DP - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Zkontrolovala sis svůj cukr, děvče?“

„Můj cukr je v pořádku, tati.“

„Gabbie -“

Do úst si strčila malou sladkou čokoládu a s úsměvem se otočila ke svému tátovi, Charlesovi. „Můj cukr je v pořádku.“

Jo, za tuhle malou lahůdku bude později bezpochyby trpět. Bude si muset zkontrolovat cukr jednoduše proto, že kvůli jednomu kousku čokolády porušila dietu, ale stálo to za to. Čokoláda se jí v ústech rozpouštěla a klouzala jí do krku, jako by byla čistým nebem. Sladkostí moc nedostávala, pokud vůbec.

Se zvednutým obočím bojoval s nutkáním usmát se. „Když se takhle chováš, tak moc mi připomínáš svou mámu, děvče.“

„Dneska asi víc, co?“

Krátce přikývl a natáhl se, aby jí jednu ze zbloudilých rudých kadeří zastrčil zpátky za ucho. „Dneska víc než jiné zkurvené dny.“

Postavil se vedle ní a pak se otočil, aby sledoval zbytek lidí v jeho domě, jak se shromažďují kolem velkého stolu, aby si nandali jídlo na talíře. Každý rok v tento den oslavovali ženu, která už mezi nimi nebyla. Její mámu. Moc si na ni nevzpomínala – Betha Casey zemřela cestou domů z večeře s přáteli při autonehodě na dálnici. V té době byla Gabie ještě malou holčičkou.

Táta ji dával absolutní lásku a nikdy se znovu neoženil, takže byla jeho jediným dítětem. I to se teď ukazovalo. Jako při tomto rozhovoru právě teď.

„Už žádné sladkosti,“ zabručel a ze strany se na ni podíval. „Nechci hovor z nemocnice, protože jsi nezvládla svůj -“

„Je mi dvacet let. O svůj diabetes se můžu postarat sama, tati.“

Povzdechl si.

Pokrčila rameny.

Byl to stejný hovor, který spolu za posledních několik let vedli víckrát, než si chtěla přiznat. I když to chápala. Největší strach měl z toho, že ztratí i ji. Byla tou poslední osobou na světě, kterou skutečně miloval. Měl pocit, že nad tím neměl žádnou kontrolu, protože když byla mladší, nezvládl její nemoc tak, jak měl. Teď byla dospělá a měla právo sama mluvit do věcí ohledně svého vlastního těla, o tom, co s ním dělala, a o všech věcech, které do něj dávala. Jako cukr.

Musel věřit, že dělala to, co bylo správné, a prostě neměl pocit, že dělala to, co potřebovala. Byla zvyklá, že se nad ní takhle vznášel, ale v poslední době ji to prostě štvalo víc, než by asi mělo.

Jako malá nikdy nechápala, proč tak rychle štěkal na kohokoli, kdo se jí odvážil nabídnout něco sladkého. Narodila se inzulinově rezistentní, a i když to po většinu jejího dětství dokázali zvládnout, v době, kdy začala dospívat, se něco změnilo.

Hormony.

Život.

Kdo to sakra věděl?

Během posledního roku školy přibrala – skoro patnáct kilo. Lidé slyšeli cukrovka druhého typu a automaticky předpokládali, že člověk žil nezdravě, protože se u nikoho nevyvinul druhý typ diabetesu, pokud se o sebe staral, že?

Špatně.

U velice malého procenta lidí – spadala to toho čísla šťastlivců – se mohla rozvinout cukrovka druhého typu kvůli jiným zdravotním problémům, jako je třeba inzulínová rezistence. Zvládala ji pomocí velice přísné diety, cvičení a občas léků, když je potřebovala.

Zhubla oněch patnáct kilo, ale kvůli tomu, jak její nemoc fungovala, měla hraniční podváhu. Něco, co jí její lékař s tátou rádi připomínali pokaždé, když musela stoupnout na zkurvenou váhu. Ze šíleného přibírání na váze přešla během několika měsíců k tomu, že se několik let snažila přibrat.

Jo, boj.

To byl nejlepší způsob, jak popsat tuto nemoc.

„Nemohli bychom tohle dneska nedělat?“ zeptala se a podívala se na něho, jak se tyčil ve své vysoké výšce.

Díval se na ni, nevypadal, že by to na něj mělo nějaký vliv.

Spoustu rysů zdědila po něm – od rudých, nepoddajných vlasů po pihy, které tečkovaly kořen jejího nosu a tváře… vlastně celé její tělo. Dokonce i tvar jejích zelených očí a vysoké linie lícních kostí se shodovaly s jeho mužnějšími a silnějšími rysy. Byla jeho jemnější, ženskou verzí.

