FPWP - 17. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

LILY

Vešli do jednoho z těch větších stanů ve vesnici, který očividně patřil náčelníkovi. Uvnitř panovala zvláštní směsice z doby kamenné a supermoderní, na kterou už si Lily u kmenů Acerex zvykla. Byl to spíš dům než stan, ale místo dveří to mělo plachtovou klapku a vnitřek byl po jasném slunečním světle a sněhu tam venku příjemně tmavý. Uprostřed plápolal oheň a všude kolem ležely měkké koberce a kožešiny. Kuchyňská část byla dobře vybavená a měla mnoho přístrojů, které Lily znala už od jiných kmenů. Všechno bylo jiné, než v domech na Zemi, ale přesto útulné.

Posadili se okolo dřevěného stolu, u kterého už čekalo několik mužů a bojovníků. Mladíci, kteří ještě neabsolvovali zkoušku na Ohnivé planetě, jim přinesli maso a tmavý chléb. I tady se Lily líbilo zařízení – v porovnání s jinými kmeny, u kterých už byla, bylo úspornější, ale jídlo, které jim přinesli, bylo vynikající. Byli to hrdí lidé, i když jí bylo jasné, že se jim dařilo mnohem hůř, než si myslela.

Postavila svého tlumočníka uprostřed stolu a vysvětlila, o co se jednalo.

Náčelník přikývl. „Užitečný přístroj. I když velmi málokdy s mimozemšťany hovoříme. Za nás mluví naše meče. Nebo naše šípy. Ne z naší vůle, chci zdůraznit.“

Ravex’ton nalil Lily hrnek horkého nápoje, a pro sebe také. „Samozřejmě poté, co jsme byli napadeni. Zajímalo by mě, jaké další užitečné věci by nám Lily a její přátelé mohli zapůjčit.“

„Takže proto jste tady?“, zeptal se bojovník středního věku. „Abyste nám něco půjčila? Nejsme zvyklí, že mají mimozemšťané dobré úmysly. Normálně chtějí jen zabíjet a dobývat. Ale teď, když si náš král jednu vzal za ženu, měli bychom být připraveni na všechno.“

Lily usrkla nápoje, o kterém věděla, že se jmenuje Lae. Chutnal výborně a později si určitě objedná další.

„Proto jsem tady“, potvrdila a začala krátkým proslovem, který už přednesla u ostatních kmenů. „My lidé ze Země chceme, aby naši přátelé a spojenci, národ Acerex, z našeho přátelství profitoval. Přinesli jsme s sebou pár vynálezů a přístrojů, které využíváme i na naší planetě. Možná je využijete i vy. Lékařské přístroje. Věci, týkající se komunikace. Transport. Bezpečnost. Každá oblast, která je důležitá pro všechny vysoce vyvinuté civilizace. Chceme, aby bylo vaše království silné a bohaté, ještě víc než je teď.“

Opřela se dozadu. No, rozhodně nebyla rozenou prodavačkou. Ale toto byly její argumenty a všechno byla pravda.

„Možná jsme vysoce vyvinutí, ale jsme i stará civilizace“, zněla odpověď náčelníka. „Pokud vím, jsme starší než ta na Zemi. Očividně jsme našli rovnováhu mezi tradicí a stroji, která nám dělá dobře. Možná žádné mimozemské přístroje nepotřebujeme.“

S tímto argumentem se Lily setkala všude na Acerex a měla potíže najít cestu, jak na něj. Většina z nich byla s tím, co měla, spokojená a neviděli důvod něco měnit. V tomto ohledu byli jiní než Pozemšťané, kde byly obvykle změny a pokrok přijímány pozitivně.

