Plundered - 5. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Tara

Cítila jsem ho dřív, než jsem ho viděla. Jeho dech mě hřál na kůži, lechtal mě a způsoboval, že mi po těle naskakovala husí kůže. Ale oči se mi otevřely až díky jeho kořeněné a mužné vůni.

Měla jsem se vyděsit, že ten Vandarský nájezdník je skoro nade mnou, ale měl zavřené oči a zdálo se, že mě očichává. Tohle bych od válečníka, který na mě natlačil svýho ptáka, když mě přitiskl ke zdi mé kajuty, nečekala. Ten válečník mě chtěl zastrašit. Tenhle ani nevyužíval toho, že jsem svázaná nebo spím. Kromě toho, že mě očichával, aniž bych o tom věděla.

Prosím, ať nemá nějakou strašidelnou úchylku, pomyslela jsem si.

Dokázala jsem se vypořádat s lecčím, ale fetiše nebyly moje parketa. Nevadilo mi, co dělají nějací dospělí lidé se souhlasem v soukromí své ložnice, ale viděla jsem dost na to, abych věděla, že sexuální výstřednosti nejsou moje parketa. Ani používání skutečného džemu – příliš lepkavé. Jestli ten Vandarský válečník rád čichal k podpaží, aby se vzrušil, tak to mu přeju, ale já se toho nechtěla účastnit, děkuju pěkně.

Aspoň mě neosahával. Předpokládala jsem, že bych za to měla být vděčná, i když bych lhala, kdybych nepřiznala, že mi ten obrovský mimozemšťan připadal docela nádherný. Kromě toho, že měl neuvěřitelné tělo – a většinu z něj vystavoval na odiv –, jeho tmavé vlasy a oči mu dodávaly nebezpečnou atmosféru, která na mě působila jako kočičí hračka. Nemluvě o ocasu, který se za ním líně pohupoval a díky němuž vypadal ještě víc jako dravec.

Když se nade mnou vznášel, zrychlil se mi tep, ale soustředila jsem se na to, abych udržela rovnoměrný dech. Byla jsem pevně svázaná. Vandar, který mě měl za úkol přivést do Raasovy kajuty, se o to postaral, i když jsem mu to ztížila, jak jen to šlo. Když jsem souhlasila, že se dobrovolně nalodím, nikdy jsem nesouhlasila s tím, že budu přivázaná k posteli. Ne že bych do toho měla co mluvit, a dokud Vandar dodržel slovo a nezničil mi loď, tak jsem se s tím vyrovnala.

Když o tom tak přemýšlím, dokud budu trčet na Vandarské lodi, měla bych toho využít. Vojevůdce hordy, který mě unesl, nebyl ten, kdo unesl mou sestru, ale věděl, kdo ji má. Jeho bratr, Raas Kratos. Možná, že když budu hrát správně a vyhovím tomu, co ten Vandar chce, vezme mě k ní.

Předstírat to nebyl problém. Předstírala jsem náklonnost, touhu a euforii tak často, že už jsem si nebyla jistá, jaké jsou ty skutečné pocity.

Když otevřel oči a setkal se s mým pohledem, věnovala jsem mu svůj nejsvůdnější úsměv. „Čekala jsem na tebe, Raasi.“

Trhl sebou, postavil se a udělal ode mě krok, jako by ho má slova opařila. „Čekala jsi, abys mě poškrábala?“

Zasmála jsem se, ten umělý zvuk mi zněl vysoko v uších. „Jenom když mě budeš vytáčet rozkoší.“

Zkřížil ruce a zamračil se na mě. „Zranila jsi mého majaka, když tě přivedl do mé kajuty a spoutal tě, a teď ti to nevadí?“

Pokrčila jsem rameny a zažila nával uspokojení, že jsem válečníkovi, který mě odtáhl k posteli a připoutal k bizarním sloupkům postele zakončeným něčím, co vypadalo jako kulaté čepele sekery, donutila krvácet. „Měla jsem nějaký čas na rozmyšlenou.“

Mávl na mě rukou. „Takže ti to teď nevadí, když jsi měla možnost si to… rozmyslet?“

