DP - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Boss řekl, že musí být naživu!“

„Jo, ale pořád je to kus italského hovna, Kevine.“

To bylo to poslední, co si Michel pamatoval, že slyšel, než ho něco udeřilo zezadu do hlavy a všechno zčernalo. Nedostal ani příležitost hlavu si krýt – ne že by to mohl udělal, když jeho ruce byly důležitým nástrojem k tomu, aby se stal chirurgem.

Další věc, kterou věděl, bylo, že zíral do tmy. Až příliš dlouho mu trvalo uvědomit si, co se dělo nebo kde vůbec byl. Byl to tlumený zvuk vytočeného motoru a mírné pohupování v těsném, stísněném prostoru, co mu přesně řeklo, co se dělo a kde se ocitl.

V kufru auta.

Perfetto.

Vážně začínal litovat, že přijal dohodu, že bude přes léto pro Sala dealovat, ale věděl, že teď byl v prdeli. Dal muži své slovo a očekávalo se, že bez ohledu na to, zda to chce nebo ne, ho dodrží.

Tak to prostě fungovalo.

Mrkáním se pomalu probral zpátky do vědomí. Žaludek mu hrozil vzpourou. Špatné znamení číslo jedna, pomyslel si. Byla velká šance, že utrpěl otřes mozku, a proboha, to poslední, co k tomu potřeboval, bylo omdlít.

Vzpomínal si, jak ho vytáhli ze sklepa domu Charlese Caseyho, protože mu očividně nevěřili ani to, že by mohl vyjít po svých. Ještě předtím ve své mysli živě viděl Gabbie – Bože, byla něco jako anděl ve tmě. Svým způsobem jeho spásná milost. Pokud by do toho sklepa nesestoupila, vážně pochyboval, že by se odtud dostal živý.

Věděla to vůbec?

Bože.

Nikdy nezapomene, jak zněl její hlas, když promluvila a požádala svého otce, aby ho ušetřil. Měkce, sladce a ach, tak jasně. Její slova byla uhlazená, ale vyděšená. Hodně jako to, jak tam stála, ruce se jí podél boků chvěly, i když si nemyslel, že to věděla. Dělala jen to, co považovala za správné. Žádat, aby byl propuštěný, bylo správné, i když se děsila o to požádat.

Na zbytku nezáleželo.

Až na to, že jemu na tom záleželo.

Dlužil jí za svůj život.

Cazzo.

Když auto trochu poskočilo – možná šlo o retardér? - vrátil se do přítomnosti Rychle natáhl ruce, aby si ustálil tělo, aby to s ním v tom zkurveném kufru neházelo jako s hadrovou panenkou.

Zkurvení Irové.

Nezahrávali si. Irové byli známí svým násilím – opravdu divokostí. Všechno jim bylo kurva ukradené a jejich činy to často ukazovaly. Moc dobře to věděl, protože mu během dospívání bylo víc, než jednou řečeno, že si s Iry nezahráli. Nikdo nechtěl začít problémy s irskou rodinou, pokud za to nechtěl trpět.

A tady byl.

Přesně to děláš, idiote.

Nesnášel nejistotu svého současného stavu. Že nevěděl, kde kurva byl, ani kam ho vezou. Jistě, vzpomínal si, co Charles řekl svým mužům, aby udělali, ale to neznamenalo, že ho poslechnou.

Zabít Itala by pro ně nebylo vůbec nic. Dokonce ani nebyl mafiánem.

Kurva.

Stýskalo se mu po New Yorku.

Znovu, proč si prostě nevybral lékařskou školu tam?

Když mu oči znovu ztěžkly, bojoval se svou zamlženou myslí. Pokud měl otřes mozku, neexistoval zkurvený způsob, jak by si dovolil usnout. Zatímco se auto kývalo a poskakovalo, zatímco jelo, nebyl si jistý, jak dlouho byl v tom kufru... kdo to měl vědět?

Nakonec ale zastavilo. Probral se, a jen pro případ, že by musel bojovat, až kufr znovu otevřou, zaťal ruce podél boků v pěsti. V ústech cítil zbytky zaschlé krve a tvář ho bolela jako nic jiného.

