DP - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Tohle bylo riziko.

A možná chyba.

I když Michel nebyl ochotný si přiznat, že to byla chyba, ani když se na něj Gabbie z místa, kde stála na konci chodby, dívala, a oči měla lemované neprolitými slzami, jako by nechtěla říct tu další věc, která měla vyjít ven z jejích úst.

Věděl, co se chystá říct.

Ve své duši to věděl.

Pořád to kurva bolelo.

Riziko při přiblížení se k jejímu otci bylo prosté – Charles ho mohl zabít dřív, než vůbec dostane příležitost říct mu o věcech, které věděl. Myslel si, že když dá jasně najevo, na jaké straně hranice stojí, pak nikdo nemůže zpochybňovat jeho motivy. Nikdo by si nemyslel, že hraje na obě strany, a možná by mu to nakonec přineslo to, co chtěl.

Dýmka míru.

To bylo ono.

Přesto to Michel musel zkusit.

Teď za ten pokus platil. A podle toho, jak to viděl, tohle byla ta poslední možnost, kterou opravdu musel využít. Všechno ostatní už udělal. Co víc teď mohl udělat, aby dostal Gabbie zpátky k sobě?

Očividně nic.

To bylo tak, jak to bylo.

A ona se to chystala zničit.

Díval se na ni, stejně tak, jako se na ni díval její otec, a čekal, až konečně vytlačí tu lež ven z úst. Jo, věděl, že bude lhát. Poznal to podle toho, jak se jí ruce podél boků chvěly, jak od něj neustále odvracela pohled i podle toho, jak jí při každém polknutí nadskočilo hrdlo.

Protože své lži také polykala.

To je v pořádku, chtěl jí říct. Víc, než cokoli jiného chtěl, aby věděla, že ji z jejího rozhodnutí, které se chystala udělat, nevinil. Nehodlal předstírat, že věděl, co se za těmito zavřenými dveřmi děje, a nepochyboval, že má pro tento nepořádek své důvody. To mu to neulehčovalo.

Ani v nejmenším.

„Děvče, jdi do toho,“ řekl Charles pevným tónem hlasu.

Přikývla, očima znovu sklouzla k Michelovi. Pohled měla stále plný slz, které ještě nespadly. Když mrkla, a nakonec jí jedna z těch slz sklouzla po tváři dolů, zařízlo se to do něj. Když táta otočil hlavu, rychle ji setřela, aby tu emoci neviděl.

Michel to však viděl.

Viděl.

To mu jen potvrdilo to, co si už myslel. Bez ohledu na to, zda ho to uvnitř zabíjelo a bude ho to bolet ještě víc, když od ní odejde… tohle nechtěla udělat a chystala se mu lhát.

„Táta má pravdu, Micheli… bude nejlepší, když mě necháš na pokoji,“ zašeptala.

Zamrkal.

Ano, lhala.

Pořád to kurva bolelo.

„Dobře,“ zaslechl své vlastní zamumlání.

Protože co jiného mohl dělat?

„Omlouvám se,“ řekla rychle.

Michel zavrtěl hlavou. „Neomlouvej se, bella.“

Charles si odkašlal a pohled se k němu vrátil. „Dostal jsi tedy, co jsi chtěl? Pokud ano, myslím, že je načase, abys odešel dřív, než zbytek tvé partie zjistí, že ses vydal sem dolů, aby sis se mnou promluvil. Slyšel jsem, že nás Italové sledují. Doufám, že si užívají show, kterou ode mě nedostávají.“

„To jsem nevěděl,“ odpověděl Michel.

Nelhal.

Ne, že by na tom záleželo.

Ir se ušklíbl. „O tom pochybuji. Ven se vyprovoď sám, chlapče.“

Michel to udělal.

Ale ne dříve, než se ohlédl a našel Gabbie, jak se na něj stále dívala. I když teď byl její otec rozptýlený tím, jak sledoval Michela, jak odcházel z jeho domu.

Naznačila ústy: „Miluji tě.“

Jen přikývl.

Protože jo, věděl to.

