedadle spolujezdce peněženku. S kreditní kartou v ruce otevřu dveře a vystoupím z auta. O vteřinu později strčím svou kartu do automatu a čekám, až se načte. Potom už sleduji, jak se nádrž plní, a hlídám částku na počítadle. Nesmím překročit limit padesát dolarů, pokud mám v plánu tento týden jíst.

Za posledních šedesát dní jsem se naučila hodně nejen o tom, kdo jsem a kým chci být, ale také o penězích a hodnotě dolaru. Než jsem se odstěhovala z domu, který jsem sdílela s Connerem, nikdy jsem nepřemýšlela o tom, kolik stojí benzín nebo jídlo. Nebo že odpoledne v lázních stojí tolik, kolik někteří lidé – včetně mě teď – vydělají za měsíc práce na plný úvazek. Když na to pomyslím, děsí mě to.

Kdybych byla chytrá, mohla jsem v manželství pracovat, místo toho abych cestovala, nakupovala a předstírala, že jsem šťastná – i když jsem nebyla – a šetřila každý vydělaný dolar. Kdybych to udělala, nebyla bych v situaci, v jaké jsem teď. Měla bych svůj prostor a mohla bych Connera bez obav opustit poté, co mě podruhé podvedl. Poprvé jsem mu odpustila, když mi horlivě sliboval, že se už to nikdy nestane, a že to byla obrovská chyba.

Díky tomu všemu teď vím, že už nikdy – nikdy – nebudu závislá na jiném muži ve svém životě.

Jakmile uvidím částku čtyřicet devět dolarů, popadnu rukojeť a už lehce stlačuji ovládání, dokud částka nedosáhne přesně na padesátidolarovou hranici. Když vracím pistol zpátky do stojanu, upoutá mou pozornost něčí křik. Otočím se směrem k budově a cítím, jak se mi zvedá žaludek, protože vidím, jak ke mně přibíhají dva muži, oba oblečení v tmavém oblečení a s maskami zakrývajícími obličeje. Když jeden z nich zvedne mým směrem zbraň, holohlavý starší pán uvnitř obchodu, který musí být obsluha čerpací stanice, zakřičí, že volá policii.

„Kde máš ty zasraný klíče?“ vyštěkne muž, který je ke mně nejblíž, zatímco ten, který běží s ním, otevře dveře na straně řidiče a usedne za volant.

„Mám klíče!“ zařve chlap uvnitř a motor mého Benze nastartuje, zatímco muž s pistolí mě prudce odstrčí, aby mohl otevřít dveře spolujezdce, čímž málem spadnu na zem. Pak se v mžiku rozjedou. Zírám na zadní světla mého auta a jsem v šoku. Modlím se, aby to, co se právě teď stalo, byl jen strašlivý sen.

„Jste v pořádku?“ Při té otázce pomalu otočím hlavu a ocitnu se tváří v tvář obsluze. „Madam.“ Chytne mě za paži a mírně se mnou zatřese. „Jste v pořádku?“

„Ukradli mi auto,“ zašeptám, když se mi stáhne hrdlo.

„Policie je na cestě.“ Rozhlédne se kolem. „Vykradli mi pokladnu. Neotevřel jsem ale trezor, takže nesebrali všechny peníze.“

Přikývnu. To je sice skvělé, ale mají moje auto, kabelku a telefon. A při té myšlence se okamžitě rozpláču.

„To je v pořádku.“ Rozpačitě mě poplácá po zádech. „Pojďte dovnitř a počkejte, až přijede policie.“ Vezme mě za ruku a vede mě do obchodu. Uvnitř mě pobídne, abych si sedla na židli poblíž dveří. Nadechnu se a snažím se uklidnit, protože by rozhodně mohlo být hůř. „Tady.“

Zvednu hlavu, když mi strčí do rukou balení toaletního papíru a pivo, takže mi nezbývá než si obojí vzít.

„Děkuju.“ Pokusím se o úsměv a muž kývne bradou. Vypadá rozpačitě, odchází a mumlá si něco o citově založených ženách. Položím si pivo na klín a otevřu toaletní papír, vytáhnu jednu z rolí, odmotám kus papíru a osuším si slzy, které se mi kutálejí po tvářích.

„Je tu policie.“ Prodavač se zastaví kousek ode mě, když ve skle uvidím blikající červená a modrá světla. Rychle se postavím se a následuji ho ven, pozoruji, jak u vchodu parkuje policejní auto.

Zatímco prodavač obchází kapotu auta, vidím, jak zpoza volantu vystupuje povědomě vypadající muž v uniformě. Můj bratr Aiden je s Noahem nejlepší kamarád už od jejich dospívání. Oba hráli fotbal a v dětství spolu trávili každou minutu. Dodnes jsou jako bratři.

Sakra, Aiden je spíš Noahův bratr než můj.