Stejně jako zadní část hlavy.

Také mu zvonilo v uších. Nemluvě o tom, že tělo měl napjaté a sevřené. Jako by měl záda syrové a nohy až příliš stísněné. Vzhledem k tomu, jak ho každý nádech bolel jako nic jiného, byl si jistý, že schytal i pár kopanců do žeber.

Nedrželi se zpátky.

Jakmile idioti ve skladišti zjistili, že nemohl zachránit jejich kamaráda – který zemřel na té krví potřísněné přikrývce, ještě, než stačili odejít – všechno šlo z kopce. Nejdřív se dohadovali, co s ním udělat.

Zabít nebo ne?

Dva z nich se rozhodli, že ho zmlátí na sračky, zatímco třetí muž někomu volal, aby se zeptal na názor, co dělat. Očividně ho dokázali sebrat bez povolení, ale nemysleli si, že by bylo správné bez výslovného souhlasu ho zabít.

Správně.

Zkurvení blázni.

Pak se kufr najednou otevřel. Zvenčí se k němu rozlilo jasné světlo, takže na okamžik oslepl. Zamrkal a zvedl ruce, aby si zakryl obličej, aby se tak chránil před světlem a zjistil, co se dělo.

Pouliční světlo.

To bylo to, co způsobilo záplavu jasu.

„Ven, ty sráči.“

Stěží zaslechl to prohlášení a už na něm bylo až příliš mnoho párů rukou. Aby ho vytáhli ven z kufru, popadli ho za nohy, ruce i oblečení. Bez okolků byl hozený na zem. Poté následoval záchvat chraplavého smíchu. Byl tak rád, že jeho nesnáze pro ně představovaly zdroj humoru.

Jo.

„Zazvoň na ten zkurvený zvonek a nech ho. Nepotřebují zprávu – řekne jim to on.”

Cože?

Stále se snažil nezvracet. Teď, když se dostal ze tmy, se svět kolem něj přestal houpat. Stál na pevné zemi s trochou světla, aby viděl kolem sebe. Hlava se mu však nepřestala točit. Pohled měl rozmazaný a zvonění v jeho uších zesílilo natolik, že ve skutečnosti neslyšel nic, co by to neznělo legračně. A proč měl teď pocit, že mu vzadu v hlavě doslova pulzovalo?

Nedokázal si vzpomenout, že by kdy byl tak důkladně zmlácený na sračky. Když nic jiného, musel Irům něco přiznat. Nakonec ho možná nechali jít, ale jejich vzkaz slyšel hlasitě a kurva jasně.

Drž se dál.

Tohle nebylo to peklo, které by chtěl.

I když na to myslel tímhle způsobem, Gabbie se mu stále vloudila do mysli. Její poťouchlý úsměv, všechny její pihy i zeleň jejích očí, jak se třpytily, když se na něj ohlédla přes rameno. Všechny vzpomínky na ni, o kterých si až do teď neuvědomoval, že jich měl plnou mysl, a ta tíha ho tlačila dolů.

Jo, měl by se držet dál.

Tohle byl dobrý důvod.

I když kdo to měl věděl, zda to udělá?

Někde poblíž jeho hlavy zařvalo auto.

Až příliš blízko.

Ani ne pět vteřin poté, co po silnici zakvílely pneumatiky, zaslechl další hlas. Známý.

„Micheli? Kurva, Micheli!“

Do betonu bušily kroky.

Byl převalený na záda.

Nad sebou našel Salovy ustarané oči, kterými ho sledoval. Teď se ho dotýkal nový pár rukou a kontroloval ho. Tentokrát však byly ty ruce zatraceně laskavější než ty, které ho zmlátily.

„Kdo to udělal, co?“ zeptal se Sal.

Oči měl ošklivě nateklé.

Před sebou viděl Sala jen na štěrbinu.

„Na tom nezáleží,“ dokázal Michel říct.

Sal se zamračil. „Záleží. Vím, kdo to byl – jediný, kdo měl nějaký důvod. Irové, že?“

„Uzavřel jsem dohodu. Neodpovíme.“

„Micheli -“

„Neodpovíme jim na to.“

To bylo důležité.

