KD - 6. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Charlotte

Poté, co jsem vystoupila z výtahu ve čtvrtém poschodí rozlehlé budovy, kde se nacházelo ministerstvo zahraničí, zamířila jsem přímo do kanceláře oddělení pro veřejnost, ve kterém jsem pracovala. Nepřekvapilo mě, že tu bylo mnohem méně lidí než obvykle. Ti, kteří tu byli, byli zaměstnáni odpovídáním na telefonáty nebo stáli v hloučcích a vyděšeně si povídali. Přesto jsem po pár metrech zaregistrovala, že se rozhovor zasekl, hlavy se otáčely mým směrem a každý můj krok sledovaly pohledy přítomných.

Nepřišla jsem, když byli všichni zaměstnanci svoláni, a chápala jsem, že mnoho mých kolegů tu bylo pravděpodobně přes noc. Přece mi nenarostla druhá hlava, že ne?

Co se to dělo?

„Charlotte!“ Derek doslova vyskočil ze své kancelářské židle a zastavil se až u mě. Když si uvědomil pozornost, která se na mě upírala, ztišil hlas a zašeptal: „Jsi v pořádku? Cítím se tak špatně. Koneckonců jsem to byl já, kdo tě sem zavolal. Co se, k čertu, stalo?“

„Omlouvám se, že jsem nedorazila. Měla jsem trochu potíže na…“

„Potíže? Tak říkáš tomu, že tě málem před velvyslanectvím Krinar ušlapali?“

Překvapeně jsem se zeptala: „Jak o tom víš?“

Jarek řekl, že ministr zahraničí Loomis byl o mém místě pobytu informován. Informace, které byly zprostředkovány na tak vysoké úrovni, určitě nemohly prosáknout až k mým kolegům a do jejich kanceláří?

„Jak bych to mohl nevědět?“, odvětil. „Záznam o tom, co se ti stalo, má tolik zhlédnutí, že se YouTube málem zhroutil. A to hned po tom incidentu v Saudské Arábii…“

„Existuje video…?“

„A jaké! Krinar. Zatraceně. Objevil se z ničeho nic, jedním skokem přeskočil zeď a zvedl tě, jako bys nic nevážila. A ten výraz v jeho tváři… Musím ti říct, že mnoho z nás věřilo, že už tě nikdy neuvidíme.“

Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě Jarek bere do náruče a odnáší do bezpečí. Poté jsem řekla: „Na to si nevzpomínám.“

„Věř mi. Jsi všude na Twitteru. Hashtagy jako #žhavýKrinar a #osvoboďteCharlotte jsou nejrozšířenější. Polovina světa si myslí, že je super hřebcem. Ta druhá je přesvědčená o tom, že Krinar tu jsou proto, aby nám ukradli naše ženy. Zbytek drží s oběma.“

Buďto nebyla matematika Derekova silná stránka – nebo byl opravdu unavený. Ne, že by to hrálo nějakou roli.

Pokud jsem měla někdy pochybnosti, že se svět úplně zbláznil, teď byly pryč. Nejvyšší prioritou Krinar by nemělo být zničení našich nukleárních zbraní. Lepší by bylo, kdyby nejdřív zničili naše sociální sítě.

„To je fascinující, ale určitě je tu dost práce.“

Rukou se bouchl do čela. „Zatraceně, jak jsem to mohl zapomenout? Chce tě vidět ministr. A to okamžitě!“

„Jaký ministr?“

Neměli jsme žádného, který by seděl za psacím stolem a odpovídal na dotazy. To všechno byli osobní asistenti. Moje vlastní šéfka byla jmenovaná státní sekretářka, což dokazovalo, jakou hodnotu oddělení pro veřejnost připisovali. Většina lidí jí říkala prostě jen Kathy.

„Loomis“, odpověděl Derek. „Chce tě vidět. Už bys měla být v sedmém patře.“

Udělalo se mi nevolno. Sedmé poschodí bylo revírem těch největších šéfů. Muži a pár žen, kteří vystupovali z letadel, na nichž zářily hvězdy, kteří si podávali dveře v Bílém domě, účastnili se nedělních debat v televizi a říkali nám, co si máme myslet o situaci ve světě.

„Ministr zahraničí Harry Loomis se chce se mnou osobně setkat?“ Nemohl mě odbýt některým ze svých patolízalských lokajů, tak jak to obvykle dělal se všemi ostatními?

