čtvrtek 17. srpna 2023

TC&JV - 10. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Malí bratři

18 let…

„Takže tohle teď budeš dělat?“ Zeptala se Cece.

Juan se usmál jejím směrem, když otáčel auto do její ulice. Mnohem raději by auto otočil – nelegální otočka přímo na předměstí – a odvezl ji na noc zpátky do hotelu, ale nemyslel si, že by to pro něj dopadlo dobře, když se to vezme kolem a kolem. Její otec byl laxní ke spoustě pravidel, pokud chápal, co se stane.

Pokud se však plány změnily, pak se Cross postavil proti a nevadilo mu ani dát to Juanovi najevo.

Ale bože, jak se mu po jeho dívce stýskalo.

Pořád.

„Co budeme dělat?“ zeptal se.

Ze sedadla spolujezdce jeho pronajatého mercedesu mu Cece věnovala sladký – ale stále sexy – úsměv, když řekla: „Tohle, Juane. Přiletíš sem na víkend, abys mě vzal ven, a pak na zbytek týdne poběžíš zpátky do Kali. Vypadá to jako spousta času a peněz…“

„Mně to připadá jako snaha,“ zamumlal.

To ji uklidnilo.

Ne ve špatném slova smyslu.

Juan zvedl obočí a čekal, až Cece odpoví. Ona na něj jen dál hleděla se stejným úsměvem jako předtím, i když se trochu prohloubil, aby dal najevo, že ji jeho slova potěšila.

„Snaha, co?“

„Říkali mi,“ řekl Juan, když zastavil na konci příjezdové cesty jejích rodičů, „že když někoho miluješ, je to spíš o úsilí, které vynakládáš, abys mu ukázal, že ho miluješ než o všem ostatním mezi tím. To je všechno.“

„A ty miluješ mě.“

Nebyla to ani otázka.

Prostě to věděla.

Potřeboval, aby si tím byla jistá.

Možná to bylo divné – on tu byl v osmnácti, ona v šestnácti, a takhle k sobě přišli. Znali se většinu života. Nikdy nedošlo k žádným velkým změnám, které by znovu nastavily směr jejich vzájemného vztahu. Vždycky se zdálo, že všechno zapadá na své místo. Dokonce i něco takového jako láska. Co si pamatoval, vždycky ji prostě miloval.

Juan si nepamatoval, že by se zamiloval, ale to neznamenalo, že by to bylo méně skutečné, silné nebo naprosto kurevsky děsivé. Ale potřeboval to – a ji.

Stejně jako chtěl každé ráno slunce na tváři a vzduch v plicích při každém nádechu.

Tahle dívka byla jeho.

Chtěl si ji nechat.

„Miluju tě navždy,“ zašeptal Juan.

Cece se roztáhly rty úsměvem, který ukázal její zuby, než se po rozepnutí bezpečnostního pásu naklonila na sedadlech. Sotva stačil auto zaparkovat, naklonila se přes prostřední část a políbila ho. Takový polibek, že si opět přál, aby si s ní na večer naplánoval něco jiného než jen rande a odvoz domů. Její rty se hladově a tvrdě pohybovaly proti jeho, než ji konečně ochutnal na jazyku, když se mu otevřela. V mžiku mu seděla na klíně, zády těsně přitisknutá k volantu, zatímco jeho ruce pracovaly na tom, aby jí vyhrnuly sukni šatů výš přes stehna.

Protože jen tak…

Juan zapomněl, kde jsou.

Kdo se může dívat?

Všichni.

Díky Cece bylo snadné zapomenout.

Měl by to ale vědět lépe.

Při zaklepání na okénko řidiče Cece vyjekla a odtáhla se od Juana, než spadla zpátky na sedadlo spolujezdce. Vyslal rychlou, tichou modlitbu, aby, až otočí hlavu, neviděl zvenku na autě Ceceina otce. Protože jestli se něčeho na světě děsil, tak to byl právě Cross Donati.

Ten člověk to s ním uměl. Dokázal z hrozby udělat něco zábavného i děsivého, což byl talent sám o sobě. A jestli mu na něčem záleželo víc než na sobě, pak to byla jeho žena a děti.

To bylo vše, co Juan říkal.

Naštěstí to nebyl Cross.

Byl však téměř stejně špatný.

„Ježíši Chrisi, Nazio,“ zavrčela Cece pod nosem.

Jistě, Juan se otočil doleva a zjistil, že Cecein mladší bratr se usmívá z místa, kde teď stál na chodníku. Ten malý zmrd alespoň nekoukal do okna, ale na Juanův komfort byl pořád příliš blízko.

Od té doby, co se z něj a Cece stala oficiální záležitost, se toho o jejím mladším bratrovi dozvěděl docela dost. Předtím Juan nevěnoval Nazovi moc pozornosti ani o něm nepřemýšlel, protože upřímně řečeno, na tom klukovi mu až tak nezáleželo. Nekamarádili se, byl mezi nimi dost velký věkový rozdíl a zdálo se, že jim to nevadí.

Teď, když Juan chodil s Cece… Naz mu byl neustále za zadkem. Jako malá včelka, které se nemohl zbavit.

Ten kluk má nárok, říkal Juanův otec.

A on se s tím prostě bude muset vyrovnat.

Správně.

„Zasranej debil,“ zamumlala Cece.

Naklonila se přes sedačku a dala Juanovi ještě jednu pusu, ale ne dřív, než při tom na bratra také vztyčila prostředníček. Rychlé sbohem a šáteček a Cece vystoupila z jeho auta a celou dobu na svého bratříčka nadávala. Juan ji sledoval, jak míří na příjezdovou cestu a vstupuje na verandu.

Na druhou stranu Naz neopustil chodník. Samozřejmě, že ne. Nemohl na Juana zírat zevnitř domu. Nebo to alespoň Juan nemohl vidět, jak to dělá odtamtud.

Opravdu škoda.

„Chceš něco?“ zeptal se Juan a stáhl okénko.

Naz pokrčil rameny. „Ne, ani ne.“

„Tak tam prostě… budeš?“

„Pořád,“ odpověděl mladší teenager. „Mohl by sis na mě zvyknout, Juane.“

Jo.

Vypadalo to tak.

„Teda, dobře,“ řekl Juan, než zařadil auto do jízdy. „Udělej to, chlape.“

„O ničem jiném bych ani nesnil.“

Juan měl pocit, že tohle bude zbytek jeho života s Cece.

A s Nazem.

Zábava.