EDII - 43. kapitola

Překlad: Fizulka

-Cruz-

„Každou zatracenou sekundu jí vidím, cítím, jak mě soudí se zklámáním ve svých očích,“ pokračoval Papà. „Byla mým světlem, přesně jako moje žena a děti. Nikdy jsem neměl v úmyslu jí ublížit. Kdybych to mohl být já místo ní, dvakrát bych si to nerozmýšlel. Amari se dostala do křížové palby, Daisy taky. Chtěl jsem tebe. Ne je. To je snad kurva jasný.“

„Lexi je taky moje dcera, a to je jediný důvod, proč tu není,“ upřesnil Michael. „Za moje hříchy nezaplatí další z mých dětí. To je důvod, proč tu není ani Daisy. Jsou jediné, kdo mi na tomhle světě zbyl. Viděl jsem, jak vedle tebe vyrůstají. Sledoval jsem, jak si vytvářejí vlastní rodiny. Vychovávají moje vnoučata, vaše děti. Víš, jaké to je dívat se z povzdálí? Chybět na každých narozeninách, výročí, rodinné sešlosti. Máš vůbec ponětí, kolikrát jsem tě mohl kurva zabít? Zastřelit tě. Žil už jsi druhý život, utekl do Itálie a choval ses, jako by sis to zasloužil!“

„Nezasloužil. Vím to. Už tolikrát jsem si chtěl vzít život. V noci nemůžu spát, pronásleduje mě to. Zbraň. Bylo by tak snadné to všechno ukončit. To je to, co si zasloužím a ani na vteřinu si nemysli, že to nevím.“

Trhl jsem sebou, když jsem slyšel, jak přiznává to, co mě vždycky zajímalo. Proč jsem ho nacházel samotného uprostřed noci. Přemýšlel, rozjímal...

O své smrti.

„Nenávidím se, zatraceně. Každý jediný den Podívám se svému dítěti do očí a jediné, co vidím, je můj skon. Miluju je. Prosím, Michaeli. Prosím tě o to. Smiluj se nade mnou.“

„Jako ses ty smiloval nade mnou?“

„Čtyři roky!“ opakoval Papà. „Stačilo, abys mé sestře řekl pravdu! Co jsi ode mě čekal?“

„Milost! Podělal jsem to. Zaplatil jsem za to. Zabil jsi lásku mého života!“

„Jak to, že jsi kurva neumřel? Co? Jak?“

„Nikdy jsi nechtěl vidět moje tělo. Pamatuješ? V márnici jsi identifikoval svojí sestru, ale mě ne. Je vlastně opravdu snadné předstírat svou smrt. Ty bys o tom měl vědět všechno,“ odpověděl Michael.

„Tak potrestej mě! Ale ne moje děti! Ne svoje vnoučata! Nech je odejít! Hned! Kvůli Lexi!“

„Jdi do prdele!” Michael zuřil a civěl přímo na mě. „Jsi na řadě, Cruzi! Je čas si vybrat!“

„Za tohle tě zabiju! Přísahám bohu! Za tohle tě kurva zabiju!” Papà sebou začal zmítat a snažil se uvolnit ze židle.

„Kdo to bude, vnuku? Tvoje sestra nebo tvoje manželka? Musíš si vybrat! Řekni mi to! Kdo bude žít a kdo zemře?“

Ztuhl jsem, protože jsem nevěřil, že se tohle děje. Ari a Sienna se na mě dívaly se strnulým výrazem ve tváři, zoufale u mě hledaly pomoc. Nikdy nezapomenu na výraz v jejich očích. Na tenhle okamžik, kdy nás všechny držel v zajetí šílenec a držel nám u hlavy zbraň.

Dalších pár vteřin bylo jako z hororu. Nikdo z nás už nebude jako dřív.

„Udělej to! Musíš si vybrat! Řekni mi to, ty zmrde! Kdo to bude? Řekni to hned!“

Zavrtěl jsem hlavou, nebyl jsem schopný ovládnout svoje emoce. Všechno se dělo tak zatraceně rychle, že bylo těžké držet krok s tím, co se vlastně dělo. Měl jsem pocit, jako by se čas zase zastavil. Nebo se možná pohyboval rychleji, ale já už to nepoznal.

Jeho slova.

Moje pocity.

Bolestné, vyděšené pohledy děvčat, všechno mi splývalo dohromady. Nic nedávalo smysl. Byl jsem tam, ale zároveň nebyl. Všechno to znělo stejně – panika, hlasy, život, který chtěl, abych vzal.

