DP - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Michel si nacpal ruce do kapes a než se rozhodl, že bylo bezpečné přejít, rozhlédl se po obou stranách silnice. Naproti přes cestu bylo holičství, kde byl očekávaný. Vedle dveří se v pomalých kruzích pohybovala holičská břitva, a čím déle se díval, jak se točila, bílé a červené čáry mu začaly téměř splývat dohromady.

Netušil, proč Sal chtěl, aby přišel právě sem. Nikdy dřív v tomto podniku nebyl. Ne, Sal se kvůli práci nebo se svými přáteli scházel v jedné ze svých mnoha restaurací. Ale tohle byla adresa, kterou mu dal a jasně vyjádřil, že ho Michel najde tam. A upřímně řečeno, nešlo o prosbu.

Dobře.

Tak to trochu posral.

Stále myslel, že šlo částečně o Salovu chyba, že se neujistil, že tu neměl nikoho, o koho se mohl opřít. Nebyl ve hře žádným nováčkem – i když v New Yorku pro něj nic takového jako územní hranice neexistovalo; mohl jít ven a dealovat kdekoli. Synovi Danteho Marcello by nikdo neřekl jediné slovo.

Tady to nebylo stejné.

Možná na to zapomněl.

Opravdu hloupá chyba.

Když vešel do holičství, klidná ulice v centru Detroitu zůstala vně. První člověk, kterého v obchodě ve stylu staré školy našel, byl Sal. Ležel v holičském křesle, s ručníkem kolem krku a přes přední část těla měl přehozený černý plášť. Muž mnohem starší než on – pokud tomu nasvědčovaly prošedivělé vlasy a vrásky ve tváři – třímal svou břitvou trochu příliš blízko Salova hrdla.

Michel nikdy nepochopil mužskou touhu, zejména ne mužů v tomto životě, dovolit někomu, aby je posadil na židli, zaklonil na ní dozadu a poskytl jim moc zabít je jediným tahem. Protože to bylo doslova všechno, co by pro to stačilo. Táta mu kdysi vysvětloval, že všechno to je o důvěře vůči jednomu holičovi.

Byl to zážitek.

Jo, jasně.

Obličej si dokázal oholit sám.

Jako prvního našel Sala, jistě, ale v holičství byli zjevně vidět i další muži. Dva z nich seděli v čekárně, zády opření o zeď – nikdy o okno – a sledovali, jak byl Capo v křesle holen. Michel poznal i je.

Opravdu nízcí sráči.

Cole Toscano – jeden z mála Salových strážců, které si u sebe držel dostatečně blízko, aby se ten chlap mohl pravidelně objevovat, kdykoli byl Michel nablízku. A Brock Tocci, který pro Vannozzo nebyl ničím víc než jen pěšákem.

Když vešel, ani jeden z nich se na něj nepodíval. Ne, že by ho to nějak urazilo nebo překvapilo, protože se tak nestalo. Neměli nad ním žádnou kontrolu, protože v tuto chvíli pracoval přímo pro Sala, a ani on sám jim neměl co říct.

„Merde,“ zaklel Sal a konečně si ve dveřích všiml Michela. Capo se na něj na vteřinu podíval svým temným pohledem, břitva se přitom vznášela těsně pod jeho pravým uchem. Michel si myslel, že ten pohled byl pravděpodobně tím nejstudenějším, kterým se na něj kdy muž podíval. Tehdy si uvědomil, že přátelství, které získal se Salem a ostatními, zacházelo jen tak daleko, dokud dokázal nezpůsobit potíže. „Než ses sem dostal, trvalo ti to dost dlouho, že?“

„Dorazil jsem sem přímo,“ odpověděl Michel.

Sal se zamračil, ani na vteřinu nevypadal, jako by tomu věřil. „Jistě, jistě. Posaď se, Micheli, a můžeme si popovídat.“

Jediná dostupná židle byla vedle bláznů v rohu. Michel se k nim nehodlal posadit, jako by byli nějakým způsobem známí. Možná, že to bylo jeho výchovou, ale nikdy nebyl v pořádku s tím, pokud by se někdo jako on s jeho příjmením a postavením snížil pro své pohodlí k ostatním.

„Raději postojím.“

Sal krátce přimhouřil oči, ale pak zamumlal: „Tvoje rozhodnutí.“

Jistě.

