KD - 12. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Jarek

„Není pochyb“, řekl jsem skupině Krinar a lidí, „že se situace lepší. Na celé planetě násilné incidenty a nepokoje ustávají. Finanční trhy se pomalu stabilizují a rozdělování základních potřeb – potravin, pohonných hmot, léčiv a tak dále – se začíná normalizovat. Každému z vás patří dík. Vím, že tento týden byl výjimečně těžký. Podávali jste výkon až za hranice vašich možností. Ale věřím, že se mnou souhlasíte, když říkám, že výsledky za to stály.“

Všichni přítomní, ať už osobně nebo prostřednictvím holografického obrazu, přikývli. Dokonce i ti nejunavenější mezi nimi se usmáli. Během té krátké doby, co byla pracovní skupina založena, spolu Krinar a lidé podivuhodně dobře spolupracovali a stal se z nich fungující tým. Sám za sebe jsem musel přiznat, že jsem to nepovažoval za možné. Charlottina víra ve schopnost normálních lidí postavit se výzvám čelem a něčeho dosáhnout, se ukázala jako opodstatněná. Přitom si získali respekt mé vlastní rasy. Mnoho z nich teď vidělo obyvatele Země v novém a mnohem pozitivnějším světle. Nic z toho však nevysvětlovalo temné myšlenky, které mě zaměstnávaly. Něco nebylo v pořádku. Věděl jsem to hluboko ve svém nitru způsobem, který jsem se díky disciplíně procesu Kusakhina naučil nezpochybňovat.

Objektivně se situace na Zemi zlepšovala. Během týdne, kdy jsme začali se svými snahami získat místní podporu, abychom zmírnili paniku, se toho stalo hodně. Stále ještě docházelo k násilným incidentům, ale byly stále vzácnější a všeobecně netrvaly dlouho. To bylo částečně i tím, že lidé byli vyčerpáni. Lidstvo mělo neuvěřitelnou schopnost se přizpůsobit. To, co jim před šesti týdny přišlo příliš mimozemské, bylo nyní bráno jako nová normalita. To byl rozhodně začátek.

Současně jsem přesvědčený o tom, že panika byla vyvolána cíleně. Samozřejmě existovali lidé, kteří byli vyděšení a dali průchod svému strachu. Ale pak tu byli ještě tací, kteří se toho zúčastňovali, jen aby se mohli podílet na drancování. Ale dělo se něco většího – někdo tahal v skrytu za nitky. Mnoho z toho, co vypadalo jako spontánní události, bylo všechno, jen ne spontánní.

Museli jsme zjistit, kdo za tím vězel a jejich aktivity zastavit. Na to jsem se potřeboval soustředit. Místo toho všechno, na co jsem dokázal myslet, bylo to, že jsem neměl Charlotte dovolit, aby opustila velvyslanectví.

„Musím jít“, prohlásila během snídaně před pár hodinami. „Celý týden jsem Loomise odbývala. To už dál nejde. V jeho poslední zprávě mi dal jasně najevo, že pokud si chci své místo na ministerstvu zahraničí udržet, musím dnes přijít osobně a podat zprávu.“

Poslouchal jsem ji. Opravdu. Ale myslel jsem také na to, jak byla neuvěřitelně krásná, jak si sluneční světlo pohrávalo s jejími vlasy, a jaký to byl pocit jejích úst na mém ptáku…

Šílel jsem z ní. Brzy si budu muset vzít její krev, protože déle už to nevydržím. Ale nejdřív bude muset pochopit, co pro mě znamená a jak jsem chtěl, abychom byli spolu. Každý z mých instinktů chránit a milovat byl v pohotovosti. Kdyby bylo po mém, neváhal bych ji zatáhnout zpátky do postele a ztratit se v její náruči.

