EDII - 41. kapitola

Překlad: Fizulka

-Cruz-

Když Vitale skončil, hodil detektor na zaprášenou pohovku a kývl směrem ke schodišti.

„Dámy mají přednost,“ nabídl mi.

Zdržel jsem se jakýchkoliv poznámek a prostě jsem udělal, co mi řekl. V sázce byly životy mé rodiny. Když jsem šel ke schodům, byla jsem připravený to skončit. S každým krokem se mi srdce zrychlovalo víc a víc a bušilo čím dál tvrději. Znepokojovalo mě, co přijde. Když jsem stoupal po špinavém schodišti, prohlížel jsem si okolí. Všiml jsem si, že obrazy na stěnách jsou také pokryté prachem a pavučinami. Neviděl jsem přes ně postavy na obrazech, abych mohl zjistit, v čím domě to jsem.

Jedna věc byla jistá, nikdo tu dlouho nebyl. Cítil jsem však přítomnost lásky, která v tomto domově kdysi existovala. Ten cit už se ale vytratil, už na něm nezáleželo. Když jsme došli na vrchol schodiště, ucítil jsem, jak se mi jeho pistole zaryla ještě hlouběji do zad.

„Já ti neuteču. Nebo jsi takový srab, že mi musíš do zad mířit pistolí? To se mi nemůžeš postavit jako chlap chlapovi? Musíš používat Glock, abys splnil rozkazy?“

„Radši bych použil ptáka, ale nejsi můj typ. Prostě počkám, až budu moct zase použít kundičku tvé sestry a bušit do její sladké -“

Chytil jsem ho za krk a praštil s ním o zeď dřív, než stačil dokončit větu. Zachechtal se, když se nám na nohy sesypala sádrokartonová zeď. Přimáčkl jsem ho silněji a umlčel ho.

„O mé sestře takhle mluvit nebudeš.” Přiblížila jsem se k jeho obličeji a zavrčel: „Rozumíš mi?“

Usmál se. Lesk v očích mu rozzářil celý obličej. Užíval si to.

Zvrácenej parchant.

Pak už jen vím, že mám jeho glock ze strany u hlavy. Uvítal jsem osvěžující pocit studeného kovu na svém rozpáleném těle a pustil ho.

„Proto dávám přednost zbraním.” Upravil si košili. „Jsou důraznější než nějaká slabošská výhrůžka.“

Švihl po mě pistolí, ale já se zachytil o zeď. Využil jsem setrvačnosti svého pádu a pěstí ho chladně uhodil takovou silou do obličeje, až odletěl k zábradlí schodiště. To hlasitě zapraskalo, jeho váha zábradlí málem zlomila.

Přimhouřil na mě oči a plivl mi krev do tváře. „Mohli bychom to dělat klidně celou noc, ale tvůj večírek čeká.“

Otřel jsem si hřbetem ruky tvář a zeptal se: „Jsou tam Sienna a Ari?” Potřeboval jsem to vědět. „Můj otec?“

„Je to zasraná rodinná sešlost. Teď se otoč a pokračuj v chůzi.“

Snažil jsem se ovládnout svůj dech, krev se mi vařila. Zuřivě jsem se uvnitř modlil: ´I když půjdu údolím šeré smrti, nebudu se báti zlého; neboť se mnou jsi ty´ a snažil jsem se ze všech sil uklidnit.

Ale nebylo to k ničemu. Celé mi to přišlo jako moje poprava. Byl jsem v cele smrti. Viník. Trest. Navždy odsouzený za hříchy, které jsem spáchal.

„Je čas na představení,“ prohlásil Vitale, když jsme se zastavili před zavřenými dveřmi. „Podíváme se, co je za dveřmi číslo jedna. Půjdeme?“

Sáhl jsem po klice a otevřel. Neměl jsem čas se připravit na to, co uvidím. Dokonce i v matném osvětlení bylo jasné, že je to dívčí ložnice. Spatřil jsem otce přivázaného k židli, zmláceného téměř k smrti. Sotva jsem mu viděl do očí, byly celé od krve. V jeho očích se usadil chlad, temnota a vražedný lesk. Zíral na druhou stranu pokoje.

Bylo to syrové.

Skutečné.

Nesnesitelné mučení.

„Jsem v pořádku,“ prohlásil a ani jednou se na mě nepodíval.