Pak muž v křesle mávl rukou na muže, který mu držel břitvu na tváři, jeho ústa se při řeči téměř nepohnula. „Seznam se s mým otcem – Senior. Nebo tak mu říkáme, abychom se odlišili, protože vlastníme stejné jméno.“

Michel na staršího muže přikývl. „Ciao. Rád tě poznávám.“

Senior zvedl jedno bílé obočí vysoko a zadíval se na něho. „V tuto chvíli nemohu říci to samé, Micheli Marcello. Copak tě ten tvůj otec ještě nenaučil nic o světě mimo New York, nebo jen plánoval, že se to naučíš, až to poděláš?“

„Klídek, tati,“ řekl Sal a zasmál se. „Je mladý, ne?“

Michel se snažil nenechat se tím naštvat.

A neuspěl.

„Neuvědomil jsem si, že jsem na irském území, dokud včera v noci nebylo příliš pozdě,“ vysvětlil rychle. „A dělal jsem jen to, co jsi mi řekl ty, Sale. Přijmi hovor, zajdi za kupujícím a proveď výměnu. To bylo ono.“

Sal si sám pro sebe pod vousy zabručel. „Nikdy neházej vinu na někoho jiného, když je mnohem snazší jednoduše přijmout to, co můžeš změnit na svých vlastních chybách.“

Skvěle.

Byli tady kvůli celé té věci?

Společný okamžik?

Ve svém životě měl muže, který na něj rád chrlil Yoda sračky, jako by mu na tom mělo kurva záležet. Svého vlastního tátu. Každopádně bylo mnohem pravděpodobnější, že bude poslouchat Danteho než Sala, i když ne, že by si myslel, že by bylo dobré právě teď to říct nahlas.

„Vím, že jsem to podělal,“ řekl prostě.

Senior sklouzl břitvou po Salově tváři a pak promluvil jako další: „Detroit není jako New York, Micheli. Pochybuji, že tam musíš zvažovat své činy nebo to, jak ovlivní ostatní muže kolem tebe, jako to musíš dělat tady. Chápu, že pocházíš z rodiny a muže, kde stačí tvoje příjmení a můžeš si sednout ke stolu s ostatními, ale tady to tak fungovat nebude. Tvůj otec ani tvé příjmení nezabrání tomu, aby tě někdo zabil, protože jsi nám způsobil problém.“

Salův ukázal prstem na svého otce. „Je to tak, jak řekl.“

„Nečekám, že to, odkud pocházím, pro mě tady cokoli udělá,“ odpověděl Michel.

Protože to opravdu nečekal.

„A budu opatrnější,“ dodal.

Sal si povzdechl a mávl rukou, čímž zabránil svému otci, aby pokračoval v jeho holení. Senior od svého syna ustoupil a dovolil mu, aby se v křesle posadil. Odtáhl si z krku ručník, i když měl svou tvář stále oholenou jen napůl. Nevypadal, že by mu to vadilo, a svým pohledem znovu přistál na Michelovi.

„S rodinou Casey máme problémy už léta,“ vysvětlil Sal, „protože ti irští bastardi tu mají svou silnou baštu. Teprve nedávno se nám s nimi podařilo dostat se do jakéhosi příměří a chápeme, že si nemůžeme dovolit vrátit se s nimi zpátky do války. A neuděláme to.“

„Rozhodně ne kvůli tobě,“ zamumlal strážce v rohu.

Sal trhl palcem směrem k idiotovi. „Přesně jak řekl.“

Michel přikývl. „Pochopil jsem.“

„Dobře. Tak na to nezapomínej.“

Michel nečekal, až ho propustí – nebyl mafiánem a Sal opravdu nebyl ani tak jeho bossem, jako spíš chlapem, který ho zásoboval – a otočil se k odchodu. Byl to Salův hlas, který zaslechl přes rameno, co mu zabránilo udělat další krok.

„Slyšel jsem, že ses včera večer v klubu také sblížil s Gabbie Casey?“

Kurva.

„Odkud jsi to slyšel?“

„Slova cestují, Micheli.“

„Neměl bys naslouchat všemu, co slyšíš. Pokud uvěříš všemu, pak nebudeš stát za nic, Sale.“

Muž cosi zabručel, ale Michel se neotočil, aby se na něj podíval. Bylo mnohem snazší vidět pravdu, když se mu někdo díval do tváře. Nebo to je to, co mu táta vždycky rád říkal. Michel nevěděl, zda to byla tak úplně pravda, ale ani nehodlal tuto teorii hned otestovat.