Přesto se mi podařilo vyslovit: „Tvého talentu si tam neváží. Měla bys pracovat jako prostředník mezi Zemí a Krinar a budovat užší svazky mezi našimi světy. Už jsem to přednesl Arovi. Sám viděl, kolik jsi toho jako člen pracovní skupiny dokázala. S mým nápadem souhlasil.“

Zrudnutí, které jí pokrylo tváře, mě fascinovalo. Když chtěla, uměla své pocity skrýt. Během celého týdne jsem viděl, jak si vedla v zapeklitých situacích. Ale se mnou to nedělala. Užíval jsem si její důvěry a byl rozhodnutý si ji udržet… navždy.

„Vážím si toho víc, než dokážu vyjádřit slovy, Jareku. To je víc, než jsem kdy snila. Ale Loomis je ubohý, vztahovačný muž. Kdyby ze mě mohl udělat zrádkyni a kolaborantku, udělal by to. Pak bych byla jak pro Zemi, tak Krinu bezcenná.“

„To je směšné“, odfrkl jsem si. „Není loajální k nikomu jinému než k sobě samému.“

Nic nenamítla, ale to nehrálo žádnou roli. Odešla, ale slíbila, že se vrátí co nejrychleji.

Když jsem ostatní v místnosti s pracovní skupinou, která nyní zaujímala celé jedno patro velvyslanectví, opustil, zaťukal jsem na komunikátor na zápěstí.

„Kde je teď?“

„Stále ještě na ministerstvu zahraničí“, odpověděl Altan trpělivě. Nic v tónu jeho hlasu neukazovalo na to, že by ho již pátý dotaz tohoto druhu za poslední hodinu štval nebo bavil. „Stopař ukazuje, že se nachází v sedmém patře budovy v kanceláři ministra Loomise.“

„Máme poblíž dron?“

„Máme.“

„Dobře, nasaď ho.“

Kvůli diskrétnosti jsem se uchýlil do své soukromé kanceláře. Sotva jsem vstoupil, dron začal přenášet obraz. Měli velikost hmyzu, ale schopnost zprostředkovávat trojrozměrný obraz a jasný zvuk skrz jakoukoliv překážku. Pancéřované sklo na oknech ministerstva zahraničí bylo sice pokryto tenkou vrstvou elektromagnetické folie, ale pro naši technologii to nebyl žádný problém.

„Chápu“, říkal právě Loomis. „Takže kromě toho, že jste byla velmi zaměstnaná pracovní skupinou, jste neměla čas zjistit víc o Krinar a jejich technologiích?“

„Byla jsem toho názoru, že pracovní skupina má přednost“ odpověděla Charlotte. Zněla klidně a jistě. „S ohledem na ztráty na životech, pokud by panika dál přetrvávala.“

Loomis přikývl. Byli v jeho kanceláři sami. Výjimečně se jeho patolízalové nacházeli na jiném místě. To mi přišlo podezřelé a ještě víc mě to znepokojilo. Pozorně jsem naslouchal dál.

„Ano, samozřejmě“, řekl. „Už dál nepokračuje, že ano? Aspoň ne tak silně. Myslím, že by se dalo říct, že strategie Krinar, o které nesmíme zapomenout říct, že jste ji navrhla vy, funguje.“

„To doufám. Zjistila jsem toho dost na to, abych mě to přesvědčilo, že Krinar opravdu chtějí pro oba světy to nejlepší. Co se týká jejich technologie, je úžasná. Vypadá to, že ovládají hmotu na molekulární úrovni. To jim poskytuje možnost vše, co potřebují, vytvořit během sekundy a také to znovu zničit.“

Nedokázal jsem zadržet úsměv. Charlotte si to všechno dala dohromady sama. Loomis neměl tušení, s jakou ženou měl co do činění.

Ministr zahraničí vážně přikývl.