Aiden se se mnou baví jen proto, že je mu mě líto. No, a taky proto, že jeho přítelkyně May je pravděpodobně ten nejhodnější člověk na planetě a z nějakého důvodu se rozhodla, že jsme kamarádky. Dokonce i poté, co jsem Aidena vydražila na galavečeru, na kterém jsme byli společně – s vědomím, že je tam s ním. Ale to je dlouhý příběh, který bych v nejbližší době nerada prožívala znovu.

A Noah… no, my dva jsme spolu donedávna nemluvili. Ne že bychom spolu teď mluvili, protože se mi zdá, že v jeho přítomnosti nedokážu zformulovat moc slov.

„Bejby.“

Noahův hluboký hlas mě vytrhne z myšlenek a já se na něj zaměřím. Jak se ke mně dostal tak rychle?

Zakloním hlavu hodně dozadu, abych se setkala s jeho pohledem, protože má hlava, i když mám vysoké podpatky, dosahuje sotva doprostřed jeho hrudi. Vzhledem k současným okolnostem by mou první myšlenkou nemělo být, jak moc mi připadá přitažlivý, ale je to tak.

Není klasicky hezký, ani v nejmenším. Nemá husté vlasy, místo toho je ostříhaný dohola – podle mého odhadu z vlastní vůle. Čelist má až příliš tvrdou, vousy, které ji zakrývají, tento rys ještě víc potvrzují. Jeho oči jsou až příliš vědoucí. A pak je tu ta jeho velikost. Je nejméně třikrát větší než většina mužů, a to nejen na výšku, ale i na šířku. Vypadá, jako by mohl každého zvednout a snadno ho přelomit vejpůl.

Možná proto mě tak přitahuje. Není takový typ muže, na který jsem zvyklá.

„Co tady děláš?“ Když neodpovídám, sklopí oči k mým rukám a já udělám totéž a uvědomím si, že k hrudi tisknu toaletní papír a pivo.

„Chlapi jí ukradli auto, namířili na ni pistoli a od té doby je mimo,“ řekne prodavač Noahovi dřív, než se mi podaří cokoliv vyslovit nahlas. Jeho oči se zúží.

„Prosím?“ zeptá se tiše.

„Jo, namířili zbraň přímo na ni, pak nasedli do jejího auta a ujeli.“

„Mířili na tebe?“ Noahův pohled se setká s mým a já upřímně nevím, co si mám počít s výrazem jeho tváře, ale vidím, že musím odpovědět velmi opatrně.

„Všechno se seběhlo tak rychle… během vteřiny. Pak ujeli,“ řeknu mu tiše a on si mě prohlíží.

„Ublížili ti?“

„Ne,“ ujistím ho, když mu zaškube sval v čelisti. Vysílačka na jeho hrudi ožije a žena mu předá nějaké informace spolu s adresou.

„Kurva,“ zakleje a čelist se mu zatne. „Musím jít.“ Jeho pohled se střetne s mým. „Máš telefon?“

„Byl v mém autě.“

„Zavolám tvému bratrovi, ať tě vyzvedne.“

Zavrtím hlavou, protože vím, že to nechci. Už tak jsem na Aidena hodila dost sraček. To jemu jsem zavolala, když jsem opustila Connera. A byl tak hodný, že mě i přes náš špatný vztah nechal bydlet ve svém bytě, který je prázdný od té doby, co se nastěhoval k May. Nechci, aby pro mě musel jezdit v sedm večer na benzínku patnáct minut od jeho domu. „Pořád mám svou kreditní kartu. Můžu si vzít taxíka.“

Noah se ke mně nakloní a mně se zatají dech. „Zavolám tvému bratrovi. Odvezl bych tě domů sám, ale musím ti vrátit auto.“ Začne se otáčet a odcházet a já zpanikařím a chytím se jeho paže.

„Počkej, ty jedeš za nimi?“

„Jo, bejby.“ Jeho oči padnou na mou ruku na jeho bicepsu a já ho rychle pustím.

„Mají zbraň.“

„Já vím.“ Usměje se, ten výraz je krásný, ale trochu děsivý. „Počkej uvnitř na Aidena,“ nařídí mi. Pak se beze slova otočí, zamíří zpátky ke svému policejnímu autu a usedne za volant. Cítím, jak se mi zvedá žaludek, když se rozsvítí světla a zapne sirény. Neřekla bych, že jsem se nikdy předtím nebála, ale když odjíždí, v žilách mi koluje skutečný strach.

„Takže, budu potřebovat, abyste zaplatila toaletní papír a pivo,“ řekne mi obsluha a já pomalu otočím hlavu jeho směrem. „Ledaže byste nechtěla pivo.“

„Nechci,“ zamumlám. Pokrčí rameny a pak se otočí a zamíří k čerpací stanici. Nemám na vybranou, následuju ho dovnitř, abych zaplatila balík toaletního papíru, který nepotřebuju, a potom už jen čekám, až mě bratr zase přijde zachránit.