„Jen se kurva drž od Irů dál,“ řekl Sal, „a ujisti se, že držíš hlavu skloněnou. Už žádné další potíže, Micheli.“

Zvedl ruku přes rameno. „Pochopil jsem.“

• • •

„Ty jsi doktor?“

Michel odvrátil pohled od barmana, se kterým si poslední půlhodinu povídal. Ten muž očividně nikdy nebyl v New Yorku a Michel si myslel, že to je zatracená škoda. Teď stál jen stopu od Michelových zad a čekal na dalšího zákazníka. Barman, který věděl, co Michel v tomto klubu dělal, se odvrátil, aby ho nechal věnovat se jeho byznysu.

To oceňoval.

Protože konečně... někdo přišel na to, že bylo lepší prostě ho někam umístit, aby prodával jejich drogy. Tento klub byl shodou okolností vlastněný italskou mafií, takže zaměstnanci samozřejmě věděli, že když si to čas žádal, mají se starat jen o své vlastní věci.

Samozřejmě se snažil dodržovat pravidla a vyhýbat se problémům. Svůj byznys dělal jen tam, kde ho dělat měl, nebo kde mu bylo řečeno, aby pracoval. Tak, pokud by se něco stalo, by nikdo nemohl říct jedinou sračku.

A jo, držel hlavu skloněnou. K Irům se nepřiblížil a od minulého víkendu ani s jedním z nich nezkřížil cesty. Samá dobrá věc, bylo mu řečeno. Nikdo nebyl příliš nasraný kvůli tomu, co se stalo, což znamenalo, že se od něj očekávalo, že bude dál v pohybu a dělat své věci, jako by se nic nestalo.

Což znamenalo… žádná Gabbie.

To neznamenalo, že se mu to líbilo.

Byl by zkurveným lhářem, pokud by řekl, že když tam jen tak seděl, telefon v kapse mu nepropaloval díru. Stačil by jediný hovor – měl její číslo, že? Jeden telefonát a znovu by ji viděl.

Odolal nutkání udělat přesně to a na stoličce se otočil tváří k zákazníkovi, který tam na něj čekal. Vzhledem k tomu, že prodával mimo běžné, bezpečné místo – jako třeba svůj malý bungalov nebo tak něco – všechno, co měl po ruce ve své tašce, už bylo zvážené a zabalené. To mu na veřejnosti umožnilo snadnou a rychlou výměnu.

Podání dvou rukou.

Peníze, které vklouzly do jeho.

Drogy, které přešly ke kupujícímu.

„Já jsem doktor,“ řekl Michel a snažil se udržet vyrovnaný tón hlasu. Tu zkurvenou přezdívku stále nenáviděl, ale vypadalo to, že vstoupila do oběhu dřív, než do toho měl vůbec co říct. Každý, kdo se s ním teď setkal, aby si něco koupil, se jednoduše zeptal, zda je to on, a pak věděli, že by mohli dostat své sračky. „Kdo tě poslal?“

Chlápek odvrátil oči, ruce si zastrčil do kapes. Neodpověděl hned, takže Michel na stoličce trochu ztuhl. Muž přikývl a pak se po něm s pokrčením ramen podíval.

Něco bylo špatně.

Michel to věděl.

Jeho první myšlenkou však nebylo policajti, protože to věděl lépe. Byl drobným dealerem, který to dělal, když se nudil. Nebylo to ani o penězích, protože by musel prodávat zatraceně mnohem víc produktu, aby to opravdu představovalo nějakou změnu. A bylo vysoce nepravděpodobné, že by se už dostal na radar nějakého policajta.

„Ehm, právě mi bylo řečeno, že jsi doktor, kdybych chtěl vyzvednout nějaké -“

Michel zvedl ruku, aby mu zabránil říct víc. Neuniklo mu, jak se mužovy oči opět pohnuly stranou, stejným směrem jako předtím. Co pro něj bylo v tom davu tak moc zajímavého?

Čtrnáct.

Tolik mu bylo, když prodal svůj první prášek nějakému fotbalistovi na své soukromé střední škole plné bohatých dětí, které měly víc peněz, než věděly, co s nimi dělat. Od prvního prodeje se toho hodně naučil. Jeho příjmení mu doma poskytovalo trochu respektu, protože kurva nikdo si nechtěl zahrávat s Marcello, bez ohledu na to, kolik peněz na svých bankovních účtech měli.

Přesto se učil.

A rychle.

Pokud bylo něco cítit špatně, pak byly šance, že to takové i bylo. Neignoroval své pocity – z toho, když potlačoval své instinkty, nikdy nevzešlo nic dobrého. Tehdy se vždycky staly ošklivé sračky a nebyl ochotný riskovat, že by tohle byla jedna z těch dob.

„Je tam někdo, koho hledáš?“ zeptal se muže.