„Já vím“, řekla, „a respektuji to. Nebudu se pokoušet vám něco vnucovat. Ukážu vám pár věcí, které máme, a vy se pak můžete rozhodnout, jestli je budete chtít. Zdarma.“

Náčelník zvedl obočí. „Zdarma?“

Lily mu pohlédla přímo do očí. „Zdarma.“

O slovo se přihlásil další muž. „Kmen Ytter není bohatý. Přesto jsme ještě nikdy nepřijali žádnou almužnu a nikdy tak neučiníme. Jediný důvod, proč nedoporučím, aby vás z naší země vykázali, mladá mimozemšťanko, je, že pocházíte ze stejného kmene jako naše královna, a protože vím, že máš podporu našeho krále. Ale naše zkušenosti s cizinci jsou negativní a nemám důvod věřit, že tu jde o něco jiného než o nějaký úskok.“

„Dávej pozor na to, co říkáš.“ Ravex’ton ani nevzhlédl. Promluvil klidným hlasem, který byl sice neutrální, přesto ledově chladný. „My naše hosty neurážíme. A nebudeme říkat, že náš král spadl do mimozemské pasti, aniž bychom to věděli určitě.“

„Někdo by to měl říct“, pronesl jiný hlas za Lily.

Otočila se a byla to ta samá starší žena, kterou viděla už večer předtím. Její bílé vlasy a nadřazené chování bylo nezaměnitelné. Musela vstoupit do stanu naprosto neslyšně.

„A vyslovit úvahy o králi a jeho vládě není zločin.“

„To není“, potvrdil náčelník spokojeně. „Dobře řečeno, Irueno. Odkud můžeme vědět, že se u dárků cizinců nejedná o past rasy, která nás chce zničit?“

Iruena se postavila vedle náčelníka a založila si ruce na prsou. „To vědět nemůžeme. Pravděpodobně proto, že to tak je.“

Ravex’ton se setkal s Liliiným pohledem, a když zvedl trochu jedno obočí, na rtech se mu objevil malý úsměv. No, aspoň jednoho spojence tu měla. A byla ráda, že od ní očekával, že si svoje bitvy vybojuje sama.

„Za prvé“, odpověděla pevným hlasem, „víte to proto, že si je můžete prohlédnout tak důkladně, jak budete chtít. Za druhé, protože všechno, co nebudete chtít, tak se okamžitě vrátí na naši loď. A za třetí, protože na to máte mé slovo.“

Iruena si odfrkla. „Slovo mimozemšťanky. No skvělé. Jsem si jistá, že to všechny velmi uklidní.“

Ale náčelník upíral na Lily zamyšlený pohled.

Věděla, že bojovné kmeny na Acerex respektují, když někdo dal své slovo. Obvykle to na ně udělalo dojem.

„Neměli bychom zapomínat, že Lily je tu hostem“, ozval se Ravex’ton. „Má právo na veškerou zdvořilost.“

„A já si myslela, že hosté se zvou“, prohlásila Iruena. „Obvykle se nevrhají do lesů, nelákají hromady Ulgů a nezabíjejí málem bojovníka, který je chce zachránit před jejich vlastní neschopností. To je úplný opak hosta. To je spíš vetřelec.“

Lily jí na to neskočila, klidně se znovu napila a snažila se skrýt povzdech. Vůbec se jí to nelíbilo. Nebyla rozená diplomatka. Někteří lidé by určitě dokázali takovou situaci třemi slovy obrátit ve svůj prospěch, ale ona k nim bohužel nepatřila. Ale bude pokračovat. Nebyla připravená přiznat porážku.

„Byla pozvána“, řekl Ravex’ton. „Já jsem ji pozval.“

Všichni na něj upřeli nevěřící pohled.

Starý bojovník se ošil. „Ty jsi k nám do vesnice pozval mimozemšťana?“

„To jsem udělal.“

„Ještě nejsi náčelníkem.“

„To je pravda. Ale budu. A je nezodpovědné odmítnout dárky, které nám cizinci nabízejí, i když je náš kmen nejchudší. Musíme je přijmout. Ostatní kmeny si mohou dovolit žít svůj život tak, jak to dělali doposud. Ale je to to, co opravdu chceme? Náš život je plný bojů o přežití.“

„Je to úctyhodný život“, prohlásil bojovník.

