DP - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Měl bych tě zabít.“

To první, co Michela na zadním sedadle městského auta, které se proplétalo ulicemi centra Detroitu, napadlo, bylo, že je to milé. Jeho arogance naštěstí usoudila, že to by asi nebyla správná odpověď na Salovo prohlášení, takže mlčel. Když se na něj Capo z druhé strany auta podíval, vypnul obrazovku svého telefonu. Svou poslední zprávu pro Gabbie, aby se s ním později setkala, si chtěl udržet před mužem v soukromí.

Zejména po tomhle prohlášení.

„Prosím?“ zeptal se.

„Ano, přesně tak,“ odsekl Sal. „Omluv se, Micheli. Vypadá to, že zapomínáš, jaká krev ti koluje v žilách a kde je v tomto městě tvá loajalita. Nechceš mi to připomenout?“

Michel zaťal čelist. „Nijak zvlášť.“

Vážně pochyboval, že by Sala jeho názor zajímal. A ani nijak extra nestál poslouchat, jak Sal chrlí své kecy.

„Měl bych tě zabít,“ zopakoval muž se zavrtěním hlavy. Z vrásek na čele byla jasná jeho frustrace. Autem se táhlo napětí, těžké a nepředvídatelné. Hodně jako to, jaké měl Sal záměry ohledně toho, co by měl s Michelem udělat dál. „Pokud bys byl jiný muž, za to, co jsi tu dneska udělal, bych tě zabil.“

Michel zvedl obočí. „A co jsem udělal? Odešel ze svých hodin, protože ty jsi požadoval, abych tě dneska na setkání doprovodil. Nejsem mafián – nemusím se řídit tvými zkurvenými pravidly, Sale.“

„Nikdy jsem si tvé postavení neuvědomoval lépe, Micheli. Tomu věř.“

„Co v -“

„To jediné, co tě právě teď drží naživu, je skutečnost, že tvůj otec je bossem největší severoamerické zločinecké rodiny – to je ono. Protože pokud by nebyl tím, kým je, nechal bych mu doručit tě ve velice malých kouscích, které by předtím, než tě pohřbí, nikdy nebyli schopni dát zpátky dohromady.“

Dobře, to byla docela výhrůžka.

Michel to dokonce respektoval.

„To vše proto, že jsem se rozhodl vídat s Gabbie Casey,“ řekl Michel.

Nebyla to ani otázka.

Sal se hořce zasmál a stočil pohled k okénku, ze kterého mohl sledovat budovy a ulice, které míjeli. „Vidíš to, že? Předpokládám, že to je tvůj zábavný způsob, jak vysvětlit, jak za zády všech ostatních pravidelně šukáš s Irkou.“

Bylo to ale za jejich zády?

Protože to si nemyslel.

Byl rozdíl mezi záměrným děláním něčeho s úmyslem skrýt to před ostatními a jednoduše si myslet, že do toho ostatním nic není. A on si myslel, že tohle byl mnohem spíš ten druhý případ. Tento rozhovor byl také dokonalým příkladem toho, proč to tak cítil.

Nezajímalo je ani to, co chtěl. To jediné, co očekávali, že udělá, bylo, že se bude držet hranice toho, co považovali za přijatelné, a na jeho názorech ohledně jejich konečného výsledku vůbec nezáleželo. Něco, na co stále nepřišel, a to bylo dalším důvodem, proč už ani jednomu z nich nedůvěřoval.

„Nejsem mafiánem,“ zopakoval znovu. „Nemůžeš a ani mi nikdy nebudeš diktovat, s kým můžu chodit nebo něco takového. A i kdybych byl mafiánem, můžeš se vsadit, že bych se vždycky podřídil svému otci než bych vůbec kdy, byť jen vzdáleně uvažoval o tom, že nesplním tvůj názor nebo přání ohledně mého života.“

Michel chtěl, aby to bylo bez jakýchkoli výmluv slyšeno.

Bylo lepší, aby to bylo teď pochopeno.

Od doby, co se spřátelil se Salem a některými dalšími muži z jeho gangu, se nechal detroitskou frakcí rodiny Marcello až příliš ovládat. A ještě horší to bylo, když souhlasil, že bude pro toho muže pracovat. To však teď už skončilo. Sal už neměl ani tenhle způsob, jak ho ovládat, a to byla dobrá věc. Protože po dnešku by mu řekl, aby si to všechno strčil přímo do prdele.