Ale její rty?

Ta malá prohlubina na bradě?

Důlek v levé tváři?

O tom říkal, že byla celou svou mámou.

„Dnešek má být o mámě,“ připomněla mu, „ne proto, aby ses nade mnou vznášel a šťoural do mě ohledně čehokoli, co si dám do úst.“

„Ale když to neudělám já, tak kdo?“

S povzdechem si založila ruce na hrudi. Lidé u stolu si ještě nestačili uvědomit, že muž, který pořádal tuto večeři na oslavu života své mrtvé ženy, se k nim u jídla stále nepřipojil. Ne, že by jim to bránilo pustit se do jídla na talířích.

„O to jde, teď je to na mně.“

„To nemůžu, děvče,“ řekl, „takhle tátova mysl nefunguje.“

Už se chystala otevřít ústa a dál se s ním dohadovat – jak se jí vůbec mohl naučit důvěřovat, když v tom bude stále pokračovat? – když ji před tím někdo u stolu zachránil.

„Charlesi, zase otravuješ to svoji děvče?“ zeptal se Brennan.

Jeden z mužů u stolu se na Gabbie usmál. Spíše spiklenecky. Jako by přesně věděl, co táta dělal, a chtěl se ji pokusit zachránit.

I Brennan Brady to pravděpodobně věděl. Brennan, tátova pravá ruka v irské mafii, byl v jejím životě tak dlouho, co si jen vzpomínala. Stejně tak pro ni byla spousta dalších lidí u stolu známými, uklidňujícími tvářemi. Až do svých třinácti let opravdu nechápala, že její táta byl bossem irské mafie, a proto si na své soukromé katolické střední škole nemohla najít kamarádky, protože rodiče ostatních dívek jim řekli, aby se od ní držely dál.

Fámy se šířily.

Lidé si šeptali a vyhýbali se.

Střední škola byla v tomto ohledu peklo.

I když pravdu však zjistila a ta vysvětlovala mnohé o tátovi a mužích, kteří neustále přicházeli a odcházeli z jejího života a domova v době, kdy vyrůstala. Všechny ty noční schůzky v tátově kanceláři a to, jak všichni v jejím životě nenáviděli policisty a nedůvěřovali jim jen proto, že to byli policajti.

Kromě toho rychle zjistila, že v jejich životě nepotřebuje přátele zvenčí. Všechny lidi, které potřebovala, včetně přátel, měla ve své vlastní rodině. Koneckonců, byli jedinými lidmi, kteří skutečně chápali, jaké to je být v této rodině.

Co potřebovala víc?

„Jo, chlapče,“ zavrčel Charles a podíval se na svého přítele, zatímco vykročil kupředu, aby se konečně posadil ke stolu, „ty si hleď svého a mě nech, abych si hleděl svých věcí.“

„Nech to děvče najíst,“ řekl Kenneth, její strýc a další muž v organizaci, který spadal pod jejího tátu, ze svého místa mezi manželkou a dospělými dětmi. „Svého cukru si je vědoma, chlapče. Sám ses o tom ujistil.“

„Přesně.“ Táta na oba muže ukázal prstem a věnoval jim pohled, který říkal, aby zmlkli. „Nikdo z vás to dělat nemusí – pokud by to záleželo na vás, strkala by si do úst nejrůznější cukrovinky už od okamžiku, kdy se naučila kousat … Zavřete ty díry ve svých zkurvených tvářích a snězte své jídlo dřív, než se vás rozhodnu vykopnout ven ze svého domu.“

Se zavrtěním hlavy se usmála.

Co jiného mohla dělat?

Tohle byl táta.

Její život.

Na tom se nikdy nic nezmění.

„Hodláš si sednout, děvče, nebo zůstaneš stát tam vzadu a budeš se dál mračit na mou hlavu?“ zeptal se táta.

Ušklíbla se. „Nemračila jsem se ti do hlavy.“

„Buď první, jo?“

Posadila se ke stolu vedle něho, po jeho levici. Naproti ní seděli její sestřenice a bratranec, Aine a Aidan.

„Ne první,“ řekla mu. Ujistila se, že se na něj podívala pohledem, o kterém rád říkal, že mu připomínal její mámu, když na něj byla naštvaná. „Pusť se do svého jídla, tati.“

„Dneska večer dorazíš?“ zeptala se Aine Gabbie přes stůl.

