KD - 4. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Jarek

Měla modré oči. Podobaly se modrému nebi v pravé poledne nad jeho domem na Krině. Modrá, že by se do ní dalo ponořit a utopit se. Ještě nikdy jsem u žádné jiné osoby neviděl něco tak pozoruhodného. Držel jsem se mimo, jak to jen šlo, zatímco jsem přemýšlel o jejích očích a poskytl tak Charlotte čas, aby zpracovala situaci. Také jsem doufal, že udržím svou vlastní prudkou touhu na uzdě. Co začalo jako instinktivní reakce na jediný pohled na ni, přerostlo v něco mnohem silnějšího.

Všechno na ní mě přitahovalo. Nejen její zevnějšek, i když byla asi nejkrásnější ženská bytost, jakou jsem kdy potkal. I její způsoby. Měla strach, přesto se obdivuhodně ovládala, což dokazovalo její odvahu. Kromě toho se mi líbil náznak jejího temperamentu, který ukázala, když jsem ji trochu popíchl. To, co neřekla a způsob, jakým vážila své odpovědi, poukazovalo na bystrý mozek.

Udržet pod kontrolou své vlastní vzrušení, bylo už tak dost těžké. Poznání, že mě také chce, to činilo skoro nemožným. Vůně jejího vzrušení… zrudnutí její pokožky… pohled těch neuvěřitelných očí…

Kdybych strávil na ošetřovně ještě déle, skončila by pode mnou. Byl jsem dostatečně upřímný sám k sobě, abych si to přiznal, ale děsilo mě to. Nehrálo žádnou roli, že mě chtěla také. Byla sama a zranitelná. Nikdy bych toho nevyužil.

V okamžiku, kdy jsem znovu vstoupil do místnosti a uviděl ji, se mé ušlechtilé úmysly málem rozplynuly. V jednoduchém oblečení, které jsem jí připravil, aby měla pohodlí, vypadala příliš mladě a překrásně. Vlasy si vyčesala do volného uzlu, který odkryl nepopsatelnou eleganci jejího krku. Její pokožka nabrala trochu barvy, jinak byla bledá jako smetana a domníval jsem se, že i tak hebká. Na pozemskou ženu byla vysoká, ale byl jsem si vědom její křehkosti. Měl jsem strach, co by se stalo, kdybych se jí dotkl a přestal se ovládat. Má velikost a síla stačila k tomu, abych ji rozmáčkl. Z hloubky svých rezerv jsem nabral sílu a odhodlání a zeptal se jí: „Jak se cítíš?“

Trochu zaklonila hlavu a vzhlédla ke mně.

„S ohledem na situaci kupodivu dobře. Vaše medicína musí být velmi pokročilá…“

Zachytil jsem skrytou otázku. Samozřejmě chtěla vědět, co se s ní stalo. Ale to jsem jí říct nemohl. Ne, aniž bych porušil příkaz Nejstarších o nevměšování. Jen skutečnost, že byla Charlotte zraněna před branou našeho velvyslanectví, všechny námitky proti léčbě, kterou jsem pro ni žádal, umlčelo. Ale byl jsem si vědom toho, že za těchto okolností by nebyl dobrý nápad si s ní něco začínat.

„Přesto“, odpověděl jsem, a nereagoval na její zvědavost, „bys měla odpočívat.“

„Pokud tu opravdu musím zůstat, neměla bych být pod lékařským dohledem?“

Usmál jsem se. Byla příliš inteligentní, než bylo pro ni dobré… nebo bych měl raději říct: než pro mě?

„To také budeš, ale v mnohem příjemnějším prostředí. Ukážu ti tvé ubytování.“

S lehkým přikývnutím souhlasila.

Když jsme vstoupili na chodbu, zastavila se a rozhlédla. Všiml jsem si, že má potíže vstřebat všechny dojmy najednou.

Při pohledu na všechny ty stromy, keře a květiny pronesla ohromeně: „Vy musíte rostliny opravdu milovat.“

Ulevilo se mi, že se soustředila na něco, o čem jsem mohl bez problémů hovořit, a odpověděl: „Dáváme přednost být blízko přírody.“

Pohled jí padl na blízký keř s jasně zelenými listy a velkými, růžovými květy.

„To je ibišek. Ten nepochází z Kriny.“

„Nejsme vybíraví. Flora na této planetě je úžasná. Mnoho z ní dokáže bez problémů existovat vedle našich vlastních druhů.“

„Přišli jste kvůli našemu rostlinstvu?“

Obdivoval jsem, že se při svém pátrání po informacích nenechá odradit. Kdyby byla situace opačná, udělal bych to samé. Jen jsem jí na to nemohl odpovědět. Také proto, že ani sám jsem si nebyl úplně jistý, proč jsme zvolili pro náš kontakt s lidmi právě tento okamžik.