„Doufám, že je to kurva jasné,“ řekl Michel tónem ostrým jako břitva. „Protože už to nehodlám nikdy znovu opakovat. Nikdy nebudeš mluvit o ničem ohledně mně nebo mých rozhodnutích, protože já jsem vaši přísahu nesložil. Pamatuj si to.“

Sal se zasmál, temně a nervózně. „Ach, na to nemůžu zapomenout. Čest, respekt a loajalita, Micheli. Tři věci, které kód Cosa Nostra od nás mužů požaduje. Všechny věci, které, jak se zdá, nemáš ani v nejmenší úctě.“

To bylo urážka.

Michel to odmítl dát najevo.

Čest, respekt a loajalitu znal lépe než kdokoli jiný. Zejména v tomto životě a ve svých vlastních osobních jednáních. Táta se ujistil, že pochopí, že i kdyby se nestal mafiánem, jeho slovo a to, že bude čestným mužem, který chápe své postavení vůči ostatním mužům, je tou jedinou věcí, která mu v jejich světě poskytne jakýkoli druh respektu nebo důvěry. Protože pokud by mu nemohli věřit, na jeho příjmení by nezáleželo. Pokud by měli pocit, že by se stal komplikací nebo zrádcem rodiny, pro lidi, kteří ho vychovali, by to nepředstavovalo jediný rozdíl.

Jako právě teď, poukázala jeho mysl.

Přesně tak ho Sal právě teď viděl. Jako muže, který, přestože nebyl mafiánem, stále dostal své místo u stolu, i když jeho hlas nebyl ve velkém schématu věcí příliš hlasitý. Ne, že by na tom záleželo.

Stále měl tu výsadu.

A sral na to.

Každopádně podle Sala.

Tehdy si přesně uvědomil, v jak velkých problémech je. Ne, že by ho vyděsilo nebo by ho přimělo myslet si, že Detroit už pro něj není bezpečný, kvůli něčemu, co Sal řekl. To mnohem spíš mu připomínala jeho vlastní mysl, že už nehraje ve známých ulicích, ale svým způsobem tu stále platí pravidla.

Kurva.

Jediný bezpečný způsob, jak se z této situace dostat, by bylo opustit Detroit. A i kdyby ho to pravděpodobně vrátilo ve studiu medicíny o rok zpátky... dobře, stálo by to za to. Protože by to doslova znamenalo, že bude alespoň moci dál chodit do školy. Pokud by zůstal v tomto městě, neexistovala žádná záruka, že bude i nadále vidět ranní světlo.

Tady mu hrozilo nebezpečí.

A stejně tak i jí.

Byla to ta letmá myšlenka, která rychle přehlušila jakékoli pomyšlení na to, že by mohl právě teď opustit Detroit. Neexistovala možnost, aby zamířil pryč z města. Ne, pokud by tu Gabbie stále sama byla. Nepochyboval, že kolem ní zuřila pouliční válka, která by jim nakonec způsobila další, vedlejší škody.

Italům to bylo jedno.

Nezáleželo jim na ni.

Mohla by zemřít – tak co?

To by byl jejich první a jediný názor na celou věc. Michel evidentně nebyl úplně stejný. Také netušil, co by kurva mohl udělat, aby zastavil to svinstvo dřív, než se vymkne kontrole, případně všechno napravil. Nebyli už teď za tímto bodem zvratu? Protože jemu to tak kurva rozhodně připadalo.

Sal se na něj podíval, nozdry měl rozšířené hněvem. „Musíš se od té Irky držet dál. To není věc k vyjednávání.“

Dobře, dobře.

To se dalo čekat.

A bylo to nemožné.

Gabbie miloval.

Jeho srdce bylo v rukou té ženy a jeho duše byla teď nevysvětlitelně spjata s její. Neexistoval způsob, jak by mu tihle idioti zabránili, aby, pokud to chtěl, nebyl blízko ní. Chvíli mu může trvat, než ji bezpečně uvidí, zejména tehdy, pokud ohledně toho bude Sal za kreténa, ale o to šlo.