Zavrtěla jsem hlavou a zavrtěla se v bocích. „Ne, když jsi tady.“

Hbitě se otočil, s mrskajícím se ocasem došlápl ke dveřím a přitiskl k nim panel. Využila jsem jeho rozptýlení jako příležitost prohlédnout si místnost, která vypadala přesně tak, jako když mě sem přivedli – lesklá černá podlaha, na které byl přišroubovaný elegantní tvrdý nábytek. Příliš jsem se bránila, než abych si všimla skleněné stěny, která hleděla do vesmíru, nebo ohně zasazeného do obsidiánových stěn. Ten nehořel, když jsem usínala, a byl jsem si docela jistá, že sklo bylo zakryté zástěnou. Což mě přimělo přemýšlet, jak dlouho jsem byla mimo.

V panelu zapraskal hlas. „Ano, Raasi.“

„Zeptej se Jorla, co dal té samici,“ řekl Raas, ohlédl se na mě a pak se sklonil níž k panelu. „Jaký druh sedativ jí dal, když ji přivedl do mé kajuty? Má na to nějakou reakci.“

Zvedla jsem hlavu z polštáře. Zdrogovali mě ti sráči, když jsem spala?

Ozvaly se tlumené hlasy smíšené se zvuky statické elektřiny, než se ozval další hlas. „Sedativa, Raasi? Nic jsem jí nedal.“

Natočil hlavu, aby se na mě podíval, a oči se mu zúžily. „Nic? Jsi si jistý?“

„Nikdy bych nic takového neudělal bez tvého svolení, Raasi. I kdybych po tom toužil víc, než si dokážeš představit.“

Raas vyhrkl polohlasný smích. „Rozumím.“ Znovu stiskl panel a vydechl, než se otočil.

Mírně jsem se uvolnila. Necítila jsem se nadopovaná, i když mě pobavilo, že si Raas myslí, že jsem.

„Přísahám, že nic neberu,“ řekla jsem a zvedla hlavu, abych viděla, jak se ke mně blíží. „A tvůj bojovník mi nedal žádné sedativum. Byl příliš zaneprázdněný lízáním si ran.“

Válečníkovi se rozšířily zorničky. „Viděl jsem, jakou jsi na něm zanechala stopu.“ Došel ke kraji postele a podíval se na mě, pak mi jedním prstem táhl po délce paže, až došel k mým prstům. „Co se ti stalo s drápy?“

Při jeho doteku mnou projelo zachvění, mezi nohama mi pulzovalo horko. „Myslím, že mi tolik nevadí, když jsem s tebou svázaná.“

Zavrtěl hlavou a tmavé vlasy se mu zhouply kolem obličeje. „Tak to není. Neměla jsi problém mě na své lodi udeřit. Nebo mi říct, že bys raději volila smrt, než abys byla mou děvkou. A teď bys pro mě dychtivě roztáhla nohy?“

Podvědomě jsem ucukla a jeho obočí škublo vzhůru.

„Tady to je.“ Naklonil se nade mě a upřeně se mi zadíval do tváře. „Tohle opravdu cítíš.“ Narovnal se. „Zbytek je nějaká hra, o které si myslíš, že jsem tak hloupý, abych ti na to skočil.“

Svezla jsem se na posteli a moje frustrace se mísila s vyčerpáním. „Dobře. Chovám se k tobě mile, abys nezměnil názor a nevyhodil mi loď do povětří.“

Mírně se zavrtěl. „Myslíš si, že by Vandar Raas svůj slib odvolal?“

To myslel vážně? „Ehm, ano. Vy nejste zrovna známí jako čestní lidé.“

Zaťal čelist a já svých slov okamžitě zalitovala. Sakra. Byl tenhle nájezdnický vojevůdce – proslulý drancováním Zagrathských lodí a ničením jejich kolonií – naštvaný, že jsem ho obvinila z nečestnosti? On a jeho horda byli pravděpodobně zodpovědní za nevýslovné škody v říši, protože létali se svými skrytými válečnými ptáky a nepozorovaně útočili, a on se zlobil, že jsem ho nazvala pochybným?