Mužův pohled se okamžitě vrátil k němu. Oči měl až trochu moc rozšířené. Bylo v nich něco, co na něj hledělo zpět – možná strach?

Muž zamrkal a bylo to pryč. Jeho obavy rychle vystřídal úsměv, ale na ničem z toho Michelovi nezáleželo. Už napoprvé uviděl, co potřeboval, a to mu stačilo, aby mu to řeklo, že odsud musel kurva vypadnout.

V davu někdo byl.

Někdo se díval.

Policajti.

Někdo, kdo po něm chtěl skočit.

Feťák, který si myslel, že bude snadnou obětí.

Kdo to měl vědět?

Nehodlal to zjistit.

Rychle odstrčil stoličku a když popadl z baru svou tašku, ani se neobtěžoval se na chlápka podruhé podívat. Tašku si přehodil přes rameno a kývl na barmana, který, když očividně slyšel rozhovor, se už natáhl po telefonu, aby zavolal někoho, kdo by se s ním setkal vzadu.

Protože jo, tohle měli v plánu.

Proto měl tenhle klub rád.

„Jindy, člověče,“ řekl muži, který se k němu přiblížil, když zamířil pryč. „Dneska večer jsem mimo hru.“

„Hej, počkej -“

Rukou mávl přes rameno, ale dál mířil k zadní části klubu. V zadní uličce za klubem by měl být jeden nebo dva strážci. Každopádně se tam obvykle nacházeli. Když zamířil do chodby, která vedla k toaletám a dvěma východům, necítil vůbec žádnou nervozitu. Nedokázal si pomoci, ale ohlédl se přes rameno, jen aby si to ověřil…

Bylo zřejmé, že se davem prodíraly tři postavy.

Přímo za ním.

Kurva.

Zrychlil krok a vklouzl do stínů chodby. Zatímco mířil k východu, neobtěžoval se znovu ohlédnout. Ještě pár kroků a bude v pohodě, protože tam vzadu budou čekat strážci.

Nebo by měli být.

Když vyšel ven, našel uličku prázdnou. Dveře se za ním zavřely příliš rychle – byl to jen východ, nebylo možné se jím vrátit dovnitř. Vlastně neměl čas ptát se, proč tu strážci nebyli. Ne, když už ho někdo sledoval a prostě musel utéct.

V hrudi se mu rychle vzedmula panika, jako proud v oceánu připravený stáhnout ho zpátky pod vodu a utopit ho. Kolik měl, možná třicet vteřin?

Nebo méně.

Ti tři lidé, kteří šli za ním, byli docela blízko. Takže možná dvacet vteřin. Pomyslel na nůž ve své tašce a malý nůž s vystřelovací čepelí, který měl v kapse. Zbraň by byla lepší, ale žádnou zbraň nikdy nenosil. Máma ráda říkala, že zbraně jsou těžké, hlasité a těžko se skrývají.

Nemýlila se.

Vyrazil do uličky, z kapsy už vytáhl vystřelovací nůž a stiskl tlačítko na jeho boku. Čepel vyskočila právě v okamžiku, kdy za sebou zaslechl otevření dveří a uličkou se rozlehly kroky. Jeho chůze se změnila v běh.

Tyhle zkurvený uličky neznal.

Tohle nebyl New York.

Nic na tomhle místě nebylo jako jeho domov.

Nikdy víc si to neuvědomoval jako právě teď, kdy zahnul za roh a dostal se do zkurvené slepé uličky. „Kurva.“

„Tam je ta zkruvená kundička!“

Samozřejmě.

Samozřejmě to byli Irové.

S čepelí v ruce se otočil. Ocitl se tváří v tvář třem kreténům, z nichž každý držel v ruce zbraň.

„Hej, ty jsi doktor, že?“

Michel těžce polkl. „To je tak, jak mi říkají.“

Proč lhát?

„Skvěle. Máme pro tebe zkurvenou práci.“

Cože?

• • •

„Boss to nesmí zjistit!“

„Nezjistí. Proto jsme sebrali doktora, chlapče.“

„Jo, ale -“

„Kurva sklapni, jo?“

„Jsi opravdu pořádný kretén.“

Michel ignoroval muže, kteří zatímco ho strkali chodbou, se mezi sebou dohadovali. Nebyl si úplně jistý, kam se poděl ten třetí kretén. Usoudil, že tak jako tak nebyl ten správný čas, aby se s tím trápil. Nemluvě o tom, že ti zbylí dva měli stále zbraně a jednou z nich se mu tvrdě zarývali do místa přímo mezi lopatkami.