Oficiální verze kolující mezi Krinar byla taková: Země se měla stát naším útočištěm, protože naše vlastní Slunce nezadržitelně vyhasínalo. Museli jsme zasáhnout dřív než by lidé planetu, kterou jsme měli jednoho dne nazývat svým domovem, poškodili nenávratným způsobem. Ale byly tu i další, dalekosáhlejší důvody. Tím jsem si byl jistý, jen jsem je ještě neobjevil.

Když jsem neodpovídal, otočila se a pohlédla přímo na mě. „Nebo je to tak, že jste tu byli vždycky a teprve teď jste se rozhodli, že dáte o sobě vědět?“

Můj respekt k ní ještě vzrostl. S každým okamžikem, který uběhl, jsem nenáviděl víc a víc, že jsem k ní nemohl být upřímnější. Místo toho jsem pokrčil rameny a snažil se to zlehčit vtipem. „Nech mě hádat, jsi fanouškem „Prastarých astronautů.“

Její nádherně klenuté měkké rty se překvapením rozevřely. „Už jsi o tom pořadu slyšel?“

Jen v tom smyslu, že během porad před naším příletem na to přišla řeč jako důkaz toho, že lidé měli aspoň nějaké tušení, že už jsme tu někdy byli. Bylo to míněno jako upozornění, že nebyli ani zdaleka tak primitivní nebo nevědomí, jak tomu stále někteří Krinar věřili.

Samozřejmě jsem o tom nemohl nic prozradit. „Myslíš to vážně? Je fantastický. Kromě toho jsme se vždycky starali o to, co se tu dělo.“

„Jako když čas od času zkontrolujete svoje děti? Nebo jsme pro vás spíš něco jako experiment?“

Škubl jsem sebou a vrhl na ni upřímný pohled. „Věř mi, nejste ani to ani to. Kromě toho jsem si naprosto vědom toho, že speciálně ty už žádné dítě nejsi.“

Když se začervenala, ucítil jsem nával vzrušení. „To doufám. Už mi je skoro čtyři a dvacet.“ Vrátila mi pohled a zeptala se přímo: „Jak jsi starý ty?“

„V pozemských letech, které se odchylují od našich krinarských jen nepatrně? Bude mi osm set devět.“

Vykulila oči, jinak na ní nebylo překvapení z jistě šokující informace vidět. Diskusi o věkovém rozdílu bych si nechal raději na dobu, až bychom se lépe poznali. To jsem měl v úmyslu. Ale mezi námi už toho bylo tolik, o čem jsem nemohl mluvit. Nechtěl jsem k tomu přidávat další.

„Vážně?“, zeptala se. „Nevypadáš starší než na sedm set padesát.“

Odfrkl jsem si, protože její vtipkování bylo pro mě překvapením. Ať už na ni musel můj věk působit jakkoliv neskutečně, zvládala to dobře. Upjatě jsem dodal: „Děkuji, snažím se o sebe dbát.“

„Nedokážu si ani představit žít tak dlouho“, pronesla Charlotte mnohem vážnějším hlasem.

A já si nedokázal představit, že by měla jen za pár desítek let zemřít. Už jen to pomyšlení mi přišlo děsivé. Než jsem o tom mohl dál přemýšlet, došli jsme k pokoji pro hosty, který bude obývat.

Rozhlížela se očima plnýma očekávání a s otevřenou zvědavostí, která jí byla vlastní. Protilehlá stěna byla transparentní, aspoň pro ty, co stáli uvnitř pokoje. Nabízela pohled na zahradu a řeku za ní. Vnitřek byl, kromě rostlin, uspořádaný tak, jak jsem viděl na obrázcích tradičních japonských domů. Prostor s pár kousky nábytku, který se dal jednoduchým způsobem přestavět.

Zaslechl jsem, jak zalapala po dechu. Poté se zeptala: „Vznáší se to… ať už je to cokoliv?“

„Je to pohovka, a ano, vznáší se. Nenech se tím vyvést z míry. Když se na ni posadíš, přizpůsobí svou formu tak, aby to bylo pro tebe co nejpohodlnější.“

„To je neuvěřitelné.“

Ulevilo se mi, že nemá z mimozemského vybavení strach. Poté jsem řekl: „Pokud bys něco potřebovala, něco na pití nebo k jídlu, prostě to pokoji řekni.“

„Máš na mysli pokojovou službu?“

„Ne, pokoj samotný. Jednoduše řekni, co si přeješ, a on to připraví. Ta samá technologie, která udržuje ve vzduchu pohovku, ti pak všechno dodá.“

Naklonila hlavu na stranu a vrhla na mě pohled, který jsem cítil až ve slabinách.