„Raas nelže.“ Jeho slova byla ostrá a chladná. „Řekl jsem ti, že tvou loď nechám odletět, a taky jsem to udělal. Tvá nákladní loď se vznáší sama ve vesmíru, jak jsem slíbil, a my jsme na cestě do mého sektoru.“

V jeho tváři jsem neviděla žádný podvod. Pak jsem vstřebala, co řekl. „Počkej. Opouštíme tento sektor?“

Dal si ruce v bok a bojová sekera se mu posunula u nohy. „Přesně to jsem řekl, ženo. Moje horda tento sektor nehlídá. Je to říše mého bratra Raase Kratose.“ Vydal tichý zvuk vzadu v hrdle, otočil se a obešel kruh u nohou postele. „Ne že by tu můj bratr dělal svou práci, jak by měl. Ale pokud zůstaneme, abychom uklidili další jeho nepořádek, mohli by Zagrathové získat v mém sektoru silnější pozici. Už takhle jsem byl pryč příliš dlouho.“

Srdce se mi sevřelo. Letěli jsme pryč od mé sestry a od mé posádky. Každý okamžik na palubě tohoto válečného ptáka znamenal, že se vzdaluji od života, který jsem si vybojovala, a od shledání s Astrid. Kousla jsem se do rtu, abych udržela slzy na uzdě. Téměř nikdy jsem neplakala a teď nebyla vhodná chvíle začít. „Ale jestli tvůj bratr potřebuje tvou pomoc…?“

Rychle přerušil má slova. „Jsem Raas z Vandaru. Velím své vlastní hordě. Nesloužím svému bratrovi.“

Dobře, očividně měl nějaké rodinné problémy a bratrský úhel pohledu na něj nefungoval. „Co se stane, až se vrátíme do tvého sektoru?“ Málokdy jsem byla mimo svůj sektor a o ostatních jsem věděla jen málo. Jen to, že je nezajímá právo a jsou méně kolonizovaní.

Přestal se procházet. „Děláme to, co vždycky. Bojujeme proti Zagrathům, abychom osvobodili galaxii.“

„Takže se vrátíte k nájezdům?“ Zatahala jsem se za zápěstí. „A co já? Zůstanu tady svázaná, zatímco ty se budeš věnovat drancování říše?“

Pomalu ke mně naklonil hlavu a pak jeho pohled sklouzl z mých nohou až do očí. Sehnul se a připlazil se ke mně, kolena roztáhl tak, aby mezi nimi bylo moje tělo. Snížil ústa a při pohybu mě jemně štípal na holé kůži – nejprve na stehnech, pak na prostoru mezi pupíkem a kalhotkami, pak na ploché části břicha. Když se dostal k mým prsům, spustil ústa k látce zakrývající mé bradavky a každou z nich sál, dokud jsem se tiše neprohnula z postele. Nakonec mi jazykem zajel mezi prsa a na krk.

I když jsem chtěla zavřít oči, nechala jsem je otevřené a přinutila se upřít svůj pohled na jeho, když se nade mnou držel, ruce měl zapřené po obou stranách a jeho rty se téměř dotýkaly mých. Když přitiskl svá ústa na moje, nepatrně jsem zalapala po dechu. Ten polibek byl tak rychlý a tvrdý a tak nepodobný jeho předchozím laskáním, že mě opustil veškerý vzduch. Roztáhl mi rty a plenil má ústa, jeho jazyk bojoval s mým. Když se odtáhl, oba jsme lapali po dechu a moje zápěstí se uvolnila z pout. S jistým šokem jsem si uvědomila, že mě rozvázal.

Slezl z postele. „Ještě nevím, co s tebou budu dělat, ale svázaná nebudeš. Mám tě raději, když se můžeš bránit, samičko.“

Aniž by čekal na mou odpověď, vyrazil z pokoje a dveře se za ním zavřely.

Posadila jsem se, třela si zápěstí a přejela si rukou po ústech. Ten arogantní sráč. Kdyby se chtěl prát, dala bych mu to sežrat.