DP - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Naše nejnovější zprávy z dnešního rána nám přinášejí další eskalaci násilí v ulicích Detroitu mezi rivalskými zločineckými organizacemi. Včera pozdě v noci byl Salvestro Vannozzo nalezen zavražděný ve svém klubu na dolním konci města – zatím nebylo zveřejněné žádné oficiální prohlášení, ale zdroj blízký vyšetřování uvedl, že se domnívají, že tento incident souvisí s dalšími nedávnými problémy mezi organizacemi.“

„Kurva, hned teď mi dostaň jeho pitomý zadek na telefon!“

Tátův řev téměř otřásal zdmi v domě, a Gabbie přesto nedokázala odtrhnout pohled od televize před sebou. Na obrazovce se odehrávalo nejnovější drama, kdy moderátoři diskutovali o nejnovějších zprávách spolu s reportérem, který byl na místě činu minulou noc, když vytáhli tělo Salvestra z klubu v pytli na těla.

Ale to nebylo to nejhorší.

Ne.

To nebyla ani polovina toho všeho.

„Je mi to ukradené,“ vyštěkl Charles na muže, zatímco ji míjeli v obývacím pokoji, „řekni těm zkurveným bastardům, že dneska nehodlám poskytnout žádné interview. „Blázni, spousta z nich. Policie nikoho z nás nikam nezatlačí.“

Jo, policie.

Protože -

„Po včerejší vraždě v noci byl dneska ráno nalezený vysoce postavený člen irské rodiny Casey ubitý k smrti jen půl bloku od svého domova. Oběť byla identifikována jako Brennan Brady a znovu, i když nebylo zveřejněno žádné oficiální prohlášení policie, náš zdroj se domnívá, že jde o odvetu za zabití muže Vannozzo v klubu v noci před…“

Zprávy pokračovaly dál a dál a dál.

Gabbie stěží mrkla.

Kolik bylo teď hodin?

Podívala se na digitální čas na krabičce pod televizí. Očividně krátce po poledni. Bylo téměř těžké tomu uvěřit, ale od probuzení seděla na gauči, a jakmile začaly zprávy, doslova se od nich nedokázala odtrhnout.

Její dům se stal chaotičtějším.

Táta hlasitějším.

Vynucený mír, který se Charles ze všech sil snažil udržet ve svém domě a organizaci, byl najednou rozedraný na kusy. Vypadalo to, že zapomněl na skutečnost, že tam stále byla a poslouchala, zatímco nařizoval mužům na ulicích – mužům na Italy. Za smrt Brennana chtěl krev a měl v plánu dostat ji po celých vědrech.

„Vymaluji jí tohle zkurvené město; to je to, co chtějí.”

Měla by myslet na svého tátu a svou rodinu. Měla by vzít v úvahu skutečnost, že ulice jsou nebezpečné a že se to ještě dlouho nezlepší. Mělo by jí být smutno po tátově nejlepším kamarádovi, muži, který byl zároveň jejím kmotrem.

To nebylo to, na co myslela.

Nebo co cítila, když na to přijde.

Jedna její část byla otupělá. Celá chladná a nehybná. Jako socha, která neměla vůbec žádné city ani myšlenky. Když tam seděla na gauči, měla pocit, jako by lidi kolem ní zmizeli do pozadí. Všichni muži, kteří do tátova domu přicházeli a odcházeli, mobilní telefony, které nepřetržitě zvonily, a hučení televize před ní, když reportéři pokračovali v dalších zprávách… všechno to viděla a slyšela každou vteřinu z toho, ale stále se cítila mimo dění.

Sledovala to.

Nebyla toho součástí.

Druhá její část, která něco cítila a přemýšlela, se nesoustředila na svou rodinu, nebezpečí nebo cokoli jiného. Jediné, co jí neustále proplouvalo myslí, bylo, že tohle by mohla být její šance.

Tohle by mohlo být ono.

Její jediná šance dostat se pryč.

Právě teď se po ní nikdo nedíval. Táta byl tak zaneprázdněný svými muži, svým vztekem a rozhodnutími, které musel učinit, že ani jednou za celý den se po ní ani nepodíval. Od okamžiku, co toho rána vyšla ven ze své ložnice, jí neřekl jedinou věc.

A ostatní?

Charlesovi muži?

To samé.

Svým způsobem se cítila na hovno. Protože bylo příšerné, že zatímco se táta a jeho lidé potýkali s nejtragičtějšími okolnostmi, sama se snažila přijít na způsob, jak se od nich všech dostat pryč?