• • •

„Synu, jak se máš?“

Michel sklouzl pohledem k telefonu položeném na okraji kulečníkového stolu. Dal ho na hlasitý odposlech, jednoduše proto, že vůbec nechtěl mluvit, ale to by bylo pro tátu prvním znamením, že něco není v pořádku. Jakmile Dante našel kost, kterou mohl vyhrabat, pokračoval, dokud se pod hlínou neobjevila celá kostra.

V poslední době byl ve správném stavu – ve stavu čirého zoufalství – že by tátovi dokázal vylít všechno to, co se tady v Detroitu děje, a o tom, jak s ním poslední rok přímo vyjebal… Všechno od hadů, kteří zde provozují italskou organizaci, až po irskou rodinu, která vypadala, že jí to bylo naprosto u prdele.

Netušil, jak to napravit.

Věděl také, že mu to říct nemohl. Co se týče Michela a Detroitu, Dante by pak měl jeden a jediný cíl. Bylo by to také tak jednoduché. Dostat Michela od toho města co nejdál. Táta věděl, jak tahle věc funguje, a i když byl v čele organizace tak velké jako Marcellos, nemohl by se sem dostat jen proto, aby se vložil mezi válku dvou rodin.

To by se nestalo.

Protože Dante byl chytrý.

Kurva.

Také Michel býval kdysi chytrý. Nebo si to alespoň myslel. Loni byl na konci posledního semestru na vrcholu své třídy. V top pět nejlepších. A teď i jeho školní docházka trpěla kvůli peklu, které se dělo všude kolem něj. Nedokázal se soustředit a jeho známky to ukazovaly. Spánek byl kurva vyhýbavou sviní a profesoři ho stále častěji upozorňovali na jeho rozptýlení.

Problémy ve škole z valné většiny ignoroval jednoduše proto, že věděl, že to v jistém okamžiku dokáže napravit. Pokud bude potřebovat o rok víc, protože toho bylo až příliš a nechá své známky příšerně uvadat, pak to bylo v pořádku. Nelíbilo se mu to, ale udělal by to.

Škola byla něco, co mohl opravit.

To, že Gabbie byla mimo jeho dosah, nebylo něco, co by se dalo tak snadno napravit. Nikdy to nebylo zjevnější než teď. Umíral. Nikdy dřív se ve svém životě necítil tak úplně k ničemu.

„Vrátíš se na konci měsíce domů?“

Michel zvedl hlavu od šťouchu, ke kterému se připravoval, a zadíval se z okna baru ven. Před sklem se snášely těžké bílé vločky. Povzdechl si. Prosinec přišel dřív, než vůbec tušil, co se stalo – téměř celý měsíc strávil v omámení, ze kterého se nedokázal vymanit, ať se snažil udělat, co chtěl.

Zíral na svůj telefon.

Žádný hovor od Gabbie.

Sledoval zprávy.

Další násilí ze strany Italů.

Chodil do školy.

Myslel na ni.

Od okamžiku, kdy té noci, kdy si šel promluvit s jejím otcem, opustil její dům, nedokázal její tvář dostat z hlavy. Ta bolest, která na něj zírala z místa, kde stála na druhém konci chodby, a o které věděl, že se jemu samotnému odrážela zpět v očích.

Lhala.

A přesto stále řekla, co řekla. Zůstala se svým otcem. Byl si plně vědom, že to bylo pravděpodobně proto, že nedostala na výběr, ale to pro něj nic nezměnilo. To nic neměnilo na tom, že ji odtamtud nemohl dostat pryč. Nemluvě o tom, že stále nepřišel na způsob, jak by mohli být spolu.

Celý promarněný měsíc.

Kurva k ničemu.

„Micheli, ty mě vůbec neposloucháš, že?“

Kurva.

Mávl na chlápka na druhém konci kulečníkového stolu, jako by ho chtěl tiše požádat o minutu, než se vrátí zpátky k jejich hře. V poslední době očividně nedokázal ani udržet konverzaci a zároveň hrát kulečník. Hlavu měl až příliš plnou.

Svými chybami.

Svými neschopnostmi.

Jí.

Až příliš mnoha věcmi.