„To je“, souhlasil Ravex’ton. „A není úctyhodné přijmout dárky, které nám byly darovány dobrovolně a ne ze soucitu? Od nového spojence? To by mohlo být to nejlepší, co by náš kmen potkalo od jeho vyhnání. Znamení Duchů! Všechno se zlepší! Není hanba přijmout dárky cizinců. Tito mimozemšťané jsou dost dobří pro krále Vrax’tona, ale ne pro nás? Jsme tedy lepší než král? Důležitější? Náročnější?“

Někteří u stolu přikývli.

„Jak se líbily ostatním kmenům hračičky, které jsi jim nabídla?“, zeptala se Iruena se sladkým úsměvem, ze kterého odkapával jed.

„To je jiné“, přiznala Lily a kousla se do jazyka. To bylo hloupé. Žádný velvyslanec, hodný toho jména, by neodpověděl takhle.

„Nejsou nadšení?“

„Ve skutečnosti ne.“ Přesně tak, rozená diplomatka.

„A kolik objektů přijali.“

„Moc ne.“ Zatraceně, měla by jít prostě domů a ušetřit si všechny ty trapné chvíle, které zažila jako ta nejneohrabanější velvyslankyně Země.

„Vzali si vůbec něco?“

Lily vnitřně zasténala. Vyvíjelo se to úplně stejně jako všude. Žádný kmen nechtěl být ten první, který by si vzal přístroje ze Země. „Ne. Ale všichni nad tím přemýšlí.“

„Přemýšlí o tom?“ Dokonce i překlad malé krabičky byl plný sarkasmu.

„Ano.“ Slyšela, jak slabě zní. Věděla, že by jim mohla nabídnout hodně věcí, které by mohly potřebovat. Ale nebylo nic, co by si chtěli vzít.

Iruena se chladně usmála. „Když si ty tajemné mimozemské přístroje nevzal žádný z ostatních kmenů, doporučuji, abychom my ti první nebyli. Možná bychom mohli později, až budou ostatní kmeny hotovy s přemýšlením, tyhle mimozemšťany z naší planety vyhnat úplně. Král se nemůže postavit proti celé Válečné Radě.“

Většina lidí v místnosti se dívala jinam. Jen náčelník hleděl na Lily se zájmem v očích. Bylo jí jasné, že tu má jen jednoho možného spojence, zatímco Iruena nemá žádného. Vypadalo to, že není moc oblíbená.

Ravex’ton se pomalu narovnal a všechny přejel svým pronikavým pohledem. „Já doporučuji, abychom se podívali, co nám velvyslankyně Lily může nabídnout, a poté se snažili využít jich co nejvíc v náš prospěch. Naše situace ještě nikdy nebyla tak zoufalá jako dnes. Ještě nikdy jsme neměli ve vesnici tak málo mladých bojovníků. Na Ohnivé planetě je jich momentálně jen šest. Pokud se vrátí méně než čtyři, nebudeme schopni splnit své závazky vůči armádě a zásoby potravin nebudou stačit. Nemůžeme si dovolit vzdát se šance na zlepšení. Pozemšťané přichází s dobrými úmysly. Nemůžeme se nechat zaslepit našimi dlouholetými boji, a když se konečně objeví přítel, chovat se k němu jako k nepříteli. Máte strach před změnami? No, situace už se změnila. K horšímu. A tady je šance to zvrátit. Je to ta nejlepší šance, jakou jsme kdy měli. Chopme se jí. Teď.“

Mluvil s přesvědčením, které tlumočník interpretovat nedokázal, ale Lily ho cítila každou buňkou svého těla. Neznala žádného tak mladého muže, který by měl tolik autority. Byla na něj hrdá a pohled na něj, tak suverénního a přesvědčivého, jí vyvolal brnění v podbřišku. Nebyl jen velmi schopný bojovník, ale i zodpovědný vůdce, který neměl strach mít jiný názor než všichni ostatní. Vzhlédla k němu a doufala, že mohl vidět její vděčnost. A možná i chtíč. Ano, doufala, že i chtíč.

Místností se ozvalo mumlání, jak muži a ženy spolu začali tiše promlouvat.

