KD - 5. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Charlotte

Po noci, kdy jsem byla masírována inteligentní postelí – se kterou jsem oficiálně navázala vztah – a po které jsem se probudila z tak žhavých snů o Jarekovi, až jsem zatínala prsty do prostěradla, jsem vklopýtala do místnosti, kterou jsem považovala za koupelnu. Naštěstí se mi podařilo intuitivně odhadnout její fungování, nebo to vědělo lépe než já, co zrovna potřebuji. Aspoň, že někdo to věděl. Kromě té postele, samozřejmě. Ach Bože, ta postel. Jediné, co by mi ten zážitek ještě vylepšilo, by bylo jeho sdílení s Jarekem.

Co se to se mnou dělo? Nikdy, ani v mých nejtajnějších fantaziích bych si nedovedla představit, že budu na muže reagovat tak, jako na něj. K mému naprostému překvapení byla otázka, zda je Charlotte Hughes žhavá ženská, navždy zodpovězena. Zažehl ve mně oheň, který se postaral o to, že jsem po něm zatoužila a poté odešel. Zatracený mimozemský bastard!

Bylo to něco typického pro Krinar? Mučení pro pozemská děvčata? Nebo to bylo tak, že byl stejně překvapený jako já?

Kdyby v tom okamžiku nepřestal, tak bych se s radostí nechala opřít a ošukat na nejbližší zdi. To slovo na „o“ mě přimělo sebou škubnout. Normálně jsem takhle nepřemýšlela. To byly pravděpodobně geny mé rodiny diplomatů, pro které by bylo použití takového výrazu důkaz neprofesionálního chování. Přesto jsem odmítla si něco namlouvat. Šukala bych s ním. Neznali jsme se. Jak by to bylo možné, když jsme oba stáli doslova na opačných stranách galaktické propasti?

Proboha, jak moc jsem po něm toužila. Jakýmkoliv způsobem.

Najednou mi hlavou probleskla myšlenka. Čiré štěstí – s důrazem na slově čiré, se postaralo o to, že jsem hlavou narazila do zdi a objevila tak pravý plán Krinar na ovládnutí světa. Neutrhají nám hlavy nebo nás nevymažou svými neuvěřitelně vyspělými zbraněmi. Změní nás v mokré roztoužené hromádky a budou si s námi nebo s planetou moci dělat, co budou chtít.

Očividně jsem ztrácela rozum. Musela jsem odsud zmizet, dokud nebyl nikde vidět. K mému příjemnému překvapení leželo na posteli mé vlastní oblečení. Čistě vyprané, nebo co s tím Krinar provedli.

Něco, co jsem neznala, leželo nahoře. Když jsem to vzala do ruky, zjistila jsem, že se jedná o velmi tenkou, flexibilní obrazovku o velikosti poznámkového bločku. Jakmile jsem se ho dotkla, naskočil na ní text.

Charlotte, prosím posnídej se mnou. Projdi dveřmi a vydej se doleva, poté dvě poschodí dolů a zaboč doprava. Budu na tebe čekat na verandě.

Jarek

Byl tady? Jak mohl vědět, kdy? Mohla jsem spát celé ráno. Rychle jsem se rozhlédla. Snažila jsem se najít kamery, ale pak jsem si uvědomila svou bláhovost. Krinar by nikdy nepoužili něco tak primitivního. Postel mu zřejmě sdělila, že už jsem vstala. Ukecaná postel. Prozradila jsem mu ještě jiná svá tajemství?

I když jsem tu zprávu nepovažovala za pozvání, aspoň napsal prosím. Kromě toho mi kručelo v břiše. A pak tu byla ještě taková malá, nepodstatná věc, že jsem ho ke své hanbě chtěla za každou cenu vidět.