„Poslouchám,“ zalhal poté, co popadl telefon a zrušil odposlech na reproduktoru, aby byl rozhovor trochu soukromější. „Byl jsem jen... zaneprázdněný.“

Pokud táta zaslechl tu krátkou pauzu, zatímco Michel hledal další lež, nevyzval ho nahlas. Za to byl vděčný.

„Přemýšlel jsem, že se té otázce možná vyhýbáš, protože se nechceš vrátit domů na Vánoce, a předpokládáš, že budu naštvaný,“ odpověděl táta.

„Na Vánoce se domů nevrátím, ale nemyslel jsem si, že budeš naštvaný, když ti to řeknu. Kromě toho, nedorazíš příští měsíc spolu s mámou?“

Neříkala máma, že uvažují o tom, že by se tu na nový rok cestou do Kalifornie zastavili? Kolik času mu to poskytne, než bude táta v tomhle městě, uvědomí si chaos, který se kolem jeho syna odehrává, a vytáhne ho z Detroitu pryč?

Měsíc… možná?

Kurva skvělé.

„Micheli, jsem si jistý, že si můžeš dovolit týden volna,“ řekl táta. „Vím, že ti dají měsíční prázdniny, synu.“

Dante se nemýlil.

Prázdniny mu začínaly v polovině prosince.

„Na Vánoce se domů nevrátím,“ řekl, aniž by nabídl žádné další informace a odmítl se o tom dále dohadovat. „Musím dohnat věci do školy.“

Nebyla to úplně lež.

Také nehodlal studovat.

Neopustí tohle zkurvené město, pokud s ním Gabbie nepůjde, nebo nebude moci… Opravdu nechtěl uvažovat o důvodech, které by jí znemožnily jít s ním, pokud by pro ně oba něco našel, ale věděl, že to bylo stále možné. Na jeho názoru ani rozhodnutí to však nic nezměnilo. Chtěl tu být až do samého konce a bez ní by neodešel.

Tak jednoduché.

Tátovi to však stále nedokázal vysvětlit.

„Fajn,“ zamumlal Dante, čímž ho vrátil zpátky do hovoru. „Když vezmu v úvahu, že od doby, co ses tam přestěhoval, ses vrátil domů jen jednou, začínám si myslet, že miluješ Detroit víc než svou vlastní rodinu.“

„Tohle město a většinu lidí v něm nenávidím.“

Ta slova mu skrz zamračené rty vyklouzla ven dřív, než je stačil zastavit. Bylo těžké si nevšimnout naprostého ticha, které naplnilo druhý konec linky, jakmile to řekl. Kurva, to nebylo to, co chtěl udělat. Nepotřeboval, aby si táta myslel, že tady bylo něco špatně. Tohle musel zvládnout sám.

„Existuje nějaký konkrétní důvod, proč tomu tak je?“ zeptal se táta.

Michel si mnul kořen nosu, aby potlačil svou frustraci. „Je to mnoho věcí, ale hlavně proto, že lidé tady nejsou jako lidé doma.“

„Vannozzo.“

Jak to mohl táta jen, tak vědět?

Dante to částečně věděl.

Michel nehodlal doplňovat podrobnosti. „Jsou součástí toho, jistě.“

„Tuhle frakci své organizace jsem nikdy neměl rád, ale přinášejí slušné peníze a většinou udržují byznys čistý. Upřímně řečeno, boss si nemůže přát o mnoho víc.“

Táta se nemýlil.

Byli také hadi.

„Prostě se jim drž z cesty dál,“ řekl Dante strnulejším tónem, než bylo obvyklé, „a nech je, ať si dělají svou práci, Micheli. S pár z nich ses spřátelil, že?“

„Nefungovalo to.“

Dante se uchechtl. „Nebudu říkat, že jsem zklamaný. Vím, že si myslíš, že každý mafián bude jako zbytek tvé rodiny nebo dokonce tví bratranci, ale všude, kam přijdeš, je jiná dynamika a byl bych raději, pokud by ses do rodin, které mi přijdou… nedůvěryhodné, příliš neintegroval.“

Bože.

