EDII - 31. kapitola

Překlad: Fizulka

-Sienna-

Když jsem otevírala tyrkysovou krabičku od Tiffanyho, byla jsem vzrušená jako na vánoce. Po našem včerejším rozhovoru jsem si myslela, že to bude nový prsten, ale Cruz mi znovu dokázal, že jsem se mýlila.

V krabičce ležela podkova vykládaná diamanty, jasně na slunci zářila. Zalapala jsem po dechu. Byl to dechberoucí šperk. Nemohla jsem uvěřit, že mi tohle koupil, tolik to znamenalo.

Kdy to koupil?

Jak dlouho ten šperk měl?

Vytáhla jsem náhrdelník z krabičky a spěchala do koupelny. Chtěla jsem si ho vyzkoušet a podívat se na sebe do zrcadla. Uháněla jsem ke dveřím a najednou jsem se zarazila. Na zrcadle toaletního stolku byl nalepený lístek.

´Vypadáš nádherně, Princesa.´

Usmála jsem se.

´Obleč se. Strýček Gino na tebe čeká v obýváku.´

Stáhla jsem lístek ze zrcadla a položila ho na pult, byla jsem zvědavá a natěšená. Rychle jsem popadla řetízek a několik vteřin obdivovala přívěsek. Pak jsem se rozběhla ke dveřím. Tam se mi před očima objevil další vzkaz od Cruze.

´Jestli odejdeš z téhle místnosti v té noční košilce, budeš toho litovat. Slibuji.´

Jako bych slyšela ten jeho autoritativní hlas, jak se odráží od stěn pokoje. Nedalo se popřít, že můj manžel je parchant, a já byla napůl v pokušení zjistit, jaký trest by mi vyneslo, kdybych ho neposlechla. Rozhodla jsem se, že to neudělám, příliš jsem toužila zjistit, co mě ještě čeká. Hodila jsem na sebe šortky a tílko, vyběhla jsem z ložnice a seběhla po dvojitém schodišti uprostřed našeho domu. Přesně jak Cruz psal, strýc Gino seděl na pohovce a četl si noviny, šálek kávy v ruce.

„Zio Gino!” zavolala jsem na něj. Byla jsem ráda, že ho vidím. Už pár týdnů jsem ho neviděla.

„Sienna, sei bellissima. Il matrimonio è d'accordo con te,“ pozdravil mě, „Sienno, vypadáš nádherně. Manželství ti svědčí.“

Objala jsem ho pažemi kolem krku a pevně ho stiskla. „Jsem tak ráda, že tě vidím. Kde jsi byl? Od té doby, co jsme byli nakupovat, jsi mě nenavštívil.“

Dům jsem směla opustit jen se strýcem po boku. Stále byl pravá ruka Papà, ale Cruz nedůvěřoval žádnému ze strážců tak jako jemu. Můj otec s tím neměl vůbec žádný problém, cítil to úplně stejně. Kolem nás byla vždycky spousta stráží, ale strýc Gino byl šéf. Muži poslouchali každý jeho rozkaz.

Chytili jsme se za ruce a vydali se ke dveřím. „Kam jedeme?“

„Když ti to řeknu, tvůj manžel mě zabije.“

„Nic takového by neudělal.“

„Jdeme na to?“

„Jasně.“

Podívala jsem se na něj, byla jsem zmatená, kam jedeme. Podle výrazu jeho tváře jsem věděla, že mi to překvapení v žádném případně neprozradí. Seděla jsem vedle něj jak na jehlách. To bylo poprvé, co jsem byl na prohlídce našeho pozemku. Věděla jsem, že máme až obscénní množství pozemků, které hlídala po zuby ozbrojená ochranka, ale stejně byl to šok, když jsem viděla, kolik půdy skutečně vlastníme a kolik stráží chrání naše pozemky.