Potřeboval to ze sebe dostat ven dřív, než se mu to už nepodaří. A také, pomyslel na to, aby dodal, když měl jazyk v ústech až příliš silný: „A neříkej o téhle sračce mému tátovi, Sale.“

Nechtěl, aby si Dante dělal starosti. Nemusel se naučit zvládnout sám sebe sám? Nemohl dovolit, aby sem přijel táta dělat problémy jen proto, že se dostal do drobných problémů. Takhle by to nemělo fungovat.

„Jsi sračka, víš to?“ zeptal se Sal.

Michel by se zasmál.

Až na to, že nemohl.

Celý svět znovu zčernal.

• • •

„Dnes večer žádná práce, co?“ Sal přešel po VIP patru, usadil se do boxu a natáhl se, aby Michela poplácal po tváři. Když hudba v klubu zesílila, usmál se. „Po minulém týdnu si myslím, že sis zasloužil volno.“

Michel se zasmál a kamarádovu ruku od sebe odstrčil. „Aspoň nevypadám tak špatně, jak jsem vypadal.“

„Ale vypadáš lépe?“

Z druhé strany boxu ukázal Salovi vztyčený prostředníček.

Sráč.

„Přemýšlel jsem, proč jsi mě zavolal, když nejde o práci,“ řekl Michel a na svém místě se trochu uvolnil. To v poslední době nebylo vůbec snadné. Navzdory tomu, že ho Irové za celý týden neobtěžovali a z jejich strany neslyšel jediné slovo, stále se přistihl u toho, jak se neustále ohlížel přes rameno. „Jenom na drink?“

Sal přikývl a dvěma prsty mávl na servírku, která obsluhovala VIP sekci klubu. „A slavím, Micheli... čtyři panáky, tequilu.“

Michel zvedl obočí.

Co přesně slavili?

„Tequila – chceš, abych se dožil ještě rána?“

Sal se zasmál. „Je to dobré pro duši. Učí tě smyslu života, cafone.“

O tom Michel pochyboval.

Tequila mu ráno připomínala smrt.

Až na to, že věděl, že když mu někdo nabídl drink, bylo lepší mafiána neodmítnout – to bylo považováno za velkou urážku jejich pohostinnosti, ať už jste i vy byli mafiány nebo ne. Takže nic dalšího neřekl a když je servírka přinesla, dal si dva panáky tequily. Nebylo ani legální, aby seděl v tomhle baru, když mu bylo stále jen dvacet, ale nevypadalo to, že by to komukoli z těchto klubů vlastněných mafií vadilo.

Příběh jeho života.

Hodil ty dva panáky do sebe a dělal, co mohl, aby je hned nevyprskl zpátky, protože kurva, tequila byla šílená. To bylo to jediné, co dokázala křičet jeho mysl, když se mu alkohol vpaloval svou cestou přímo do krku.

„Další -“

Michel zastavil Sala dřív, než to mohl pořádně rozjet. Neexistovalo, že by s tou sračkou zvládl absolvovat další kolo panáků. Sledoval Sala, jak do sebe hodil na dobrou noc dobrou čtvrtku láhve tequily, ale Michel prostě nebyl tak odvážný.

„Tak co vlastně slavíme?“

Jeho otázka každopádně dokázala muže rozptýlit.

Sal se znovu usmál. „Musel jsem počkat, víš.“

„Počkat na co?“

Muž po něm střelil pohledem.

Michel mu pohled oplácel.

Očividně mu tu něco unikalo, ale neměl sebemenší ponětí co. Poslední týden strávil z velké části s hlavou sklopenou a ukrytý v bezpečných zdech svého malého domku. Ne, že by zamčené dveře zabránily komukoli dostat se dovnitř, pokud by ho chtěl opravdu chytit a vytáhnout, ale co jiného mohl dělat?

Takže zůstal uvnitř.

Nedělal žádné potíže.

Nic neřekl.