Bylo by skvělé, pokud by mu to táta řekl už před rokem. Měl největší nutkání se otočit a praštit čelem přímo do hrany kulečníkového stolu, protože si připadal jako takový idiot. Nikdy skutečně nepochopí, jak se mu podařilo ocitnout se v této situaci.

Ach, ne.

To byla lež.

Věděl naprosto přesně jak.

Díky lásce.

„Slyšel jsem, že tam také mají nějaké problémy s Iry,“ dodal Dante po chvíli. Michelovi se na zlomek vteřiny zastavilo srdce. Znal táta také pravdu o tom, jak moc byl Michel zapojený do byznysu s Iry? Že to nebyli jen Vannozzo? „Jsi si dobře vědom toho, jak naše rodina vždy řešila jakékoli irské organizace kolem nás, a bylo to s obrovskou péčí a zájmem, Micheli. Pokud jsou tak hloupí, aby pustili s Iry do války, jako by nás Italy minulost ohledně nich nic nenaučila, pak ať si sami podepíší svůj rozsudek smrti.“

„Podle toho, co jsem pochopil, Irové tady Vannozzo potíže nedělali.“

„Zatím.“ Táta vydal drsný zvuk a řekl: „Zatím, Micheli. Jen proto, že Vannozzo tamní irské organizaci neudělali nic tak příšerného, aby jim dosud odpověděli. Ale až to udělají, nebude jim na tom záležet. V tom městě vypukne tak ohnivé násilí a chaos, že se nikdo nebude cítit bezpečně ani při pouhé chůzi po ulici. To je to, jak to Irové dělají… je důsledky nezajímají. Za jejich hrdost a dědictví jim stojí i celý život ve vězení, synu. Nezaměňuj jejich tvrdohlavost a trpělivost za slabost. Oni čekají, až Vannozzo překročí lajnu a teprve pak to s nimi skončí.“

Michel zamrkal.

To bylo ono?

Copak Italové prostě zatím ohledně Irů nezatlačili na to správné tlačítko? Co by se stalo, pokud by na to tlačítko někdo zatlačil?

Z těch myšlenek ho vytrhl až tátův hlas, když promluvil: „Nesmíš se do toho chytit. Rozumíš mi?“

Michel těžce polkl. „Jo, tati, pochopil jsem.“

„Dobře,“ zašuměl si Dante sám pro sebe a pak, tišeji, dodal: „A pokud máš pocit, že se z nějakého důvodu musíš dostat z toho města, udělej to. Neztrácej čas, budu tu na tebe čekat, synu.“

„Jo, já vím.“

„A později zavolej své mámě. Stýská se jí po tobě.“

I když to táta neviděl, Michel přikývl. „Zavolám.“

Po rychlém rozloučení Michel zavěsil. Hřbetem dlaně si otřel čelo a přál si, aby to nebylo tak… matoucí. A těžké. Všechno to bylo taky těžké. Nikdy pro něj nemohlo být nic jednoduchého, když potřeboval, aby šly sračky jednou jasnou cestou.

Ale on byl tím, kdo nejlépe pracoval pod tlakem, že?

Tehdy odváděl svou nejlepší práci.

Nebo to tak bývalo.

Mírně se opřel o stůl, rukou se opíral o jeho plstěnou desku. Omylem trefil jednu z koulí na stole, takže se na něj druhý hráč, který během jeho hovoru mlčel, podíval.

„Takhle pohnout koulemi je špinavá hra, chlape,“ řekl ten chlápek.

Michel mu ani neodpověděl. Byl příliš zaneprázdněný probíráním svých předchozích myšlenek a konverzací s tátou.

Špinavá hra.

Předpokládal, že pro Charlese Casey byla tím tlačítkem jeho dcera – ten muž to v podstatě řekl a věřil, že je to pravda. Ale bylo jich víc? Koneckonců, ten muž řídil celou rodinu. A ne každému muži v té organizaci záleželo na Gabbie tak moc, jako Charlesovi.

Měli jiné priority. Stejně jako oni sami a muži, které chránili. To jsou ti nahoře a ti, kteří je udržovali v bezpečí.