Tak dobře. Stejně jsem musela něco jíst. Doleva… dvě poschodí dolů… Ale jak? Nebyly tu žádné schody ani známka nějakého výtahu. Jen vertikální šachta, která vypadala, jakoby někdo rozřízl velkou trubku na dva díly a vpravil ji do stěny. Když jsem si to prohlížela, objevili se z druhé chodby dva mužští Krinar, přišli k šachtě a jeden po druhém vstoupili dovnitř a zmizeli. Když jsem neuslyšela žádné výkřiky, ani náraz těl na podlahu, odvážila jsem se blíž a nakoukla dovnitř. Nic, ani sebemenší zvuk značící činnost strojů. Jen rozmazané, jasné světlo. Opatrně jsem natáhla ruku k šachtě. Stále nic. Musel být člověk Krinar, aby se ta věc ovládala?

Existovala jen jedna cesta jak to zjistit. Cítila jsem se skoro jako Alenka v Říši divů, nadechla se, zadržela dech a vstoupila do králičí nory. Tedy do šachty. Ať jsem čekala cokoliv, výsledek byl zklamáním. Stála jsem tam, žádný pád se nekonal. Zírala jsem na místo, ze kterého jsem přišla. A najednou to zmizelo.

Během mrknutí oka jsem koukala na přízemí velvyslanectví. Skrz vysoká okna jsem viděla stromy olemovanou příjezdovou cestu k bráně a za ní ulice Washingtonu. Velká, černá terénní auta, která se snažila bránu prorazit, zmizela. Podle toho, co jsem odsud mohla vidět, zmizely i všechny známky toho, co se včerejšího večera událo. Opatrně jsem vystoupila z šachty a obrátila se doprava. Trochu dál byla veranda s výhledem na nádhernou zahradu. Před jedním vznášejícím se stolem stál Jarek a sledoval, jak jsem se blížila.

S jemným úsměvem na ústech řekl: „Našla jsi to. Skvělé.“

Pokrčila jsem rameny, jako bych používala mimozemskou transportní šachtu každý den. „Tvůj popis cesty byl velmi precizní.“

Zvednutím obočí mi dal najevo, že mi mou hranou ležérnost nevěří, ale nebude ji komentovat – zatím ne.

Vyzval mě, abych se posadila a zeptal se: „Spala jsi dobře?“

Snažila jsem se ignorovat pocit vznášející se židle, která se přizpůsobila tvaru mého těla. Dokonce, i když jsem až hanebně dlouhou dobu poskakovala na pohovce v pokoji nahoru a dolů, tak jsem si stále ještě nezvykla na nábytek, který se choval, jakoby byl živý.

„Ty to ještě nevíš? Myslela jsem, že jsi tu celé ráno seděl a čekal, až se vzbudím a najdu tvou zprávu.“ Na okamžik jsem měla pocit, že vypadal, jakoby se necítil ve své kůži. Ale když jsem dodala: „Domnívám se, že ti postel sdělila, když jsem se…“, ten výraz zmizel.

Sklenice pomerančové šťávy nebo něčeho, co tak vypadalo, se vznášelo mým směrem. Následoval talíř s ovocem, některé jsem ani nepoznávala. Na dalším bylo něco, co vypadalo jako různé druhy pečiva. Ledabylé použití technologie, která odporovala všemu, co jsme si o vědě mysleli, bylo děsivé. To ukazovalo moc Krinar víc než obraz jejich plavidla na oběžné dráze Země. Přítomnost kosmické lodi byla pro většinu lidí příliš abstraktní pojem. Ale to, co jsem viděla a zažila tady… ta jednoduchá samozřejmost jasně ukazovala, jak byli daleko před námi.

Ptala jsem se sama sebe, kolik dalších lidí – včetně politických vůdců našeho světa – se stále ještě nesmířilo s následky toho, s čím jsme se museli potýkat.

„Doufám, že jsi hladová“, řekl Jarek, když potraviny jemně přistály na stole.

To jsem nebyla, aspoň teď už ne. Pokud jsem se něco během svého času u vlády naučila, tak to bylo to, že nesmím ukázat žádnou slabost.