„Všichni kurva do mé kanceláře!“

Z toho, jak táta na chodbě zařval, na gauči prakticky nadskočila. Muži v domě však jeho příkaz ani nezpochybnili. Půl tuctu bot dopadalo na podlahu jako cválající kopyta, všichni mířili nahoru po schodech. Zadívala se do stropu a poslouchala, jak muži přecházejí nad její hlavou přímo do tátovy kanceláře. Pak také uslyšela zřetelný zvuk zavírání dveří.

Dům byl tichý.

Z většiny.

Rozbušilo se jí srdce.

Stejně jako mysl.

A také duše.

V hlavě jí zuřila válka. Jedna její část, která jí říkala, že je šílené uvažovat o čemkoli jiném než zůstat tam, kde byla, a čekat, až tohle peklo skončí. A její druhá část… ta, která každou noc plakala. Protože byla sama a bez člověka, kterého nejvíc chtěla, a věděla, jak moc mu ublížila tu noc, co stál v tomto domě.

Čekal na ni vůbec Michel dál? Stále mu na ní záleželo?

Stále ji miloval?

To byly otázky, které ji děsily, stejně jako skutečnost, že na žádnou z nich neměla odpověď. Prsty jí cukaly v klíně. Zadívala se stranou, kde našla bezdrátový telefon pevné linky, který ležel v kolébce, aby se nabil. Telefon používat nesměla a její vlastní mobilní telefon jí byl už před dobou sebraný.

Nahoře něco praštilo do země.

Podívala se tím směrem a na gauči ztuhla.

Kancelář nikdo neopustil.

Dýchalo se jí snáz. Bylo skoro legrační, že cítila, že pokud by zvedla ten zatracený telefon, za rohem by se někdo objevil a popadl ji. Už se nechtěla nechat dál ovládat strachem.

Natáhla se po telefonu. Roztřesenými prsty vytočila známé číslo. Přiložila si ho k uchu, a zatímco poslouchala vyzvánění a vyzvánění a vyzvánění, zadívala se na vchod do obývacího pokoje. Mlčky žadonila, aby to zvedl.

Prostě to sakra zvedni.

Při čtvrtém zazvonění to udělal.

„Ciao,“ pozdravil Michel.

„Micheli…”

Odpovědí bylo ticho.

A pak ostré: „Gabbie.“

Neměla čas ztrácet čas, takže to jediné, na co ji napadlo se zeptat, bylo: „Stále to platí – když budu chtít a dostanu se k tobě, odejdeme?“

„Tak rychle, jak jen zvládnu z tohohle zkurvenýho města odletět. Máš přístup ke svému průkazu totožnosti nebo –“

„Táta mě nutí, jen pro případ, že bychom museli rychle odjet, mít ve své tašce doklad totožnosti i pas.“ Znovu se podívala do stropu a modlila se, aby tam muži v kanceláři ještě chvíli zůstali. „Pravděpodobně bych si mohla hned sehnat auto a přijet za tebou.“

Tak, že ho ukradne.

Záleželo na tom?

„Budu kdekoliv, kde se budeš chtít setkat,“ řekl stejně rychle.

Vyhrkla ze sebe název ulice uprostřed města, blízko radnice a policejní stanice. Pokud vzala v úvahu všechny okolnosti, šlo právě teď pravděpodobně o nejbezpečnější místo.

Ztěžka vydechl. „Budu tam. Zatraceně tě miluju, jo?“

„Já vím. Taky tě miluji.“

Zavěsila.

Dům byl stále tichý.

Teď nebo nikdy…

• • •

Gabbie opustila auto – jednoho z tátových mužů, který nechal klíčky v zapalování – dva bloky od místa, kde se měla s Michelem setkat. Věděla, jaké auto má hledat, protože si byla jistá, že pokud by řídil něco jiného, řekl by jí to. Límec kabátu si utáhla kolem krku pevněji a pokusila se zapadnout mezi lidi, kteří kráčeli po rušné ulici.

Byla prostě jen další ženou.

Těch byl Detroit plný.

A přesto měla stále pocit, že se musela neustále ohlížet přes rameno a kontrolovat, zda jí někdo nesledoval. Táta si už určitě uvědomil, že utekla, a nepochybovala, že bude znát i jméno prvního člověka, za kterým zamířila. Hledal by ji buď on sám, nebo by za ní přinejmenším poslal své muže.

Už byla téměř přímo před budovou radnice – i když ta byla naproti přes ulici – když zahoukal klakson. V běžeckých botách, které si před odchodem z domu natáhla, nadskočila a rychle se otočila, jen aby si uvědomila, že prošla přímo kolem Michelova auta.

Úleva byla sladká.