Existovalo kromě Gabbie ještě další tlačítko, které by přimělo Charlese Caseyho k válce? Dokázal by ho Michel najít? Co by se stalo, kdyby to tlačítko zmáčkl tak silně, jak jen mohl? Co kdyby udělal něco, co by je přimělo reagovat?

Vsadil by se, že město se dostane do tak obrovského pozdvižení, kdy jak Italové, tak Irové budou mezi sebou tak zaneprázdněni…  že úplně zapomenou na něj. Možná i na Gabbie. Alespoň na čas.

Hodlal to zjistit.

• • •

Sal měl špatné zvyky.

To také byla jedna z prvních věcí, kterých si Michel na lidech kolem sebe všímal – zjistil, že zvyky nebo zvláštnosti jsou něčím, co dělá lidi zajímavějšími. Také zjistil, že jejich špatné návyky byly občas těmi věcmi, které o člověku hovořily mnohem do větší hloubky nebo dokázaly vysvětlit určitá rozhodnutí, která by někdo mohl ze dne na den učinit.

Sal byl paranoidní.

Neustále.

To byla ta druhá věc, kterou si o tom muži uvědomil. Sal si nerad podával ruce s cizími lidmi. Ta věc s potřesením rukou byla zvláštní, jistě, ale ve světě Mafiosi ne neobvyklá. Mafiáni byli často opatrní, když přišlo na podání si ruky s někým, koho neznali, aby se nedotkli ruky policisty, nebo ještě hůř, rivala, který nebyl – jak by řekl správný mafián – na jejich standardu.

Paranoia?

Díky tomu to začalo být zajímavé.

To by se také Michelovi mohlo hodit.

Sal byl ve skutečnosti tak paranoidní, že když byl v jednom ze svých mnoha podniků, nechával bezpečnostní kamery vypnuté. Kdysi Michelovi řekl, že kdyby se něco stalo, zatímco byl uvnitř, a úřady se zeptaly, co se stalo se záznamem z bezpečnostních kamer, jednoduše by řekl, že to musela být závada. S elektronikou se neustále stávaly sračky a byla to naprosto přijatelná výmluva.

Každopádně pro Sala.

Michel by mohl do mužovy teorie udělat půl tuctu děr, ale rychle pochopil, že co se Sala týče, je lepší držet jazyk za zuby. Toho člověka nezajímaly názory ostatních, chtěl jen, aby s ním lidé souhlasili a tím to končilo. Takže to tak udělal.

Obvykle.

Dnešní večer však plánoval využít Salovu paranoiu a zlozvyk proti němu. Kamery v klubu, který Sal navštěvoval každý pátek a sobotu večer, aby dělal svou práci, nikdy neselhaly. Prostě byly vypnuté. Jistě, Michel očekával, že v klubu bude také hrstka Salových spolupracovníků, ale ti byli vždy na svých místech.

Ve stejnou dobu se Sal pohyboval mezi svou kanceláří, VIP sekcí a toaletami na vzdáleném konci chodby, kterou všichni používali. Michel nikdy nepochopil, proč ten muž neměl soukromou koupelnu u své kanceláři nebo alespoň blíže k ní, aby nemusel používat tu určenou pro veřejnost, ale zase…

Špatné zvyky.

I když špatné, pro Sala běžné.

Dneska v noci dobré pro Michela.

Vyhazovač v přední části klubu se na něj ani nepodíval – byl to nový chlapík, protože Michel jeho tvář vůbec nepoznal. Jakmile muže italsky pozdravil, nedělalo mu problém ustoupit a nechat ho vejít do klubu, aniž by vystál frontu.

Dokonce ho ani nezkontroloval, zda u sebe nemá zbraň, i když pochyboval, že by vyhazovač kontroloval jakéhokoli ze Salových mužů, když přišli do podniku. Vyhazovač si pravděpodobně myslel, že Michel je součástí Salovy gangu, a nemyslel si, že by mu uškodilo, pokud by ho pustil dovnitř.

Kdysi byl součástí gangu.

Ale ne na dlouho.