Byla jsem rozhodnutá nedat na sobě znát, jak jsem rozrušená a natáhla se po ovoci, které jsem nedokázala identifikovat. „Co ještě ti ta ukecaná postel prozradila?“

Zazubil se. „Ukecaná postel? Opravdu? To se mi líbí.“

Aspoň měl ten Krinar smysl pro humor. To bylo něco. Pokud ovšem nebyl výjimka a všichni ostatní Krinar byli smrtelně vážní.

„Možná mi sdělila, že jsi byla trochu neklidná“, dodal.

„Pročpak asi?“

Zrudl. Více či méně. Jeho zlatavě zbarvená pokožka mu na lícních kostech trochu ztmavla. A to byla další demonstrace toho, že vesmír nebyl spravedlivý, protože byl díky tomu ještě hezčí. Roztržitě jsem se zakousla do toho zvláštního ovoce – pokud to vůbec ovoce bylo, než jsem si vůbec všimla, co dělám. Exploze chutí na jazyku – sladkost se slaným podtextem – ve mě vyvolala obraz sluncem zalité pláže s lehkým vánkem a vůní po divokých růžích. Obraz zmizel tak rychle, jak se objevil. Příjemný pocit mi ale na jazyku zůstal a celým tělem mi proběhla teplá vlna.

„Svatá…! Co to je?“

Příliš pozdě jsem si všimla, jak soustředěně mě Jarek sleduje. Očividně ho má reakce fascinovala.

„Chutná ti to?“

„Je to úžasné. Jak se to ovoce jmenuje?“

„Je to plod stromu Mylvasa. Název by se dal hrubě přeložit jako „chuť lásky“. Podle tradice se sklízí pouze tehdy, když se tři Měsíce Kriny nacházejí v určité konstelaci.“

Než jsem se zeptala, užívala jsem si další sousto: „Váš svět má tři Měsíce?“

Jarek přikývl. „Jeden asi tak velký jako ten váš a dva, které jsou mnohem menší.“

„To musí být neuvěřitelný pohled. Stýská se ti po Krině?“

„Někdy. Pomáhat při prvním kontaktu mezi mým lidem a tvým, by mohla být nejdůležitější úloha mého života. Pro nás pro všechny je obrovskou ctí tu být.“

„Neuvědomovala jsem si, že to tak cítíš.“

„Cítím – a zdaleka nejsem sám. Například velvyslanec Arus od nás očekává, že všichni splníme vysoké nároky coby vyslanci Kriny.“

Na chvíli se odmlčel a než pokračoval, pohlédl na mě: „Myslím, že se ti musím omluvit.“

Za co…? Když mi to došlo, cítila jsem, jak jsem zrudla. Vztekem, ne rozpaky. Nebyla jsem žádná bezmocná panna, kterou zneužil. Kromě toho už jsem nebyla panna, a i kdyby, rozhodně jsem nebyla bezmocná. Ani tehdy ne, když se jednalo o neuvěřitelně žhavého mimozemšťana, jehož jediný pohled stačil na to, aby se mi zkroutily prsty na nohou.

Úmyslně jsem se tvářila, že to nebyl ten případ, když jsem řekla: „Ne, nemusíš, Jareku. Za ten polibek nesu stejnou zodpovědnost jako ty. Řekněme, že jsme oba dva přechodně pozbyly smyslů a necháme to tak.“

Znovu se zvedlo obočí. A elegantně sebou škublo. Zajímalo by mě, jestli Krinar používají řeč těla ke komunikaci víc, než to děláme my. Možná byli telepaté. To nikdo netušil.

