FPWP - 9. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

RAVEX’TON

Nepřekvapilo ho to. Dokonce i bojovníci ostatních severských kmenů byli doslova šokováni, když ucítili Chlad poprvé. Jen kmen Ytter věděl, jak se s ním vypořádat, a nejlepší způsob byl, vůbec se s ním, pokud to bylo možné, nezabývat. Dobrý kabát z Breka nějakou dobu vydržel. Byl to spíš suchý chlad, a dokud si člověk třel nos a uši, dalo se to pár hodin snést. Kdyby byl venku sám, tak by si moc starostí nedělal. Ale měl obavy, o Lily. Velké obavy.

„Nezastavuj se“, řekl a jemně ji uchopil za paži. „Zůstaň v pohybu. Při každém desátém kroku si promni nos. Uši máš chráněné pod čepicí. Půjdu před tebou a budu vyšlapávat cestu. Zavolej, pokud bys mi nestačila, nebo by sis všimla, že se ti zpomaluje srdeční tep. Nebo kdyby ti bylo najednou tepleji.“

Pohlédla na něj těma svýma cizíma očima, a když v nich uviděl strach, lámalo mu to srdce. Ale šlo jí o život. Musel ji udržet v pohybu ještě nejméně půl hodiny. Poté ji zahřeje jiným způsobem. Sice se ho obával, ale došlo mu, že bude nutný. Ale do té doby by se měli dostat k vesnici, jinak budou oba mrtví. Dál prošlapával cestu sněhem, přičemž dělal kratší kroky než obvykle, aby je mohla se svýma kratšíma nohama používat. Poprvé ve svém životě proklínal nedostatek komunikace na své domovské planetě. Mnoho kmenů žilo nejraději izolovaně a byli k elektronické komunikaci všeho druhu skeptičtí, protože dávali přednost mluvit spolu osobně. Ale teď by bylo velice praktické, kdyby mohli zavolat o pomoc. Někdo by mohl přiletět kmenovým člunem a být tu během dvou minut. Nebo by mohl letět, místo aby běžel k místu dopadu pěšky. Ne, samozřejmě, že ne. Blesk polární záře, který zničil člun, Lily během letu, by pravděpodobně vypálil všechny elektronické rozvody široko daleko, včetně systémů kmenového člunu. Určitě by se nedal použít. To věděl dřív, než se sem rozběhl. Proto vyrazil pěšky. Letět ve člunu, když byl právě svědkem zřícení jiného člunu, nebyla zrovna lákavá představa.

Až doběhnou do vesnice, mohli by použít WarCom, nouzový komunikační přístroj náčelníka. Byl zaštítěný proti jakémukoliv druhu záření a mohli by ho použít k navázání spojení s válečnou Radou planety. A ti by mohli kontaktovat vesmírnou loď Pozemšťanů ve vesmíru, aby jim sdělili, že je Lily v pořádku.

Nebo že je mrtvá.

Při tom pomyšlení se mu zadrhl dech a rychle tu myšlenku vytlačil z mysli. Žádný bojovník nesměl myslet na špatný konec. Musel se soustředit na ten nejlepší výsledek – dostat se do vesnice co nejdřív a ve zdraví. Kůže z Breka ho ještě stále udržovala v teple, ale už cítil extrémně chladný vzduch na tváři. Okolní stromy se houpaly ve větru a vyluzovaly plačtivé a strašidelné vytí, které každý člen kmene Ytter dobře znal. Pokud by byl vítr ještě silnější, tak by ho neochránila ani kůže z Breka. Ale ať byl jakkoliv jemný, skrýval v sobě smrt.

Ravex’ton vrhl pohled za sebe. Lily, běžela statečně dál, ale oči upírala dolů před sebe a její pohyby vypadaly slabší než předtím. S druhou částí svého plánu už nemohl déle čekat. Pokud by ztratila všechno své tělesné teplo, už by to stejně nefungovalo. Na druhou stranu s tím nemohl začít příliš brzy. Duchové věděli, že se na to v žádném případě netěšil. Budou potřebovat hodně štěstí, aby to přežili.

A pak nastal ten čas. Slyšel, jak zakopla a spadla na místě, kde nebylo o co zakopnout kromě vlastních nohou a z důvodu únavy. Tváře měla modré a dech sípavý. Očividně už nedokázala běžet dál. Poznal terén a věděl, že měli před sebou už je půl hodiny cesty. Ale i to bylo příliš. Nešlo to jinak. Byla na konci svých sil. Pomohl jí na nohy. „Nemluv. Už tam budeme.“

Stáhl si ze zad luk. Poté se zatvrdil, rozepnul si kabát a svlékl se. Omotal ho kolem, Lily a u krku jí ho sepnul. Dlouhý kabát se jí nařasil kolem nohou a chladem zkřehlými prsty ho pozapínal. Bylo to, jako by ji strkal do pytle z kožešiny. Vidět byly jen její ruce a tvář. Nyní byl prakticky od pasu dolů nahý. Na sobě měl pouze svou tenkou košili s krátkými rukávy. Byla příliš tenká, než aby ho zahřála. Vzduch ho bodal do kůže jako tisíce jehel. Část své hrudi už necítil.

„Drž to, prosím tě“, řekl a podal jí luk, zatímco se třásl. Poté ji jednoduše zvedl a přehodil si ji přes rameno. Přitom ignoroval její slabé „Hej!“.

Udělal pár krátkých kroků, aby udržel rovnováhu. „Vím, že tohle je pro tebe ponižující. Ale je to naše jediná šance. Buď to, nebo smrt. Pro nás oba.“

Přestala sebou kroutit. Naštěstí byla tak lehká, jak vypadala. Znovu ji na rameni vybalancoval a ohlédl se směrem, ze kterého přišli. Pokud by je teď napadli Ulgové, byli by mrtví. Nedokázal by uchopit svůj luk dost rychle, a taky se mu příliš třásly ruce, než aby mohl dobře mířit, a chladný vzduch mu rychle ubíral síly. Cítil její váhu a asi na sekundu si dovolil užít si ten pocit mít ji u sebe tak blízko, i když byla skoro tak zabalená do jeho kožešinového kabátu, že sotva vnímal její vůni.

Poté se rozběhl.