DP - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„A jsi tedy stále připravená?“ zeptal se Charles své dcery. „Jsi si naprosto jistá, že budeš na vysoké pokračovat tímto směrem?“

Gabbie se na něj usmála. „Budu právníkem.“

Jednou se jen tak mimochodem zmínil, že snem její mámy bylo stát se právníkem. Pak, krátce přes uspěchanou svatbou, otěhotněla a tento sen zmizel, protože pro Bethu bylo důležitější stát se matkou.

Gabbie nikdy neměla pocit, že ten sen jednoduše převzala za ni, ale spíše v něm pokračovala. Práva měla opravdu ráda a byla dobrou studentkou. Vysoká pro ni byla z většiny snadná, a i když to bude trvat ještě pěkných pár let, než se postaví do soudní síně, aby někoho obhajovala, i to bylo v pohodě.

„Mmm. Obhájce, děvče.“

„Taková chtěla být i máma?“

Tiše zasmál a zvedl sklenici s černým obsahem. Vydatně se napil a pak ji položil zpátky na stůl trochu silněji, než bylo nutné. „Ne, měla jednodušší sny. Chtěla pomáhat dětem a být jejich hlasem. Ale jak dobře víš, měla své vlastní dítě, které muselo být na prvním místě, a co já vždycky říkám, hmm?

„Charita začíná doma.“

Usmál se. „Přesně tak.“

V tomto názoru s ním nesouhlasila, zvlášť když vzala v úvahu, jak dobře se měli, co se týče stability a peněz. Šlo o to, že v takovém smýšlení vyrůstal a pro někoho, kdo nikdy nepoznal nic jiného, bylo těžké se ho zbavit.

Ani to nebyla ona, kdo by o to u něho pokusil.

Chtěla změnit téma, protože se jí před ním nechtělo znovu ospravedlňovat, proč se chce stát právníkem, takže nad talířem mávla vidličkou. „Jaké je jídlo?“

Zelenýma očima se setkal s jejími. „Vždycky je nádherné, děvče.“

„Musela jsem se zeptat.“

Neřekl by to – protože pak by musel přiznat, že to, co jí kázal, stále nepraktikoval – ale neměl rád nic z celozrnné pšenice. Což znamenalo, že caserolle, které mu udělala k večeři, nepředstavovaly jeho oblíbené jídlo. Ach, jistě, přidala do nich dost koření a chuti, že člověk opravdu nemohl říct, že šlo o celozrnné těstoviny, ale on to věděl.

Věděl to, protože je jedla i ona.

Musely být celozrnné.

Poté, co odhodil ubrousek, který měl při jídle zastrčený do košile, se v židli opřel. To pro ni bylo prvním znamením, že právě dojedl, a brzy ji propustí. Bylo normální, že spolu během týdne strávili trochu času.

Obvykle přišla uvařit večeři.

Někdy si vyrazili ven.

Svým způsobem ho za to zbožňovala, i když občas měla pocit, že ji příliš dusil. Vynakládal všechno úsilí, aby jí připomněl, že je jednou, ne-li tou nejdůležitější věcí v jeho životě. Vyčistil svůj rozvrh, vypnul telefon a pár minut si s ní popovídal.

Jistě, povídal svým způsobem.

To obvykle znamenalo, že ji vyslýchal.

Dováděl k šílenství.

Ale také ji miloval.

„Vím, že si myslíš, že jsem na hovno, Gabbie,“ řekl.

Zvedla oči od talíře a přes stůl se setkala s jeho pohledem. „To si nemyslím.“

„Myslíš. Myslíš si, že tě tak ovládám a že až moc ptám. Věříš, že tě neposlouchám, když mluvíš, nebo když mi říkáš, co chceš.“

„Protože občas neposloucháš, tati.“

Se zavrtěním hlavy se pod vousy zasmál a zamumlal: „A možná je to pravda, ale…“

Rty jí ozdobil úsměv. „Jsem ta jediná, kdo ti zbyl, že?“

Nebylo to to, co jí vždycky říkal?

Nebyla to vždycky jeho omluva?

Jeho vlastní úsměv se trochu zachvěl. „To jsi, ale myslím, že ti nepřikládám dostatek respektu.“

Zamrkala, překvapená tím přiznáním. „Jak to?“

„Stále mi vše dopřáváš. O cokoli tě požádám, s úsměvem to uděláš. Nikdy si nic neplánuješ se svými přáteli, když si myslíš, že by mi mohli vzít tvůj čas – máš vůbec přátele?“

„Pár.“

I když ne však mnoho.

Většinou to byla rodina.

Přikývl. „Chápu. Kvůli mně?“

„Vlastně ne.“

„Tak proč?“

„Je tohle opravdu ten rozhovor, který chceš vést, když spolu máme mít pěknou večeři?“

Podíval se na ni pohledem, který říkal, že její poznámku neocenil. V odpovědi jen pokrčila rameny, protože upřímně, co víc chtěl, aby udělala?