Byl trpělivým sráčem.

Tichý druh zákeřnosti.

Tohle nebude fungovat tak, jak si Sal přál, ale Michel usoudil, že teď nebyl správný čas, aby na to tohoto muže upozornil. Stejně to pravděpodobně nechtěl slyšet. Kromě toho se musel prozatím soustředit na jiné věci.

Jako jak se odsud dostat.

Nebo všechno to zastavit.

Něco.

Do mysli se mu znovu vnořila Gabbie – její ustaraná tvář v hospodě na pozadí schůzky, na které nikdy neměla být. Sal se nezmínil, že tam bude, a ona mu to také neřekla. To ho vedlo k přesvědčení, že ze strany jejího otce šlo pravděpodobně o rozhodnutí na poslední chvíli.

Což také říkalo něco dalšího.

Snažil se Charles Casey udělat ze své dcery show? Bylo to, že ji s sebou dneska přivedl, jeho osobním způsobem, jak dát najevo Italům víru? Projevit jim svůj respekt jen proto, aby se na to Sal vysral?

Pravděpodobně.

To ho nutilo přemýšlet, zda je irský boss v této válce opravdu tak tvrdý, jak se mu to Sal snažil vnutit. Proč by se vůbec pokoušel uzavřít mír nebo dát Italům najevo svou víru, když by to jediné, co zamýšlel udělat, bylo nakonec způsobit zkurvený problém?

To nedávalo smysl.

Nemohl o tom příliš dlouho přemýšlet, protože Sal se rozhodl, že se svým držkování ještě zcela neskončil. Je těžké na něco se soustředit, pokud vám do ucha dál reptá dunivý hlas, jako by vás to mělo nějak zajímat.

Teď už mu to bylo víc než ukradené.

„Víš, co ti irští bastardi udělali, když jsme byli dneska na tom setkání?“ zeptal se Sal.

Michel suše odpověděl: „Ne, ale jsem si jistý, že máš v plánu mi to říct.“

Sal se na něj podíval.

Pohled mu, zcela neovlivněně, opětoval.

„Pokusili se zaútočit na několik našich míst ve městě,“ řekl Sal a v rysech jeho tváře se neobjevil ani náznak falše. „Molotovovy koktejly, které byly hozené do několika oken a jízda z auta na barbershop mého otce. Nikdy neměli v úmyslu uzavřít mír. Tohle – dnešek – byla lest, jak dostat některé z nás pryč z oblastí, na které se chtěli zaměřit. Nic víc a nic míň.“

Ale bylo to tak?

Michel nevěřil ničemu, co mu někdo řekl, jen proto, že to někdo řekl. Každý mohl lhát a všechno to začalo jen tím, že se jejich rty pohnuly, aby vyslovily slova. Sal nebyl nikým jiným nebo speciálním jen proto, že byl mafiánem.

„Ale každopádně, Micheli,“ pokračoval Sal, čímž ho vytrhl z myšlenek, „pokud cítíš tak silnou touhu zahrávat si s Iry, měl bys do toho jít. Jen ať víš, co to pro tebe v tomto městě znamená.“

Michel stále zůstával mlčet.

Sal vypadal, že s tím byl spokojený. „Dobře. Jsem rád, že si teď rozumíme. Drž se od nich kurva dál. Od všech, včetně té ženy.“

Správně.

Jistě.

Ale pravděpodobně ne.

„Zařídím, aby tě můj řidič vysadil u tebe doma,“ řekl Sal a otočil se, aby muži na sedadle řidiče předal svůj příkaz.

Tehdy Michel rychle promluvil. „Raději bych si dal před nocí trochu relaxu. Bylo by fajn, pokud by mě mohl vysadit v baru poblíž mého bytu.“

V tom, ve kterém hrál kulečník.

V tom, kde se s ním setkává Gabbie…

Sal zavrtěl hlavou, jako by už nevěděl, co si s ním počít. „Fajn, ten zkurvenej bar – možná tě alkohol udělá menším hlupákem.“

I tuhle urážku po sobě nechal sjet dolů.

Jen stěží.