„Okamžitě. Příkaz přišel před pár minutami přímo z jeho kanceláře.“

Den byl čím dál lepší. Měla jsem svou kariéru coby zaměstnanec ministerstva a neměla jsem žádné politické ambice. To znamenalo, aspoň teoreticky, že bych neměla mít žádný politický názor. Ale Loomise jsem opravdu nemusela. Doteď bylo v pořádku, že jsem byla bezvýznamné ozubené kolečko v rozsáhlé diplomatické mašinérii, a že nevěděl, že vůbec existuji. Bohužel se to změnilo. Odolala jsem nutkání hodit se marod a odpověděla: „Oukej. Možná bych měla…“

„Jít nahoru. Ano. Měla bys.“ Mnohem méně přísněji Derek dodal: „Pravděpodobně se chce jen ujistit, že jsi v pořádku.“

Jasně. A prasata budou létat. Malá veselá prasátka, která se budou točit ve vzduchu a na hlavičkách budou mít sladké slaměné klobouky…

V duchu jsem se kopla do zadku, abych se sebrala a vyrazila směrem k výtahům. V břiše se mi usadil nepříjemný pocit a mezi lopatkami mi vyrazil studený pot. I když jsem si opakovala, že jsem neudělala nic špatného, i tak jsem se bála toho, co bude následovat. Jak jsem zjistila, bylo to ještě horší, než jsem čekala.

Loomis seděl za stolem větším než malé hřiště. Výhled měl na Lincolnův památník a na Potomac. Se svými šedými vlasy, opálený a vytrénovaný vypadal jako zosobnění úspěšného obchodníka nebo politika. Nikdo by netušil, že se právě nacházel uprostřed světové krize, vyvolané invazí… příchodem, ne invazí, mimozemšťanů. Opravdu si musím dát pozor na správnou volbu slov.

„Slečno Hughes“, řekl, vstal a přešel místností ke mně, aby mě pozdravil. „Je mi potěšením. Jak se máte?“

Vzpamatovala jsem se a řekla: „Dobře. Děkuji, pane.“

„Dobře, dobře. Výborně. Dělali jsme si starosti, že ano, pánové?“

Teprve teď jsem si všimla, že nejsme sami. V místnosti byli tři další lidé, dva muži a jedna žena. Předpokládala jsem, že výraz „pánové“ použil tak nějak všeobecně. Ani jeden z přítomných se nezasmál.

„Posaďte se“, vyzval mě Loomis a vedl mě k pohovce a pár křeslům, stojící poblíž oken.

Poté, co jsme se posadili – Loomis přímo naproti mě –, pokračoval: „Zažila jste pořádné dobrodružství, že ano?“

„Dalo by se to tak říct, pane. Samozřejmě jsem vděčná za péči, které se mi dostalo.“

„Strávila jste noc na velvyslanectví Krinar“, vložila se do toho žena a šla tak přímo k jádru věci. Byla to třicátnice, nastrojená a elegantní, připravená na televizní kamery, ale tak chladná, že i led v jejím hlase by se rozpustil. Její úsměv bez humoru zničil jakoukoliv naději, kterou jsem v sobě hýčkala, že jsem se ve svém názoru na toto setkání mýlila.

„Pokud jsme správně počítali“, pokračovala, „byla jste tam necelých šestnáct hodin. Souhlasíte?“

„Zřejmě ano… když jsem opouštěla svůj byt, abych přišla sem, blížil se zákaz vycházení, takže…“

„Rádi bychom, abyste udělala víc, než jen spekulovala, slečno Hughes“, ozval se jeden z mužů. Vypadal jako ženin mužský klon. „Měla byste být více precizní.“

„V čem?“

„Ve všem, co jste viděla, slyšela nebo nějakým jiným způsobem vnímala. Všechno, co s vámi dělali. Nejdůležitější jsou informace o každém, se kterým jste byla v kontaktu, počínaje poradcem Jarekem.“

„Chápu…“ Chápala jsem, že s nimi musím mluvit o tom, co se stalo. Ale nechat se vyslýchat lidmi, kteří by měli stát na mé straně, nebylo zrovna příjemné. Obzvlášť tehdy ne, když jsem měla co skrývat. V žádném případě se o tom polibku nedozví.

„Nejsem si jistá, kolik toho jsem schopná říct. Byla jsem v bezvědomí, když mě přinesli na velvyslanectví. Probudila jsem se až na místě, o kterém mi bylo řečeno, že se jedná o ošetřovnu. V té chvíli už byly všechny zákroky, které na mě provedly, ukončeny. Jediná osoba, se kterou jsem byla v kontaktu, byl poradce Jarek osobně.“

Všichni tři začali mluvit najednou, ale Loomis je okamžitě přerušil. Vzpomněla jsem si, že vydělal na Wall Street celé jmění a byl tam znám jako největší žralok ze všech. Takto se tam označovali lidé jako on a byli na to i pyšní. Poté, co prohrál tvrdě vedené volby prezidenta, bylo mu nabídnuto místo ministra zahraničí. Podle zákulisních zpráv čekal jen na to, aby se o Bílý dům pokusil znovu. Ze zkušenosti jsem věděla, že lidé, kteří jsou tak zaujati svými ambicemi, se jen zřídka zajímali o blaho ostatních.