Strýček Gino zapnul rádio. Projížděli jsme rozlehlým rančem a poslouchali instrumentální hudbu. Připadalo mi, že každých pár metrů stojí v pozoru ozbrojená stráž s útočnou puškou a v případě potřeby nás ochrání svým vlastním životem. Bez otázek, byli placeni za to, aby zemřeli na povel. Jejich tváře mi splývaly dohromady a já si v duchu udělala poznámku, abych se zeptala Cruze na jejich jména. Většinu mužů, kteří hlídali otcovy nemovitosti, jsem znala už jako malá holčička.

Některé strážné jsem poznala, jiné ne. Papà musel přimět několik svých strážců, aby přišli chránit náš domov. Na chvíli mě znervóznilo, že si k ochraně svého domu najal novou ochranku. Ale věděla jsem, že se svými zkušenostmi si určitě bude dávat pozor na to, komu důvěřuje.

Hlavně se svým životem.

Pozemky byly v bezvadném stavu, perfektně upravené. Nekonečné množství zeleně, která byla naprosto dokonalá. Stromy, keře, tráva, všechno barvy té nejsvětlejší zelené, jakou jsem kdy viděla. A mezi nimi směs všech druhů květin. Jakmile jsme dojeli na konec pozemku, o kus dál za usedlost, vytřeštila jsem oči.

„Ne... to neudělal,“ zachraptěla jsem. Za posledních čtyřiadvacet hodin mě zaskočil už asi posté.

Nevěřila jsem vlastním očím.

„Tvůj manžel to pro tebe dokončil minulý týden. Chtěl to mít hotové do vaší svatby, ale dodavatelům trvalo déle, než dovezli mramor a sloupy.“

„Ach můj bože.“

Strýc Gino zaparkoval golfový vozík před masivními dřevěnými vraty. Vstoupila jsem na kamennou stezku v podloubí budovy. Uklidňující vůně zpocené kůže, sena, čerstvých hoblin z borovic, tažného dřeva a linimentu. Bez zaváhání jsem otevřela na míru vyrobená masivní vrata. Přede mnou se objevil vysoký klenutý strop se složitou dřevěnou výzdobou v obloucích a na stěnách.

Vešla jsem do široké vstupní haly s černou betonovou podlahou. Otáčela jsem se kolem dokola a prohlížela si okolí. Brada mi spadla údivem.

Ty barvy.

Ta výzdoba.

Měla jsem pocit, že jsem doma.

Dal sem všechno, co jsem si mohla přát, ani se mě nemusel ptát.

Prošla jsem do hlavní obývací místnosti. Slunce prosvítalo každým oknem v doširoka otevřeném prostoru a osvětlovalo obrovské koňské stáje, kde jsem měla přímo před očima...

Massima.

Mého černého hřebce.

„Strýčku Gino! To není možné! Massimo!” zařvala jsem a vrhla se k němu.

Okamžitě si mě všiml a spustil obrovský povyk. Chřípí se mu rozšířilo, ocas se mu zavlnil a mohutně ržál, dokud jsem nedoběhla až k němu.

„Moje zlatíčko! Můj chlapče! Jak se máš?” Otřela jsem si tvář o jeho hebkou srst a pohladila ho po hlavě. „Tolik jsi mi chyběl. Nemáš ponětí, jak moc jsi mi chyběl.“

Ohrnul pysky, vycenil zuby a házel hlavou nahoru a dolů. Ukazoval mi svou náklonnost.

„Miluju tě, Massimo. Přísahám, že jsem tě tolikrát chtěla vidět. Prosím, odpusť mi. Myslela jsem na tebe každý den.“

Zaržál, jako by opravdu rozuměl tomu, co říkám. Měli jsme mezi sebou pouto.

„Jak dlouho už je tady?” zeptala jsem se strýce Gina, který stál před stájemi a byl spokojený, že jsem tak šťastná.