„Jsem jen zvědavý...“ Odmlčel se a podíval se na hodiny na stěně, jako by mu připadaly zajímavé, i když to tak nebylo. „Přemýšlel jsem, zda to, že jsem tímhle mužem – a tvým tátou – tě v těchto směrech ovlivnilo. Bráním ti být tím, čím chceš být?“

„Ne.“

To byla pravda.

Bylo to tak jednoduché.

Bez ohledu na to, co si myslel, by byla nebo dělala, cokoli chtěla. A věděla, že protože ji miloval tak moc, jak ji miloval, její touhy nakonec přijme a nechá ji dělat to, co ji činí šťastnou.

Byl panovačný a nestálý?

Ano.

To na tom nic nezměnilo.

Pořád byl jejím tátou.

Pořád ji miloval.

„Dobře,“ řekl drsně a znovu zvedl ubrousek. „Děkuji, že jsi mi to ještě jednou dovolila, tuším.“

Lehce se zasmála. „Někdo tě musí držet ve střehu nebo se ujistit, abys zůstal v lajně.“

Znovu na ni ukázal. „To…dobře, i to je pravda. Dojez své jídlo, děvče. A je to dobré, i když si myslíš, že celozrnnou pšenici nenávidím.“

Znovu zamrkala.

Ušklíbl se. „Vím všechno, Gabbie. I když si myslíš, že to nevím.“

Hhm.

Nevěděla, co si o tom myslet, takže se šťastně vrátila k jídlu, zatímco ji z druhé strany stolu sledoval. Nakonec se i on vrátil ke svému vlastnímu jídlu.

Když se vstupní dveře velkého domu otevřely a pak se zabouchnutím znovu zavřely, Charles ani nezvedl pohled od talíře. Chodbou se neslo mumlání, za známým hlasem následovaly kroky. Mladého muže, který stál ve dveřích jídelny, poznala. I když až do dneška si nemyslela, že by kdy Timothyho viděla takhle rozcuchaného a zpanikařeného.

V tátově organizaci bylo jen velice málo mužů, kterým dovolil ve svém životě jejich přítomnost. Timothy byl jedním z nich, i když netušila, jaké bylo v irské mafii jeho skutečné postavení. Stále se propracovával nahoru. Určitě se dost často objevoval kolem táty, což jí říkalo, že Charles měl toho chlapa rád.

Možná jako syna, kterého nikdy neměl.

Kdo měl vědět?

Kdysi se jí také pokusil dát s Timothym dohromady, ale to nedopadlo dobře. Ten chlap byl o pár let starší než ona, ale vůbec ji nezajímal. Byl až příliš zaneprázdněný tím, aby líbal tátovy boty, aby se do mafie dostal.

Ona byla vedlejší.

A nehodlala být pro kohokoli až na druhém místě.

Přesto táta zůstal ve svém křesle zcela nevzrušený. I když Timothy přešlápl z nohy na nohu a vrtěl rukama, jako by čekal, až boss vezme na vědomí, že stál jen pár metrů od něj, ani jednou nezvedl hlavu.

Charles byl takhle vtipný.

A nesnášel, když ho někdo vyrušil.

„Neklepal jsi?“ zeptal se nakonec Charles.

„Já -“

„Odpověď je ne, chlapče, nezaklepal jsi.“

„Omlouvám se, bossi, ale –“

„Vrať se zpátky ke dveřím a zaklepej, Time.“

„Ale -“

„Pokud je pro tebe dost důležité přerušit mé jídlo s mou dcerou, pak uděláš, co musíš, abych si s tebou promluvil, nebo se na tebe dokonce podíval, chlapče.“

„Fajn. Kurva.”

Timothy zmizel ze dveří a bylo slyšet, jak se jeho kroky nesly zpátky ke vstupním dveřím. Teprve poté, co se se zabouchnutím zavřely, Charles konečně vzhlédl od talíře a zatímco čekal, až jeho muž udělá, co mu bylo řečeno, jednoduše se usmál.

Ozvalo se zaklepání.

Charles si povzdechl a pak zakřičel: „Pojď dál!“

Timothy celou cestu chodbou bručel a jakmile se znovu ocitl ve vchodu jídelny, rozevřel ruce, jako by se chtěl zeptat lepší?

„Co pro tebe mohu dneska večer udělat?“ zeptal se Charles a vrátil se ke svému talíři s jídlem. „Protože jsem si jistý, že ti bylo častokrát řečeno, aby ses vyhýbal problémům.“

„Ehm…“

Charles znovu zvedl hlavu a když Timothy bojoval se svými slovy, pomalu se k němu otočil. „Co?“

„Něco se stalo, bossi.“

„Něco jako co?“

„Podělali jsme to.“

„Jak?“

„Italové.”

