DP - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Bez urážky,“ řekl Michel, když přešel ke vchodu do soukromé jídelny restaurace, „ale tohle už začíná být únavné.“

Sal, aniž by zvedl hlavu od papírů, které měl rozložené na stole, přikývl, aby dal najevo, že jeho prohlášení slyšel. Ale to bylo vše, nic jiného nenásledovalo. Michel přenesl váhu z nohy na nohu a ruce si zastrčil do kapes kalhot. Čekání. Protože Sal očividně neočekával, že udělá cokoli jiného.

Ten muž ho nepozval dovnitř a ani nevypadal, že by se k tomu chystal. Stůl, u kterého Sal seděl, aby dělal svou práci – a přitom si nabíral sousta z talíře nachos po své levici – měl jen jednu židli. Tu, na které právě seděl. Zcela jasně věděl, že Michel stál ve vchodu, když se netvářil, že by jeho příchodu nezaregistroval a zašel tak daleko, že směrem k němu alespoň přikývl.

Při mužově očividnému přehlížení jeho přítomnosti se snažil nerozčilovat. Jako by nezáleželo na tom, že stál přímo tam, v až příliš časné době, než jaká byla přijatelná, a čekal na kreténa na druhé straně místnosti, který předstíral, že mu bylo ukradené, že tu byl kvůli němu. Nebyl hloupý – věděl, jak to chodí, a díky tomu, že celý svůj život prožil mezi muži jako Sal, bylo to pro něj ještě jasnější.

Dokonce až bolestivě jasné.

Sal byl jako každý jiný mafián, který se ve svém postavení cítil skvěle a věděl, že si ho zasloužil. Kdokoli jiný, kdo k němu nedospěl – lidé jako Michel, nebo ti, kdo se aktivně snažili proniknout dovnitř – byli pod ním a nevadilo mu ujistit se, že to věděli i oni. Tyhle sračky po sobě obvykle nechal sklouznout, protože mu bylo jedno, co si o něm, kdo myslel, ale dneska ho to sralo ve všech špatných směrech.

Kurva, byl to Sal, kdo mu ráno zavolal. Nedostal ani možnost otevřít své zkurvené oči a Sal už na něj štěkal, aby si ráno udělal výlet do restaurace. Nedostal žádný důvod ani jiné příkazy. Prostě to, co Sal chtěl, a bylo to.

Jako všechno v poslední době.

Bylo to to, co chtěl někdo jiný.

Neměl do toho co mluvit.

To byl jeden z důvodů, proč se nechtěl stát mafiánem. Z postranní čáry sledoval, jak životy táty a strýců ovládá a kontroluje Cosa Nostra. Mafie byla na prvním místě – vždy. La famiglia musela mít přednost před čímkoli jiným, co by někdo zvenčí při pohledu dovnitř mohl považovat za důležitější.

A pak jako starší teenager sledoval, jak se i jeho bratranci Andino a John rozhodli udělat první krůčky do rodinného byznysu. Jeho nejlepší kamarádi najednou přišli o svobodu dělat si s ním, co chtěli a jejich dny a noci řídili muži, kteří nakonec rozhodovali o tom, zda jsou dost dobří, aby získali svou příslušnost – vstup do rodiny.

Muže své rodiny za jejich sny nikdy neobviňoval. Chápal, že to, co chtějí, je mafie – tou jedinou věcí, kterou kdy doopravdy zvažovali ohledně své budoucnosti, bylo stát se mafiány. Sám, na druhou stranu, se rozhodl nepokračovat v byznysu, protože věděl, že jakmile by vstoupil dovnitř, už by nebylo ven. Kurva by nikdy nedovolil někomu jinému, aby mu diktoval, co mohl nebo co dělal se svým časem, životem a budoucností.

Bylo to tak prosté.

Přesto, i když ho iritovalo, že tam stál jako pes a čekal, až ho zavolají, aby dostal své zbytky pro ten den, udělal to. Ne proto, že by to musel brát, ale proto, že když vyrůstal, naučil se jako první jednu věc – respekt.

Táta by se v něm těžce zklamal, protože by se na prvním místě před čímkoli jiným nepokusil chovat s respektem. Bylo to jen pomyšlení na Dantea vzadu ve své mysli, co ho udrželo stát tam ve dveřích, dokud se Sal nerozhodne, že byl konečně připravený si s ním promluvit.

„Máme problém,“ řekl Sal tiše.

