DP - EPILOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O osm let později…

„Tohle není v pořádku.“

Michel se zadíval do stropu a přísahal by, že pokud by se mu dokázal vysmívat, řekl by: jen se tak dívej dál, hajzle… Naklonil hrníček, aby z něj upil další doušek, a horká keramika se setkala s jeho rty. Jazyk mu pokrylo hořké nebe, káva mu sklouzla do krku a probudila ho ještě víc.

A nahoře?

Vládl chaos.

Michel nebyl hloupý muž ani hloupý manžel. Manželství s Gabbie, které bez dvou let trvalo už celé desetiletí, ho naučilo jedinou lekci, která byla jednoduchá: to nejhorší, co mohl muž své ženě říct, bylo uklidni se.

Teď muži většinou ani nepřemýšleli, než to řekli. Prostě to udělali. Ta pitomost jim vyklouzla ven z úst, protože když někdo panikařil, to první, co běžné lidi napadlo říct jinému člověku, bylo jasné – uklidni se.

Ne, to bylo hloupé.

A přání smrti.

Takže, protože si myslel, že je docela chytrý, protože zatím kvůli své hlouposti nezemřel, moc dobře věděl, že by nebylo dobrým nápadem zamířit nahoru a vstoupit své ženě do cesty. Poslední týden se každé ráno probouzela naprosto stejně.

Celá zmatená a pak chaotická.

Jeho první potřebou bylo udělat ji šťastnou – vždycky. Ale nehodlala být šťastná, když dělal tu věc s hloupostmi, když všechno ostatní absolutně selhalo.

Věděl, jak to funguje.

Když rychle dopil to, co mu zbylo z kávy, nad hlavou se mu ozvaly její kroky. Pokud měl být v nemocnici, až se tam konečně vrátí, k něčemu být, potřeboval ji do sebe dostat hned teď. Do konce rezidentury mu zbývalo jen deset měsíců a už se těšil, že skutečně začne svou kariéru lékaře.

Měl možnosti. Hodně vysoko na seznamu jeho priorit bylo pokračování v oblasti traumatologie, ale také by v nemocnici netrávil každou bdělou hodinu svého dne. Navzdory tomu, že celý život zjišťoval, že nejlépe se mu pracuje pod silným tlakem, věděl, že to nemůže trvat věčně. Jednoho dne by vyhořel a nechtěl, aby se to stalo v den, kdy přijde o pacienta ne proto, že by nic nefungovalo, ale jen proto, že udělal chybu.

Měl v plánu trávit dva týdny v nemocnici na traumatologickém oddělení a dva týdny na klinice, kde si chtěl otevřít soukromou praxi… dobře, ještě se k tomu nerozhodl. Možná by byla na místě druhá kratší rezidentura, pokud by se chtěl zaměřit jiným směrem.

Měl možnosti.

O to šlo.

Lidé se ho často ptali, co měl v plánu dělat, až skončí s rezidenturou na traumatologii, a rád vtipkoval o soukromé praxi. Dokonce to říkal i své vlastní mámě a tátovi, když se zeptali, a za tím následovalo prohlášení o více penězích. Což nebyla tak úplně lež, ale ve skutečnosti prostě lidem nic neříkal.

Protože měl možnosti.

A nikdy nedělal to, co od něj očekávali ostatní.

Byly to Gabbieiny kroky, které se ozývaly na schodišti jejich třípatrového domu na Long Islandu, co konečně odvedlo jeho pozornost od té jediné věci, která ho po dvou týdnech čtyřiadvacetihodinových směn na traumatologii udržovala vzhůru. Zůstala stát ve dveřích kuchyně, ale nevypadala, že by byla šťastná.

Na sobě měla stále ten až příliš velký svetr.

Ten, který mu předchozí noc ukradla z jeho šatny.

Protože skrýval to, co si myslela – „Dneska ráno další libra,“ řekla.

Při tom zvedl obočí. „Takže teď je jich deset?“

„Celkem, Micheli.“

Pohledem zajel na skříňku v kuchyni, kde měla všechny své diabetické věci, aby zvládla svou nemoc. Stejně rychle se podíval na lednici, kde byl magnetem připnutý její plán cvičení a stravy na další měsíc.