Uvnitř klubu se Michel držel stínů a davů lidí, aby nebylo snadné si ho jen tak někým všimnout. Na tanečním parketu, kde se všichni pohybovali rychle, hudba byla hlasitější a světla nad hlavou blikala takovým způsobem, že člověk nemohl pořádně zaostřit na nic kolem sebe, hledal kamery.

Musel to zkontrolovat.

Jen pro jistotu…

Salovy zlozvyky stále trvaly. Našel tři kamery, poměrně snadno, a nedostatek blikajících červených světel mu řekl, že ano, všechny byly vypnuté a pravděpodobně tak i po zbytek noci zůstanou. Nebo alespoň do doby, než Sal budovu opustí.

Perfetto.

Nechtěl dál ztrácet čas ani riskovat, že by si jeden ze Salových mužů mohl všimnout, jak se zdržuje na tanečním parketu, takže zamířil do stínu na vzdáleném konci klubu. Proklouzl zadní chodbou, která vedla k toaletám a pár skladovacím místnostem vzadu, a vklouzl do skladiště přímo naproti pánské toaletě. Neobtěžoval se za sebou zavřít dveře, nicméně držel se těsně za linií světla, která pronikala přes práh. Takhle ho nebylo vůbec vidět.

Což bylo v podstatě to, co potřeboval.

Už dávno se rozhodl, že nechce být… jako všichni ostatní muži v jeho rodině. Ne proto, že by si myslel, že je lepší než oni, nebo že by nezvládl způsob, jakým se rozhodli žít. Prostě se chtěl odlišit a dělat víc než jen mafii.

Přesto tu však stále byla jeho část, která se nikdy nezmění. Jeho část, která byla vychována bossem Cosa Nostra, se strýci, kteří se stali mafiány, a bratranci, které sledoval, jak celý svůj život pracují, aby se stali muži, kterým se on sám rozhodl nebýt. Ta jeho část byla stejná jako oni – stejně nestálá a nebezpečná. Stejně mazaná a rychlá v nohou.

Prostě to jen nedával najevo.

Nemohl, když nebyl jimi.

Až do teď.

Nebyl si jistý, jak dlouho čekal ve tmě skladiště – mohla to být hodina, ale pravděpodobně to bylo víc. Nakonec však zaslechl známý hlas, který křičel z druhého konce chodby, a byl příslibem toho, že se jeho plán brzy splní. Ach, stále bylo ve hře spousta proměnných a sraček, které se mohly pokazit, ale nemyslel si, že se to stane.

Ne dneska večer.

„Jo, jo,“ slyšel, jak Sal říkal někomu jinému, „dej mi chvilku, abych se vyčůral, a pak se podíváme se na detaily té dohody. Vezmi k tom z mé kanceláře tu složku, jo?“

„Máš to mít, Sale,“ odpověděl někdo jiný.

Michel čekal.

Nehýbal se.

Kroky se přibližovaly, až uviděl Sala projít kolem dveří, za kterými se skrýval. Muž se otočil, aby vešel na toalety, a Michel se trochu ušklíbl. Věděl, že momentálně tam nikdo jiný nebyl – teď nastal ten správný čas. Sal přesto otevřel dveře a zakřičel na kohokoli, kdo by mohl být uvnitř, ať vypadne ven.

Když nedostal odpověď, zamířil dovnitř. Michel čekal celých pět vteřin, jen na tak dlouho, aby se za Salem zavřely dveře, a usoudil, že muž přešel k pisoárům, aby vyřídil svou věc.

Tohle bylo svým způsobem podlé.

Nenabízelo to muži žádnou hrdost. Pravděpodobně ho najdou s penisem v rukou. Fakt trapná věc, kterou bude třeba vysvětlovat těm, kterým bude nutné říct o jeho smrti a tak dále. To nebyl způsob, jakým by se Michel k takovým věcem obvykle rozhodl, ale zároveň mu to pro Sala připadalo zvláštně vhodné.

Koneckonců, ten muž nikdy nestál o Michelovu pýchu.

A také ne o jeho důstojnost.

Michel se vynořil ze stínu skladiště, dvěma dlouhými kroky přešel chodbu, pak vklouzl do koupelny a stejně rychle za sebou zamkl dveře. Pokud by někdo právě mrkl, jeho pohyb by mu unikl. Když za sebou nechal dveře toalety zavřít a zamkl je, nevydaly jediný zvuk.