Charles s plnými ústy jídla zamumlal: „Dorazíš kam?“

I Gabbie se podívala na svou sestřenici.

Sklapni tu zatracenou hubu.

„Dorazíš kam?“ zeptal se táta, jakmile sousto spolkl, hlasitěji.

Skvěle.

Tohle bylo prostě dokonalé.

Teď bude muset poslouchat, jak mluví o všem tom cukru v alkoholu, protože sestřenice nedokázala udržet jazyk za zuby, že narazila na nový klub, který jejich rodina před týdnem otevřela.

„Do klubu,“ řekla Gabbie s povzdechem.

Táta se na ni ze strany podíval.

„Já vím, tati. Zkontroluj mi cukr.“

Svraštil rty do ponuré linky. „Jsi ta jediná, kdo mi zůstal, Gabbie.“

Jo, věděla to.

To znamenalo spoustu věcí.

Byla respektována.

Zbožňovaná.

Rozmazlená.

A zcela dušená jeho láskou.

„Nebudu pít,“ řekla mu. „Ale chci si jít zatančit, to je celé. Hodiny ve škole mám na léto hotové, takže si ani nemusím dělat ráno hlavu s brzkým vstáváním.“

Vysoká škola nebyla žádná sranda. Zvláště ne pro ctižádostivou obhájkyni v trestním řízení.

Přikývl, jejímu nevinnému úsměvu uvěřil. Muži, dokonce i tací jako její táta, s temnotou v očích, která skrývala nejrůznější tajemství, byli nakonec stále stejní. Stačil jen úsměv a bylo hotovo.

„Skvěle, děvče.“

Ne, nepila by.

Hodně.

Nepila by hodně.

Nemohla si občas dopřát trochu zábavy?

• • •

„Aidane, mohl bys s tím zíráním na dívčí zadek alespoň počkat, až s tebou nebudu mluvit?“ zeptala se Aine, I přes basy hudby v přeplněném klubu byla jasně slyšet její podrážděnost. „Jsi taková kundička.“

„Můžeš mě za to vinit? Viděla jsi ten zadek na -“

Aine položila svému bratrovi ruku do tváře, čímž ho účinně umlčela, aniž by cokoliv řekla, a se zavrtěním hlavy se otočila ke Gabbie. „Muži.“

Gabbie se kolem okraje sklenky svého jediného drinku, který si dovolila vypít, usmála. Neměl v sobě příliš cukru, takže by měla být v pořádku. Ale to také znamenalo, že to chutnalo jako absolutní sračka. Občas člověk vyhraje, občas prohraje.

„Chceš si zatančit?“ zeptala se Aine.

„Jasně,“ odpověděla Gabbie. „Alespoň pak Aidan najde někoho, koho si vezme domů, aniž by zničil každého, na koho se jen podívá.“

Aine se zamračila.

Aidan se zasmál a ukázal směrem ke Gabbie. „A proto jsi mou oblíbenou sestřenicí.“

„Jsem tvou jedinou sestřenicí.“

„Jo, dobře…“

Nedostala možnost odpovědět, protože Aine už táhla svého bratrance na taneční parket. Mezi pohupováním zpocených, opilých těl, se proplétali tam a sem. Za tento nový klub musela připsat zásluhy muži svého strýce – byl opravdu velkolepý. Hudba je udržovala v pohybu, zaměstnanci, od vyhazovačů po servírky, udržovali vše v pořádku. Celá atmosféra klubu přímo křičela zábavou.

Opravdu párty.

Tu pauzu potřebovala.

Černé, přiléhavé šaty do klubu jí sahaly pár centimetrů nad stehna a pod blikajícími světly připevněnými ke stropu se třpytily. Když se píseň přehoupla do něčeho, co přimělo všechny skákat do rytmu s rukama ve vzduchu, vypadalo to, že dav lidí na tanečním parketu ještě narostl. Bavila se poprvé za bůhví jak dlouho, se tu opravdu vyřádila. Když se roztočila kruhu, než se pak zastavila, jen aby se nadechla… dobře, v davu svou sestřenici ztratila.

Sakra.

Jinou noc by si možná ohledně toho, že se jí Aine ztratila, nedělala přílišné obavy. Sestřenice si ráda vybrala nějakého chlápka a občas si ho s sebou vzala domů. Gabbie se o sebe na večer dokázala více než postarat.