Gabbie na židli ztuhla.

Stejně tak její táta.

„Jak?“ zeptal se ostře. „A vol svá slova velice opatrně – to rozhodne o tom, jak bude probíhat zbytek dnešního večera, kreténe.“

„Někdo schytal střelu do hrudi. Mluvilo se o doktorovi, víš? Kevin měl skvělý nápad, že bychom to mohli napravit a nemuseli bychom tě s tím vůbec obtěžovat. Sebrali jsme ho v klubu v centru města a –“

„Je naživu?“

„Mimo, bossi.“

„Zkurvený peklo. K ničemu, vy všichni jste banda zbytečných kund. Děláte víc problémů, než za kolik stojíte, jak říkám.“ V mžiku se zvedl od stolu a beze slova směrem ke Gabbie odložil ubrousek. Velice dobře tomu rozuměla. Večeře skončila, a přestože jí to výslovně neřekl, stále očekával, že odejde pryč z domu. „Dostaň ho zpátky a vezmi ho dolů. Pospěš si. Běž.”

Táta jídelnu opustil.

Nepohnula se ani o píď.

V jejím okolí se, kdy říkalo doktor jen jedinému člověku.

Michel.

• • •

Ze všech věcí, které se Gabbie jako dcera irského mafiánského bosse naučila, tou nejdůležitější bylo, aby se nikdy nevložila do jeho byznysu.

Nikdy.

Pokud se v domě něco dělo, což se nestávalo často, měla odejít, pokud mohla, případně se schovat. Dalo by se spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jeho práce vstoupila do jejího každodenního života a bylo jí živě jasné, co vlastně obnáší být bossem ilegální zločinecké rodiny.

Buď v bezpečí, řekl by jí. Odvrať tvář, řekl by. O byznysu nemluvíme, děvče. Co jsi viděla, co? Nic, Gabbie. Nic jsi neviděla.

Přesto, když se plížila po schodech, které vedly do suterénu jeho domu, nedokázala se přesvědčit, aby se vrátila zpátky nahoru. I když věděla, že by ji to mohlo snadno dostat do světa problémů, a že se o konci od táty pravděpodobně nikdy nedozví, pokračovala jeden po druhém v opatrných krocích.

Protože co když?

Pokud to byl Michel tam dole s Charlesem a jeho muži... co to znamenalo? Zabili by ho? Proč ho vůbec unesli?

Musela to prostě zkontrolovat.

Pokud to nebyl on… tak na tom nezáleželo.

Pokud ano – co by vůbec mohla dělat?

Nevěděla, ale musela to alespoň zkusit.

Kromě toho ho možná chtěla znovu vidět.

To by bylo docela těžké, pokud by byl mrtvý.

Suterén tátova velkého třípatrového domu byl jediným místem, které stále nebylo dokončeno. Holá cementová podlaha pod jejíma nohama v ponožkách byla studená a stěny byly stále vlhké od vlhkosti. Nad hlavou jí strop lemovaly trubky a rozvody. Když se napřímila, cítila stísněný pocit z toho, jak nízko byly položené trámy.

Nikdy nechápala, proč táta svůj sklep nedokončil jako každou jinou část svého domu, ale když prošla bludištěm desek o rozměrech 2x4 metry, které trčely z podlahy až ke stropu a našla tátu spolu s jeho muži, velice rychle na to přišla.

Tři Charlesovi chlapci stáli kousek od táty. Charles, na druhou stranu, byl mírně v kleku, a ze svého místa viděla, jak s rukama založenýma na široké hrudi mluvil s mužem, který klečel pod ním.

Michel.

Při pohledu na něj se rychle a tiše nadechla. Oblečení měl špinavé a košili roztrhanou. Jedna strana jeho tváře vypadala pohmožděně a koutek rozbitých úst měl špinavý od zaschlé krve.

Bože.

„Chceš mi říct, chlapče, proč se pořád objevuješ v mém životě?“ zeptal se táta Michela.

Michel zvedl hlavu a přes jeho pohmožděné rty přelétl lehký úšklebek. „Myslím, že to jsou prostě okolnosti.“

„Ach, to je ono?“

„To bych řekl.“

„Tahle okolnost tě zabije. Doufám, že to chápeš.“

Ani se nepohnul. „Dneska v noci jsem byl na svém vlastním území. Přesvědčil jsem se o tom.“

„A přesto jsi tady, v mém sklepě.“

„Protože tvoji muži –“

Charles ho udeřil, hřbetem ruky tvrdě dopadl přímo přes jeho obličej. Tichým suterénem se roznesl dopad kůže na kůží. Michelova hlava s sebou pod silou úderu škubla stranou.

