EDII - 27. kapitola

Překlad: Fizulka

-Sienna-

„Probudil se druhý den ráno vedle tebe?“

„Ne.“

„Dobře... zeptala ses ho, jestli tě odnesl do postele?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Nemyslela jsem si, že se to bude opakovat.“

„A opakovalo se to?“

Přikývla jsem.

„Kdy?“

„Od té doby každou noc. Chci říct, teda když se vrátí domů.“

Zalapala po dechu. „Sienno! Čekala jsi celé odpoledne, než jsi mi to konečně řekla! Jak jsi mohla?“

Uchechtla jsem se.

„Probudil se s tebou od té doby v posteli?“

„Ne, nespali jsme v jedné posteli, ale...“

„Je tu ale? Jako sex?“

„Auroro! Ne.“

„Zatraceně.“

„Myslím, že se dívá, jak spím.“

Naklonila hlavu ke straně. „Co to?“

„Jo, divný, co?“

Přísahám, že když jsem šla spát sama, tak jsem v noci cítila jeho přítomnost. Často jsem se probouzela s pocitem, že je blízko, pozoruje mě, jak spím. Dokonce i noci, když mě nesl do našeho pokoje, jsem čekala, až si ke mně lehne do postele.

Nikdy to neudělal.

Vždycky odešel a zavřel za sebou dveře. Někdy v noci jsem se zase v panice probudila a posadila se zpříma na matraci. Jen aby mi realita dala facku přímo do tváře, protože jsem si představovala muže, který tam nebyl. Trápilo mě to.

Hodně.

„Řekla jsi mu o některé z těch věcí?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Asi...,“ vteřinu jsem přemýšlela, než jsem vyhrkla, „nechci, aby to přestalo.“

Znovu zalapala po dechu, tentokrát hlasitěji.

„Já vím, co? Co to se mnou kurva je? Nenávidím ho.“

„Nenávist je opravdu silné slovo.“

„Auroro, pořád se hádáme.“

Když byl poblíž, což bylo vzácné, bojovali jsme spolu jako kočky a psi. To já jsem s tím vždycky začala, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem otrávená, cítila jsem se opuštěná a každou minutou, kdy jsem byla sama, jsem byla sklíčenější. Nikdo nevěděl, kdy se jeho sestra najde. Kdykoliv jsem se ho zeptala, jak se věci mají, tak mě odstřihl a vykašlal se na mě. Řekl, že se mě to netýká.

Jen to přiživovalo mojí nevraživost vůči němu.

„To není boj, Sienno.“

„Není?“

„Kdepak. To je zatracená předehra a až to konečně uděláte, do prdele! Bude to jako salva! Nemůžu se dočkat, až to uslyším! Jsem za tebe tak nadšená! Jen počkej, až budeš mít svůj první orgasmus! A jak jsme slyšeli přes vinnou révu, tvůj manžel ví, jak jich způsobit několik za sebou.“

„Fuj! To je další věc, která mi vadí. Štve mě, že byl s tolika ženami. Hodně z toho vím.“

„Je to muž.“

„Já vím, ale stejně... vadí mi to.”

„Trestáš ho za to?“

„Ne. Počkej.” Zvedla jsem hlavu a podívala se do vzduchu. „Opravdu?“

„No mě to zní, jako bys ho za něco trestala. Možná bys na to měla přijít. Nicméně, pro lásku Boží, promluv si se svým manželem! Teď jsi vdaná, Sienno. Klidně se s tím můžeš pokusit smířit a najít si nějakou střední cestu. Poznej ho. Staňte se přáteli. Nejlepší manželství začínají jako přátelství. Musíš mu dát šanci a přestat ho odstrkovat, jinak budeš dál žít nešťastný a osamělý život. Pokud nezradí tvého otce nebo někoho jemu blízkého, jsi s Cruzem spojená na celý život.” Zavrtěla hlavou ve snaze vyjádřit svůj názor.

„Z tohohle manželství se nedostaneš, takže se můžeš rovnou pokusit být jeho ženou. Tímhle způsobem nemůžeš dál pokračovat, není to zdravé. Pomalu si kopeš hrob a ze mě je teď emocionální troska.“

Bydlení v tomhle domě si na mně začínalo vybírat daň. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc se mi hnusí být sama se sebou. Když jsem nechodila do školy, neměla jsem u sebe Auroru nebo Massima, který by mě rozptyloval, skutečně jsem si všimla, že kolem mně nejsou žádní lidé. Postupem času jsem se přistihla, že toužím po konverzaci a lidské interakci.

Dny jsme trávila bezcílnými toulkami po pozemku v naději, že možná najdu Cruze. Že si možná můžeme povídat, i když se zdálo, že se jen hádáme. Skoro nikdy jsem ho ale neviděla. Jak dny plynuly, byl doma čím dál méně, nikdy mi neřekl, kam jde, ani kdy se vrátí.