Ani tehdy muž nezvedl hlavu od papírů nebo svého jídla. Michel svraštil obočí a když si znovu prohlédl prostor novýma očima, měl je přimhouřené. Právě teď si uvědomil, jak prázdná byla soukromá jídelna, když v ní byla obvykle rozptýlená hrstka mužů.

Jeden nebo dva strážci a nějaký pěšák, který měl to štěstí, že mohl následovat jednoho ze Salových mužů. Nemluvě o bookmakerovi – Davidovi – kterého bylo možné téměř vždy najít po Salově boku. Přátelé od dětství, nebo tak mu to Sal jednou řekl. Nicméně kdykoli byl zavolán, aby za Salem zašel, nikdy to nebylo tak, že by nebyl nikdo poblíž.

Prázdnota byla znepokojivá.

Michel uvažoval, zda nevešel do pasti.

„Slyšel jsi mě?“ zeptal se Sal.

Zůstal stát nehybně ve dveřích. Teď jen pro jistotu odmítal udělat další krok do jídelny. Bezpečnost na prvním místě a všechny ty sračky. Začínalo mu být bolestně zřejmé, že na Detroitu nebo lidech v něm není jediná věc, které by mohl věřit.

Gabbie, zašeptala jeho mysl.

Ta nebyla špatná.

Snažila se mu pomoci – opakovaně.

„Problém, jo,“ odpověděl. „Slyšel jsem tě. O jakém problému se tady bavíme?“

Sal s si povzdechem dával na čas, aby sbalil papíry na stole a založil je do připravené složky. Teprve když byl stůl, kromě talíře s nachos a sklenicí s vodou, čistý, se na něj konečně podíval. Poprvé od okamžiku, kdy Michel dorazil, se mu podíval do tváře.

Nemohl přehlédnout chlad v Salových očích. Zhluboka si povzdechl povzdechem nabitým napětím, které snadno naplnil místnost. Jeho tenké rty, stažené do tvrdé, ponuré linky, s sebou cukly. Další známka jeho frustrace – pravděpodobně z Michela.

„Očividně ty,“ odpověděl Sal.

Michel se stále nepohnul, na to prohlášení vlastně ani nezareagoval. I když, pokud by měl být upřímný, připustil by, že bylo kurva těžké se tomu nezasmát. Jen proto, že jak to, co dělal, mohlo způsobit problémy? Záměrně držel hlavu pod radarem, dělal svou práci, protože dal Salovi své slovo, a jen velice málo dalšího.

Každopádně nic, co by působilo problémy.

„Gabbie Casey, zvoní ti v hlavě na nějaké zvony?“ zeptal se Sal.

Michel ztuhl.

Jo, dobře.

To by se dalo považovat za problém.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl opatrně.

„Ach, dobře.“ Sal se usmál, ale v úsměvu nebyla žádná pravdivost a v tónu jeho hlasu byl jasný přílišný nádech sarkasmu. „Takže mám podezření, že ti nebude vadit vysvětlit mi, proč jsi byl minulý týden vidět odcházet z baru s tou Irkou?“

Michel zatínal čelist tak silně, až ho z toho bolely zuby. To byl jediný způsob, jak dokázal zvládnout držet jazyk za zuby a nic neříct. Když vzal v úvahu všechny okolnosti, opravdu si nemyslel, že by slova jeho případu pomohla.

Když zůstal zticha, Sal přikývl. „Pokud sis myslel, že Irové jsou těmi jedinými, kdo tě pravidelně sledují, pak se velice mýlíš, Micheli.“

Dobré vědět.

Stále neodpovídal.

„Tato... věc, kterou teď máme s Iry, je nabitá zbraň, která jen čeká na první výstřel. Co však nepotřebujeme, je další rozptýlení kvůli tobě a té zkurvené ženě. Slyšíš mě?“

„Slyším tě, ale -“

„O žádné ale jsem nežádal, Micheli.“

„Mohl bych ti pomoci...vyřešit problémy s Iry.“ Nebyl si jistý jak, ale myslel si, že je možné všechno. Pokud si to někdo tak moc přál, a v tomto životě nikdo tak moc nechtěl, aby se prolévala krev, aby byl ochotný rozpoutat zuřící válku na území města. „Pokud je to to, co hledáš, Sale.“

Muž u stolu se ušklíbl. „Ani náhodou.“

Dobře, tedy.

Dobře.

„Tvoje blízkost k Irům je znepokojivá,“ dodal Sal.