„Krinar jsou pozoruhodná rasa“, řekl. „Mohli bychom se dozvědět hodně věcí o všem, co se jich týká, za předpokladu, že na to půjdeme správně, a budou za to zodpovědní ti správní lidé.“ Vyrazil ze sebe hluboké, ale naprosto neupřímné povzdechnutí. „Bohužel přes všechny pokroky, kterých jsme dosáhli, by stačila jiskřička. Něco, co nabudí fantazii davu a přesvědčí je o tom, že naši noví mimozemští vládci jsou ve skutečnosti monstra – a pak vypukne chaos.“

Udělala pauzu a než odpověděla, chvíli ho zkoumala. „Jistě nikdo nechce, aby se něco takového stalo.“

„Samozřejmě, že ne. Ale kdyby se to stalo, padly by celé vlády. Kdo může vědět, kdo bude u moci, až se kouř rozplyne.“ Jeho tichý smír ve mě vyvolal nevolnost. Když jeho hlas zdrsněl, neměl jsem čas o tom dál přemýšlet. „Děkuji, že jste přišla, Charlotte. Je očividné, že odvádíte vynikající práci. Čím dříve se k nim vrátíte, tím lépe.“

Když ji doprovázel ke dveřím, poznal jsem, že byla překvapená. Nebyla v budově ani třicet minut, a z toho v jeho kanceláři sotva deset. Trval na tom, že přijde k němu. Tak proč ji neodkázal přinejmenším na své spolupracovníky, aby podala podrobnější zprávu?

Žaludek se mi stáhl. Během okamžiku se mé neurčité obavy o její bezpečí změnily v hořkou realitu. Následoval jsem instinkty, o kterých jsem věděl, že jim mohu důvěřovat a znovu jsem zaťukal na komunikátor.

„Altane, vnikni do bezpečnostního systému budovy ministerstva zahraničí. Chci si být jistý, že nedojde k žádnému incidentu, až ji bude Charlotte opouštět.“

„Jsem uvnitř.“

„Dobře. Kde se nachází jednotka Strážců, která je nejblíž k její pozici?“

„Momentálně žádné na ulici nemáme. Nejbližší se nachází na velvyslanectví.“

„Ať okamžitě vyrazí. Mohla by potřebovat eskortu.“

„Na co myslíš?“, zeptal se poté, co vydal rozkaz.

„Loomis neprojevil o její informace žádný zájem. Jen chtěl, aby opustila velvyslanectví.“

Dál jsem vysvětlovat nic nemusel. Altan okamžitě pochopil, o co mi došlo. Uvnitř velvyslanectví byla Charlotte nedosažitelná. Ale mimo… byla mnohem zranitelnější a, pokud jsem měl pravdu, tak byla ve velmi reálném a bezprostředním nebezpečí.

Video s námi dvěma bylo stále k vidění na všech sociálních sítích. Neřekl jí to, protože věděl, že by jí to bylo nepříjemné. Ale Loomis to věděl, a neváhal by toho využít. Kdyby se jí něco stalo a podalo se to tak, že za to byl zodpovědný Krinar, který pro ni skočil… Jak ten Slorpis sám řekl – stačila jiskřička.

„Vidím pohyb“, ozval se najednou Altan. Chvíli naslouchal. „Dva týmy, každý o šesti mužích, se pohybuje budovou, aby ji odchytili. Poslal jsem výtah, ve kterém právě je, přímo do lobby. Ale týmy tam dorazí asi minutu po ní.“

„Jak blízko jsou Strážci?“

„Těsně před startem. Přistanou na jednom z vnitřních dvorů. Chvíli jim bude trvat, než uspí bezpečnostní personál a získají přístup.“

Sice to bylo nedostačující, ale víc se udělat nedalo. Má kancelář se nacházela v pátém poschodí velvyslanectví. Opustil jsem ji tak, že jsem otevřel okno a vyskočil. Stejně rychle jsem se dostal i přes zeď. Ministerstvo zahraničí bylo vzdáleno tři kilometry. Poté, co opět trochu zavládl mír, byly i ulice trochu plnější než dřív. Provoz se pohyboval pomalu po ucpaných silnicích. Ignoroval jsem výkřiky a volání chodců, vyskočil na střechu nejbližšího auta a odtud se rozběhl. Přeskakoval jsem ze střechy na střechu, až jsem nakonec doběhl k budově na ulici C. Od chvíle, co jsem opustil velvyslanectví, neuběhla ani minuta. Přesto jsem měl pocit, že to byla věčnost. Charlotte jsem nikde neviděl.