Nikdy se od něho neodklonila.

Své zdraví brala velice vážně.

„Deset liber za tři týdny?“ zeptal se.

Podívala se na něj tím pohledem. Tím, který říkal, že o sobě hodlala dát najevo její emocionální stránka a pokud toho rychle nenechá, kousne ho přímo do jeho tupého mužského zadku. I když ona by to označila za sračku. A pak, když by se uchechtl jejímu irskému přízvuku, který se stále projevoval i po téměř deseti letech života v New Yorku, by také dodala, že je hajzl.

I když všechno by to znělo zamilovaně.

A za to ji miloval.

Ve svém životě potřeboval její oheň. Někteří lidé by možná při pohledu na ženu jako Gabbie možná zvedli obočí, ale ze všeho nejvíc ji zbožňoval pro její bystrý vtip a černý humor. Nemluvě o tom, jak občas projevovala svou náklonnost.

Tohle nebyla jedna z těch dob.

„Gabbie -“

„Žádné ani,“ odsekla, připravená otočit se a nechat ho v kuchyni samotného.

„Než se mi tu pokusíš ukousnout mou zatracenou hlavu, ptám se jako lékař, ne proto, že si myslíš, že jsem si všiml tvého přibírání na váze špatným způsobem.“

Celá se napjala.

Možná to bylo trochu silné.

„Všiml jsem si toho,“ dodal s pokrčením ramen, „ale nebylo to špatné. Miluji tě, když máš dvě kila podváhy, nebo když jsi ve své nejlepší formě, co jsi kdy byla, a miluji tě i takhle. Budu tě milovat i v tom nejhorším, ale byl bych raději, kdyby ses do toho bodu vůbec nedostala. Ne kvůli tvojí váze nebo tomu, jak bys vypadala, ale protože tě zatraceně miluji a oba víme, co se může stát, když se ti cukrovka vymkne zpod kontroly.“

Napětí se zmírnilo.

Dýchalo se mu snáze.

Bylo to zábavné.

Ale také nebylo.

„Něco je špatně,“ řekla. „Je to už šest let, co jsem takhle výrazně přibrala na váze a oba víme, že to bylo proto, že jsem trochu sešla z kolejí kvůli všemu, co se dělo na vysoké a –“

„Něco je špatně,“ souhlasil.

„Vůbec se nebudeš ptát?“

„Ptát na co?“

„Zda jsem jedla, jak jsem měla, nebo zda jsem pokračovala ve cvičení?“

„Ne.“

Protože věděl, že ano.

Tak jednoduché.

Byla dospělá, takže ji nemusel honit, když sama moc dobře věděla, jak se o sebe postarat. Naneštěstí byla tak zvyklá, že ji přes rameno někdo neustále kontroloval, že se přesto ocitli takhle… ze zvyku si myslela, že se jí zeptá, protože nevěří, že by to zvládla sama.

Zkontroloval čas na hodinkách na svém zápěstí a zamračil se. „Cazzo. Musím odsud zmizet, jinak přijdu pozdě do nemocnice.“ Ani za nic nechtěl tu přednášku. Poté, co odložil svůj hrnek do dřezu, se k ní přesunul, ve dveřích ji vtiskl rychlý polibek na čelo a zamumlal: „Může to být čímkoli – hormonální změna, rozvíjející se alergií nebo dokonce změnou tvého cyklu, že? Přijdeme na to.“

Ztuhla.

„Co?“ zeptal se.

Stejně rychle zavrtěla hlavou a podívala se na něj. „Nic. Měl bys jet do nemocnice a mě se podařilo na dnešek domluvit si schůzku se svým lékařem.“

„Ach, dobře. Možná pak dostaneme odpověď.“

„Možná.“

Znovu ji políbil, tentokrát na ústa a s líným úsměvem řekl: „A svlékni si ten zatracenej svetr – miluji tě ve svém oblečení, kotě, ale ne, když se snažíš skrývat něco, když v čemkoliv vypadáš skvěle.“

Usmála se.

Mrkl na ni.