Trhaně jsem se nadechla, protože jsem věděla, že má pravdu. „Nevím, jestli věřím v lásku, Auroro.“

„Proč to říkáš?“

„Kdyby láska dokázala všechno přemoci, moje matka by nezemřela.“

„Ach, miláčku...“ pevně mě objala. „Někdy se dobrým lidem stávají špatné věci. Neznamená to, že bys měla ztratit víru v lásku.“

„Nemůžu znovu takhle ztratit někoho, koho miluju. Jediný důvod, proč jsem to poprvé přežila, byl ten, že jsem tam musela být pro otce. Kdo tu pro mě bude, když se něco stane mému manželovi?“

„Sienno, lámeš mi srdce. Budeš mít mě. A jestli budete mít děti-“

Odtáhla jsem se. „Ne, Auroro. Nemůžu na tenhle svět přivést děti. To odmítám.“

„Nemůžeš přece přestat žít. Každý člověk na Zemi má nějakou šanci, že se mu něco stane. Mohla bych teď vyjít ven a srazí mě auto. Život je pro každého těžký. Lidé umírají každý den. Je to koloběh života. Jsi jedna z nejsilnějších žen, co znám, Sienno Contesso Martinezová. Nikomu a ničemu se nevzdáš.“

Přikývla jsem, potřebovala jsem to slyšet. „Miluju tě.“

„Vidíš... láska není tak děsivá. Je to krásné, když to necháš plynout.“

Když Aurora odešla, zbytek dne jsem přemýšlela jsem o tom, co řekla. Přemýšlela jsem o všem, o čem jsme s Cruzem nikdy nemluvili. Včetně toho, co se stalo o svatební noci. Přesně jak jsem předpověděla, druhý den ráno vtrhly do apartmá moje tety, zrovna když jsem snídala na balkoně. Seděla jsem jen pár metrů od nich, opět sama, aniž by to vůbec postřehly. Svlékly prostěradla a celou dobu se hihňaly. Říkaly kraviny o tom, jak je můj manžel hezký a ony si mohly jen představovat, jak jsme tu společnou noc strávili.

„Ach, být mladý a zamilovaný.“

Všechno to byl výsměch, napodobenina vztahu a manželství. Začalo to naším obřadem. Všechno, co jsem potřebovala nebo chtěla, bylo doručeno přímo k branám tohoto Pekla.

I když Cruz zajistil, aby o mě bylo dobře postaráno, nikdy nesplnil mou jedinou touhu, která by ho nestála skoro nic.

Společnost.

Proč by chtěl být blízko tebe, Sienno, když se k němu vždycky chováš jako naprostá mrcha?

Nemohla jsem uvěřit, že jsem strávila jedno odpoledne se svou nejlepší kamarádkou a teď všechno zpochybňuju. Hlavně to, co k němu cítím. Jediné, co jsem opravdu chtěla nebo potřebovala, bylo, aby mi dělal společnost, i kdybychom si mezi sebou neřekli ani slovo.

Navzdory svému nejlepšímu úsudku jsem se probouzela skoro každou noc. Myslela jsem si, že tam je, že mě pozoruje, jak spím. Pokaždé, když jsem otevřela oči, abych ho přistihla, jak tam sedí, nebyl tam.

Díky osamělosti jsem zřejmě snila o tom, co jsem opravdu chtěla, a já jsem pořád chtěla jeho. Když ale byl se mnou, tak jsem ho zároveň zatraceně nesnášela. Bylo to matoucí.

Proč mi chyběl muž, kterého jsem nechtěla znát? Nebo snad ne?

Smutné na tom bylo, že jsem se poprvé v životě cítila v bezpečí. S ním. Což mě mátlo ze všeho nejvíc.

Co to sakra?

Než jsem si uvědomila, co dělám, šla jsem k jeho kanceláři. Věděla jsem, že tam nemám chodit. Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do jeho pokoje, jsem pocítila útěchu, jakou jsem nečekala. Místnost mi okamžitě poskytla jakýsi druh klidu. Jeho silná vůně přetrvávala v každém koutě toho rozlehlého prostoru.

Proč mi najednou chyběl?

Proč mě jeho vůně utěšovala, když jsem si myslela, že s ním nechci mít nic společného?

Proč? Proč? Proč?

Jemně jsem přejela prsty po jeho stole, po jeho židli, po stěnách a oknech. Procházela jsem se po jeho posvátném místě, dotkla jsem se jeho černé kožené pohovky uprostřed místnosti. Přiložila jsem si polštář k nosu a vdechla jeho pižmovou kolínskou. Musel na téhle pohovce spát minulou noc, voněla po něm.

Nevím, co to do mě vjelo, ale lehla jsem si na ní. Představovala si ho tam, jak na mě myslí. Přetáhla jsem přes sebe deku, položila hlavu na polštář, ke kterému jsem právě přičichla, a začala si číst knížku. Snažila jsem se zbavit emocí a otázek, které mě stále pronásledovaly.

Den se rychle změnil v noc, jako vždycky, když jsem se začetla do podobné love story. Oči se mi začaly klížit a já jsem usnula, i když mi bylo trochu zima. Jen ještě jednou si nechat zdát o tom, že mě pozoruje.

Jenže tentokrát jsem se neprobudila a nevystřelila přímo do sedu. Místo toho jsem instinktivně otevřela oči.

Žádná panika.

Žádné šílenství.

Žádná nejistota.

Dívala jsem se do...

Jeho očí.