„Takže teoreticky bych mohla… Mohla bych ležet ve vaně – je tu vana?“

„Je tu uvolňující bazének.“

_Takže bych v něm mohla ležet, uvolňovat se a všechno, co bych si přála, třeba jahody, šampaňské, plátky okurky na mé oči a všechny ty věci by ke mně přilétly vzduchem?“

Při pomyšlení, jak leží v bazénku s nějakou maskou na tváři, jsem ztuhl. Musel jsem bojovat s potřebou ji teď a tady sevřít v náruči. S námahou jsem se ovládl a odpověděl: „Přesně to by se stalo.“

„Víš, že teď budu vzhůru celou noc a budu to zkoušet? Když budu moc hodná, přinese mi ten pokoj i poníka?“

Můj vlastní smích mě vyděsil. „Ne, to ne. Nic živého.“

„To je dobré vědět. Aspoň existuje pár věcí, co nedokážete.“

Byl jsem rozhodnutý neopustit ji s falešnými představami a řekl: „Nejsme žádní nadlidi, Charlotte. A rozhodně nejsme žádní bohové. Ještě je hodně věcí, které se musíme naučit. Jen to děláme mnohem delší dobu než vy lidé.“

„Takže v nás nevidíte jen primitivní, zaostalou rasu?“

Zaváhal jsem. Už tak bylo hrozné, že bylo tolik věcí, které jsem s ní nemohl probírat. Nechtěl jsem k tomu všemu přidávat lži. Ale musel jsem s pravdou zacházet opatrně, včetně skutečnosti, že někteří Krinar měli ještě stále vůči lidem předsudky. Panické, násilné reakce na náš příchod jejich náhled ještě posílily. To byl další důvod, proč bylo zapotřebí, aby se situace rychle uklidnila. Takže jsem opatrně pokračoval: „Nemám pochyb o tom, že lidé mají velký potenciál, aby se nám ve všech oblastech vyrovnali.“

„Potenciál? Takže ještě tak daleko nejsme?“

„Ne jako rasa, ne.“ Přesto mě napadlo, jestli užší kontakty s lidmi všeobecně náš pohled na ně nezmění. Možná by se tak mohlo stát, až opadne největší panika a my dostaneme příležitost se s nimi setkávat za klidnějších okolností.

„Ale“, pokračoval jsem rychle, „u jednotlivých osob je to něco jiného. Mezi lidmi jsou, stejně jako u Krinar, velké rozdíly.“

Nějakou dobu nad mými slovy přemýšlela a poté pomalu přikývla. Má odpověď ji pravděpodobně uspokojila… aspoň na chvíli.

Gratuloval jsem sám sobě, jak se mi to podařilo obejít, když se znovu rozhlédla po pokoji. „Budu tu zavřená?“

Opravdu si myslela, že bych udělal něco takového? Zachránil ji, jak abych jí vzápětí sebral svobodu? To pomyšlení mě vyděsilo.

„Nejsi žádná zajatkyně“, ujistil jsem ji. „Naprogramoval jsem pokoj tak, aby se pro tebe otevřel.“

Abych jí to dokázal, vzal jsem ji za ruku a opatrně ji vedl ke zdi. Okamžitě se část rozplynula a vytvořila tak otvor, kterým mohla projít.

Její tiché zalapání po dechu mě okouzlilo. Stejně jako teplo a měkkost její kůže na té mojí. Ale byl jsem si více než vědom, jak je její ruka v porovnání s mou křehká. Musel jsem ovládat svou sílu, abych ji nezranil. Rychle jsem ji zase pustil a o krok ustoupil.

„Měla bys vědět, že budu informován, pokud by ses rozhodla procházet se po vyslanectví.“

Vrhla na mě zpod svých hustých řas ostražitý pohled. „A co by se pak stalo?“

Když jsem zachytil v jejím hlase výzvu, nevědomky jsem reagoval stejným způsobem. „Pak bych musel najít nějaký způsob, abych tě přesvědčil zůstat tady.“

Když zrudla, veškerá má předsevzetí šla málem do háje. Rychle jsem se snažil změnit téma, a přitom jsem zakopl o své vlastní nezvedené myšlenky.