„Jaký jste z něj měla pocit?“, zeptal se, zatímco si propletl prsty a upíral na mě svůj pohled.

I když jsem měla v úmyslu, dělat svou práci co nejlépe, přesto mi nesedělo, že bych měla něco o Jarekovi prozrazovat lidem jako byl Loomis. Nakonec jsem řekla: „Jsem poradci vděčná za to, že mě zachránil před běsnícím davem. Nehledě na to byl velmi přátelský.“

„Ano“, reagoval Loomis stroze. „Je to opravdový gentleman. Co o sobě řekl?“

„Než mě sem přivezl, dnes ráno jsme krátce hovořili o aktuální situaci.“

„Poradce Jarek vás sem vezl sám?“, chtěla vědět žena. Zněla překvapeně a docela závistivě.

„Ano, ve stříbrném Lamborghini, pokud to má něco znamenat. Očividně miluje auta.“

Samotné mi to přišlo překvapivé. Koneckonců mohl řídit vesmírné lodě. Možná tahle mužská věc platila v celém vesmíru.

„To si poznamenejte“, řekl Loomis, aniž by oslovil někoho přímo. Ale to bylo jedno, protože všichni tři už si dělali na svých tabletech poznámky. „Měli bychom mu najít nějaké pěkné kousky, samozřejmě americké značky. Řekl vám ještě něco?“

„Moc ne.“ Kromě toho, že mi dal jasně najevo, že mé teorii o přechodném pomatení smyslů nevěřil ani za mák. Stále jsem cítila teplo Jarekovy ruky na mé tváře, když mi pomáhal před ministerstvem z auta a přitáhl si mě k sobě. Jeho jemně zamumlané „Na shledanou, Charlotte“ mi vyvolalo v těle příjemnou vlnu horka.

Trochu jsem v křesle poposedla a doufala, že si toho nikdo nevšiml.

„Nepodařilo se vám o něm něco dozvědět?“, ozvala se opět žena.

Okamžitě mě to katapultovalo zpátky do přítomnosti a zoufale jsem hledala něco, co by bylo bezpečné a neosobní.

„Mají rádi rostliny.“

„Co?“

„Rostliny. Krinar jsou velmi spříznění s přírodou. Viděla jsem hodně rostlin. Velké, malé, všechny druhy.“

„To je všechno?“

„Jejich nábytek se vznáší. Místo výtahů používají jakési transportní šachty, se kterými se pohybují mezi poschodími.“ Nápomocně jsem přidala i svou divokou spekulaci a dodala: „Myslím, že to funguje na principu nějaké formy ovládání gravitace.“

„Nasadíme na to DARPA“, pronesl Loomis a myslel tím Defence Advanced Research Projects Agency, která byla pro účely národní bezpečnosti pověřena vývojem nových technologií. Momentálně hekticky pracovala na tom, aby dohnala, co se dalo.

„Ještě něco?“, zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „Je mi líto, ale nevím, co bych ještě uvedla.“

Prudce mávl rukou. „Ven.“

Na jeden okamžik jsem si myslela, že myslel mě. Bohužel tomu tak nebylo. Trio klonů během sekundy vyrazilo ven z místnosti a zavřelo za sebou dveře. Zůstala jsem se žralokem sama.

Ten na mě upřel vypočítavý pohled a řekl: „Jste překrásná žena, Charlotte.“

Spolkla jsem své překvapení a skepsi a chladně se zeptala: „A to je důležité proč, pane?“

Jeho oči studily. Očividně neměli žraloci rádi, když byli na svou nemístnou poznámku upozorněni. Mávl svou pěstěnou rukou a řekl: „Neměla byste si nic namlouvat. To je vždy důležité. Nebyly to pouze ohledy, které vás sem přivedly.“

Na chvíli se odmlčel a pak dodal obvyklou frázi: „Samozřejmě jsme velmi zarmouceni z toho, co se stalo vašim rodičům.“

Opravdu jsem nechtěla, aby o nich Loomis mluvil. Na to neměl žádné právo.

„To bylo před dvanácti lety. Trvám na tom, že jdu svou vlastní cestou.“

„Dobře. Jsem rád, že to slyším. Poradce Jarek mi zavolal hned poté, co vás sem přivezl.“

„Ano?“, vyrazila jsem ze sebe. Ne překvapením, ale něčím blízko toho.