• • •

Michel věděl naprosto přesně, kdy Gabbie vešla do baru. Jako by každé z jeho nervových zakončení vycítilo, že byla blízko, a donutilo ho zvednout hlavu od tága, o které se opíral, zatímco si prohlížel situaci na stole před sebou. Dobře, komukoli jinému by pravděpodobně připadalo, že přesně to dělal. Ve skutečnosti však jeho mysl probírala každý jednotlivý detail ze všech incidentů nebo setkání, o kterých věděl, že proběhly tady v Detroitu mezi italskou a irskou rodinou.

Vzhledem ke…

Přemýšlel…

Spojoval jednotlivé body.

A pak jeho tělo ucítilo blízkost její přítomnosti a zvedl hlavu, aby ji našel. Nejdřív se jeho pozornost zaměřila na přední vchod do baru. Měl to vědět lépe, protože nic na jeho dívce nekřičelo hloupostí. Moc dobře věděla, jak bylo lepší chodit na místo, kde by ji někdo mohl vidět.

Místo toho ji našel blížit se ze zadní části baru. Chodba, ze které vyšla, vedla do zadních místností, k toaletám a nouzovým východům. Vzadu byl obvykle někdo, kdo tam dělal to či ono, a pustil člověka zvenčí dovnitř, když zaklepal na dveře a řekl, že byl venku a kouřil nebo tak něco.

Nebylo to tu ve vlastnictví mafie.

Nebyli podezřívaví.

Až do doby, než se ocitla přímo před ním, nic neřekl ani neudělal. Dost blízko na to, aby ji opravdu zkontroloval a ujistil se, že byla v pořádku, i když ji právě nedávno opustil. A tak blízko, aby se natáhl a popadl ji.

Přesně to udělal.

Jakmile byla přitisknutá k jeho hrudi a pažemi ji pevně objímal kolem jejích zad, cítil se o něco lépe. Jako by se jeho svět konečně naklonil zpátky na svou správnou osu a všechno bylo zase v pořádku. Zvláštní, jak to fungovalo.

Tvář si zabořila do jeho hrudi, rukama ho sevřela za košili. Nebyl si jistý, jak dlouho takhle zůstali – minutu, ale možná i dvě. Dost dlouho na to, aby zvuky baru ustoupily do pozadí a získal pocit, jako by to byli jen oni dva, co spolu znovu dělali svou obvyklou věc.

Nic nebylo špatně.

Všechno bylo v pořádku.

Pro teď.

Věděl, že to byla jen krásná lež.

„Hrál jsi kulečník sám?“ zeptala se, hlas měla tlumený jeho košilí.

S uchechtnutím ji vtiskl polibek na temeno hlavy. „Ano – vypadá to, že všichni, kdo sem chodí, už ví, že proti mně nemohou vyhrát.“

„Nebuď namyšlený.“

Když se zaklonila tak, aby na něj podívala, usmál se. Její hezké rty se zvedly do potutelného úsměvu – takového, který mu prozradil, že si dělala legraci. Tahle žena ho stále držela ve střehu. Jak by se od ní kurva měl držet dál?

Pokud ji to udrží v bezpečí, Micheli…

Svůj vnitřní hlas ignoroval.

I když se nemýlil.

Kvůli lidem, které milovali, museli všichni občas učinit těžká rozhodnutí. To byla další lekce, kterou ho tento život naučil. Oběť byla všudypřítomná a důležitější, než většina mužů dokázala pochopit, když přišlo na mafii. Aby byl někdo v bezpečí, musel být muž ochotný učinit rozhodnutí, která by nebyla přijatelná nebo oceňovaná osobou, kterou miloval.

Nemuselo se jim to líbit.

Musely to jen pochopit.

Nechtěl, aby tohle byla jedna z těch dob, ale ani to nemohl slíbit. Kolem jich dvou bylo momentálně hodně proměnných. Spousta neznámých a nenáviděl s nimi pracovat.

To byl ten problém.

„Ví tvůj otec, že jsi tady s -“

„Rozhodně ne,“ přerušila ho ostře.

„Jo, to mě napadlo.“

„Nedovolil by mě přijít. Přišla jsem… nechtěla jsem se dohadovat. “

To rozhodně.

To a svého otce milovala. Ohledně téhle maličkosti ji nechtěl vyzvat, ale šlo o faktory při rozhodnutích, která dělala. Zejména, když se ta rozhodnutí točila kolem jediného dalšího muže v jejím životě, který hrál velkou roli ve věcech, které by udělala nebo nechtěla.