Skoro se rozesmála.

Skoro.

Na zlomek vteřiny na všechno zapomněla. Přes čelní sklo se setkala s jeho pohledem. Prsty svíral volantu. Konečně byla znovu v pořádku. Její svět se napřímil a začal se znovu otáčet. Protože to bylo tak dlouho… jako by se svět zastavil, protože on tam nebyl.

Když vyrazila kupředu, aby otevřela dveře jeho auta na straně spolujezdce, už neměla pocit, že se musí dál ohlížet přes rameno. Vklouzla do auta a nemyslela na nic jiného než jen na to, aby se k němu dostala tak blízko, jak jen to šlo.

Už se po ní natahoval.

Ona po něm také.

Jakmile se svýma rukama dotkl její tváře a byla tak blízko, aby ho políbila, přesně to udělala. Zbytek světa pak zmizel. Už na tom ani nezáleželo. Všechny ty noci strávené na uslzených polštářích, protože byla bez něj, byly jen vzdálenou vzpomínkou. Tohle bylo zatraceně lepší.

Políbil ji tak tvrdě, že jí vyrazil dech. Prsty se zaťala do látky jeho saka, protože se jí prostě nedařilo dostat ho k sobě dost blízko, a to ani tehdy, když se jejich jazyky dotýkaly. Na jejím jazyku chutnal jako nebe – dokonalé a její. Nikdy dřív se necítila tak zoufale, ale byl přímo tady, aby ji o tom přesvědčoval každým pohybem svých rtů proti jejím a každým úderem svého jazyka o její vlastní.

Na její vkus se až příliš brzy odtáhl. Samozřejmě ne daleko, protože když promluvil, se rty stále dotýkal těch jejích, ale pro ni to bylo stále trochu daleko.

Škytla.

Kdy začaly ty slzy?

Vydal tichý zvuk a polštářky palců tu vlhkost z její tváře rychle setřel. „Neplač… Bože, neplač, Gabbie.“

„Promiň, promiň… já jen -“

„Jsi přehlcená, jo. Chápu to.“

Stále jí utíral slzy.

Čekal na ni.

Koutkem oka si všimla modřin, které měl na kloubech prstů. Na každém jednotlivém z nich. Jako by zatraceně do něčeho mlátil. Vypadalo to bolestivě.

„Co se stalo?“ zeptala se.

Odvrátil od ní oči. „Nic, zlato.“

„Ale -“

„Jsi tady, že? Já jsem tady. To je to, na čem záleží.“

Přikývla, protože jo, měl pravdu. „Máš pravdu. Jen… všechno se stalo tak rychle, že? Všechno se změnilo.”

Zaťal čelist. „Muselo. Muselo se to změnit, jinak bych tě nikdy nedostal zpátky k sobě, víš?“

Ztěžka se nadechla.

Byl nehybný jako kámen.

„Co to znamená?“ zeptala se.

„Gabbie -“

„Prostě mi to řekni, Micheli.“

„Jedna strana chtěla válku. Druhá strana ne. Myslel jsem… pokud bych je k tomu donutil, pak by mohly být obě strany až příliš zaneprázdněné, než aby si všimly, co dělám. S tebou.”

Aha.

Srdce se jí rozbušilo.

Odkašlal si a pak ji znovu rychle políbil. „Pokud ostatní lidé mohou dělat to, co musí, tak proč bych nemohl i já?“

Nemýlil se.

„Ale co pak?“ Zadívala se ven z předního skla auta, kde lidé stále míjeli jejich auto zaparkovaného na kraji ulice. Nepochybně stáli na zákazu parkování, ale to jí bylo jedno. „Takže odejdeme a co se stane, až se to tady uklidní? Myslíš, že můj táta za mnou nepůjde? On to udělá a co se stane pak? On se nezastaví. Víš to, ne?“

„S tím se vypořádáme, až –“

„Chci být s tebou.“

Sevřel ji kolem tváře ještě o trochu pevněji. „Já vím. I když nejdřív tohle. Později vymyslíme něco dalšího.“

„Nechci se tím vůbec trápit.“

Tátu milovala.

Michela milovala víc.

Pohledem zachytila budovu na druhé straně ulice, ve které parkovali, a hlavou jí prolétla myšlenka. Bylo to tak rychlé, že se díky tomu málem rozesmála. Svým způsobem to bylo absurdní, ale přesto tu myšlenku slyšela.

Její ticho neuniklo ani Michelovi. „Co se ti děje v hlavě?“

„Jen jsem pomyslela na něco hloupého, to je celé.“

„Nic, co si myslíš, není hloupé.“

Řekl to.

