TC&JV - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Miggy

Cece POV

2 roky

Cece poskakovala po místnosti a nevšímala si volání svého jména ani mnoha lidí, kteří obklopovali její matku. Nebylo to nic neobvyklého, a kdykoli doprovázela svou matku do Kalifornie za obchodem, jak tomu matka ráda říkala, vždycky se zdálo, že je kolem ní víc tváří, než kolik jich Cece dokázala spočítat.

Všichni znali její jméno.

Ona si sotva pamatovala jejich.

Všichni byli milí, jistě. Nikdy jí neříkali ošklivé věci, ani na ni nekřičeli. Nikdo jí neřekl, že překáží, a vždycky se k ní chovali tak, jak její táta rád říkával, že si Donati principessa zaslouží náležitou úctu. Ne že by Cece rozuměla, co to znamená, ale věděla, že se jí to všechno líbí.

To jí stačilo.

Kromě toho ji víc zajímalo, kde se v tom velkém prostoru nachází její máma. Poté, co běžela po chodbách a jedna z hotelových pokojských ji pronásledovala, byla připravená najít svou mámu, dát si svačinu a ten džus, který měla ráda.

O nic nešlo.

Střelila kolem poměrně velkého a docela vysokého muže, když zaslechla zvuk známého hlasu své mámy, který dívce říkal, že musí jít s programem, nebo vypadnout. Dívka rychle odpověděla tichým ano, královno.

Ano.

Obchod byl vždycky zábavný.

I když mu Cece moc nerozuměla.

Věděla jen, že když její matka přijela na týden do Kalifornie, bydlely ve velkém apartmá v hotelu, kde je vždycky znali jménem a příjmením, měli po ruce Ceceiny oblíbené věci, kdykoli chtěla zvednout telefon a zavolat dolů, aby si něco vyžádala – to ji naučila máma –, a lidé nikdy nepřestali chodit.

V New Yorku navštěvovali lidi jen otce.

V Cali to bylo všechno o její mámě.

„Mami!“

„Jo, a Migueli, potřebuju, abys tu na chvilku zůstal, kdyby ti to nevadilo.“

„Vůbec ne, Catty.“

„Hmm.“

Po matčině tichém zabručení rychle následovalo krátké: „Tedy Catherine.“

„To je lepší, Migueli. Lepší.“

Cece našla svou matku sedět ve velkém křesle, které dominovalo obývací části jejich apartmá. Snažila se mámu nerušit, když něco vyřizovala, už jen proto, že no, bylo to trochu divné. Tolik lidí s upřenými pohledy poslouchalo její mámu, když mluvila.

Cece se líbilo, když na ni někdo zíral.

Milovala pozornost.

Tohle však bylo pro její mámu.

Nebylo to stejné.

Dost dobře chápala, že její máma dělá důležitou práci.

Práci, kterou by neměla přerušovat jen proto, že Cece chtěla z toho či onoho důvodu získat pozornost. Její máma jí pokaždé, když v Kali přistávalo soukromé letadlo, připomínala, aby Cece byla hodná holčička. A ona to dělala, protože jí to slíbila.

A svou mámu měla tak ráda.

Víc než cokoli jiného.

Catherine se natáhla k Cece, když se postavila vedle matčina křesla. V mámině klíně už byla sklenka. V jejích krásných růžových šatech s bílými puntíky po celém těle by sklenka džusu mohla být nebezpečná, a tak Cece nespěchala s pitím tekutiny a dávala pozor, aby si lepkavou červenou tekutinu nevylila na šaty.

To by ji naštvalo.

Nesnášela ničení svých krásných věcí.

Její máma připlácla Cece dlaň na temeno hlavy a uhladila tmavé, divoce neposedné kadeře na temeni, zatímco lidé dávali své potvrzující odpovědi na cokoli, co řekla, než se začali postupně vytrácet z hotelového pokoje. Několik opozdilců zůstalo vzadu a tlumeně si povídali, když k nim přistoupil vysoký muž z dřívějška. Pro Cece to byla jedna ze známých tváří, i když nikdy nedokázala správně vyslovit jeho jméno. A když Cece něco nedokázala říct správně, prostě to neřekla vůbec.