Z úst mu stékala krev, kterou pak vyplivl na špinavou podlahu. Stále stejně klidný jako vždy, nebo to tak alespoň dobře předstíral, se se zvednutým obočím znovu podíval na jejího otce. Čekal, ale nic víc neřekl.

„Nemůžu dopustit, aby mi Italové dělali problémy,“ vysvětlil táta, „a vypadá to, že ty jsi tím, kdo se v poslední době neustále objevuje. Víš, jak nejraději řeším problémy ve svém životě, ty hajzle?“

Michel neřekl nic.

Opravdu chytré.

„Odstraňuji je – trvale,“ řekl Charles.

Srdce se jí sevřelo.

Charles se napřímil, hlavou se téměř dotýkal jednoho z trámů na stropě. Nevěděla, co se stalo – co ji přimělo otevřít ústa a promluvit. Možná to byl muž nalevo, který k Michelovi přistoupil, jako by ho chtěl popadnout, nebo to byl možná ten napravo, který z rukou svého druha zvedl zbraň.

Ať šlo o to či ono, promluvila.

„Tati, prosím, neubližuj mu.“

Charlesovi ztuhla záda. Otočil se tak rychle, až ho v matně osvětleném suterénu vnímala rozmazaně. Jedinou kapku světla představovala holá žárovka v rohu, ale když na ni přistál pohledem, nedalo se skrýt, že tam stála jako svědek smrti, kterou se chystal doručit.

„Co tady dole děláš?“ vyštěkl na ni.

Očima přes něj zalétla k muži na zemi. Michel se na ni díval, v očích měl vidět jakýsi údiv, ale také ostražitost. Chápala to a vzhledem k jeho současné situaci mu to ani nevyčítala.

„Vím, že mu říkají doktor, že?“ Ohlédla se na tátu, připravená žadonit, pokud to bude to, co bude chtít. „Musela jsem zjistit, zda je to on. Tehdy o víkendu v klubu mi pomohl – nechtěla jsem, aby sis dělal starosti. Upadla jsem a pořezala si ruku. Obvázal mi to a…“

Zastavila se, aby neřekla zbytek. Asi by nepomohlo říct, že spolu měli sex.

Charles zaťal čelist, bylo v ní vidět jeho podráždění. „Myslíš si, že to ještě nevím, děvče?“

„Víš všechno, to je to, co rád říkáš.“

„Proč jsi mi to neřekla ten druhý den, když jsem se tě zeptal na tvůj večer?“

„Řekla jsem ti –“

„Nechtěla jsi, abych si dělal starosti. Naprostá sračka, to je ono. Zkus to znovu.“

Znovu se podívala na Michela, ale ne na dlouho. Dost na to, aby viděla, že stále nebyl v klidu a muži kolem něj ani o kousek neustoupili. „Nemyslela jsem si, že bys to neschvaloval, a nechtěla jsem další přednášku.“

„To vidím.“

„Prosím, neubližuj mu.“

Charles si odkašlal, ale neodvrátil od ní pohled. Tehdy věděla, že od něj dostane, co chtěla, už jen proto, že ho o to požádala. Nebyl schopný jí nic odepřít, ne když něco skutečně chtěla.

„To by mohlo způsobit problém, bossi,“ řekl Timothy vedle Michela – byl to on, kdo držel tu zkurvenou zbraň. „Italové nebudou milí, když uneseme jednoho z jejich lidí a trochu mu pocucháme peříčka.“

„Ujistím se, že se za to nebudou mstít,“ promluvil Michel chraplavě.

„Myslíš, že tě budou poslouchat?“ Charles se posměšně ohlédl přes rameno. „Vím o tobě všechno, Micheli Marcello. Tady za moc nestojíš, že? Ale může to být dost na to, aby mi to způsobilo spoustu problémů.“

Srdce Gabbie se znovu zrychlilo, a to až tak, že měla pocit, že nemohla dýchat. Možná to nepůjde tak, jak doufala. Nevěděla však, jak jinak mu pomoci.

„Tati, prosím,“ zašeptala. „Pomohl mi. Nemůžeš mu na to dát ještě jednu šanci?“

Charles, když se k ní otočil, se se zamračil a v očích se mu zablesklo něco, co nepoznala. Pak krátce přikývl. „Odvezte toho mladého muže k Italům a vysaďte ho tam, kde ho najdou a mohou se o něj postarat. Nechte ho živého, mládenci. Uvidíme, zda dodrží své slovo i se zbytkem.“

Pak se zvednutým obočím mávl rukou. „Spravedlivé, ne?“

„Děkuji,“ řekla rychle.

Charles ukázal ke schodům. „Teď běž.“

Udělala to.

A ani se neohlédla.

Jen pro případ…

Udělala, co mohla.