Poté náčelník udeřil rukojetí svého nože jednou do stolu. „Všechno, co se týká mimozemšťanů, je důležité“, začal. „A i když se rozhodneme sami, nemůžeme jen tak odmítnout vůli našeho krále. Mimozemšťanka může zůstat a ukázat nám různé předměty, které chce nabídnout. Ale může tu být jen jedna. Nikdo jiný nebude do naší země pozván. Jak dlouho to bude trvat, velvyslankyně Lily?“

„Tři dny“, odpověděla spontánně a cítila, jak jí srdce poskočilo, když uviděla Ravex’tonův tmavý obličej rozsvítit se radostí. Ještě nikdy u kmene nestrávila více než osm hodin. Předvedení přístrojů tak dlouho netrvalo, ale pomyšlení, že by ho teď opustila, se jí nelíbilo. A možná bude čas navíc dobrý i pro předvedení přístrojů.

Náčelník přikývl a Iruena toporně odkráčela s rukama stále založenýma na prsou.

Teprve teď, když Lily obdržela povolení zůstat pár dnů, se jí jednotliví muži a ženy představili. Přitom se zdrženlivě, ale upřímně usmívali.

Ravex’ton se uklonil náčelníkovi a vyvedl Lily ven ze stanu.

Po příjemném teplu v náčelníkově stanu ji zima zasáhla jako rána kladivem a skoro okamžitě se začala třást.

Ravex’ton si toho hned všiml. „Večer přichází v tomto ročním období brzy“, řekl a ukázal na jih, kde už slunce zapadalo. „V létě nepřichází vůbec.“

„Podivné místo.“

Pohlédl na ni a usmál se. „Zvykneš si. I na lidi.“

Zavedl ji ke stanu, o kterém věděla, že patří jemu, a líbilo se jí vidět jeho domov a způsob, jakým žil. Venku byl jen kruh z kamenů na oheň a dřevěná lavička.

Uvnitř bylo krásně teplo a útulně. Ve většině domů na Acerex byl velký obývací pokoj s kožešinami, koberci, polštáři a závěsy, často s kuchyňským koutem u centrálního ohniště. Dál uvnitř se nacházela koupelna a malá ložnice. Ale když byli uvnitř, většinu času trávili v obývacím pokoji a bylo obvyklé, že tam i spali. Lily to připomínalo nomádské kmeny na Zemi, které žily v útulných překvapivě komfortně vybavených stanech.

Ravex’ton ji vyzval, aby se posadila a Lily našla místo na huňaté kožešině s několika měkkými polštáři, na které se mohla usadit. Vnitřek jeho stanu voněl po koření a trochu i po svém majiteli. V rohu stál malý úklidový robot. Na stěně bez oken visely meče, oštěpy a šípy a připomínaly tak, že tu bydlí bojovník. Bojovník, který trávil hodně času mimo svou planetu.

Na další stěně se nacházela police s formálními trojrozměrnými portréty, oblíbené na Acerex. Ti nepovažovali za úctyhodné se fotit, pokud nebyli perfektně oblečeni a nepózovali, takže všechny obrazy měly takový umělý styl. Všichni muži a těch pár jejich žen vypadali na obrazech dost nepřirozeně. Ale takhle se jim to líbilo a Lily při tom pohledu roztálo srdce ještě víc.

Ravex’ton mohl působit jako chladný a tvrdý bojovník, ale pro ty, které miloval, měl slabost. A vypadalo to, že miloval hodně lidí. I tu povýšenou bělovlasou ženu. Měl její portrét z doby, kdy byla mladší. Stála vedle bojovníka, který byl Ravex’tonovi tak podobný, že se muselo jednat o jeho otce, jen že tento bojovník měl meč.

Ravex’ton jí podal další pohár Lae. Usmála se na něj. „Je Iruena tvá matka?“

„Ano.“

„Vidím podobu, ale jinak nejsi vůbec jako ona.“ Něco na jeho klidných pohybech a uvolněném postoji ji přimělo říct bez zábran svůj názor. Jo, přesně tak by se měla chovat velvyslankyně.