Až na to, že se snažila dodržovat tátova pravidla. I když jí bylo dvacet a už nebyla dítětem. Vždy bylo snazší, když prostě jeho kecy uspokojila a nesnažila se s ním bojovat na každém zatraceném kroku. Jedním z těch pravidel bylo, aby se dneska večer zdržovala poblíž známé tváře, protože tento klub vlastnil jeden z jeho mužů, což znamenalo, že ve stínech se stále mohl odehrávat byznys.

Neptala se, jaký druh byznysu, protože to moc dobře věděla. Ne, že by jí odpověděl. Takže se s tím raději ani v první řadě neobtěžovala, čímž si ušetřila přednášku.

Ve střevíčkách na vysokých podpatcích se zvedla na špičky a rozhlédla se po davu. Viděla však jen kymácející se těla a zpocené hlavy. Pravděpodobně nepomáhalo, že byla přímo uprostřed klubu a doslova na každém rohu se toho dělo tolik, že její pozornost přitahovalo naprosto všechno.

Zatraceně.

Rozhodla se zamířit na bar – na stejné místo, kde ji sestřenice opustila. Nepochybovala, že pokud tam nebude Aine, pak tam někde poblíž bude Aidan a pravděpodobně se stále snažit někoho sbalit a odvést si s sebou domů.

Na baru ani jednoho z nich nenašla. Ach, bylo tam plno lidí, kteří čekali na své drinky a křičeli na barmany, aby pospíšili, ale nikde v dohledu žádný Caseys. Když jí barmanka přinesl sklenici vody – pravděpodobně poznala její tvář – usmála se na ni a přes bar na ni mrkla.

„Dáváš si pauzu?“

„Snažím se najít ty dva, se kterými jsem přišla,“ odpověděla Gabbie se zasmáním.

„Ach, oni se vrátí. S tím si nedělej žádné obavy.“

Pravděpodobně.

Občas.

Místo toho, aby šla jednoho z nich hledat, usoudila, že bude lepší zůstat na místě. To bylo lepší, než pokud se budou všichni tři pohybovat po tom velkém místě a snažit se jeden druhého najít, že?

Právě upíjela ze sklenice vody, když na baru na místo vedle ní vklouzl muž. Nedíval se na ni, místo toho byla jeho pozornost soustředěná na ženu za barem, která právě pracovala na jejich konci. Svým způsobem si myslela, že bylo škoda, že se na ni nepodíval, aby mohla naplno vidět jeho pohledné rysy, ale pohled na jeho mírně natočený profil zbožňovala.

Silná čelist.

V úsměvu mu vykukovaly bílé zuby.

Hnědé oči.

Jeho opálená kůže vypadala pod světly klubu téměř zlatě a tmavé, kudrnaté vlasy měl u uší mírně rozcuchané, jako by si je prohrábl prsty. Jejich pramínky si očividně dělaly, co chtěly, pokud bylo nějakým náznakem to, jak mu padaly do očí. Tmavé kalhoty dokonale vyplňoval krásným zadkem, nemluvě o tom, jak skvěle vypadaly jeho rameno a část zad zahalené v červené hedvábné košili s knoflíky.

Bože.

Zbožňovala muže, který dokázal vyplnit svůj oblek, a zbožňovala je ještě víc, když měli široká ramena a záda, která žadonila, aby se jim do nich zaryly nehty.

„Lambayi, na tři prsty,“ řekl barmance.

Povytáhla obočí, ústa jí zapracovala dříve než mozek. „Irská whisky, hm?“

Ještě dřív, než mu barmanka vůbec odpověděla, aby potvrdila jeho objednávku, se očima otočil na ni. V těch pár vteřinách zaklela, když se jeho profil změnil na plný výhled na jeho tvář. Klub v pozadí zcela zmizel.

Byla to jen ona a on.

Zelené oči, které se setkaly s hnědými.

Jeho profil k němu nebyl spravedlivý. Vůbec. Křivka jeho rtů, když se usmál, se prohloubila a v každé tváři se mu objevil důlek. Při její otázce mírně zvedl silné tmavé obočí, jedno o něco výš než druhé. V úsměvu mu zářily dokonalé bílé zuby a pohledem intenzivních očí rychle přelétl přes ni. Vpíjel do sebe šaty, které na jejím těle vypadaly jako namalované. Pak se očima vrátil zpátky k její tváři.

Byl to opravdu pohledný muž.

Sexy.

„Dávám jí přednost,“ řekl tónem jako hnědý cukr. Temným, hlubokým a hříšně bohatým. „Pokud Irové něco umí, je to jejich alkohol.“

Usmála se na něj. „O tom mi povídej. Vím to z první ruky. Není to zřejmé?“

V tónu svého hlasu to nemohla skrýt – náznak přízvuku, který i přes její snahu pokusit se jej potlačit, tam stále byl. Irský přízvuk.