Michel se tomu zasmál, i když mu smích rychle umřel v krku, protože Sal na něj obrátil pohled. „Moje blízkost k nim? Po tom, co mě unesli, kdy mě kurva zmlátili na sračky!“

Sal zvedl jedno obočí vysoko nahoru. „Ano a jsi prvním Italem, o kterém v tomto městě vím, že se mu podařilo vyváznout Irům živý, Micheli. Přidejme to k tvému očividnému zájmu o Irku a mluví to pro tebe špatně.“

„Prosím?“

To, co Sal naznačoval, se mu nelíbilo.

Vůbec.

Existovalo pár věcí, o kterých se v životě nedalo nikdy vyjednávat, ať už v něm byl člověk přímo mafiánem nebo prostě jen jejím společníkem jako Michel. A jednou z těch věcí byla loajalita člověka. K životu a rodině. Člověku poskytovala místo v byznysu.

Bez výmluv.

Loajalita byla vším.

„Musím si dělat obavy, že by tě Irové mohli zlákat na jejich stranu?“ zeptal se Sal tiše a když se pohledem setkal s Michelovým z druhé strany místnosti, ruce si založil na stole. „Nebo ti stačí jednoduchý příkaz, aby ses držel dál od Irů, což znamená, i od ní, dost na to, abys ho poslechl?“

Ne, nestačil.

Také nehodlal předstírat.

Pokud by chtěl vidět Gabbie Casey, pak přesně to udělá. Nasrat, že by mu tento muž, nebo jakýkoli jiný, měl určovat tahle pravidla. Kromě toho, co se týče Gabbie, nebylo to pro něj tak jednoduché. Nic na nich dvou se nedalo snadno shrnout do pár slov – nehodlal si odpírat něco, co ani nevěděl, jak by mohl dobře vysvětlit někomu jinému.

Tu ženu zbožňoval a čím více času s ní strávil, tím víc ten pocit narůstal. Svým způsobem to bylo návykové. Jedna jeho část chtěla zjistit, kam ho to zavede – možná k něčemu úžasnému… kdo to měl vědět?

Chtěl to zjistit. Nikdy se s nikým nezapletl tak, jako s Gabbie. A teď mu někdo chtěl říct, aby v podstatě, co se jí týče, vše poslal do prdele? Někdo si myslel, že má právo vyjadřovat svůj názor na jeho rozhodnutí?

Nepravděpodobné.

Tihle detroitští sráči ho moc dobře neznali.

„Protože jsi to nechtěl říct přímo,“ řekl Michel a odmítl odpovědět na mužovu otázku, „řeknu ti to já... Není to moje loajalita, o které bys měl kdy přemýšlet.“

Dokud budou na něj dávat pozor oni, bude dávat pozor i on na ně.

Tak fungoval.

Takový byl život.

Nebylo to o mafii.

Sal se zaťatou čelistí zamumlal: „Nenuť mě tě znovu volat, Micheli.“

Jo, jasně.

• • •

Michel vešel do klubu a pohledem přejížděl po lidech, kteří se zdržovali u vchodu, kde si mohli odložit tašky a kabáty. Svou tašku předal ženě, která přebírala věci od hostů. Jen pro jistotu si nechal svůj telefon a peněženku.

Neřekl by, že byl v klubu zcela známou tváří, ale chodil tam dost často za byznysem – prodávat – že vyhazovači vpředu nevadilo nechat ho za stovku do své vlastní kapsy projít na falešný průkaz totožnosti, když požádal o jeho kontrolu.

Tento konkrétní klub nebyl ve vlastnictví mafie. Ne Italů nebo Irů. To bylo jedním z mnoha důvodů, proč se mu toto místo líbilo, když se musel někde zastavit, aby se zákazníkem provedl výměnu. A přesto byl stále docela populární a mafii se dařilo do toho místa nezasahovat.

Zatím.

Cokoli s příliš velkým úspěchem vždy čelilo hrozbě ze strany mafie. Pokud se jí nepodařilo dostat dovnitř pomocí úplatkářství nebo vydírání, pak se jednoduše obrátila k výhrůžkám a násilí, aby od majitelů klubu dostala přesně to, co chtěla. Byla to jen otázka času.

To mu křičelo vzadu v hlavě.

Tak jako tak pro teď.

Další důvod, proč si tento klub oblíbil? Považoval ho za bezpečný. Alespoň prozatím. Pokud by byl sledován, jak Sal před týdnem naznačil, pak by pro něj vůbec nebylo znepokojivé vklouznout během víkendu do klubu, aby tam předal zásilku.