„Tohle pravděpodobně ano,“ zamumlala.

Znovu ji políbil – zoufale a hladově jako poprvé, ale tentokrát v tom byla i jistota a síla. Bože, toho muže milovala.

Bude ho milovat navždy.

„Řekni mi to,“ pronesl proti jejím ústům.

Usmála se. „Ale je to hloupé, takže neříkej, že jsem tě nevarovala.“

„Gab-“

„Pomyslela jsem na to, že bychom se mohli vzít.“

Ztichl.

Pohledem sklouzla k jeho a pevně ho držela. „Vidíš? Hloupost. Jen mě napadlo, že když mu dám jasně najevo něčím takovým, co cítím, co by pak mohl opravdu udělat? Byla bych s tebou někde jinde a nemohla bych svou pozici dát důrazněji najevo, pokud už bych ani nebyla Casey. Je to… hloupost, že?”

„Gabbie.“

„Co?“

„Gabbie.“

„Co?“ zeptala se ostřeji.

Zasmál se, ale znělo to temně a krásné. Jako by ji v celé své zlovolnosti oblékl hřích a prostě se ho nedokázala nabažit. „Pokud by ses za mě dneska chtěla provdat – jako by se nic z toho nestalo – tohle je první věc, kterou bych udělal.“

Zamrkala.

Jen se ušklíbl.

„Ne, neudělal bys to,“ řekla.

„Udělal.“

„Micheli, to je šílené.“

„A tak či onak, dneska nebo za deset let budu stále tvůj. Ty jsi moje. Tak to funguje – takhle funguje láska, Gabbie. Takže jo, pokud by ses za mě chtěla opravdu provdat, okamžitě bych to udělal.“

Znovu zamrkala.

Zůstal zticha.

„Dobře,“ zašeptala.

Odvrátil oči, ale pak se k ní znovu vrátil. „Nevím, co to –“

„To znamená dobře. Radnice je přímo tamhle.“

Vydal jakýsi zvuk.

„Co to bylo?“

„V Michiganu je nutné od získání povolení k sňatku počkat minimálně tři dny.“

„Jak to vůbec víš?“

Pokrčil rameny. „Nedůležité. I když v New Yorku… tam je jen čtyřiadvacetihodinová čekací doba, a jakmile tam budeme, bude to pro nás bezpečnější.“

„Myslíš?“

„Domov je vždy bezpečný. I když za to, že tohle udělám, by mě mohli zabít.“

Usmála se. „Doma, hm?“

„New York pro mě byl vždycky domovem, ale s tebou to bude lepší.“

„Takže New York?“

„Musíme odsud zmizet.“

Přikývla. „Hned.“

• • •

„Jsi si jistý, že tohle je to, co chceš dělat, člověče?“ zeptal se John. „Protože vy dva jste na řadě.“

Gabbie se podívala na Michelova bratrance – moc toho o tom chlapovi nevěděla, ale když mu Michel předchozí den zavolal, na nic se neptal. Věděla jen, že když si šli pro povolení ke sňatku, den po příjezdu do New Yorku, někdo je upozornil, že budou potřebovat pro sňatek svědka. Michel přísahal, že neexistuje žádný zatracený způsob, jak by v tom mohl figurovat nějaký náhodný svědek.

Musela to být rodina.

„Měl bys zavolat své mámě nebo tátovi,“ dodal John.

Michel sevřel rukou Gabbie za nohu. „Potom, Johne.“

„Jo, to pak vezmou dobře.“

„Víš, že jsem mohl zavolat Andinovi.“

John se zamračil. „To byla rána pod pás.“

„Jo, dobře…“

Oba bratranci se na sebe podívali a pak se zazubili. Gabbie netušila, co jí sakra unikalo, ale měla pocit, že jí to Michel nakonec vysvětlí. Čekání jí nevadilo. O Michelovi a jeho životě tady toho bylo hodně, o čem nic nevěděla.

Chtěla to všechno zjistit.

