TC&JV - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Matčina dcera

Cece POV

18 let…

Bombaj

Houpací síť se pohupovala sem a tam ve vánku, který voněl po ráji. Cece ji nepřiměla k pohybu, ale ani se necítila v nebezpečí, vzhledem k tomu, že ji Juan pevně objímal, zatímco on nohou na zemi dělal práci, aby je udržel v pohybu. Stromy jí zakrývaly většinu jasného odpoledního slunce z výhledu a horko bylo tak akorát slastné, aby ji udrželo v těch malých bílých bikinách, o kterých věděla, že je Juan tak miluje a nenávidí, že je miluje.

Každý se na ni díval, když je měla na sobě.

Dokonce i on.

„Až se vrátíme,“ začala říkat.

„Hmm?“

V uchu se jí ozvalo jeho broukání, které ji přimělo k úsměvu.

„Myslím, že se na vysokou nevrátím,“ řekla Cece.

Juan se kolem ní trochu prohnul, ale nevynechal ani okamžik, aby houpal houpací síť, ani jí nedal najevo, co si o tom prohlášení myslí. „No, buďme upřímní, zlato, poslední semestr jsi na vysoké vůbec netrávila moc času. Nejsem si jistý, o co se tím pořád snažíš, ale –“

„Nudila jsem se,“ přiznala. „Chtěla jsem to zkusit normálně. Snažila jsem se to vysvětlit Nazovi, protože se mě snažil okřiknout, jako bych dělala vysokou jen proto, abych to dělala, myslím. Nechápal to – ale on nemá zájem být normální. Vždycky byl všechno, jen ne normální.“

„Zaprvé, má tvůj bratr vůbec kontakt s normálními lidmi, protože… já si myslím, že ne. Nepřekvapuje mě, že to nepochopil, Cece.“

„Jo.“

„Zadruhé,“ řekl a dráždivě ji zaštípal zuby do ramene, „jak se ti dařilo normálně?“

„Na hovno.“

Zasmála se.

On taky.

„Všichni mě ale nechali dál předstírat,“ povzdechla si, „bez ohledu na to, jak dlouho jsem to chtěla vydržet, nevypadalo to tak.“

„Předstírat co?“

Cece pokrčila rameny a užívala si Juanovy tvrdé linie a vřelost, která se jí nikdy jak se zdálo být dost blízko… dokonce i takhle. Vždycky od něj bude chtít víc – to byl slib. „Myslím, že jsem nebyla dcera své matky.“

Na pláži se rozhostilo ticho.

Juan ho prolomil jako první, když se zeptal: „Ale myslela sis někdy, že nejsi?“

„Ani jednou.“

„Tak co záleželo na tom, co si kdokoli jiný mohl myslet?“

Cece se pod nosem zasmála. „Myslím, že nezáleželo.“

Jeho zuby ji znovu štíply do ramene. Slibné a zábavné zároveň. „Přesně tak.“

„Hmm.“

„Přetoč se,“ vyžádal si.

Udělala to a zároveň nebezpečně rozhoupala houpací síť. On využil příležitosti a ukradl jí polibek, ale jí to ani v nejmenším nevadilo.

Zvlášť ne, když takhle chutnal a líbal ji tak, jak líbal.

Hladově a majetnicky a potěšeně.

Přivádělo ji to k šílenství.

Tohle dokázal jen on.

„Víš,“ zašeptal jí na rty, „nikdy jsi nebyla normální, Cece.“

„Že ne?“

Pokrčil rameny a usmál se.

Bože.

Milovala ten jeho pohled.

Příliš mnoho.

„Ne,“ řekl znovu, „protože nemůžeš být normální. Ne, když už jsi výjimečná.“

A přesně tak.

Puf.

Její srdce bylo pryč.

Ale upřímně?

On už si ho dávno vzal.

Nic a nikdo na světě nemohl a nikdy nebude pro Cece jako Juan.

Fakta jsou fakta.