Byl si dost jistý, že na sobě neměl ze strany Italů nikoho dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu, ale spíš něco jako nějakého hloupého sráče, který Sala průběžně informoval o tom, kde byl. O Irech nemohl nic říct, ale opravdu nebyl člověkem, který by si ohledně nich musel dělat starosti. Jeho pozornost se věnovala Italům.

Což znamenalo, že když šel pracovat do klubu, měl podezření, že ten chlápek pravděpodobně odešel dělat své vlastní věci a věřil, že jeho práce skončila. To byla jeho chyba a Michelovi to zcela vyhovovalo. Teď měl na starosti jiné věci.

Když zkontroloval svůj telefon, a přitom se proplétal mezi lidmi, kteří se mísili kolem vchodu a poblíž k baru, přečetl si poslední textovou zprávu, která mu byla zaslána. Byla to ta jediná věc, která mu prozradila, kam v klubu jít, takže nevypadal jako blázen, který zírá kolem sebe, aniž by mířil někam konkrétně.

Uprostřed tanečního parketu.

To byla celá zpráva.

Zazubil se.

Zamířil na taneční parket a proplétal se davem zpocených, opilých lidí. Jakmile věděl, kde ji hledat, najít ženu, kterou hledal, nebylo vůbec těžké. Byla jediná, kdo měl vlasy rusé barvy. Změť divokých kudrlin se jí pod blikajícími světly nad ní leskla a když na něm konečně přistála pohledem, zelené oči jí jiskřily.

Gabbie.

Jo, kurva, nikdo ho od ní neudrží dál. Ne, pokud chtěl být v její blízkosti, a to chtěl. Často. V poslední době byla tím prvním, na co ráno myslel, a to poslední, na co myslel večer. Natahoval se po myšlenkách na ni, protože v nich nacházel útěchu – ona byla tou jedinou věcí, kterou si tady byl nejjistější, když všechno ostatní vypadalo, jako by zůstalo viset ve vzduchu.

A to ji ani moc dobře neznal.

Dávalo to smysl?

Kurva ne.

Přesto to měl rád.

Hodně.

Když se k ní v davu lidí připojil, nic neřekl. Tady to bylo bezpečné místo pro setkání. Mohli se vnořit do davu lidí a zmizet z dohledu, aniž by kdokoli věděl, že byli později spolu.

Snadno.

Jako dort.

Stále tančila, její boky se pohybovaly v rytmu hudby tak, že si přál, aby měl její pevný zadeček přitisknutý ke svým slabinám. Natáhla se po něm. Už mířil k ní, aby ji popadl i on sám.

Sladké rty přitiskly na jeho – i její chuť byla stále stejná. Sladkost a hřích. Nedokázal se jí nabažit. Jazyk bojovala s jeho a nikdy se nevyhýbala síle jeho polibku.

Jen pár dní…

Setkali se také začátkem týdne.

Ale jen pár dní bez ní bylo až příliš mnoho času. To se mu vůbec nelíbilo; nechtěl plánovat, kdy ji mohl uvidět. Upřímně, když ji našel, nepřipadalo mu to fér.

Ale tyhle chvíle bral. Tak ukradené, jak byly, stejně bral každou z nich, kterou dostal. Pod světly klubu, s lidmi všude kolem, kteří křičeli, tohle bylo to, na co čekal celý týden.

Prsty ho sevřela za košili. Když se na něj dívala, v očích ji tančilo štěstí. „Myslela jsem, že se sem dneska večer nedostaneš.“

Uchechtl se, ten zvuk zněl díky hladině zvuku hudby tlumeně. „Nechtěl jsem, aby to trvalo tak dlouho.“

Pokrčila rameny, stále spokojená.

To bylo to jediné, co chtěl.

Její spokojenost.

Protože to dělal pro ni.

Co se s ním dělo?

„Ale lepší otázka,“ řekla a usmála se tím svým potutelným způsobem, který tak zbožňoval, „je kdy odejdeme?“

Ušklíbl se. „Kdykoli budeš chtít, zlato.“

Pak mohla jejich zábava skutečně začít.

• • •

Nejlepší způsob, jak začít ráno?

Se ženou, která sedí na vaší tváři.

Michel se rozhodl, že hned vedle toho, kdy Gabbie šukal, bylo dostat její chuť na svůj jazyk, zatímco se pohupovala proti jeho ústům a prosila o víc, pravděpodobně tou nejlepší věcí na světě. Čím rozpálenější byla, tím žhavější byla. Její kůže, její kundička, její šťávy. Všechno.