Dal si čas na uzdravení, protože to evidentně kurva potřeboval. Většina modřin už teď měla barvy vybledlé žluté a hnědé. Všechny otoky z jeho tváře byly pryč. Neprobouzel se rozbolavělý a v ústech už stále necítil krev z toho, jak ho Irové zmlátili.

Samé dobré věci.

Vážně doufal, že tím to také skončilo. Rozhodně nebyl ochotný podstoupit s Iry další kolo. Věděl, že bylo mnohem lepší se k tomu dál nevracet nebo šířit příběh o tom, co se stalo.

Dokonce si na to nestěžoval, jen pro případ, že by to někdo vzal špatně a pomyslel si, že chtěl, aby Irům odpověděli něčím, díky čemu by bylo jasné, kde stojí. Nechtěl dát nic najevo, až na to, že řekl, že to, co se stalo, bylo kurva hotovo a skončilo to.

Máma s tátou mu volali začátkem týdne. O útoku jim neřekl ani jediné zkurvené slovo. Nepřineslo by to nic dobrého pro něj, zdejší Italy ani Iry. Nemělo smysl dělat povyk, pouze pokud by chtěl, aby se z toho všeho stal nějaký větší problém.

Nech to být, pomyslel si. Vyjádřili svůj názor a on ho hlasitě a jasně slyšel.

Nešlo o zbabělost.

Bylo to chytré.

Ohledně toho všeho byl chytrý.

Nebo se o to… snažil.

Pokud Salovo další prohlášení bylo pravdivé, ten měl očividně jiné plány. „Víš, Irové už nějakou dobu dodržují hranice, které jsme vytvořili. Uzavřeli jsme mír, abychom udrželi ulice čisté. Do toho bordelu bylo lapeno až příliš mnoho nevinných, ale ... tohle nemůžeme nechat být. Pokud bychom to udělali, Micheli, co by potom mohli zkusit dál? Tohle není dobré pro byznys.“

Michel měl najednou pocit, že tequila, kterou právě spolkl, o sobě dá znovu vědět. Že se mu vrátí zpátky do úst a přeteče ven. Momentálně ho pálil jazyk, jako by se mu v žaludku kroutila žluč a stoupala hrdlem vzhůru.

„Sale, řekl jsem, abys jim neodpovídal,“ odsekl.

Muž mávl rukou. „Alespoň bychom to mohli udělat, Micheli.“

„Ne, mohli. Řekl jsem, že jsem uzavřel dohodu.“

„Bude to v pořádku. Dnes v noci budou vědět, že Vannozzo se s těmi sračkami dál neserou. V tomhle městě jsme stejně silní jako oni – nebo jsme tomu kurva blízko. Nemohou s námi vyjebávat tak, jako s tebou. Boss dal svůj souhlas. Je to zpečetěno.“

Ne, kurva to nebylo zpečetěno.

Michel nechápal, jak mohl být Sal v téhle věci, tak lehkomyslný. Možná to bylo jeho výchovou pod mužem, pro kterého bylo první prioritou, aby se nikdy nedostal do pouliční války s jinou rodinou, ale Michelovým prvním instinktem bylo vyřešit problém.

A ne násilím.

Táta takhle nepracoval.

Upřímně, válka mezi zločineckými organizacemi nebyla ničím, nad čím by se jen tak dalo ušklíbnout. A mohlo by k ní dojít velice rychle. Pár prohozených a překroucených slov, úder pěstí a byli by tam. V prdeli. Celé město by uvízlo v chaotickém, násilném bordelu. Nikdo by nebyl v bezpečí – ne nevinní, mafiáni ani kdokoli mezi tím.

Někdo jako Michel?

Nebo dokonce Gabbie?

Pro tenhle druh sraček by byli jen krmivem.

Takže ne, nemohl být lehkomyslný.

Ne tak, jako byl Sal.