„Co se týká postele…“

Překvapením jí vyletělo obočí nahoru. Musel jsem se rychle ovládnout. „Měla bys vědět, že postel rozpozná tvůj tělesný stav a podle toho se přizpůsobí. I o tom bys neměla moc přemýšlet. V případě, že bys potřebovala lékařskou pomoc, postel ji okamžitě zavolá.“ S jistotou jsem věděl, že to nebude nutné. Ale samozřejmě, že jsem jí nemohl říct o nanocytech, které jí dosud kolovaly v krvi a sledovaly její uzdravování. Svou práci ukončí a zmizí dřív, než Charlotte opustí vyslanectví. To zajistí, že je neobjeví vyšetření, která zcela určitě budou následovat hned poté, co bude zpátky u lidí.

„Chápu, inteligentní postel“, pronesla s tichým uchechtnutím. „Teď budu zaručeně vzhůru celou noc.“

Z pomyšlení, že bych to měl být já, kdo by jí bránil ve spaní, jsem ztvrdnul. Další důkaz toho, že má sebekontrola, na které jsem tak tvrdě a dlouho pracoval, měla trhliny. Měl bych udělat cokoliv, aby tomu odolal. Místo toho jsem si opakoval to, co jsem si říkal od první chvíle, co jsem ji uviděl, a to, že co cítím, musela být iluze. Byla pouhá pozemská žena. Jistě, byla krásná a měla další znaky, které jsem musel obdivovat. Ale nic z toho by mě nemohlo přimět k tomu, abych zapomněl na staletí mé oddanosti Kusakhine.

Možná, kdybych ji ochutnal, tak by kouzlo opadlo. Měl jsem to vědět lépe. Ale bylo mi to jedno. Než jsem se mohl zarazit, uchopil jsem ji prsty za bradu a natlačil na nejbližší zeď.

Oči se jí rozšířily tak, že vypadaly jako ty nejhlubší modré tůně, ve kterých jsem se mohl utopit.

„Jareku…“

Kdyby řekla Ne nebo Stop, nebo by ze sebe vydala sebemenší zvuk protestu, stačilo by to. Můj smysl pro čest by mě zastavil. Ale způsob, jakým vyslovila mé jméno, zpečetilo její osud. A můj.

Pomalu jsem sklonil hlavu k té její a dal jí tak další čas, aby mě odmítla. Přitom jsem jí hleděl do očí, dokud se naše rty nedotkly. Tak měkké, teplé a… tak lákavé. Chtěl jsem víc. Musel jsem mít víc.

Když jsem pomyslel na to, že bych si vzal její krev, zasténal jsem. Sevřel jsem ji v objetí. Nemohla být u mě dost blízko, ne, když jsem tak zoufale toužil být v ní. Byl jsem tvrdý jako skála a penis mě v měkkých kalhotách, co jsem měl na sobě, tlačil. Mezi námi nebyla skoro žádná bariéra…

Pokud to nestačilo, Charlotte to ještě zhoršila. A tak neuvěřitelně vylepšila. Štíhlými pažemi mě objala kolem krku. Postavila se na špičky, a když můj polibek opětovala, její prsa se mi otírala o hruď. Každá žena by byla komplikací, kterou jsem nepotřeboval. Lidská žena o to víc. Ale znal jsem Krinar, kteří takovým ženám propadli. Znal jsem dokonce takové, kteří s nimi uzavřeli celoživotní partnerství. Sám Arus patřil do druhé kategorie. Po všem, co jsem viděl, byl jeho vztah k jeho Charlovi dokonalý.

Už jen skutečnost, že přemýšlím tímto směrem, rozeznělo v mé hlavě varovné zvony. Charlottu jsem před hodinou uviděl poprvé a už jsem na ni myslel jako Charla? To bylo naprosté šílenství.

Co to jen se mnou prováděla?

Co se to se mnou dělo?

Silou vůle jsem ji pustil a ustoupil. Ve chvíli, kdy už jsem se jí nedotýkal, jsem se cítil ztracený. Hruď se mi stáhla, jakoby ji svíral svěrák. Lapal jsem po dechu. Jen jednou v životě jsem byl krůček od toho, že ztratím nad sebou kontrolu. Důsledky toho, co se stalo poté, mě ještě stále pronásledovaly. Tentokrát byly pocity úplně jiné, přesto ty samé. Nemohl jsem to s Charlottou riskovat.

Ale také jsem ji nemohl nechat jít. Musel jsem najít způsob, jak ji mít po boku a současně ji ochránit. Momentálně jsem ale nebyl schopný o tom uvažovat.

„Odpočiň si“, pronesl jsem stroze. „Uvidím tě zítra ráno.“

Než mohla odpovědět, otočil jsem se, otevřel stěnu a odešel.