„Přechodně?“, chtěl vědět. Byl tam v jeho hlase takový podtón… Ocel, titan nebo něco, čím dával najevo, že mi nevěřil. Potřebovala jsem každou unci soustředění. Pokračovala jsem: „To muselo být tím. Možná nejsme na opačných stranách. Aspoň v to doufám, že to tak daleko nedojde. Ale v každém případě stojíme na různých stranách.“

Když hned neodpověděl, musela jsem bojovat s nutkáním neklidně poposednout. To by bylo stejně zbytečné. Vznášející se židle by se prostě tomu pohybu přizpůsobila. Místo toho jsem se přiměla jeho pohled ustát a neodvrátit zrak.

Nakonec řekl: „O tom si můžeme promluvit někdy jindy.“

Co? Právě jsem mu řekla, že mezi námi nic být nemůže. A jeho odpovědí bylo téma odložit a popřemýšlet o něm? Očividně neztrácel odvahu.

Věděla jsem, co bych měla říct – že žádná další diskuze se konat nebude, protože není důvod, abychom se znovu viděli. Ale při tom pomyšlení se mi bolestivě stáhlo hrdlo. Bojovala jsem sama se sebou. Jasně uvažující, profesionální Charlotte na jedné straně… a Charlotte, kterou jsem neznala, na té druhé. Mnohem žádostivější a odvážnější část mého já, se kterou jsem se ještě nikdy nesetkala. Neměla jsem tušení, jak s ní zacházet.

Můj zmatek ještě vzrostl, když Jarek odpověděl: „Pokud by ti to nevadilo, rád bych znal tvůj názor na současnou situaci.“

Můj názor? Kdy to bylo naposledy, co ho chtěl někdo slyšet? Měla jsem vůbec nějaký? Byla jsem tak zaneprázdněná svou prací, svým přežitím a útěkem před bolestí hluboko ve mně. To nejlepší, co jsem mohla nabídnout, byly mé animální instinkty – být silná a odvážná, nevzdávat se a držet se naděje.

Potichu, jakoby si byl vědom bouře, která ve mně zuřila, Jarek řekl: „Očividně je to pro tebe srdeční záležitost sloužit své zemi, protože jsi kvůli tomu včera ohrozila svůj život. A jsi upřímná. Proto je tvá perspektiva cenná.“

Byla jsem normální osoba, která náhodou pracovala pro ministerstvu zahraničí, a která neměla absolutně žádný vliv. Neobědvala jsem s politiky, neposkytovala jsem rozhovory médiím a ani jsem se neúčastnila nekonečného kolotoče večírků a slavností. Ani jsem se o svou práci neprala. Dokonce jsem ani nevěděla, jestli chci ve Washingtonu zůstat. Mí rodiče měli dům v New Hampshire. Někdy jsem přemýšlela o tom, že se tam vrátím. Ale příchodem Krinar se všechno změnilo. Před tím nemohl utéct nikdo. Když jsem pohlédla na Jareka, musela jsem si přiznat, že jsem ani nechtěla.

Opatrně, protože se mi v hlavě ozvaly varovné zvonečky, jsem se zeptala: „Co bys chtěl vědět?“

„Jak bychom mohli tvé lidi přesvědčit, že pro ně nepředstavujeme žádnou hrozbu?“

To bylo několika slovy popsáno jádro problému, který vznikl jejich příchodem, a který momentálně hrozil zničit celou planetu. Takto shrnuto to znělo skoro jednoduše. Ale věděla jsem, že s ohledem na komplikovanost lidského chování to jednoduché nebylo.

„Chceš vědět, jak přesvědčit lidskou rasu, že ti všemocní mimozemšťani, kteří se tu najednou objevili z jiné galaxie a tvrdí, že nás stvořili, pro nás nepředstavují žádné nebezpečí?“

„To opravdu nepředstavujeme“, zdůraznil. „Přiznávám, že náš příchod byl velký šok. Ale Dohoda o koexistenci by měla sama o sobě ukázat, že jsou naše úmysly mírumilovné. Samozřejmě i my máme právo na sebeobranu. Mimo to je naše jednání naprosto nenásilné a takové i zůstane.“

„Politici a média nám to stále opakují“, potvrdila jsem. „Už jen kvůli tomu lidé samozřejmě předpokládají, že to není pravda.“

Zamračil se a najednou vypadal tak zmateně, jak jsem se cítila.