„Uzavřel jsem dohodu,“ zopakoval muži, o kterém si myslel, že je jeho přítel. Teď to vážně přehodnotil. To by se doma mezi jeho bratranci a ním nikdy nestalo. To bylo kurva zaručené. „Sale, dal jsem jim své zkurvené slovo.“

Sal se po něm se zvednutým obočím podíval, jeho pohled byl chladný. „To je ta věc, Micheli... nemáš do toho co mluvit. Tvoje slovo? Tady se nepočítá. Až budeš chtít příště mluvit za někoho z nás, měl bys to mít na paměti. A teď buď vděčný, že nás vůbec zajímalo, abychom jim odpověděli.“

Bože.

I když bylo to vůbec pro něj?

Protože to si nemyslel.

Zatínal zuby tak silně, až ho z toho bolela čelist. „Víš, tohle začíná být únavné, Sale.“

„Co?“

„To, jak se mnou mluvíš.“

Sal směrem k němu kývl a řekl: „Nejsi mafián, Micheli. Bylo mi řečeno, že sis to tak vybral, protože jsi chtěl být lékařem. Tuším, že být mafiánem pro tebe nebylo dost dobré, co? Ach, a tady už nejsi v New Yorku, pokud jsi zapomněl i na to. Nechceš, abych s tebou takhle mluvil? Pak ti navrhuji, aby sis zapamatoval své místo. Buďme zatraceně upřímní, máš štěstí, že jsi vůbec v konverzaci.“

Dobré vědět.

Tohle si zapamatuje.

Absolutně.

• • •

Co dělal Michel, když si potřeboval odpočinout?

Kulečník.

Biliard.

Když ho hrál poprvé, bylo mu třináct a bratranec John mu v něm dal příšerně na prdel. Tak moc, že skoro nechtěl zvednout tágo a zkusit to znovu. Cokoli, co pro něj nebylo snadné, až příliš lehce vzdával. Až na to, že pak hrál znovu a s každou hrou se o trochu zlepšil.

Teď by v něm kohokoli dokázal obrat o tisíce dolarů jako by to bylo kurva nic. I když se to snažil nedělat často, pokud někdo nepotřeboval lekci, proč ho nepodceňovat. Legrační, jak to fungovalo… měl pocit, že v Detroitu byla v poslední době spousta lidí, kteří od něj tuhle připomínku potřebovali.

Navzdory skutečnosti, že nebyl mafiánem a neměl místo u jejich stolu, stále pocházel z největší severoamerické zločinecké rodiny. Z organizace, kterou jeho táta vedl desítky let. Mysleli si, že nic neví? Že by jim nebyl schopný vážně ublížit, pokud by pro to měl dostatek inspirace?

Protože mohl.

Nebyl jako oni.

Nebyl tak očividný.

Tichý druh zlomyslnosti.

To by byl jeho lepší popis, ale ne takový, na který by se teď chtěl soustředit. I když chtěl Salovi a ostatním Capovým mužům ukázat, co přesně dokázal, věděl, že by to nebylo chytré.

A on se snažil být chytrý.

Obvykle.

Místo toho rezignoval a poslední týden se snažil držet v tichosti. Po rozhovoru před týdnem v klubu Sala záměrně nevyhledával. Měl spoustu dalších věcí, kterými se mohl zabavit a také dal tomu muži své slovo. Přes léto pracoval pro Capo a plánoval, že to dodrží, jak jen to půjde.

Ale pak?

Dobře, jeho vazby s Vannozzo skončí. Byly s nimi větší potíže, než za co stáli, a nebyl zkruveným idiotem. Dokázal vidět problém na míli daleko a nebyl tak hloupý, aby se k němu přiblížil.

Jako tahle věc s Iry.

Neptal se, co Italové dělali.

Nechtěl to vědět.

Bylo v ulicích napětí?

Nehodlal to vědět.

Chodil do klubů, dealoval každému, kdo znal to správné slovo, aby dostal drogy, a pak šel domů. Nevyhledával Sala ani jeho muže. Jedna jeho část doufala, že když si bude udržovat od zbytku Italů úctyhodný odstup, pak si Irové možná uvědomí, že se je nesnažil znepřátelit tak, jako to dělali ostatní.

Jednoduché, že?

Pravděpodobně ne.

Nikdy nic takového nebylo.