• • •

„Dejte mi gázu!“

S nohama obkročmo nad mužem na vozíku – kterého na parkoviště přivezli jeho přátelé, kteří ho v podstatě vystrčili ze zadní části auta s dírou v hrudi, která vypadala jako po kulce – Michel vší silou tiskl ruce k ráně a udržoval na ni udržoval stálý tlak.

„Gázu!“ vyštěkl znovu.

Měli čtyři minuty běhu plnou rychlostí, aby tohoto muže dostali z parkoviště na traumatologii, aby se mohl podívat dovnitř a zjistit, co způsobilo, že to krvácení bylo tak hrozné, jak bylo. Vlastně tak špatné, že za sebou zanechávali krvavou stopu, která vypadala spíše jako krvavá řeka než jen její odkapávání.

Všichni měli plné ruce práce.

Až na novou a mladou rezidentku, která se zjevně nikdy s tak násilným a vážným traumatem nesetkala, pokud něčemu nasvědčoval její velice bílý obličej, a která zůstávala pozadu. Kdysi měl také takový okamžik. Každý chirurg, který pracoval na oddělení traumatologie, tomu okamžiku někdy čelil. Ten zlomek vteřiny, kdy se kurva v tom, co si o této kariéře mysleli a co dokázali zvládnout, všechno změnilo. Jeho nastal v době, když někdo přinesl tříměsíční dítě, které bylo těžce popáleno při požáru domu a nemělo puls.

Bylo to popálené dítě.

Zatracené dítě.

Celé týdny měl noční můry.

Ani si nevzpomínal, jak se z toho okamžiku vytrhl, protože to další, co věděl, bylo, že dítěti stlačoval hrudník. Protože to bylo to, co traumatický výcvik udělal s lékařem – všechno se stalo instinktivním. I když tam lékař nebyl, protože ho něco vyvedlo z rovnováhy, jeho mozek a tělo stále věděli, co mají dělat. Mohl mít pocit, že se svět kolem nich zastavil, ale lékař dál pokračoval v pohybu.

Musel.

Jinak by lidé umírali.

Takže ne, nevinil tu ženu za to, že konečně měla svůj okamžik. Jen si vážně přál, aby to nebylo právě teď, když všichni ostatní měli plné ruce a on ji potřeboval na palubě. Dotyčná lékařka se konečně vrátila zpátky do reality a hodila mu velkou roli gázy. Co nejvíce rozvinuté gázy začal cpát do rány na hrudi muže, který se pod maskou, kterou mu sestra tiskla na obličej, dusil vlastní krví.

Zastavit krvácení bylo důležité, stejně jako tlačit na ránu. A on jen potřeboval získat kontrolu nad tím zkurveným krvácením, jak jen to šlo.

„Tři minuty na sál,“ vyštěkl, ruce mu pracovaly rychleji než ústa. „Sál tři. Zavolejte tam!“

„Rozumím.“

„Micheli!“

Při zavolání svého jména zvedl hlavu, právě v okamžiku, kdy se vozík zhoupl, protože přejížděl přes malý práh, který vedl do traumatologického centra. Konečně se vymotali z parkoviště – ještě se ani nedostali do nemocnice. Do teď si to ani neuvědomoval.

Přesně to mu běželo hlavou, zároveň se skutečností, že ho jeho žena sledovala zpoza místa, kde byla zaparkovaná sanitka s blikajícími světly. Vytřeštěnýma očima sjela z něho k vozíku a jeho zakrvaveným rukám na mužově hrudi.

Zároveň se od ní stále vzdaloval.

Byl to jen zlomek vteřiny.

Dveře se zavíraly.

Přesto ji slyšel zakřičet: „Jsem těhotná!“

Jeho první myšlenka?

To mnohé vysvětluje.

A druhá?

Ztratil až příliš mnoho krve.

A tak Michel zjistil, že bude otcem.

• • •

O osm měsíců později…

Antony Dante Marcello neměl ponětí o konceptu špatného načasování. Ve skutečnosti se rozhodl vydat se na svět v okamžiku, když jeho otec pracoval při jedné z nejhorších krizových situací, kterým New York za posledních několik desetiletí čelil. Nesprávné načasování roznětky dynamitu nad mostem, který potřeboval výměnu, která vybuchla dřív, než měla, v době, když pod ním po dálnici stále ještě jezdila auta.