A nemohl se toho kurva nabažit.

Dlaněmi ji sevřel za zadeček, aby ji udržel v klidu, protože čím blíž se dostávala k orgasmu, tím zběsilejší její pohyby byly. Stehny ho svírala kolem hlavy. Zvedl oči a našel její prsty, jak se jimi zarývala do kůží potaženého čela postele. Hlavu měla zakloněnou dozadu. Ze rtů ji unikl ten nejsvůdnější sten.

„Ach, můj bože... Micheli.“

Jo, neexistovalo nic lepšího.

Její klitoris nasál mezi rty a tvrdě ten bod sál. Celá se rozechvěla. Teď svá stehna povolila, celá se nad ním zlomila. S každou křečí jejího těla jí unikaly bezdeché výkřiky. Tehdy se rozhodl, že také nebylo nic lepšího než ji sledovat, jak se dostávala z vrcholu zpátky dolů, protože on byl tím, kdo ji k tomu přiměl.

Opravdu to bylo primitivní. To, jak se mu svírala hruď, i mužská pýcha, která kolovala jeho systémem. Zkurvený penis ho bolel jako nic jiného, což nebylo něco, co se obtěžoval skrývat, když sklouzla po jeho těle jako kočka, která právě dostala smetanu. Ten sexy úsměv, do kterého se zkřivily její růžové rty, ho škádlil. Snášela se na posteli níž, až ho začala dráždit i rukama.

Kolem jeho penisu sevřela prsty. Na hlavičce ho hladila pevněji, kolem základny to bylo jemnější. A když do té směsice přidala i svá ústa? Nasála ho, aby mu poskytla orál?

Neměl nad sebou žádnou kontrolu. Ruce zatínal do jejích rudých kudrlin a zvedl boky, aby ze svého penisu dostal ještě o trochu víc do vlhkého, horkého tepla jejích úst. Svým jazykem švihala a lízala hlavičku jeho penisu. Pokaždé, když to znovu udělala a zavřel oči, za očními víčky uviděl hvězdy.

„Kurva,“ zavrčel. „Jestli nezpomalíš, udělám se teď hned.“

Vypadala, že jí to nevadilo.

S tím byl v pohodě.

Ztratil se v pocitu, jak svými ústy a rukama pracovala na jeho péru. Přitom si liboval v hedvábnosti jejích vlasů, do kterých se zapletl prsty, nemluvě o křivce jejích zad a jejím zadečku, když ho zvedla výš.

Jo.

Udělal se tvrději, než čekal.

Přesto do sebe pojala každičkou kapku.

Mělo být tak těžké dýchat?

Pustil její vlasy, aby si mohl rukama přejet po tváři a pokusit se znovu vidět zpříma. Když zamrkal a znovu se podíval skrz prsty, našel ji odpočívat podél křivek svého těla. Svými jemnějšími tvary dokonale zapadala do jeho tvrdých linií.

Bože.

Byl na ni pohled.

„To byl skvělý způsob, jak se probudit,“ řekla mu s úsměvem.

Uchechtl se. „O tom mi povídej, i když to není to, co jsem chtěl udělat.“

Zvedla obočí. „Proč?“

„Je pět ráno – nikdo tě neuvidí odcházet z mého domu, protože pochybuji, že mě někdo z nich právě teď sleduje. Je neděle. Všichni se budou snažit toho co nejvíc naspat, než se budou muset ukázat v kostele a přiměřeně vypadat.“

Přesně tak to u mafiánů fungovalo.

Celý svůj život přesně to sledoval.

„Takže jsi mě vzbudil a pak ses rozhodl posnídat z mé kundičky, abys mi mohl říct, že musím odejít?“

S pokrčením ramen se na ni podíval. „Tak nějak, jo.“

Dlaní ho zlehka udeřila do boku. „Kreténe.“

„Vynahradím ti to.“

A udělá to.

„Pojďme vstát,“ dodal.

Vydala znechucený zvuk. „Fajn.“

Obléknout se a zamířit dolů jim netrvalo nijak dlouho.

„Nemůžu uvěřit, že mě hned po ránu ze svého bytu vyhazuješ,“ zavtipkovala. S drobným mrknutím po něm přes rameno hodila sexy úsměvem. Zároveň si na sebe natahovala boty a bundu. Na chodbě od ní byl jen o pár kroků dál, ramenem se opíral o zeď, aby se po ni nenatáhl. Pokud by to udělal, pak by ji znovu odtáhl zpátky do své postele. Nikdy by se neodloučili.