Její láska k otci byla jedinou věcí, která jí umožňovala přehlížet Charlesovu silnou kontrolu a vliv na její každodenní život. Stačilo mu jen slyšet, jak o svém otci mluvila, aby věděl, že tomu tak bylo. Přesto si nemyslel, že teď byl ten správný čas jí to vysvětlit. Ne, když vzal v úvahu všechny okolnosti.

„Co se teď stane?“ zeptala se.

A prostě jen tak byl jejich okamžik pryč. Už nemohli dál předstírat, že to pro ně byl prostě další den, kdy se sešli jako obvykle a věci se opět vrátí do normálu jako vždy. Za její otázku ji nijak nevinil, protože to bylo stále v pozadí i jeho vlastní mysli. Kurva, nedokázalo to nechat v klidu ani jeho samotného.

„Nevím, ale bude to v pořádku,“ ujistil ji.

Nevypadala, že by tomu věřila. „Jak? Byl jsi na stejném setkání jako já, Micheli! Tohle je zatraceně naprostý bordel.“

V tom se nemýlila.

To však momentálně nebylo jeho problémem. Tím byla úroveň jejího hlasu. Pevně ji objal kolem zad a přitáhl si ji blíž k hrudi. Přitom se rychle rozhlédl po baru.

Pár lidí jejich směrem střelilo pohledy, ale nic, co by ho znepokojilo. Barman si za barem zády k nim povídal s někým po telefonu, ale ani to nebylo nic neobvyklého. A muž se při svém hovoru také smál, takže Michel usoudil, že to nevypadalo, že by muž volal, aby dal někomu vědět, že tam byli.

Ta možnost vždycky existovala.

Se svou paranoiou si právě teď nedokázal pomoci.

„Uklidni se,“ zamumlal jí do vlasů.

Ztuhla. „Víš, že to je to nejhorší, co se dá ženě říct, že?“

Ano?

„Beru tě za slovo,“ odpověděl. „Ale vážně, vymyslíme to. Všechno bude v pořádku, Gabbie. Ty a já? My s tím ani nemáme nic společného, jsme jen přihlížející.“

Těžce polkla a když se znovu setkala s jeho pohledem, zelené oči měla rozšířené strachem. „Přihlížející neustále umírají, Micheli.“

Znovu – nemýlila se.

„Já vím,“ řekl chraplavě. „Něco vymyslím.“

„Co?“

Tu odpověď ještě neměl. Věci nebyly dostatečně jasné, aby se skutečně rozhodl, jaký by mohl být jejich další krok. Opravdu, neznámých bylo stále příliš mnoho, než aby se cítil pohodlně.

„Italové chtějí válku,“ zamumlala.

O tom nepochyboval.

Ale byli jedinými?

„Tak proč na nás dneska během schůzky Irové zaútočili?“ zeptal se.

V jeho sevření ztuhla. „Ne… můj táta dal jasně najevo, že všichni jsou zodpovědní za to, aby dnešní setkání proběhlo v bezpečí.“

„Někdo mohl vystoupit sám, aby to udělal, Gabbie.“

„To nedělají. Proti tátovi nikdo nevybočí z řady.“

„Jsi si jistá -“

„Jak to funguje s tvým tátou, Micheli? Jdou lidé často proti tomu, co jim řekne, aby dělali, nebo první chyba muže naučí ostatní, jak zůstat v lajně?“

Její otázka byla jen řečnická, takže neodpověděl, protože už věděl, jak to je. Ne, lidé už by nešli úmyslně proti tátovým příkazům. Upřímně, jinak by se jednalo o přání smrti. To bylo tak, jak si boss držel svou kontrolu.

Jistě, Irové byli se svými pravidly a způsoby trochu jiní. O tom nepochyboval. Nic to však neměnilo na skutečnosti, že když přišlo na člověka na vrcholu, zločinecká organizace byla stále stejná.

Chtěli zůstat na vrcholu.

„Něco není v pořádku,“ řekl.

Zamračila se. „Co myslíš?“

„S Vannozzo. Něco tam není v pořádku.“

Věděl to.

Ale co to bylo?