Když Michel přejel místnost rychlým pohledem, aby muže našel, Sal se stále díval dolů do pisoáru, před kterým stál. Cestou přes toaletu vytáhl ze zadní kapsy vystřelovací nůž, který si nechával rád u sebe na dosah ruky.

Ten nůž používal jen zřídka.

Vždy ho měl jen pro případ.

Máma ho naučila ocenit dobrý nůž a špatné věci, které s ním bylo možné dokázat. Až přijde ten správný čas, nesmí ji za to zapomenout poděkovat.

Právě v okamžiku, kdy se Michel ocitl přímo za ním, Sal zvedl hlavu.

„Co to kurva je -“

Svou otázku ani nestihl dokončit. Ne dřív, než Michel natáhl jednu rukou, aby ho sevřel za čelo, trhl jeho hlavou dozadu a vystřelovacím nožem přejel přes jeho hrdlo. Proti zrcadlům lemujícím stěnu a pisoárům se začala řinout ven krev. Těžký, tmavě červený sprej, který všechno vymaloval do karmínové barvy.

Opravdu nádherný pohled.

Neubližovat, pomyslel si Michel.

Taková by měla být jeho přísaha.

Ta, kterou by měl následoval, jak nejlépe dokázal.

Prostě jí ještě nevyslovil.

Tohle se nepočítalo.

Sal klesl na podlahu a Michel ho nechal spadnout. Bezmocně se popadl za hrdlo, a zatímco mu kolem bezmocných prstů vytékala další červená tekutina, protože s ranou v krku nezvládal nic udělat, a svíjel se na zemi.

Michel se sklonil a špičkou svého prstu v rukavici nakreslil přímo doprostřed krvavých skvrn na Salově čele trojlístek. Pak se setkal s očima umírajícího.

„Jsi jen prostředek k dosažení cíle,“ řekl s pokrčením rameny. „Jako jsem byl pro tebe, takže je to fér, že? Zbytek tvých lidí si tě tu najde. Budou si myslet, že to udělali Irové.“ Ukázal na trojlístek na mužově čele, i když ho Sal neviděl. „Samozřejmě, že tohle jejich podezřením pomůže a já se postarám o to, abych na zrcadlo udělal další, jen abych to skutečně posunul k cíli.“

Sal vytřeštil oči a pokusil se vydat nějaký zvuk, ale místo toho z něj vycházelo jen bublání a bublinky krve. Michel se na nepořádek, který dělal, zamračil.

„Ach, a dneska večer ještě odstraním i Brennana Brady. To je pravá ruka Charlese Casey, ale ty nepotřebuješ, abych ti to říkal, že?“ Michel se uchechtl, ruce v rukavicích si opřel o kolena a vystřelovací čepel nože nechal viset z konečků prstů, kde si s ní v pomalém kruhu točil. Sal už byl skoro mrtvý a Michel opravdu potřeboval odejít. „Každý pátek večer se rád hloupě opije v hospodě blízko svého domu, a pak se dopotácí domů jako idiot, kterým je. Irové ho zítra najdou… budou si myslet, že jsi to udělal ty.“

Michel se usmál, protože věděl, že měl jen pár vteřin na to, aby tohle řekl Salovi dřív, než bude ten muž bude tak mimo, že tomu nebude vůbec nerozumět. „Vidíš, bratranec italského bosse byl dneska v noci zabitý – ty – někým, kdo to podle nich byl Ir. A muž, který stojí vedle irského bosse bude také mrtvý a budou předpokládat, že to byli Italové. Prostě jsi jen nestiskl to správné tlačítko, aby Irové zareagovali tak, jak jsi chtěl ty, Sale, ale žádný strach… mám to pokryté. Prostě jen ty nebudeš moci sledovat, co se teď stane.“

A ani ne Michel.

Bude až příliš zaneprázdněný tím, aby kurva dostal Gabbie ven z tohoto města.

„Uvidíme se v pekle,“ řekl Salovi, než vstal.