„Zabij mě!” pronikavě jsem vykřikl. Ten výkřik mi rezonoval v plicích, odrážel se od klenutého stropu, vibroval v mém nitru. „Slyšíš mě? Vezmi si můj život!“

„Prosím tě, Michaeli! Nedělej to!” zařval Papà a napodobovala můj tón. „Nedělej to, kurva! Prosím tě o to! Naléhám na tebe! Nedělej to!“

„Vyber si!“

„Jdi do prdele!” Vstal jsem a uhodil se do hrudi. „Zabij mě, ty zmrde! Protože jestli ne, přísahám, že si tě najdu a zabiju tě sám! Tohle je tvoje šance! Pohřbím tě zaživa, ty parchante!“

„Myslíš, že mi na něčem z toho záleží? Jsem mrtvý od té doby, co mi tvůj otec zabil ženu! Doufám, že mě najdeš a zabiješ! Já chci umřít! Ale nejdřív si musíš vybrat! Adriana nebo Sienna? Kdo to bude? Řekni mi to! Hned!“

„Je to tvoje sestra, Cruzi,“ prohlásila Sienna zoufale. „Krev je hustší než cokoliv jiného. Rozuměl jsi mi? Znám tenhle život. Takový život jsem žila. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu tak daleko. Nech mě odejít za matkou. Prosím, jen mě osvoboď.“

Oči se mi zalily slzami.

Rty se mi třásly.

Kurva, celé tělo se mi třáslo.

„Sin, tohle mi nedělej. Bojuj! Rozuměla jsi mi? Nikdy se nikomu nevzdávej! Dokonce ani mě!“

„Cruzi, miluju tě,“ zvolala Adriana, poprvé promluvila. „Věděla jsem, že mě najdeš.” Po tvářích jí stékaly slzy. „Našel jsi mě, jasný? Jsem přímo tady. Nenechávej její život v mých rukou. Nechci z toho mít výčitky svědomí. Klidně mě můžeš zabít, protože když si vybereš mě, nebudu moct žít sama se sebou. Prosím, bratře. Já to chápu.“

„Ari...já nemůžu...“ Nemohl jsem dýchat. Srdce mi pukalo, tělo se mi rozpadalo. „Já to nezvládnu! Michaeli! Prosím! Prostě mě zabij!“

Zdrcený výraz v jejich očích a zlomený výraz v jejich tvářích Michaela jen pobízely, aby pokračoval. „Vyber si! Máš tři vteřiny na rozmyšlenou, než to udělám za tebe!“

„Prosím!” Nasál jsem vzduch, nutil jsem se pokračovat. Bolest, agónie a výčitky svědomí mě zasáhly tvrdě a najednou. Hruď mě bolela a pálila. Lámalo mi to srdce, krvácel jsem, aby to všichni viděli.

„Tři.“

Dusil jsem se, hyperventiloval, topil se hlouběji ve svém zoufalství. Před sebou samým mě nikdo nezachrání.

„Nééééé!” Papà se otáčel a kroutil, snažil se uvolnit z pout.

„Dva.“

„Já nemůžu! Zabij mě! Prostě mě kurva zabij!” Opakoval jsem a měl pocit, jako bych už nemohl dál pokračovat. Chtěl jsem umřít, potřeboval jsem umřít. Mé tělo zuřivě bojovalo samo se sebou jako nikdy předtím.

„Jedna.“

Ta muka.

Výčitky svědomí.

Mí démoni.

Vůbec poprvé jsem pochopil, že celou dobu mým démonem číslo jedna byl Michael, můj děda. Zkáza a devastace, kterou do mého života vnesl ve chvíli, kdy unesl Ari a já vešel do této místnosti.

Do tohohle pekla.

„Čas vypršel, ty sráči!“

„Nééééééé!” Když zmáčkl spoušť, skočil jsem dopředu.

Co se stalo pak, jsem vážně nečekal.

Bum!

Ten zlomek vteřiny si budu pamatovat do konce života. Přísahám, že když se zvuk výstřelu odrazil od stěn, jako by ta vystřelená kulka zpomalila. Sledoval jsem, jak Vitale Adrianu rázně odstrčil z cesty a srazil ji na zem. Když ho střela zasáhla ze strany do břicha, jeho tělo sebou škublo.

Než jsem stačil srazit Michaela k zemi, ozvala se další rána.

Prásk!

Nejdřív jsem nevěděl, co se kurva stalo. Jediné, co bylo slyšet, byl zřetelný zvuk vybuchujícího střelného prachu. Další kulka prosvištěla vzduchem a zasáhla cíl. Teprve když Michaelova hlava explodovala pár centimetrů od mého obličeje, jsem si uvědomil, že ho někdo střelil zezadu. Jeho mrtvé tělo spadlo na zem s hlasitým, tvrdým žuchnutím.

Všechny oči vystřelily směrem, odkud přiletěla kulka. Několik vteřin se nikdo ani nepohnul, nikdo nevydal ani hlásku, včetně mě. Místností pronikalo nepopiratelné vědomí. Hluboké a namáhavé. Dusivé a zneklidňující. Zoufalé a nemilosrdné.

Smrt.

„Do prdele,“ vydechl jsem, když jsem ji uviděl stát ve dveřích. S pistolí pevně sevřenou v ruce.

„Nikdo nebude vyjebávat s mojí rodinou. Dokonce ani ... můj otec ne,“ prohlásila Mamà.

Skoro mě to srazilo na zadek.