„Je to tak. Udělala jste na něj… dojem.“

Slizký pohled, který ta slova doprovázel, jasně vypovídal, co si Loomis ve skutečnosti myslel. Ale bavilo ho hrát svou hru dál a předstírat, že jsem byla víc než jen obličej a tělo.

„Líbily se mu vaše nápady, jak naložit s panikou, kterou máme potíže zvládnout.“

Byla jsem si vědoma toho, že nižší pracovníci ministerstva zahraničí by neměli mít žádné vlastní názory na cokoliv a řekla jsem: „Měli jsme takovou všeobecnou diskuzi. Pouze jsem vyslovila pár nápadů, ale určitě ne v nějakém formálním či oficiálním smyslu. Jsem si jistá, že poradce Jarek má slova takto ani nebral.“

S chladným úsměvem na tváři Loomis řekl: „Zrovna tohle je příklad toho, co není vůbec důležité.“

Dal mi trochu času, abych pochopila, že je natolik ubohý, že můj odpor jen tak neopomene a pokračoval: „Krinar zřizují společnou pracovní skupinu složenou z Krinar a lidí, aby našli cestu, jak situaci zklidnit. Poradce Jarek si přeje, abyste nás v ní zastupovala vy. První jednání se uskuteční dnes odpoledne ve tři hodiny na velvyslanectví.“

„On… co?“ To jsem musela špatně pochopit. Loomis se musel zbláznit, pokud souhlasil s mým pověřením do této pracovní skupiny. Takové postavení se nabízelo jen pár lidem ve vyšších pozicích. Aspoň jsem se natolik ovládla, že jsem to nevykřikla nahlas. Míst toho jsem oslovila jeho ješitnost.

„S dovolením, pane ministře, rozhodnutí, kdo nás má zastupovat, není na poradci Jarekovi. Kromě toho jsem na to ve velmi nízké pozici…“

Loomis mě ignoroval. Vstal a vyrazil ke dveřím. Neměla jsem jinou volbu, než také vstát a následovat ho.

„My všichni musíme někde začít, Charlotte“, řekl, zatímco kráčel po velkém, luxusním koberci, na kterém byl vyšitý znak ministerstva zahraničí. Orel s roztaženými křídly se šípy v jednom spáru a olivovou větvičkou v druhém.

„Ve vašem případě to znamená určovat osud světa z nitra mimozemského velvyslanectví. Předpokládám, že tváří v tvář toho, co je v sázce, uděláte vše, co bude nutné.“ Přidržel mi dveře a sjížděl mě pohledem od hlavy až k patě způsobem, ze kterého mi naskočila husí kůže. „Dobrá zpráva je, že mezi Krinar a lidmi nejsou zas až takové rozdíly, jak jsme si při jejich příchodu mysleli. Aspoň co se týká mužských představitelů jejich rasy.“

Očividně ignorujíc zákony o chování na pracovišti jen proto, že mohl, dodal: „Šukají naše ženy stejně rádi, jako to děláme my. Řekl bych, že to je celkem dobrý základ, abychom s nimi došli k nějakému smírnému ujednání.“

Odmítala jsem mu ukázat reakci, kterou čekal – šok, následovaný podřízeností na jeho očividný pokus o zastrašování. Místo toho jsem vypjala ramena, upřela na něj chladný pohled a řekla: „To je velmi odvážná teorie, pane ministře. Já sama jsem viděla, jak pokročilí Krinar jsou. Nedala bych planetu v sázku jen na základě domněnky, že je dokážete nalákat do pasti prostřednictvím sexu.“

Jeho smích nemohl být odpornější. I přes očividně vynaložené velké náklady na jeho zuby mi najednou připomínal běsnou fretku.

„Kvůli vám, Charlotte, doufám, že i o tom ještě popřemýšlíte. Budete na to mít čas během svého pobytu na ošetřovně. Chtějí vás pořádně prohlédnout.“

Samozřejmě, že chtěli.

O hodinu později jsem měla na sobě jeden z těch tenkých hábitů z papíru a ležela na vyšetřovacím stole, který byl mnohem méně pohodlný než ten u Krinar. Magnetickou rezonanci a počítačovou tomografii jsem už měla, díky Bohu, za sebou. Ale legrace ještě neskončila. Dva lékaři kontrolovali mé reflexe, svítili mi jasným světlem do očí a odebrali mi tolik krve, že bych si zasloužila aspoň sušenku a sklenici pomerančového džusu.