„Tvůj manžel ho nechal přivézt dnes ráno.“

„Proč jsi mi neřekl, že tohle všechno dělá?“

„Nebylo to moje tajemství, aby ho prozradil.“

„Takže ty jsi to věděl? Celou tu dobu?“

„Cruz nechal architekta navrhnout tvojí stáj tak, jak si myslel, že ji budeš chtít.“

„Nemůžu uvěřit, že nikdy nic neřekl.“

Myslela jsem na všechny ty chvíle, kdy jsme se hádali, a já mu šla po krku. Byla jsem strašná mrcha. Cítila jsem hanbu, že jsem se k němu poslední tři měsíce tak chovala. Přála bych si, aby mi to řekl, pomohlo by mi to a nejspíš by se hodně změnilo.

„Tohle je moje vysněná stáj, strýčku. Jak to věděl?“

Pokrčil rameny. „Když jsi byla pryč, tvůj otec ho jednou odpoledne pustil do tvé ložnice. Cruz říkal, že tě chce poznat. Asi... to udělal.“

Po matčině smrti jsem začala dávat dohromady sbírku všech věcí, které jsem v životě chtěla. Musel najít moji knihu snů. Posledních deset let jsem si vystřihovala z novin a časopisů své vysněné stáje. Byl to jediný majetek, po kterém jsem toužila víc než po čemkoliv jiném.

Byla jsem v úžasu, že to skutečně dokázal.

Nemohla jsem se dočkat, až pojedu na Massimovi. Popadla jsem podložku a sedlo a položila je koni na záda. Dupal nohama, byl stejně vzrušený jako já.

„Já vím, Massimo, já se taky těším.“

Vložila jsem mu uzdu do tlamy a ujistila se, že je mu pohodlná. V hlavě jsem si odškrtávala seznam věcí pro bezpečnou jízdu.

„Strýčku Gino, nevadilo by ti, kdybys mě vzal zpátky do domu, abych se mohla převléknout?“

„To není třeba.“

Dívala jsem se, jak otevírá dveře u Massimova stání a ukazuje mi další překvapení. Byla tam obrovská extravagantní šatna se zrcadlem od země až ke stropu. Na věšácích visela veškerá moje jezdecká výbava včetně nového oblečení a bot.

„Můj manžel myslel na všechno.“

Páni...Můj manžel...Nemůžu uvěřit, že jsem mu tak řekla před někým jiným.

Netrpělivě jsem popadla první šaty, které jsem uviděla, a rychle si je oblékla. Za necelých pět minut jsem stála u levého boku Massima a dávala nohu do třmenu, abych se vytáhla nahoru. Zvyknout si na jízdu bylo snadné, výraz „Je to jako jízda na kole“ byl u koně stejný. Jakmile jsem byla připravená, kývla jsem na strýce a on mi otevřel dveře stání.

Krátce jsem mlaskla, nařídila Massimovi, aby se pohnul, a vyrazili jsme, jako bychom spolu jeli naposledy včera. Žádné odloučení nebylo znát. Zbytek dopoledne a celé odpoledne jsem strávila projížďkou po pozemcích. Dávala jsem si načas, opravdu jsem si to užívala. Byla jsem  požehnaná. Projížděli jsme krajinou, klusali a běhali, skákali přes popadané stromy a obdivovali vše, co mohla matka příroda nabídnout.

Byl to nádherný den a to díky Cruzovi. Navíc jsem měla pocit, že tohle je ten největší dar, který mi mohl dát, a nemohla jsem uvěřit, že to přede mnou tak dlouho tajil. Chovala jsem se k němu tak špatně a on si to nezasloužil.

Vítr ve vlasech a slunce na kůži bylo všechno, co jsem si mohla přát, a ještě víc. Radost, kterou jsem měla z toho, že jsem byla se svým nejlepším přítelem, se dá těžko vyjádřit slovy. Hodina za hodinou ubíhala a najednou byl večer. Odvedla jsem Massima na noc do stáje. Když jsem ho hladila po hlavě, slíbil jsem mu, že se druhý den ráno vrátím a celé si to zopakujeme.

A to všechno...

Díky mému manželovi.