EDII - 38. kapitola

Překlad: Fizulka

-Cruz-

O tři hodiny později jsem vjel po staré polní cestě do městečka, které vypadalo opuštěné. Skoro jako město duchů. Spousta domů byla zchátralá, tráva neudržovaná a na příjezdových cestách neparkovala žádná vozidla.

Venku si nehrály žádné děti.

Nikde nebyli manželé ani otcové, kteří by se vraceli z práce domů.

V téhle čtvrti nebyl žádný život. Proto si ji vybrali. Vražda mohla projít komukoliv, dokud ho někdo neprásknul. Zaparkoval jsem auto před jedním opuštěným domem.

Sám.

Bez strážců.

Po zuby ozbrojený.

Šel jsem po spoře osvětlené příjezdové cestě v ošuntělé čtvrti a sám sebe ptal, proč jsem kurva ze všech míst právě tady. Očima jsem naposledy přelétl okolí a v duchu se začal připravovat na nevyhnutelné.

´Budu se snažit ze všech sil, aby se do mě nezamilovala, ale na ženy už mám takový vliv. Můžeš se zeptat sestry, až ji příště uvidíš.´

Ta sračka mi bušila do hlavy, spolu s dalšími nekonečnými otázkami, co se to sakra děje.

Byla do něj moje sestra zamilovaná, nebo si ze mě jen dělal legraci?

Zlomil ji?

Proč?

Jaký to všechno mělo smysl?

Zahltily mě vzpomínky na ženy, které jsem zlomil jen proto, abych se pokusil najít Adrianu. Nebyl jsem o nic lepší než Vitale a jeho muži. Moje svědomí si vždycky našlo způsob, jak zajistit, že ten hlásek vzadu v hlavě uslyším navěky. Nedalo se tomu uniknout.

Opakovaně vykřikoval: „Jsi stejný! Jsi stejný! Jsi stejný!“

Snažil jsem se znovu soustředit svou pozornost na úkol, který jsem měl před sebou. Naslouchal jsem klapání svých černých bot na rozbitém betonu. Každý můj krok se silně rozléhal tmou. Rozbité schody na verandu jsem vzal po dvou a zastavil se u vchodových dveří  neobydleného domu.

Ten hlásek znovu zaječel: „Z toho nevzejde nic dobrého.“

Další krev.

Další mrtví.

Víc duší.

Možná to tentokrát bude ta moje. Bylo mi jedno, že s sebou nemám ochranku, dokázal jsem si poradit i sám. Ale z téhle situace jsem byl sakra nervózní. Zbláznil bych se, kdybych našel sestru i manželku v nějaké šílené situaci. Na základě toho krátkého setkání s Vitalem jsem se obával, v jakém stavu Adrianu najdu. Emocionálně i fyzicky.

Co jí udělal?

Co jí prováděl?

Jak velkou psychickou újmu jí způsobil?

Při tom pomyšlení se mi zrychlil tep. Následky toho, co se díky mě stalo mé sestře, mě jako břemeno budou tížit po zbytek života. Bylo těžké představit si Ari zlomenou. Vždycky byla tak plná života. Dokud o ní Vitale tak hnusně nemluvil, vůbec jsem neuvažoval o traumatu, které možná zažila.

Moje sestra nebyla vychytralá, neměla žádné zkušenosti z reálného života. Byla chráněná, hlídaná, každý mohl využít její nevinnosti a nefalšované laskavosti. Byla snadným terčem.

Ve snaze se uklidnit jsem se zhluboka nadechl zatuchlého vzduchu. Bylo tam příliš mnoho otázek a emocí zároveň a já se nedokázal popasovat s žádnou z nich. Když jste se k něčemu rozhodli na poslední chvíli, bylo nejlepší připravit se na nejhorší.

Byla Ari tady?

Byla tu Sienna?

Vitale?

Muž, který zorganizoval jejich únosy?

V pravé ruce jsem pevně sevřel pistoli a druhou otevřel dveře. Byly odemčené, čekaly, až vstoupím do neznáma. Až překročím bod, odkud není návratu. Když jsem vešel dovnitř, sáhl jsem po vypínači a rozsvítil světla. Rychle jsem si uvědomili, že tenhle dům vůbec není opuštěný.

Byl plný života.

Našich životů.

Mého života.

Trhl jsem sebou. Scéna, kterou jsem před sebou spatřil, mi vyrazila dech. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Co to kurva je?” vydechl jsem a vrtěl hlavou. Byl jsem v šoku.

Zavřel jsem za sebou staré dřevěné dveře a opřel se o ně. Potřeboval jsem oporu, abych se nezhroutil. Přede mnou se znovu odvíjely různé události v naší rodině.

Fotky.

Výstřižky z novin.

Narozeniny.

Rodinná dovolená.

Důležité rodinné události.

Siennin maturitní večírek.

Naše svatba.

Nemohl jsem si prohlédnout všechny ty fotky, bylo jich tolik. Znovu jsem se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit. Musel jsem. Byl to jediný způsob, jak přijít na kloub té nesmyslné honbě, která mě stahovala ke dnu. Odstrčil jsem se ode dveří a udělal pár kroků dál do místnosti. Kdysi to byl asi obývací pokoj. Pomalu jsem se otáčel v kruhu s pistolí stále pevně sevřenou. Zastavil jsem se u nevábné pohovky, která stála uprostřed místnosti a připravil se na nejhorší.

„Kurva,“ zaskřehotal jsem a přejížděl očima z jednoho článku na druhý.

New York Times.

The Guardian.

Denní zprávy.

Jeden vedle druhého.

Na zdi polepené potrhanou tapetou se přede mnou táhla otcova zkaženost v průběhu všech těch let, souhrn jeho života.

Ariina.

Sienina.

Mé matky.

Mého.

Byli jsme tam všichni, na černobílých obrázcích, přilepení ke stěnám. Žádný z obrázků nebyl barevný. Některé z nich byly starší, několik bylo úplně nových. Včetně mé ženy, která ten den ráno jezdila na koni.

„Ty sráči,“ zavrčel jsem se zaťatou čelistí.

Nechápal jsem to a čím víc jsem se snažil přijít na nějaké odpovědi, tím míň jsem jich měl.

Mysl mi vířila.

V těle mi tepalo.

Oči jsem měl doširoka otevřené a zoufale se snažil spojit všechny díly skládačky. Připadalo mi, že v ní hodně kousků chybí.

„Co to kruci-“

Zazvonil mi telefon a přerušil moje myšlenky. Sáhl jsem do vnitřní kapsy saka a popadl ho. Když jsem se podíval na obrazovku, viděl jsem, že volá můj otec.

Mám mu to vzít?

Mohl bych to zahrát, jako že nejsem ve lvím doupěti?

Odmítl jsem hovor a vzpomněl si na Vitaleho hrozbu.

´Přijď sám nebo ...´

Otec téměř okamžitě zavolal znovu. Při třetím pokusu jsem věděl, že mu musím odpovědět.

„Papà, jsem zrovna uprostřed-“

„Cruzi...“

Ten hlas mě skoro srazil na kolena.

Doslova.