„Samozřejmě? Chceš tím říct, že lidé svému politickému vedení nedůvěřují?“

Krinar nás už bůhví kolik let studovali a přitom si nevšimli, že důvěra je u lidí velmi vzácná? Musela jsem se ptát sama sebe, jaké další slabiny jejich vědění o nás vykazovalo.

„Bohužel tomu tak většinou je“, odpověděla jsem. „Ale to neznamená, že nedůvěřujeme nikomu. Skoro v každé lidské komunitě jsou lidé, kteří jsou respektováni, protože si to zaslouží. Učitelé, duchovní, obchodníci, ošetřovatelé, lokální politici, které sousedi znají a důvěřují jim.“

„Neměli by být známí všichni politici, takže by jim mohli také důvěřovat? Jak jinak by vás mohli vést?“

„V ideálním světě by to tak bylo. Ale tady… Prostě je to mnohem komplikovanější.“

Což samozřejmě vedlo k otázce, jak jinak to bylo na Krině. Žili snad v dokonalé společnosti budoucnosti, ve které byl vlastní zájem obětován blahu většiny? Pokud tomu tak bylo, jak dokázali vydržet v jedné místnosti s pochybnými, agresivními lidmi, kteří neváhali jít přes mrtvoly, aby získali cokoliv ve svůj prospěch?

„Jak volíte své vůdce na Krině?“, zeptala jsem se nabručeně.

Jakoby říkal něco, co bylo všeobecně známo, odpověděl: „Volíme mezi těmi, kteří jsou známí a kterým důvěřujeme.“ Po krátké pauze dodal: „Ani náš systém není dokonalý. Každý, kdo touží po vedoucí pozici, musí prokázat dlouhý a transparentní seznam úspěchů, aby byl vůbec brán v potaz.“

„Bezpochyby by to tak mělo fungovat i tady, ale není to tak jednoduché. Pokud to myslíte vážně a chcete paniku ukončit, měli byste zvážit kontaktovat lidi, kterým ostatní důvěřují. Nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Jsou v každé zemi, ale musíte je najít.“

„Oslovit přímo lidi z veřejného života?“

Kousla jsem do další mimozemské potraviny, která chutnala neuvěřitelně dobře a řekla: „Promluvte si s nimi, nejen k nim. Jestli chcete odpovědi, musíte chtít nejen mluvit, ale i naslouchat.“ Zarazila jsem se a přemýšlela, kolik toho ze mě během pár minut vyloudil. Zkroušeně jsem dodala: „V tom jste očividně dobří.“

Lehce se usmál. Přitom jsem si nemohla nevšimnout, jak se mu spolu s úsměvem rozzářily i oči.

„Jsem rád, že si to myslíš“, odpověděl jemně.

Oba jsme se odmlčeli. Snažila jsem se na něj nezírat, ale vzpomínka na to, jak jsem se cítila v jeho objetí, na jeho ústa, a jak po něm mé tělo toužilo…

To přechodné zbavení smyslů hrozilo, že se promění v něco jiného. Příliš pozdě jsem si všimla, že jsme od stolů, stojících poblíž, pozorováni. Pohledy byly diskrétní. Přesto bylo očividné, že Krinar v naší blízkosti byli na doprovod svého poradce zvědaví. Chuť k jídlu mě opustila. Jedno, jak moc jsem toužila zapomenout, že oba stojíme na opačných stranách interstelární propasti – nemohla jsem si to dovolit. V sázce toho bylo příliš. Musela jsem své osobní pocity odsunout stranou a udělat všechno pro to, aby se tato krize, hrozící totální katastrofou, ukončila.

Tiše, aniž bych na Jareka pohlédla, jsem řekla: „Musím zpátky do kanceláře.“