EDII - 39. kapitola

Překlad: Fizulka

-Cruz-

V mém životě se přihodilo několik situací, o kterých jsem věděl, že se navždycky stanou mojí součástí. Vyryté tak hluboko do mé kůže, že s ní budou dokonale splývat. Hladce se vsáknou do mojí krve a budou navždy proudit mými žilami. Kdyby mojí součástí nebyly, tak bych teď nevěděl, kdo jsem.

Ten den, kdy mi unesli sestru.

Moje první zabití.

Můj křest mafiánskou krví.

To bylo jen pár z nich.

Ve chvíli, kdy jsem v telefonu uslyšel sestřin hlas, mi srdce vystřelilo až do krku.

Nemohl jsem dýchat.

Nemohl jsem se hýbat.

Kurva, ani jsem neviděl rovně.

Efekt motýlích křídel. Každá akce vyvolá nějakou reakci. Jakmile něco začalo, řetěz událostí, které následovaly, už se nedal změnit.

Tohle jsem nechtěl.

Za tohle jsem se nikdy nemodlil.

Ten hlásek vzadu v hlavě řval...

´Tady zemřeš!´

„Ari?“

Zaúpěla: „Musíš zapnout televizi.” Hlas se jí třásl úzkostí. Byla silně rozrušená, ale kvůli mě se snažila to nedat najevo.

Řekněme, že to byl instinkt, naše spojení, zasraná předtucha...

Nebyla v bezpečí.

On ji nezachránil.

Stejným tónem opakovala: „Musíš zapnout televizi.“

A já věděl, že moje intuice byla správná.

„Ari, řekni mi, kde jsi.“

Ticho.

Docházela mi trpělivost, tak jsem vyštěkl: „Ježíši Kriste, Ari! Řekni mi, kde jsi!”

„Musíš zapnout televizi.“

„Ari-“

„Prostě kurva zapni tu televizi, Cruzi!“

Spolkl jsem knedlík v krku a rozběhl se po pokoji. Ve spěchu jsem horečně pátral po dálkovém ovladači.

„Je na polici.“

Zastavil jsem se, už předem jsem uvnitř cítil, co mi odpoví. „Ty víš, kde jsem?“

„Já tě vidím.“

Pohledem jsem přeletěl obývací pokoj. „Byla jsi tady, Ari? Tady tě drželi?“

„Na tom nezáleží. Už tam nejsem. Ty ano.“

„Už dost s těma zkurvenýma tajn–“

Uslyšel jsem, jak jí někdo brutálně praštil do obličeje a ona zakňučela bolestí. To by stačilo.

„Ty hovado!” zařval Papà v telefonu. „Vybij si to na mně! Ne na mojí dceři! Na mě!”

Rozběhl jsem se k polici, popadl ovladač a stiskl tlačítko. „Tak dobře! Fajn! To stačí. Už jsem to zapnul!” zakřičel jsem. Nebyl jsem schopný dělat nic jiného než poslouchat rozkazy jako zasranej pes.

Během několika vteřin se na obrazovce objevil živý přenos. Najednou jako bych zíral do tunelu a z obličeje mi vyprchala všechna krev.

„Nééééé!” zařval jsem a sevřel telefon pevněji v ruce. Zoufalství v mém hlase se odrazilo od stěn, které jako by se kolem mě hroutily k zemi.

Jedna po druhé.

Kapituloval jsem před obrazovkou.

Usadil se ve mě nepopiratelný pocit zoufalství. Topil jsem se v hrůze z toho, co se přede mnou dělo. Nemohl jsem dělat nic jiného, než sledovat, jak se můj největší strach stává mou největší realitou.

Ďábel padl ze své svobodné vůle.

Zatracený.

Pošlapaný.

Náš otec ležel na zemi uprostřed místnosti, kterou jsem neznal.

Zmlácený.

„Prosím, Bože, ne...“ vykřikl jsem, slzy na krajíčku.

Jakmile jsem to dořekl, muži, kteří stáli okolo mého otce, do něj začali kopat. Do hlavy, do těla, do nohou.

Kop.

Za kopem.

Další.

A další.

Znovu.

A ještě jednou.

„Nechte toho! Prosím! Nechte toho!” křičela Adriana, zatímco ji další dva muži drželi zpátky. Byla s ním v jedné místnosti. Byla svědkem hrůzné pravdy našeho světa, jediný anděl mezi démony.

„Vezměte si mě!” prosil jsem, po tvářích mi stékaly slzy. „Prosím, vemte si mě!“

Otec máchl rukou a zoufale se snažil zabránit jejich zuřivému útoku.

Otočil se na podlaze a snažil se utéct od toho bezohledného a zlomyslného výprasku.

Zabíjeli ho, pomalu ho zabíjeli.

„Zabíjíte ho! Prosím! Prosím vás! Zabíjíte ho, kurva!” prosil jsem a zhroutil se přímo tam, na špinavou podlahu.

Zrak se mi rozmazal.

Plíce mě pálily.

V hrudníku mi tepalo.

Takhle vypadalo Peklo. Upalovali mě zaživa. Všechno kolem mě se začalo vytrácet.

Včetně něj.

„Dost!” dožadoval jsem se. „Už toho má dost!“

Být svědkem toho, jak nejsilnější muž, kterého jsem kdy poznal, vypadá jako slaboch, jak z muže, kterého jsem si celý život vážil, vykopávají duši, byl neskutečně bezmocný pocit. Kdybych tam byl, bránil bych ho do posledního dechu, kdybych musel. Nemohl jsem nic dělat.

Slyšel jsem jen sestřiny vzlyky, její trhaný dech, srdce se jí roztříštilo stejně jako mně. Náš otec nevydal ani hlásku. Ani jediný zvuk.

Z ničeho nic se z obrazovky ozval stejný automatický hlas.

„Ze zdí čiší zlo.

Pravda se skrývá za dveřmi.

Příšery klamou.

Hadi bojují.

Boj se deště.

Schovej se před sněhem.

Dej si na toho muže pozor.

Myslíš si, že ho znáš.“

„Co to má kurva znamenat?“

Otec se přestal hýbat a obrazovka zčernala. Nevěděl jsem, jestli upadl do bezvědomí, nebo je mrtvý.

„Vy zrůdy! Doufám, že všichni shoříte v pekle!” soptila Adrian v telefonu, hlasitě a zřetelně.

Cítil jsem její bolest.

Její muka.

Její naprostou devastaci.

„Slyšíte mě?” křičela, byla na hraně stejně jako já. „Posloucháš mě? Smaž se v pekle, ty zmrde!“

Bum.

Sevřel se mi hrudník.

Tělo mi ztuhlo.

Veškerý boj ve mě ustal, stejně jako před chvílí v našem otci.

V zápětí se ozvala další rána, jak tělo tvrdě dopadlo na zem.

„Nééééééé!” zařval jsem, když jsem ty dva zvuky poznal. „Zabiju tě! Já tě kurva zabiju!“

Adrenalin mi vyletěl až do hlavy. Proletěl mi celým tělem.

A rozpoutal velký zuřivý požár. Oheň v mé duši byl větší než plameny, které se propalovaly mým tělem a zanechávaly po sobě jizvy, které se nikdy nezahojí. Byl to jediný důvod, proč jsem přežil a vyšel na druhé straně.

Než jsem stačil říct další slovo, hovor skončil a textovou zprávou přišla adresa v New Yorku.

Zpráva končila: ´Bez stráží, beze zbraní. Přijdeš sám, bez ochrany. Teď už víš, čeho jsem schopný… Když mě neposlechneš.´