Bez ostychu na ni mrkl. „To se vůbec nedá říct.“

Zasmála. „Jsi příšerný lhář.“

„I když opravdu nikdy nepotřebuji lhát.“

Hmh.

„Gabbie,“ řekla.

Když mu nabídla ruku, natáhl i svou. Jakmile se jeho prsty omotaly kolem jejích, přísahala by, že horko, které mezi nimi jiskřilo, stačilo k tomu, aby se ostře nadechla. Nedokázala to však říct s jistotou, protože byla až trochu moc soustředěná na to, jak se na ni díval.

To, co viděl, se mu líbilo.

A jí také.

„Michel,“ odpověděl lehce.

Co se týče mužů, nebyla nevinná, ale ani příliš zkušená. Vyrůstat jako dcera irského mafiánského bosse znamenalo, že téměř každý v těchto končinách věděl, kým byla. Stačilo jen její příjmení, aby od ní muž utekl, aby se neocitl v horké vodě s její rodinou nebo jejím tátou.

I když tento muž?

Pořád tam byl. Buď nevěděl, kým je, nebo mu to bylo zatraceně ukradené. To se jí líbilo mnohem víc, než by mělo.

Opravdu se jí líbilo, jak se na ni právě teď díval. Jak se usmíval tím způsobem. Jako by to byl kocourem, který se díval na talířek se smetanou a byl připravený sežrat z něj každičkou její kapku. Nehodlala lhát a říkat, že se jí to nelíbilo, protože tím si byla jistá. Ani na pohled nebyl tak špatný.

„Chtěla jsem se podívat po svém bratranci a sestřenici,“ řekla, „ale myslím, že by byl možná dobrý jiný tanec.“

Sám pro sebe si cosi tiše zamumlal a ohlédl se přes rameno. „Kurva, já...měl bych právě teď pracovat.“

„Pracuješ v klubu?“

A nevěděl, kým byla?

Nepravděpodobné.

Se zavrtěním hlavy řekl: „Ne tak docela.“

Co to mělo znamenat?

„Ale víš co,“ řekl a když mu barmanka přistrčila sklenici whisky, popadl ji „seru na práci. Našel jsem něco lepšího.“

Spodní ret si nasála mezi zuby a zeptala se: „Ach, ano?“

„Právě se na ni dívám, jo.“

Nabídl jí ruku. Znovu ji přijala. Zajiskřilo jí po ní stejné horko předtím a vyjelo i nahoru po paži. Tentokrát však prošlo jejím tělem i jiným směrem, dolů, přímo do místa mezi jejímu stehny. Nedokázala odtrhnout pohled od něj ani od toho, jak naklonil sklenici, aby všechny tři prsty whisky vypil na jeden zátah.

Netrhl s sebou.

Nevydal jediný zvuk.

Věděla, že ten alkohol je silný.

A sakra, i to se jí líbilo.

Jazykem si navlhčil spodní ret a jediným sexy máchnutím jazyka z něj olízl zbytek whisky. Měla největší nutkání natáhnout ruku a zjistit, jaké by to bylo cítit jeho rty přitisknuté ke svým konečkům prstů.

Nebo ještě lépe, ke svým ústům.

„Tanec?“ zeptal se.

Přikývla. „Máš to mít.“

Sklouzla z barové stoličky a následovala ho na parket. Prsty si propletla s jeho, držela se blízko jeho zad. Ten pohled se jí opravdu líbil – jak se mu pod hedvábím pohybovaly svaly i to, jak mu světla zastínila rysy, když se na ni podíval.

Pak dav zhoustl.

Někdo ji z boku zasáhl, až spadla na podlahu. Michel se otočil, už natahoval své silné paže, aby ji zachytil, ale o pouhou vteřinu to nestihl. Dopadla na podlahu vedle něčího skla, které se při dopadu na dlažbu roztříštilo.

„Gabbie,“ slyšela ho říct.

V pohledných rysech měl vepsané znepokojení. To první věc, co chtěla udělat, bylo omluvit se za zničení… dobře, ať už to bylo cokoli. I když on vypadal, jako by si mnohem větší obavy dělal s tím, aby ji dostal nahoru ze země. Znovu zavolal její jméno, ale znělo to slabě. Bylo to příliš daleko, i když byl přímo nad ní.

Také věděla proč.

Bolest v její paži.

Na podlahu kapala krev.

Zatraceně.

Tohle s ní krev dělala vždycky – všechno potemnělo.