John si odkašlal, čímž na sebe znovu přitáhl jejich pozornost. Kývl směrem k ní, ale pohledem sklouzl k Michelovi. „Takže, budeme předstírat, že na listině o uzavření manželství není její příjmení Casey, protože jsem si dost jistý, že v Detroitu bylo za posledních čtyřicet osm hodin ve zprávách už od doby jakoby město z toho, co se tam děje, a tak, doslova shořet. Ale víš, je to zcela na tobě, pokud se nechceš podělit a tak.“

„Včera večer ses neptal.“

Muž pokrčil rameny. „Teď se nudím, tak mi to dopřej.“

„Opravdu jsem měl zavolat Andinovi.“

Tomu se John přímo vysmál. „Správně, zkurvený Andi, který se řídí pravidly této rodiny ještě víc než já, Micheli. Jsem si jistý, že by to pro tebe zafungovalo mimořádně dobře. Měl by tu tvou mámu, tátu a sestru. Ale jistě, v tom sebeklamu můžeš žít i dál.“

„Kurva tě nenávidím.“

„Ne, to není pravda.“ John se ušklíbl a pak se zeptal: „A co celá ta věc… to, že se staneš doktorem?“

Michel se nadechl skrz zaťaté zuby, jasná známka jeho frustrace. „Ve druhém ročníku pravděpodobně propadnu, ale víš, to se stává.“

„Páni.“

„Co bych mohl dělat?“

„Ehm, nezaplést se s idioty v Detroitu, kteří zjevně válčí s rodinou té ženy… kurva, ona je jako… Gabbie Casey?“ Když Michel nic neřekl, John zvedl obočí. „Víš, že jsem v Detroitu strávil nějaký čas, že? Vím, kdo tam kdo je, Micheli.“

„Michel Marcello a Gabbie Casey, jste na řadě!“

Michel se podíval na svého bratrance. Gabbie vedle něj zůstala tiše. Dost dobře si uvědomovala, že se mezi těmito dvěma muži dělo víc, než rozuměla. Dynamika celé rodiny, do které pravděpodobně nikdy nebude zasvěcena.

„Vím, že to nedělám správně,“ řekl Michel bratranci.

„Alespoň, že tomu rozumíš.“

„Ale je to ten jediný způsob, Johne.“

John sám pro sebe zabručel. „Jen říkám, že pokud bych se vrátil domů ženatý s ženou, aniž bych o tom řekl rodičům… ale hlavně mámě, někdo by si za to skvěle naložil moje koule. A moje máma, Micheli, je ta nejsladší věc na světě. Neublíží ani můře, pokud se dostane do domu. Už jsi někdy viděl Luciana běhat po obývacím pokoji se síťkou v ruce, aby můru chytil, protože mu ji máma nedovolí zabít? Jo. To je moje máma. I když ta tvoje… ta ti za tohle vyřízne srdce z těla ven a pak ho bude po zbytek svého života nosit jako náhrdelník jako připomínku toho, jak jsi jí zlomil to její.“

„Počkat,“ zamumlala Gabbie a dívala se na ně. „To je ono?“

„Prosím?“ zeptal se John.

„To je proto, že to neřekl svým rodičům?“

John se s přimhouřenýma očima zadíval na zeď hned vedle její hlavy. „Myslím… jo? Ty toho o Italech moc nevíš, co?“

Michel se zasmál, ale nic neřekl.

Gabbie ho praštila hřbetem ruky přímo do břicha. „Přestaň, myslela jsem, že takhle pokračoval kvůli tomu, co se děje v Detroitu. Já tady panikařím, Micheli. A on se kvůli se tvé rodině chechtá jako zatracený kůň? Kraviny, všechno tohle, a ty si tu pak sedíš a vysmíváš se mi jako idiot. Sračky, to je ono.“

Tehdy se John zadíval na Michela. „Urazila mě… nebo tebe?“ Pohledem těkal mezi nimi a zamumlal: „Cože… protože nerozumím ničemu z toho, co právě řekla.“

Zamračila se.

Michel se rozesmál ještě víc. „Tohle bude opravdu skvělé.“

„Dokud to nezjistí tvoje máma,“ odpověděl John.

To Michela utišilo.

„Stále tě kurva nenávidím,“ řekl bratranci.

John se ušklíbl. „Ale za svědka sis vybral mě.“

„Teď mě to mrzí.“

„Lháři.“

„Hodláte se dneska vzít nebo jak?“ vyštěkla na ně z otevřených dveří úřednice. „Protože za vámi čeká celá řada lidí. Místo vás může jít na řadu někdo jiný.“

Gabbie se zvedla jako první a Michel ji rychle následoval. I při představě, že někdo – hlavně Michelova matka – bude velice nešťastná z toho, že se to stalo, aniž by o tom předem věděla, necítila žádnou lítost, že s Michelovou rukou propletenou se svojí, vstoupila do kanceláře. Detroit pro ni teď byl jen myšlenkou na pozadí… i když to mohlo znít hloupě. Hlavně proto, že se pohybovali vpřed a všechno to nechali za sebou.

Tohle – svatba – byl další krok vpřed. Jistě, mohl to být sračkoidní způsob, jak začít vztah se svou tchyní.

Některým věcem se však nedalo pomoci.