Jeho zlatavá pleť s načervenalým podtónem se ve světle leskla, kontrast jeho bílých zubů, když jí věnoval přátelský úsměv, přiměl Cece úsměv opětovat, i když měla sklenku zvednutou, aby se napila. Jeho oči byly tmavší hnědé než ty její, ale přesto hřejivé. Neustále sledoval její mámu, když byla v Kali, a někdy dokonce i v New Yorku nebo kdekoli, kam její máma jezdila za obchodem.

Cece si myslela, že jsou přátelé, ale nevěděla to určitě.

„A o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se.

Catherine se podívala na Cece. „O ní, Migueli.“

„Prosím?“

„Všiml sis, že dneska byla všude kolem?“

Pokrčil rameny. „Je to dítě – bude utíkat, Catherine.“

„Jasně, ale tak jako tak ji musím mít na očích. Nebo spíš pár očí, kterým věřím. Chápeš, co tím chci říct?“

„Prosím, řekni mi, že nemáš v úmyslu, ze mě udělat chů –“

„S ohledem na to je to trochu mladistvé a neslušné.“

„Promiň?“

„Co je v mém životě nejdůležitější, Migueli?“

Odkašlal si a poškrábal se na zátylku. „Poslyš, nechci říct, že nepotřebuje, aby se o ni někdo staral, ale opravdu si myslíš, že bych to měl být já, Catherine? V téhle branži ti už léta kryju záda. Nejsem si jistý, jestli to, že mě nasadíš na dítě, tobě nebo téhle organizaci nějak skutečně prospěje.“

„Až na to, že ano, protože ona je její budoucnost.“

Jeho pohled těkal mezi její matkou a pak Cece.

Trvalo to vteřinu.

Pak dvě.

„Mám to dítě rád, to víš.“

„Proč myslíš, že jsem požádala tebe, Migueli?“

„Vždyť ani neřekne moje jméno. Myslím, že mě nemá moc ráda.“

„Má,“ ujistila ho máma. „Máš ráda Miguela, viď, Cece?“

Podívala se na velkého muže.

Takových už viděla spoustu.

Většina z nich ji děsila.

Miguel však ne.

Tolik se snažila v duchu správně zformulovat jeho jméno, přimět ústa, aby ho vyslovila správně, ale jediné, co z ní vyšlo, bylo: „Mám ráda Miggyho.“

Catherine se ušklíbla. „Vidíš, Miggy.“

„Ježíši Kriste, nedělej to.“

„Myslím, že je to roztomilé.“

„Můj Miggy?“ Zeptala se Cece.

Catherine přikývla. „Jo, bude tvůj.“

Usmála se na něj. „Můj Miggy.“

Miguel se podíval Catherininým směrem s tím nejpodrážděnějším výrazem, jaký dokázal nasadit. „Jestli mi tak ještě někdo řekne, tak mu vyrvu jícen.“

Cece se zamračila.

Nevěděla, co to znamená.

Neznělo to však dobře.

„Mně taky?“ zeptala se ho.

Mužovo podráždění se okamžitě rozplynulo. „Tobě nikdy, Cece.“

Správně.

Protože to byl její Miggy.

Říkala to její máma.

***

Když si Cece vzpomene na svůj život, řekne mi, zatímco jdeme po Páté ulici, že první vzpomínka, kterou má, je Miguel. Vlastně ten okamžik s Miguelem, a i když chápe, že se jmenuje Miguel, říká,

„Vždycky pro mě byl jenom můj Miggy.“

„Jasně,“ odpovím a trochu se usměju.

„A on mě přivedl k Juanovi,“ dodá. „Moje druhá vzpomínka v životě.“

„Vážně?“

„Co?“

„Miguel byl tvoje první vzpomínka. Myslel jsem, že tvoje máma nebo táta budou tvoje druhá. Nebo dokonce tvůj bratr. Ne…“

„Ne,“ řekla tiše, „Juan, i když ti tam byli taky. Ale když si na něj vzpomenu, vždycky se mi vybaví jako první.“

Huh.

„Hádám, že to je láska, ne?“

„Asi ano,“ přikývnu a zopakuju.