Přikývl. „Jsme rozdílní v mnoha ohledech. Ale nesuď ji příliš přísně. Když byl zabit můj otec, ztratila to nejdůležitější na světě.“

„Och, to je mi líto. To pro ni muselo být hrozné. Vím, jak si jsou páry na Acerex blízké.“

„Říká se to. Možná si byla s postavením mého otce coby náčelníka kmene ještě bližší.“

„Och. Oni nebyli Mahan?“

„Ne, nebyli. Některým z nás je jasné, že svého Mahan nikdy nenajdeme, takže když jsou dva z toho samého kmene stejného názoru, můžou se klidně vzít. Je to stejně úctyhodné jako sňatek s Mahan, a to spojení může být velmi šťastné.“

Lily pomalu přikývla a soustředila se na další obrázek. „A tohle jsi ty. Tváře jsou trochu plnější, ale oči mají stejný oheň. Skoro.“

Jak doufala, přistoupil blíž a postavil se za ni. Nasála do sebe jeho vůni a teplo jeho těla.

„To mi bylo dvanáct. Už tenkrát jsem dával před mečem přednost luku.“

Podívala se pozorněji. Ano, malý chlapec držel luk. „Víš, poté, co jsem viděla, jak s tím střílíš, s tvou volbou souhlasím.“

Podal jí luk. „Jen málo bojovníků dává přednost luku před mečem. Ale já nikdy nepochyboval, ani v mládí.“

Už ho jednou v ruce držela, když s ní na zádech utíkal sněhem. Tehdy si ho moc neprohlížela. Měl devět tětiv, které se daly jednotlivě podle potřeby vyklopit, a když byly vyklopeny všechny, vypadala zbraň trochu jako velký deštník, ze kterého byla odstraněna látka. Lily se snažila jednu natáhnout, ale podařilo se jí s ní pohnout jen asi o půl centimetru. Luk mu vrátila. „Krásný.“

Ravex’ton natáhl tětivu lehce až na maximum a pevnou rukou namířil na zeď. Vesele se zasmál a luk odložil. „Cvičil jsem už od čtyř let“, pronesl a posadil se pohodlně mezi koberce a polštáře. Podal Lily kouřící šálek. „Ti, kteří si zvolí jako zbraň meč, s ním mohou efektivně trénovat až v pozdějším věku. Čepel je příliš těžká.“

Lily se posadila vedle něj a opřela se o zeď. Přitom si od něj vzala šálek. Nápoj jménem Lae trochu připomínal kávu. Kromě energie, kterou jí dodával, ji i uklidňoval, což káva nedělala. „Proto jsi taky spíš šlachovitý, než jen hora svalů“, poznamenala.

Lokl si. „Možná. Trocha svalů je při střílení potřeba, ale luk vyžaduje víc preciznosti než meč. Příliš mnoho svalů znamená moc síly. Takže zůstávám hubený.“

Lily se plácla rukou přes pusu, aby nevybuchla smíchy. Byl velký jako pozemský kulturista a jen při srovnání s ostatními bojovníky Acerex se dalo říct, že je trochu štíhlejší.

Lily se opřela dozadu a posadila se jinak, aby mohla cítit jeho paži na své. Teplo, které z něj vyzařovalo, se přenášelo na ni. „Vypadáš méně skepticky vůči přístrojům, které mohu přinést, než ostatní. Mám na mysli techniku.“

Pokrčil rameny. „Už brzy se stanu náčelníkem kmene. Musím být otevřený všemu. Tradice jsou dobré, jistě. Dávají nám jistotu a ukazují nám, kým jsme. Ale možná je na čase, abychom pohlédli dopředu. Nebo aspoň o tom začali přemýšlet. Když ne teď, tak bychom měli být připraveni na všechno, co by se mohlo v budoucnosti stát. Nejen na války a útočníky, ale i na dobré věci, které by nás mohly překvapit a dát nám šanci. Na lepší budoucnost.“

„Jsou náčelníci kmene voleni?“

„Jen pokud náčelník zemře bez dědice. Proč?“

Usmála se. „Pokud bych byla členem tvého kmene a ty bys kandidoval na úřad náčelníka a řekl bys to, co teď, tak bych tě rozhodně volila.“