Byl to zvuk spouště?

Byl ten chlap, co ji držel, opilý?

Bylo zde až příliš mnoho proměnných.

A nic, co by hrálo v jeho prospěch.

„Jdi rychleji,“ vyštěkl muž za jeho zády.

Michel se napjal. „Ani nevím, kam jdu.“

„Poslední dveře vlevo.“

Sledoval slabě osvětlenou chodbu. Rozhodně toho nenajezdil po městě tolik, aby věděl, kde přesně byl, ale vzhledem k tomu, že ho přivezli do skladiště, měl podezření, že šlo o přepravní čtvrť. Ve skladištích se nikdy neodehrávalo nic dobrého.

Nikdy.

Poslední dveře nalevo na chodbě byly doslova jedinými dveřmi vlevo, ale nemyslel si, že by bylo zvlášť důležité ty sráče za ním na to upozorňovat. Nemyslel si, že by pro něj dopadlo dobře předhazovat jim jejich zjevnou hloupost přímo do tváře, ale stále musel tomu zkurvenému nutkání odolávat.

„Otevři dveře, ty kurvo.“

Michel ztěžka vydechl, zadíval se vzhůru a tiše prosil Boha o sílu, aby ho přes to dostal bez kulky v lebce. To by bylo skvělé. Stiskl kliku na kovových dveřích a otevřel je.

Zpočátku si v místnosti nevšiml ničeho divného, protože byla uvnitř tma. Možná trochu prázdno a ta vůně… mokrá, pižmová vůně, ze které se mu obracel žaludek. Velice rychle to napravil tím, že začal dýchat ústy.

Pak ho strčili dovnitř.

A rozsvítilo se světlo.

Stěží dokázal zachytit a ubránit se pádu na zem. Konečně přišel na to, proč ho sem ti idioti přivedli. Našel to v rohu, na špinavé dece s polštářem podepřeným výš.

Nebo spíše šlo o muže.

Krvácejícího muže.

Vypadalo to, že krev mu vytékala z hrudi.

Znovu se nadechl, jeho panika stoupala ještě víc, protože mu do sebe začaly správně zapadat všechny kousky téhle bláznivé skládačky. Jeden po druhém mu všechny zaklapávaly v hlavě do sebe a nevěděl, co dělat. Tu noc v klubu s Gabbie, když jí pomáhal na záchodě, a kdy ho ten chlap, který od něj chtěl sehnat drogy, nazval doktorem… kolem bylo docela dost lidí. Bylo možné, že si tu přezdívku spletli, protože to byl on, kdo se postaral o Gabbeinu ránu na paži, a oni prostě nic lepšího neznali.

Pověsti se šířily rychle.

Rozšířily se a přerostly ve větší lež.

Jedna jeho část se chtěla smát.

Další chtěla křičet.

„V centru města ho zasáhla zbloudilá kulka,“ řekl Ir, který ho tlačil pistolí do zad. „Myslel jsem, že bys nám mohl pomoc s tímto problémem a dostat ji ven. To by od tebe bylo skvělé, doktore.“

Kurva.

Mysleli to vážně?

„Jsem student medicíny,“ zamumlal Michel sám pro sebe.

„Cože?“

Stále zíral na muže na dece s polštářem pod hlavou. Dokonce i polštář byl potřísněný krví a deka? Zničená. Nemusel být doktorem, aby jim řekl, že jen na základě velice mělkého dechu jejich kamaráda a šedé bledosti kůže... neexistoval způsob, jak by přežil noc, pokud ho nedostanou do nemocnice.

A brzy.

„Nejsem doktor,“ řekl zřetelněji.

Ne o moc hlasitěji.

„Co jsi to kurva dělal -“

„Nejsem doktor!“

Už ho slyšeli?

Bylo to už dostatečně jasné?

Unesli ho na základě něčeho, co slyšeli. Sebrali ho kvůli zkurvené fámě a přezdívce. Opravdu byl tím, koho sem přivedli, aby zachránil toho chlapa? Protože maximum, co znal, bylo, jak napravit ošklivou řeznou ránu nějakým zkurveným lepidlem, pokud by to opravdu musel udělat

A oni chtěli, aby vydoloval zkurvenou kulku z hrudi nějakého Ira?

Michel se začal smát.

Ale bylo to ze zoufalství.

A ach, tak napjaté.

„Nejsem doktor,“ zamumlal se zavrtěním hlavou, ale nedokázal odvrátit oči od muže, který v rohu umíral. „Nemůžu vám pomoci. Unesli jste špatného chlapa.“