Nic z toho se nekonalo. Místo toho dorazila slečna Šarmantní, jak jsem ji pojmenovala z Loomisova tria. Přišla, aby mě poučila o mé misi uvnitř velvyslanectví.

„Vás úkol je jednoduchý a jasný“, řekla, zatímco seděla na židli vedle mě, a četla něco ve svém tabletu. Podle jejího tónu hlasu to vypadalo, že si nemyslí, že to zvládnu.

„Za každých okolností musíte zdůrazňovat nezávislost Spojených států amerických. To znamená, že jim musíte dát na srozuměnou, že všechna rozhodnutí této skupiny musí být schválena našimi úřady podle našeho právního systému.“

I když jsem slečnu Šarmantní neměla ráda, v tomto jsem s ní musela souhlasit.

„Není nic důležitějšího než udržet před Krinar naši nezávislost.“

Upřela na mě pohled, jako bych navrhla něco, co ji překvapilo, a pokračovala.

„Dobře. Kromě toho využijete jakékoliv příležitosti, která se vám naskytne, abyste pozorovala a podala zprávu o následujících bodech: přesný plán velvyslanectví Krinar, všechna technologická zařízení, popis a odhad všech Krinar, se kterými budete v kontaktu a speciálně všechno, co dokážete zjistit o poradci Jarekovi. Považujeme ho za důležitou a vlivnou osobu v jejich hierarchii a chceme se o něm dozvědět co nejvíc.“

„Mám pracovat jako špión?“ Na to jsem nebyla připravená. Kromě toho jsem nevěděla, jak na to. Po Loomisově slizkém pohledu a jeho narážkách jsem rozhodně potřebovala číslo na Mata Hari. Bylo tu volné místo, na které by se hodila. Já teda ne. S každou minutou jsem se cítila hůř a hůř.

„Chceme, abyste odvedla svou práci.“ Slečna Šarmantní zvedla jedno pěstěné obočí a upřela pohled na má prsa, rýsující se pod tenkou látkou. „Každými prostředky, které k tomu budete muset nasadit.“

To snad nemyslela vážně. Byla jsem mladá a teprve jsem sbírala na ministerstvu své první zkušenosti. To nebyl důvod chovat se ke mně, nebo k nějaké jiné ženě – nebo i muži jako k objektu, který je možné zneužívat. Horší bylo, že jsem z toho nemohla vinit pouze Loomise. Byla jsem členkou pracovní skupiny kvůli Jarekovi. Protože byl tak ohromen mými myšlenkami, které jsem mu ve své naivitě sdělila? Nebo – jak to vyjádřil jeden vysoce postavený americký politik – protože mě chtěl šukat?

Už to bylo špatné, ale tou nejhorší věcí bylo, jak moc jsem byla šokovaná svou reakcí na něj. Byla bych šokovaná reakcí na jakéhokoliv muže, ale na mimozemšťana? Potencionálního dobyvatele mé rasy? Byla jsem konfrontována se záhadnou a doslova strach nahánějící stránkou své osobnosti, kterou jsem dosud nikdy nepotkala a, o kterém jsem netušila, jak s ní zacházet. Stále jsem bojovala sama se sebou, když do místnosti strčil hlavu jeden z lékařů. Ignoroval mě a řekl: „Řekněte ministrovi, že jsme nedokázali nic najít.“

Slečna Šarmantní se zamračila. „Vůbec nic?“

Zakroutil hlavou. „Ať u ní použili nebo udělali cokoliv, aby ji vyléčili, nic jsme nezjistili.“

Ještě něco dalšího?

Zatnula jsem prsty do papírového obleku, takže jsem ho málem roztrhla. „Co jiného by mohli udělat?“

Lékař si povzdechl. „Jsou to mimozemšťané, slečno Hughes. Neuvěřitelně mocní mimozemšťané s technologií, kterou ani nedokážeme pochopit. Mohli s vámi udělat absolutně cokoliv a my bychom nebyli schopni zjistit, co.“

„Z toho důvodu jsem také byla proti, abyste naši zem zastupovala“, prohlásila slečna Šarmantní. S chladným pohledem dodala: „Skutečností je, že jste kompromitována. Jakmile budete uvnitř velvyslanectví, budeme úplně sama.“

Zachvěla jsem se. Byla jsem zvyklá být na všechno sama. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Už to byly roky, co jsem se cítila tak zranitelná a sama. Za to jsem vděčila Jarekovi. Jestli věřil tomu, že mu posloužím jako lidská hračka, se kterou se pobaví, tak ho čeká tvrdé probuzení. Aspoň pro jednoho Krinar nastal čas, aby se naučil, že lidé umí bojovat svými vlastními prostředky. A vyhrát.