Mimoděk jsem vykročil jeho směrem, ale Vitale mi za zády zahrozil: „Ani to kurva nezkoušej.“

Široce otevřenýma očima jsem se zadíval směrem, kam zíral můj otec. Od jedné noční můry ke druhé. Hlasitě jsem zalapal po dechu, už jsem nebyl schopný svoje emoce udržet pod kontrolou. Nemohl jsem dýchat.

Hruď se mi sevřela.

Všechna krev ze žil vyprchala.

Najednou mi byla strašná zima.

Zkurvená zima.

Nemohl jsem se pohnout, jako bych měl nohy přilepené k té zatracené špinavé podlaze. Ďábel mě táhl rovnou do pekla a chtěl, abych byl doma.

Očima jsem vyhledal zkamenělé pohledy Ari a Sienny. Klečely na kolenou, ruce měly svázané za zády.

Tváře pohmožděné.

Vlasy rozcuchané.

Z hlav jim kapala krev.

Cítil jsem, jak z každého póru jejich těl sálá strach a spojuje se s mojí duší.

Lapal jsem po dechu a prožíval všechno, co ony. V tu chvíli jsem nepotřeboval pistoli, nůž, žádnou zbraň, která by mě zabila. Vidět výraz v jejich tvářích stačilo k tomu, abych kurva ukončil svou existenci.

Naše oči zůstaly spojené několik sekund. Kurva, mohly to být hodiny. Čas se tak nějak zastavil. Pak jsem zvedl oči k muži, který je držel jako rukojmí, v každé ruce pistoli a mířil jim na hlavy.

Moc jsem o tom nepřemýšlel.

Padl jsem před ním na kolena a prosil o jejich život: „Prosím.“

Z očí mi vyhrkly slzy, už jsem je nemohl dál zadržovat. Takovou zkázu jsem ještě nikdy necítil. Trhalo mě to na kusy, drtilo kosti, rvalo mě to na cáry.

Kousek po kousku.

Byl jsem jen hromádka popela.

„Prosím,“ prosil jsem beze studu. Byl jsem ochotný dát mu všechno, o co si řekne.

Můj život za jejich.

Myslel jsem, že všechno vím, všechno jsem viděl, všechno prožil.

Mýlil jsem se.

Tak hrozně moc.

Muž zuřil: „Přivedl jsem tě zpátky do tvého domu, k tobě domů, ty zmrde!” Jenom zíral na mého otce, který neměl ve tváři nic než stud a lítost.

„Tady to všechno začalo. V této místnosti. Na tomhle místě. Já byl ten dobrý! Hrdina! Snažil jsem se ji varovat! Věděl jsem, kdo a co jsi! Ten zkurvenej ďábel! Měl jsem pravdu! Všechny ženy kolem tebe zemřou! Všichni zemřou! Je to prokletí! Jsi zlý! Nikdo si nezaslouží žít po tvém boku, ty hovado! Ale prohrát se nedá! Ty jsi musel vyhrát! Sofii! Amari! Daisy! Všechny jsi je zničil! Zabil jsi svou sestru! Jaké to je, být u ní v pokoji? Cítíš ji? Vdechuješ ji? Řekni mi to, ty zmrde! Protože jsem na ni nepřestal myslet, cítit ji ve svém srdci, ve své duši, od té doby, co jsi mi ji vzal! Byla moje!“

Nic, čemu jsem čelil...

Co se stalo…

S čím jsem se musel smířit…

… mě nemohlo připravit na to, co řekl pak. „Byla to moje žena! Moje zkurvená žena! Miloval jsem ji! A tys ji zabil!“

„Michaeli-“

„Seru na tebe i na ty tvoje kecy! Neumřel jsem, ty zmrde! Čekal jsem! Bože, čekal jsem na tebe! Na ten správný čas, kdy tě konečně donutím zaplatit za to, co jsi mi udělal! Rozumíš mi? Slyšíš mě? Nikdy nešlo o tebe! Nikdy! Nikdy ti nezáleželo na tom, jestli budeš žít, nebo zemřeš, než jsi potkal mojí holčičku, Lexi! Nedokázal bych zabít vlastní krev! Nejsem zrůda jako ty! Tak jsem čekal, až ti budu moct vzít něco, co tě opravdu zničí!”Zuřivě se otočil ke mě.

„Moje pomsta bude přes tebe. Chtěl jsem tebe. Satanův potěr! A ty si teď budeš muset vybrat. Kdo bude žít a kdo zemře?“

Nakonec mě nebude muset zabít.

Ale jeho slova ano, když zařval...

„Tvoje sestra! Nebo tvoje žena?“