Dvacet aut.

Ve většině z nich po dvou lidech.

Osm mrtvých při příjezdu.

Tři těla vyletěla do vzduchu.

Zbytek… pod troskami.

Stejně tak Michel. Protože když nemohli přivézt zraněné do nemocnice, pak šel za nimi. Spolu se zbytkem traumatologického týmu. Dělali, co mohli, na silnici pod sutí, která byly dostatečně zvednutá, aby našli zraněné. Pokud mohli být ošetřeni na místě, pak je na místě ošetřili. Pokud mohli být bezpečně vytaženi, aniž by došlo k jejich smrti, pak měli v plánu přesně to udělat.

Zásadní bylo vyhodnocení.

Tehdy také dostal ten zkurvený hovor.

„Gabbie rodí.“

Celý Michelův svět se zastavil.

Až na to, že nezastavil.

To bylo to, kým byl – pro něj se nikdy nic nezastavilo. Nedokázal odjet od katastrofy, kde byly potřeba jeho dovednosti, jednoduše jen proto, že mu do cesty vstoupil jeho soukromý život a hodil mu do toho vidle.

„Proč teď nejsi ve svém autě?“ zeptal se Dante.

„Protože nemůžu. Ona to pochopí.“

„Micheli -“

„Budu tam,“ vyštěkl na tátu do telefonu, „řekni jí, že tam kurva budu, tati.“

Byl to první porod – takže mohl trvat hodiny. U některých žen dokonce dny. Věděl to, takže nespěchal. Tak jako tak, ne že by mohl. Spolupracoval s traumatickým týmem a záchranáři, aby vytáhli oběti z jejich rozdrcených aut, aniž by při tom přišli o život.

U všech to nevyšlo.

Než bylo všechno vyřčeno a doděláno, přišli ještě o další tři.

Byl na cestě do traumatologického centra s jednou obětí, která skončila pod obrovským kusem betonu, který spadl přímo na jeho auto – tělo měl rozdrcené a muž byl nějakým zázrakem naživu. To samé nemohli říct o jeho ženě, i když to mu ještě neřekli. Bylo lepší, že v současném stavu, kterému čelil, to nevěděl a všechno bylo třeba brát doslova vteřinu po vteřině.

To bylo to jediné, co se počítalo.

Teď od prvního telefonátu o jeho manželce uplynulo šestatřicet hodin.

„Micheli, máš urgentní telefonát od rodiny!“

Tu zprávu dostal v okamžiku, kdy vklouzl na traumatologii na sál číslo jedna, aby zahájil jednu z mnoha operací, které by snad mohla rozdrcenému muži zachránit život. Byl to běh na dlouhou trať, ale nikdo to nechtěl říct nahlas. Museli to zkusit – to je to, co pacienti žádali.

„Micheli!“

„Dejte to na hlasitý odposlech na sál,“ zakřičel pod maskou, se zvednutýma rukama, aby byly v bezpečí, že se jimi ničeho nedotkne, zatímco couval do dveří, které pro něj byly otevřené. „To je to nejlepší, co teď můžu udělat.“

Čas byl stále rozhodující. Čím více vteřin promarní, tím pravděpodobnější bylo, že toho muže na stole ztratí.

Reproduktory na traumatologii zapraskaly. Michel zatím sledoval monitor hlídající mužovy životní funkce – čísla nebyla skvělá, ale přesně to očekával. Při první operaci to bude jen tak tak, a bude rozhodující, zda ho pak budou moci vzít i na druhou.

Pak místnost ztichla, protože zvuk v reproduktorech najednou zesílil.

Podíval se nahoru.

Stejně tak všichni ostatní.

Brečelo dítě.

Silně, nádherně a dokonale.

Nepotřeboval, aby mu to někdo řekl. Jedna jeho část to prostě věděla – hluboko ve svém zatraceném srdci, tak viscerálně a syrově – že to byl pláč jeho syna. To dítě stvořil; ten chlapec pocházel z něj. Věděl, že ten pláč patřil tomu, co bylo jeho.