„Hm. To je snad pozitivní. O volbách toho vím jen málo.“

Nahnula se, aby se o něj mohla opřít víc. Tam dole ucítila známé chvění. „Tak jsem to i myslela. Ale přesunout kmen trochu jižněji a dál od Chladu je příliš radikální, co? Ano, já vím, už jsme o tom mluvili dřív, ale je to tak jednoduché řešení. S čluny Friendshipu bychom to zvládli během týdne. Mohli bychom přesunout celou vesnici tak, jak stojí, všechny stany do pohostinnější oblasti. Přesně na centimetr. Vůbec by sis nevšiml rozdílu. Bylo by nám potěšením. Nic by to nestálo. A jsem si jistá, že by s tím král Vrax’ton souhlasil. Určitě by vám našel opravdu dobré místo.“

Ravex’ton se zhluboka napil a pohlédl na stěnu, na které visely staré zbraně. „Dokážeš přesunout i otcovo jezírko, kde jsem chytil svého prvního Raksa? Blízký kopec, kam mě vzal můj otec, když mi bylo šest, abych uviděl na nebi svou první kometu? Mýtinu Prince Hox’tona, kde jsem cvičil s lukem a šípy, až jsem měl krvavé ruce? Taneční plošinu, kam vodí rodiče své děti, aby se naučily běhat po pevné zemi, a kde si spolu hrají chlapci a děvčata? Horu Deria, ze které můžeme za jasných dní vidět Severní pól? Jeskynní jezírko, které má nejčistší pitnou vodu na Acerex? Vřídlo Waereth, kam chodí jednou ročně celý kmen, aby oslavil krátké léto? Pole cti, kde už stovky let pohřbíváme své mrtvé, když ostrými zbraněmi vysekáváme díry do zmrzlé země, protože by bylo nečestné použít nástroje nebo lopaty?“

Lily natáhla trochu nohu, aby ji dostala do jeho dosahu v naději, že pochopí, o co jí jde.

„Ne. To nedokážeme.“

Jemně položil svou teplou ruku na její koleno. „Bojoval jsem za království devatenáctkrát. Devatenáctkrát jsem opustil planetu, abych bojoval za naši svobodu. Byl jsem na cizích hvězdách, většinou na nepříjemných a zabíjel mimozemšťany a přitom sledoval, jak mí přátelé umírají. Je těžké myslet na něco jiného, než na místo, ze kterého pocházím. Dává mi to útěchu. Domov. Má pro nás zvláštní význam. Není to dokonalý domov, s tím souhlasím. Ale je to náš domov. A ještě nás nezabil.“

Lily otočila hlavu a vzhlédla k němu. Byl tak upřímný a jeho city byly tak silné. Na Zemi nic takového nezažila. Většina kluků, které dosud potkala, byla příliš cool, než aby své pocity ukázala. Na většinu věcí reagovali se sarkasmem nebo lhostejným pokrčením ramen. Nebo si mysleli, že potřebují svolení někoho jiného, aby vyjádřili svá přání nebo názory. V tom byl Ravex’ton jiný. Neměl v sobě ani kapku sarkasmu, a to bylo tak osvěžující, že Lily musela údivem zakroutit hlavou. Nad údivem z něčeho tak jednoduchého jako byla láska k jeho domovu. Protože to bylo tak opravdové.

A, pomyslela si, když dokázal takhle milovat svůj domov, jak silná by byla jeho láska k člověku? K ženě? Mohla by to někdy zjistit? Cítila k němu hlubokou přitažlivost, táhlo ji to k němu. Natáhla krk. A Ravex’ton sklonil svou tvář a přitiskl své pevné, suché rty na její. Objala ho paží kolem krku a přitáhla si ho blíž k sobě, aby se mohly jejich rty spojit a zkoumat jeden druhého. Líbilo se jí to. U něho mohla být sama sebou. Zašmátrala mu za pásek kalhot a dostal se jí do ruky jeho penis, aniž by věděla, co s ním. Byl na těch nečekaných místech citlivý? Mohla by ho zranit?