„Tohle děláš všem ženám, které si přivedeš domů?“

V hlase si stále udržovala ten vtipkující tón, jistě, ale jeho reakce na to vůbec nebrala ohled. S mrknutím se odlepil od zdi a překonal malý kousek prostoru, který je dělil. Vše se odehrálo dřív, než zvedla oči od zipu své bundy.

Jednou rukou ji sevřel kolem pasu, v drtivém polibku k ní sklonil rty. Myslel jen na jednu jedinou věc a potřeboval se ujistit, že jí to bylo naprosto jasné, aby nad tím nikdy nemusela přemýšlet. Dokonce i kdyby o tom vůbec nepřemýšlela nebo jí to bylo jedno, stále chtěl vyjasnit to, co mezi nimi dvěma bylo.

Její sladké zalapání po dechu pohltil do dalšího polibku. Stále chutnala po něm – jako jejich sex a jeho postel. Její teplá ústa ho jen pobízela dál. Nedokázal se zastavit a přestat přejíždět rukama po jejím těle. Natlačil ji na zeď.

V jeho objetí se svíjela, stejně jako v posteli, když ji na ni přišpendlil a šukal ji ještě tvrději. A přesto ani na okamžik nepřerušila jejich polibek, ani když svými nehty zajela pod jeho tričko a zaryla se jimi do jeho zad.

Kurva.

Ta bodnutí zbožňoval.

Ale vzpomněl si na čas.

Na jejich situaci.

A co chtěl, aby věděla.

Odtáhl se od jejich polibku dřív, než se jím mohl nechat unést dál. Neuniklo mu, jak našpulila rty, ale při tom mu s sebou penis škubl. Jako by si možná užíval ukazovat ji, co pouhým svým našpulením dokázala udělat.

Zpátky k úkolu, Micheli.

Správně, správně.

„Žádné jiné ženy sem nechodí,“ řekl.

Zamrkala. „Cože?“

„Žádné ženy. Ne tady. Jen ty.“

„Byla jsem -“

Přikývl, čímž jí zabránil říct víc. „Dělala sis legraci, zlato, já vím. Ale chtěl jsem, aby to tady bylo jasné. Není tu žádná jiná, se kterou bych se nějak vídal. Jsi to jen ty, to je vše.“

Na rtech se jí objevil sladký, sexy úsměv.

„Jenom já, jo?“

„Jen ty,“ zopakoval.

Jazykem si přejela po jejím spodním rtu. Měl to nejzvláštnější nutkání přitisknout palec na šev jejích úst, jen aby ucítil to teplo a vlhkost, které tam po něm zbyly. To s ním na téhle dívce dělalo všechno – přiváděla ho k šílenství a nutila ho dělat věci, o které nikdy předtím ani nezavadil.

Proč?

Netušil.

Nezáleželo na tom.

Prostě to tak bylo.

„To je dobré vědět,“ řekla mu.

Mrkl na ni, a ještě jednou ji rychle políbil na rty. O moc víc si dovolit nemohl, protože pokud by si ji zatáhl zpátky do postele, existovalo až příliš vysoké riziko, že by ji později během dne mohl někdo vidět odcházet. Bože. Chtěl si ji tu ale nechat. Tak strašně moc, že ho z toho kurva bolelo srdce jako nic jiného.

Neunikla jí změna jeho nálady. Ne, pokud její sklopený pohled něco naznačoval. Ten jemný úsměv jí ze rtů zmizel. Něžně ho pohladila po tváři. „Příště, jo?“

„Jo, zlato, příště.“

„Něco vymyslíme.“

„Ty to víš.“

Její úsměv byl zpět.

To se mu líbilo víc.

„Raději půjdu,“ řekla a vyklouzla z jeho objetí. „Ale později mi zavolej, jo?“

Přikývl. „Zavolám.“

Byl v pohodě s tím, aby se otočil a sledoval, jak otevřela dveře jeho domu a zamířila po schodech dolů. Už se začal otáčet, aby za ní zavřel dveře. Téměř se mu ztratila z dohledu.

Pak začala střelba. Kulky zasypaly bok jeho domu, někde venku zaskřípaly pneumatiky. Ozvalo se tříštění skla.

Křičela.

To první, kam se rozběhl, byla ona.