Tiše řekl: „Řekni mé ženě, že se brzy uvidíme.“

A pak, ke zbytku místnosti, dodal: „Pojďme do práce – zavolejte znovu kardio. Už by tady dole měli být. Chci, aby zatímco budeme mít otevřené jeho tělo, Jessi řešila jeho srdce. Dvě minuty.”

• • •

O dvanáct hodin později…

Jak dlouho byl vzhůru?

Michel nevěděl.

Možná až příliš dlouho.

Chytrá část jeho mozku věděla, že tohle bylo špatné. Nedokázal fungovat s tak málo spánkem, že zatímco výtah pokračoval ve svém stoupání, v něm skoro usnul. Nějak se mu podařilo zůstat vzhůru, ale vůbec si nebyl jistý jak.

Měl pocit, jako by stěží zamrkal a stál před svým tátou. Otevřely se dveře a navzdory světlu, které do soukromého nemocničního pokoje svítilo dovnitř jedním z oken, měl stále pocit, jako by byl v ospalém omámení.

A pak ji uviděl.

A jeho.

Jeho syn byl zavinutý ve světle modré zavinovačce a jeho žena ho držela blízko u své hrudi. Přitom seděla na okraji nemocniční postele. Nevzpomínal si, jak přešel místnost, ale to další, co věděl, bylo, že měl malého Antonyho ve svém náručí a svou ženu líbal na temeno hlavy.

„Omlouvám se,“ slyšel sám sebe říct.

Gabbie zavrtěla hlavou. „Za tohle se nikdy neomlouvej, Micheli.“

Pacient byl stále naživu. Za čtyřiadvacet hodin se bude muset vrátit na další čtyřiadvacetihodinovou směnu. Věděl, že by měl tyto myšlenky odložit stranou, a tak to pro tenhle okamžik udělal. Umožnilo mu to soustředit se na dítě ve svém náručí, zatímco se s ním usadil na židli v rohu místnosti.

Antony dál spal.

Bože, byl maličký.

Měl broskvově krémovou kůži.

„Vypadá jako ty,“ řekla Gabbie v pozadí.

Vypadal.

Michel zašeptal: „Já vím. Je dokonalý, Gabbie.“

A pak, jen tak najednou, usnul, opřený do židle, se svým novorozeným synem bezpečně schovaným v náručí. Znovu se probudil, až když se dítě potřebovalo nakrmit, a stačil jen zaslechnout, jak táta někomu říkal, že brzy dorazí návštěva.

Kdo sem k čertu mířil?

Mohl to být kdokoli.

Jejich rodina byla obrovská.

Nebyl to nikdo, koho by Michel čekal.

• • •

„Tati,“ zašeptala Gabbie.

Při jejím tichém výkřiku Michelovi ztuhla záda. Rychle se otočil na patách, jen aby našel ve dveřích nemocničního pokoje muže, kterého už nikdy nečekal, že by ho ještě kdy uviděl. Ještě tři hodiny a pak se bude muset vrátit zpátky do nemocnice, ve které na druhé straně města pracoval.

Když tam uviděl stát Charlese Casey, chtěl se na všechny ty plány ve velkém vysrat. Bylo pro něj těžké cítit, že... že by mohl Charlesovi věřit. Ne po tom všem. Ten muž slíbil, jak řekl, že Gabbie pro něj byla mrtvá.“

Přesná slova.

A přesto tam stál.

Vedle Danteho.

Michel se podíval na svého tátu a nenápadně se pohnul stranou, aby se postavil před svou ženu a dítě. „Co tady dělá on?“

„Micheli, teď –“

„Ne, zeptal jsem se na zkurvenou otázku.“

Dante si odkašlal. „Je to také jeho vnuk. Jeho jediné vnouče a ta žena je jeho jediné dítě, Micheli. Když mi poprvé zavolali, že Gabbie rodí, prodloužil jsem mu svou nabídku milosti, aby… se sem dostal a podělil se o tuto radostnou událost s námi ostatními. Pokud bychom, samozřejmě, byli všichni ochotni nechat minulost minulostí. To dobří muži dělají, synu.“

Michel byl dobrým člověkem.

Tohle se mu přesto stále nelíbilo.

„Už je to skoro deset let,“ řekl Charles, „a byl bych rád, pokud by to nebyl ještě další rok, chlapče.“

„Micheli,“ řekla Gabbie za ním.