S povzdechem se opřel o tágo a přes bar se podíval na hodiny, které mu řekly, že se blížila desátá večer. Tenhle bar poblíž svého bytu měl rád, protože tu nikdy nepožadovali doklad totožnosti a byl tu vždy klid.

„Za dvě minuty jsi na řadě, chlape.“

Podíval se na chlápka, který se ho rozhodl zatáhnout do hry o padesát dolarů. Představovalo to pro něj opravdu změnu, ale nikdy nebyl z těch, kdo by odmítli příležitost někoho v kulečníku porazit.

Rychlý pohled na stůl mu prozradil, že těch padesát dolarů také vyhraje. Ne, že by ten chlap byl ve hře špatný – vzhledem ke všemu docela slušný. Sám byl prostě lepší.

To měl rád.

Být lepší.

Postavil se ke vzdáleném konci stolu, poblíž levé díry. Naklonil se přes okraj, opřel o něj tágo a vyměřil si, jak daleko byla poslední pruhovaná koule na stole od bílé koule a kterou díru pro ni chtěl vybrat. Větším problémem byla skutečnost, že mu v cestě stála osmička, a pokud by tu zkurvenou kouli nešťastnou náhodou poslal do díry jako první, ještě před pruhovanou devítkou, pak by prohrál.

Žádný problém.

Rozhodl se pro trikový úder, při kterém se bílá koule odrazí zpátky a pošle kouli číslo osm do díry až poté, co dostane devítku do pravé boční díry.

Namířil na bílou kouli u levé krajní díry, do které plánoval dostat kouli s devítkou, a řekl: „Takže tenhle úder – levá díra pro devítku.“

„To v žádném případě netrefíš.“

„V pořádku,“ odpověděl suše.

Znovu se sklonil, namířil tágo a bez přemýšlení provedl šťouch. To byl důvod, proč mu šťouchy vždycky nevyšly, takže se prostě naučil věřit svým instinktům a hrát podle nich. Hodně jako zbytek jeho života, upřímně.

Přemýšlel, zda Detroit bude stejný.

Byly jeho instinkty ohledně tohoto místa správné?

Devítka samozřejmě skončila v krajní levé díře, bílá koule pak narazila na roh stolu, díky čemuž se začala kutálet zpátky a trefila přímo do osmičky. Skoro si myslel, že se osmička neskončí v díře, když zpomalila blízko středu, ale přesto se doplazila do svého domova.

Zvedl se od kulečníkového stolu a otočil se k soupeři. Ten chlap se však nedíval na něj, ale spíše... na ženu, která k nim přicházela.

Kurva.

Vyschlo mu v ústech.

V úzkých džínách, které vypadaly na jejích nohách jako namalované a dávaly najevo tvar jejích stehen a boků, vypadala skvěle. Nemluvě o nohou dlouhých jako celé dny. Bože, jo, byl tak kurva na nohy. Rudé kadeře si nechala volně splývat kolem ramen, a přestože na sobě neměla moc make-upu, červená rtěnka víc, než stačila, aby byl hotový.

A ten crop top?

To, jak předváděla své nahé bříško?

Pupík, který by chtěl olíznout?

„Co tady děláš?“ zeptal se jí.

Gabbie s pokrčením ramen přistoupila ke stolu. „Hodně mluví – myslím lidé mého táty. Pravděpodobně tě sledují. Tohle místo navštěvuješ často, co? Zmínili se o tom, když jsem tam byla včera v noci, a napadlo mě... kdybych měla čas, chtěla bych se zastavit a pozdravit tě.“

Zamrkal.

Sledovali ho?

Stále?

Kurva.

„A co, myslela sis, že by bylo chytré přijít mě vyhledat?“

Usmála se. „Proč ne?“

„Protože to není chytré.“

Poslední dobou nebylo takového nic.

I když ji tu rád viděl. Připomínala mu sladkost a sex. To vše v jednom fantastickém balíčku, který ho pravděpodobně zabije.

Jo, byl tím chytrým. Očividně kromě případů, kdy přišlo na tuhle ženu.

„Chceš si zahrát?“ zeptal se.

Oči se jí rozzářily. „Absolutně.“