Hleděl na ni s udiveně pobaveným výrazem ve tváři. Sklonila hlavu, aby ho políbila na špičku jeho mužství a celé jeho tělo sebou škublo.

„Ty jsi šílená, ženo…“

Povzbuzená jeho slovy ho vzala pár centimetrů do úst, a zatímco jazykem kroužila kolem jeho pro ni neznámé tvrdé délky, vzhlédla k němu. Z jeho šokovaného výrazu se jí chtělo smát. Vzala ho do sebe dalších pár centimetrů, ale dál to nešlo. Držela ho oběma rukama a začala přirážet svými ústy.

Sténal potěšením a jeho tvář byla stále zmatená.

„Ještě to s tebou nikdo nikdy nedělal?“

Zavrtěl hlavou. „Vůbec jsem nevěděl…“

Dobře. Možná pro něj mohla udělat něco milého, tak jak on pro ni. Pomalu ho kouřila a cítila, jak jeho penis pokaždé proniká o kousek dál do jejího hrdla. Došlo jí, že jestli ho vtáhne ještě hlouběji, udusí se. To jí dalo příležitost jeho mimozemský penis prozkoumat. Na jeho kořenu se nacházel uzel, kterým dokázal vibrovat, a jen to pomyšlení způsobilo, že se jí stáhlo lůno. Když s ní bude spát, nezbude jí nic jiného, než vyvrcholit. S touto věcí by jí mohl orgasmy doslova vnutit.

„Když budeš takto pokračovat…“, zasténal Ravex’ton a význam byl jasný. Byl krátce před vyvrcholením. Později to bude v pořádku, ale teď chtěla něco jiného. Rychle svlékla overal, stáhla si kalhotky a klekla si před ním na kolena, aby demonstrovala, jak je nadržená. Jak to vypadalo, jí bylo jedno. Chtěla to. A on to chtěl také, protože si v klidu sundal kalhoty a poklekl za ni. Ruku jí položil na nabízený zadeček. „Jsi zázrak“, řekl a Lily slyšela v jeho hlase sílu jeho vzrušení.

„A tak připravená“, odpověděla. Ústa měla suchá touhou.

Klidně přitiskl špičku svého penisu k jejímu vchodu a Lily položila tvář na kožešinu v němém pozvání. Jemně přirazil, až se dostal k jejímu nejužšímu místu, poté ji uchopil silnýma rukama za boky a jedním přírazem byl uvnitř.

Lily vykvikla překvapením z toho náhlého pocitu plnosti. Lehké štípání, než se její pochva přizpůsobila, ji vzrušilo ještě víc. Pokračoval v přírazech a Lily poskočila na kůži dopředu. Rukama ji držel pevně a ona se cítila víc ženštěji než kdy předtím. Ten muž v ní vyvolával potřebu se podrobit a celá se mu otevřít. Znovu ucítila vibrace, ale tentokrát přímo pod jejím ohanbím. Věděla, že to bude rychlé. Ale nevadilo jí to.

Prohnula se v zádech a pokaždé, když pronikl do jejího pohlaví a vibrace zesílily, potěšeně zasténala. Všimla si, že zadržuje svůj orgasmus, dokud i ona nevyvrcholí a ta představa ji zahřála u srdce. To bylo to nejprimitivnější, co kdy udělala. Ležela ve stanu u ohně, který jí zahříval tělo svými plameny a ona mohla pozorovat tančící stíny na stěně – muže, který si to rozdává se ženou na kolenou – nejprimitivnější věc na světě. A byl to bojovník. Opravdový bojovník. A šukal ji tak skvěle…

Cítila, jak se v ní sbírá orgasmus a zadrhl se jí dech. Poté ji zasáhla vlna vyvrcholení. Svíjela se, sténala a lapala po dechu, poté jeho pohyby zrychlily a zesílily, a když se do ní vyprázdnil, také zasténal.

Zůstal zabořený do ní, sklonil se k jejímu krku a tam ji políbil. „Má žena.“