„Kde je?“, zařval jsem do komunikátoru.

„Z lobby už se nedostala“, pronesl Altan. „Jeden z týmů ji odchytil. Vedou ji do podzemí, dvě patra pod ulicí. Je tam vedlejší vchod, hned za rohem od tvého stanoviště. Jdi dovnitř a uvidíš schody…“

Dveře od vedlejšího vchodu byly zavřené. Vytrhl jsem je z pantů, odhodil bokem a vyrazil po schodech dolů. Když jsem proskočil dveřmi u posledního stupně, uviděl jsem Charlotte, kterou drželi dva násilníci a tlačili ji do černého Cadillacu Escalade. Poblíž postávali další. Držela se své odvahy jako záchranného kruhu, ale pochopitelně vypadala vyděšeně. Muži vytáhli zbraně a byli připraveni zahájit střelbu.

„Ne!“, vykřikla. „Jareku, uteč!“

Její obava mě dojala, ale nebylo jí třeba. Zareagoval jsem tak rychle, že mě zasáhla jen hrstka kulek, které vystřelili. Většina mě jen škrábla, jen pár z nich bylo vážnějších, ale nestačilo to k tomu, aby mě zastavily. Jen mi bylo líto, co teď Charlotte uvidí. Díky tomu jsem se snažil držet zpátky. Místo toho, abych jim roztrhal hrdla, což bych udělal nejraději, jsem jim jen zlomil vaz a odhodil je bokem. Když jsem se dostal až k ní, chvěla se po celém těle. Byl jsem na tom podobně. Když jsem jen pomyslel na to, co se jí mohlo stát…

„Jareku, jsi zraněný! Och, ne, prosím ne! Musíš si lehnout. Potřebujeme pomoc…! Slzy jí stékaly po tvářích, ale snažila se zastavit krev, která ze mě vytékala.

Nevšímal jsem si toho, přitáhl si ji do náruče a přitiskl ji k sobě tak pevně, jak jsem se jen odvážil. „Tiše. Všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku. Jsi zraněná? Udělali ti něco?“

Tiskla se ke mně a hleděla na mě těma svýma neuvěřitelně modrýma očima, na které si nikdy nezvyknu a omámeně vrtěla hlavou. „Já? Ne, ale ty…“

„Rychle se vyléčím. Nedělej si starosti. Všechno ti vysvětlím. To ti slibuji. Nejdřív ale…“

Dorazila jednotka Strážců. Vydal jsem příkaz, aby šli nahoru a zatkli Loomise, zatímco jsem vedl Charlotte ven k létající kapsli, stojící na vnitřním dvoře. Altan mohl vyslat jinou, která vyzvedne naše muže a jejich vězně. Nechtěl jsem déle čekat, abych dostal Charlotte odsud pryč. Jakmile Loomis stráví nějaký čas s Altanem a jeho týmem, kteří z něj vymáčknou jména všech těch, kteří přiživovali paniku, tak ho vydáme jeho vlastním lidem. Bylo mi jedno, jestli ho popraví nebo ho nechají zmizet v nějaké díře, pokud o něm už nikdy neuslyším.

O půl hodiny později, poté, co mi lékařské oddělení vyjmulo z těla všechny kulky a přesvědčilo Charlotte, že není zapotřebí další péče, vrátili jsme se zpátky do mých pokojů. Osvobodil jsem ji z šatů, které byly po mém divokém objetí nasáklé krví, a zavedl ji do koupelny. Poté, co jsme ze sebe smyli všechny stopy posledních událostí, jen jsem ji pevně objímal. Drželi jsme se jeden druhého, aniž bychom něco předstírali. Toužili jsme po sobě. Její ruka mě jemně pohladila po žebrech, kde vniklo pár kulek. Nezbyla po ani stopa.

„Jak je to možné“, zamumlala. „Viděla jsem, co se stalo. Viděla jsem, jak tě zasáhli. Znovu a znovu.“ Vyrazila ze sebe přidušené vzlyknutí. V očích se jí opět zaleskly slzy.