Cítil, jak ho rukou pohladila po zádech. Nebylo to nic moc. Jemný pohyb konečků jejích prstů, ale to bylo to jediné, co musela udělat. Tohle opravdu nebylo o něm. Ne, vždycky to bylo o ní. Nemuselo se mu to líbit, ale dokud to chtěla ona…

Michel přikývl a ustoupil trochu stranou, aby Charles uviděl svou dceru a vnuka. „Pojmenovali jsme ho Antony… po mém dědečkovi.“

„Silné jméno,“ odpověděl Charles.

„Chyběl jsi mi, tati.“

Charles ztěžka polkl a vstoupil do místnosti o krok dál. A pak o další a další, dokud nebyl přímo před svou dcerou, aby se sehnul a objal ji. „Mě víc, než tušíš, Gabbie. Chyběla jsi mi mnohem víc, než tušíš – omlouvám se…“

Vždy tak sladká.

Vždy tak milující.

Jeho žena byla až příliš shovívavá.

Ale Michel za to byl vděčný.

Pro něj byla vždy dokonalá.

„Ukaž mi toho malého chlapce,“ řekl Charles a zvedl dítě z jejího náručí, aby ho podržel vysoko ve vzduchu. Antony se probudil a zamlženýma tmavýma očima zamrkal na svého dědečka. Jeho irská stránka – ty barevné kousky, které ho dělaly výjimečnými, jak si Michel pomyslel. Jeho syn nebyl jednou věcí, ale mozaikou mnoho věcí. „Vypadáš jako tvůj táta, dítě.“

Michel se uchechtl.

Charles se na něj podíval, a pak si uvelebil dítě do ohbí paže. Konečkem prstu přejížděl po jeho nosíku a celou dobu na něj stále mluvil. „Ale to velkolepé jsi dostal po něm, že? Slyšel jsem, že tvůj táta, Antony, dělá každý den úžasné věci. A mám podezření, že i ty jsi jednou z nich, dítě. Mám čas to tady vynahradit.“

Dobře, tedy…

Michel vydechl vzduch, o kterém až do teď ani nevěděl, že ho zadržoval v plicích. Úzkost se projevovala legračně, ale byla pryč.

„Grazie,“ řekl svému vlastnímu tátovi.

Dante se usmál.

Jako by prostě věděl. A Michel předpokládal, že ano, že to věděl, protože sám byl otcem dcery. Jak by se Dante cítil, kdyby strávil téměř deset let v odcizení od své jediné dcery kvůli svým vlastním chybám? Využil by šanci a tu vzdálenost překlenul, i kdyby to znamenalo přiznat svou hloupou pýchu?

Michel by se vsadil, že ano, udělal by to.

„Odpuštění někdy začíná tím, že uděláme první krok,“ odpověděl táta. „I když ty jsi nebyl tím muž, který si vynutil odstup.“

Jo.

Tohle si Michel bude pamatovat.

POZNÁMKA

Vzpomínám si, jak se část mých čtenářek ptala na Michela a říkala si: „Ale proč?“ V té době jsem už dala naprosto jasně najevo, že syn Danteho a Catriny nebude pokračovat v rodinném byznysu, alespoň ne jejich způsobem. A přesto to od něj někteří lidé stále chtěli. Tak mě napadlo, jak by byl přijatý tento syn mafiánského Dona a královny Pojistky – toto dítě vychované osobami, které ve světě zločinu zastávají ty nejvyššími pozice – když odmítl stát se mafiánem? Co byste si všichni mysleli, pokud byste uvažovali o Michelovi a jeho rozhodnutí v životě nebo byznysu?

Napsala jsem ho se záměrem, aby ho všichni – od postav v knize až po čtenáře, kteří si jeho příběh užívali – podcenili. Myslela jsem, že lidé budou předpokládat, že on není jako jeho rodina, protože si také nevybral jejich cestu.

A chtěla jsem, aby dokázal, že se postavy v knize a všichni čtenáři, který ho podceňují, zcela mýlí. Protože je to stále jejich syn, ale je také více.

Děkuji, že jste se mnou prošli touhle cestou.

                                                                                                                                                                                - BK