TC&JV - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Nejlepší

Cece POV

6 let

„Tak co?“ zeptal se Juan.

Cece se na něj podívala a periferním viděním zároveň vnímala všechno ostatní v okolí. Složitě navržený koberec, který její babička dovezla z Japonska, a stůl, který na něm spočíval a sloužil jako jejich současný úkryt a skrýš před ostatními účastníky večeře.

No…

Nebylo to tak, že by Cece neměla ráda, když byla venku se zbytkem rodiny, když měli takové věci. To ano, a rozhodně ji bavilo být středem pozornosti, když jí ji věnovali všichni dospělí členové rodiny. A jindy se večírky protáhly na celé hodiny. Mluvilo se a mluvilo a mluvilo ještě víc. O věcech, kterým nerozuměla, nebo o věcech, které ji prostě nezajímaly. A protože to bylo v době, kdy směla zůstat vzhůru déle, než je její normální doba spánku, snažila se toho využít, jak jen to šlo.

Tím, že dělala něco, co ji bavilo.

Třeba se schovávala pod stolem a poslouchala.

A dnes večer měla mimořádné štěstí, protože Juan přijel do New Yorku se svým otcem. Protože byly letní prázdniny, nemusel být ve škole, ona taky ne, a hodlal tam být ještě týden, než se bude muset vrátit do Kali. Pokud věděla, protože se každý den ptala matky, jen aby se ujistila, že se plány nezměnily, ona a její máma za nimi do Kali během několika dní pojedou.

Což bylo dobře.

Protože Cece nesnášela, když byl Juan pryč.

Měla radši, když byl nablízku.

„Dojdu ti pro ně,“ řekl jí.

Cece se usmála, protože ano, věděla to. „Ale někdo by to mohl vidět a pak bychom museli jít spát.“

Byla si docela jistá, že navzdory tomu, že jí bylo dovoleno zůstat vzhůru dlouho do noci, když s rodinou večeřeli, bylo už dávno po čase, kdy směla zůstat vzhůru. Bylo téměř jisté, že kdyby vylezla zpod stolu, nebo dokonce Juan, protože každý by věděl, že kde se skrývá Juan, tam se skrývá i Cece, že by ji uložili do postele.

Jí se, ale do postele ještě nechtělo.

Takže se schovávala.

„To je v pořádku,“ řekla, „zítra se něco najde.“

Juan se ušklíbl a stočil své tmavé oči jejím směrem. Přestože mu bylo sedm a byl jen o rok starší než ona, někdy si myslela, že jsou oba nějak starší, než jim je. Mohla to být jen letmá poznámka jednoho z nich, nebo jako tahle, s ním a jeho přístupem. Věc se měla tak, že ona měla ráda jeho přístup a on vždycky snášel ten její.

Takže to fungovalo.

„Pochybuju, že zítra nějaká zůstane. Pijí a jedí.“

„A hodně se smějí.“

„Ano, dokud nezbude nic. Tak já ti pro něco dojdu a hned se vrátím. Dobře?“

„Říkala jsem ti, Juane, že tě uvidí a…“

„Ne, neuvidí. Hned se vrátím.“

„Juane!“

Zašeptala mu do zad, když vyklouzl zpod ubrusu v místě, kde nikomu netrčely nohy. Ačkoli v jídelně stále zůstávalo jen pár lidí. Většina se přesunula do obývacího pokoje, nebo dokonce k menšímu stolu v kuchyni, kde rádi hráli poker. Juan musel slyšet, jak na něj volá, ale ani v nejmenším ho to nezpomalilo a neotočil se.

Samozřejmě.

Cece ztichla a čekala, až se stane nevyhnutelné. Na to, že Juana přistihnou, jak přechází přes pokoj, aby si vzal pamlsek, o který už hodinu kňourá, že se ho někdo z dospělých zeptá, kde je, a pak je oba uloží do postele, i když ona ani nebyla unavená.

A Juan by nejspíš jen protočil oči, když by mu znovu řekla Já ti to říkala. Protože ano, tenhle trik spolu nezkoušeli ani potřetí.

Na druhou stranu byla ráda, že ho na to má.

Nikdo jiný by se neobtěžoval to zkusit.

Cece se stále usmívala a stále čekala, až někdo z dospělých – nejspíš rodiče – zvedne jedinou věc, která ji drží skrytou a mimo dohled, ubrus, když pod něj Juan s úsměvem rychle vklouzl zpátky.

Úsměvem, který vypadal až příliš šibalsky.

A potěšeně.

Natáhl k ní talíř.

Celý talíř.

Na talíři byly její oblíbené pochoutky – růžové makronky. Její máma dělala ty nejlepší. Ale Cece jich nechala jen pár, protože by ji z nich mohl bolet žaludek nebo protože cukr škodil zubům.

Psst.

Vyčistí si zuby.

A kdo by nesnědl deset makronek?

Děti.

Cece se rozšířily oči. „Nikdo tě neviděl?“

Juan pokrčil rameny. „Ne. Dostal jsem lekci minule – byl jsem rychlý a potichu a nikdo nic neviděl.“

Hmm.

Nevěděla, jestli tomu věří. Slyšela, že lidé stále sedí kolem stolu, i když zatím nenabyla odvahu vykouknout a zkontrolovat to. Ale kdo to měl vědět? Třeba se mu podařilo proplížit se ven a zpátky, aniž by ho někdo viděl.

A co na tom záleželo?

Ale co, měla své makronky.

Svůj úkryt.

Čas spánku, který neexistoval.

A Juana pod stolem s ní.

To všechno Cece milovala.

Fungovalo to pro ni.

Vzala si z talíře makronku a další nabídla Juanovi.

Vzal si ji s úsměvem, a i když věděla, že je nemá rád tak jako ona – jeho oblíbený byl fondán a ona se postarala, aby mu maminka před odjezdem do Kalifornie udělala celý pekáč fondánu –, stejně ji s úsměvem snědl.

„Dobrý?“ zeptal se.

Cece přikývla. „Nejlepší, Juane.“

Přesně jako on.

***

„To je nejmilejší příběh,“ řeknu.

Cece pokrčí rameny a na chodbě vedoucí k ložnicím posbírá hrst hraček. Přidám se, protože děti, člověče. Děti nechávaly všude svoje krámy, a nezáleželo na tom, jestli jste něco milionkrát zvedli a varovali je, stejně byly hračky do hodiny rozházené všude. Byla to v podstatě jistota.

„A víš, na co se budím každou sobotu ráno od té doby, co jsme se vzali?“ zeptá se.

Její pohled se setká s mým, když se ohlédne přes rameno. Oči jako její otec, ale tvář jako její matka.

„Co?“ Zeptám se.

„Růžové makronky. Máma ho je naučila dělat a on každou sobotu vstává brzy ráno a dělá mi je.“