Jemně jsem je slíbal a řekl: „Ve své krvi mám nanocyty, které každé zranění během chvíle vyléčí. Také mají vliv na stárnutí. Tak je to u všech Krinar. Pokud bys souhlasila s tím, oč tě teď požádám, také je dostaneš.“

„Já? Nechápu… Jak je to možné? Léčení… zabránit stárnutí…?“

„Pro většinu lidí to není možné, aspoň teď ještě ne, a nemohu ti slíbit, že tomu tak někdy bude. Vzpomeň si na to, jak jsem ti vyprávěl, jak spolu mají lidé a Krinar vztahy už celá tisíciletí. To by nebylo možné, pokud by nešlo délku života určitých lidí prodloužit, aby se vyrovnala té naší.“

Bylo toho hodně, co musela zpracovat, a já si chtěl být jistý, že vše pochopila. Vynesl jsem ji z koupelny, zabalil do teplého županu a odvedl ji do ložnice. Společně jsme se posadili na okraj postele a já pokračoval: „Vím, že se ještě neznáme dlouho. Ale právě po dnešním dni je pomyšlení, že tě ztratím…“

Otřásl jsem se hrůzou. Charlotte mi položila ruku na stehno a jemně ho stiskla.

„Vím, co chceš říct, Jareku. Když jsem uviděla, že tě zasáhli a možná bys mohl zemřít…“ Na okamžik sevřela rty v úzkou linku a pokračovala až za chvíli. „Je toho ještě hodně, co musím vědět. Jak jsi mě dokázal najít?“

Nadechl jsem se a pomalu vypouštěl vzduch. „Nechal jsem ti naimplantovat malého stopaře, zatímco jsi byla v bezvědomí. Já… chtěl jsem to pro případ, že bys potřebovala pomoc. Abych tě rychle našel.“

„Chápu…“ Když jí po rtech přeběhl lehký úsměv, neskutečně se mi ulevilo. „Jsi si vědom toho, že to bylo docela arogantní a namyšlené?“

Vážně jsem odvětil: „Ano, vím. Ale také vím, že ani celý život v procesu Kusakhina by mě nedokázal odvrátit od tohoto chování, aspoň ne, co se týká tvého bezpečí.“

„Když už o tom mluvíme… Opravdu jsi v pořádku?“, zeptala se jemně.

Ta otázka mě na chvíli překvapila, ale jen, protože jsem na to nepomyslel sám. Tentokrát to bylo něco úplně jiného. Necítil jsem žádnou lítost a ani jsem neměl pocit viny. Když jsem to pochopil, z duše se mi zvedla stará, bolestivá tíha.

Pohladil jsem ji po tváři a řekl: „Díky tobě se cítím velmi dobře, Myklyra.“

Úlevou si povzdechla a opřela se o mě. „Co znamená, Myk… Myklyra?“

„Je to naše slovo pro ‚nejmilejší‘.“

Zalapala po dechu a políbila mě. Naše ruce se propletly a naše těla spolu hovořila svou vlastní řečí. Tiše zamumlala: „Používá se pro muže to samé slovo?“

Sevřela se mi hruď. Dostali jsme se tak daleko tak rychle, přesto jsem dokázal myslet pouze na společnou cestu, která na nás čekala. Cesta dvou bytostí a dvou světů do budoucnosti, která nás dovede na místa, jaká jsme si ani nedokázali přestavit.

„To by bylo Myklyri“, odpověděl jsem.

Její pohled byl současně vzrušený a láskyplný. „To se mi líbí, Myklyri.“

Když jsem to uslyšel z jejích úst, ztratil jsem poslední zábrany. Stáhl jí župan z ramenou a položil na postel. Na zítřek domluvím večeři s Arem a jeho Deliou. Čím dříve se spolu seznámí, tím dřív se má nejmilejší vyrovná s tím, co to znamená být charl.

Ale teď a během dalších hodin se budeme navzájem nárokovat jak tělesně, tak duševně, přes všechny bariéry, svobodně a nerozdělitelně.

 

KONEC