RTMM - 6. kapitola

Překlad: Marťa

Camden

„Na dvorku mi staví stan ženská,“ řekl jsem do telefonu. Stál jsem ve své kuchyni a díval se, jak se Paige snažila dát dohromady stan. Hodně zkoumala papírové instrukce, které vytáhla z batohu, snažila se dát kusy dohromady, a pak se vrátila k papíru. Zjevně přitom mluvila sama se sebou.

„Zopakuješ to?“ Zeptal se Cord.

„Slyšel jsi mě. A může za to Cleary. Poslala ji sem s povolením ke kempování.“

Můj starší bratr si odfrkl.

„Co si sakra myslela, Corde? Poslat mi sem do tábora autorku románů, když se nám po celém pozemku potuluje ten zasraný býk. Mohl by ji ušlapat k smrti.“

„Romantická autorka? Jak se jmenuje?“ Zavrčel můj bratr do telefonu.

„Paige Turnerová.“

V telefonu jsem uslyšel úlevný povzdech. „Jen mě to zajímalo.“

Bylo v tom mnohem víc, ale netlačil jsem na něj. „Vážně, co mám dělat s tím, že mi kempuje na dvorku?“

„Uděláš to, co nás vždycky učil táta. Vystrčíš svůj mrzutý zadek ven, pomůžeš jí postavit stan a pak se ujistíš, že zůstane v bezpečí. Nemyslím si, že by sněžilo, ale bude chladno dost na to, aby ti umrzly koule. Buď tím mužem, kterým tě vychoval, Came,“ jeho hlas trochu změkl. „Možná se cítíš provinile, že jsi přežil. Sakra, i když o tom nemluvíš, vím, že ses vrátil s více jizvami, než jen těmi na tváři. To nezmění to, jaký muž vím, že jsi uvnitř.“

Ztěžka jsem polkl a přikývl, i když mě neviděl. „Nabídl jsem se, že jí se stanem pomůžu, ale řekla mi, že má návod nebo se podívá na video.“

Cord se zasmál. „Možná je to nějaká spisovatelská záležitost.“

V tu chvíli jsem uviděl, jak Paige zvedla stan a nemohl jsem popřít hrdost, kterou jsem pocítil projet mi tělem. Nevím proč. Neměl jsem podíl na tom, co udělala. Ohnula se v pase a vkročila do stanu, který se na ni zhroutil.

„Do prdele,“ zašeptal jsem. Pak ve mně vybublal smích a já se mu nedokázal ubránit.

Cord se nadechl. „Bráško, to je poprvé po dlouhé době, co tě takhle slyším se smát. Pokud je toho příčinou ta žena, měl bys s ní trávit víc času.“

„Ne, to jen…“ odkašlal jsem si. „Ten stan na ni spadl a ona teď uvízla uvnitř. Je to, jako se dívat na nějaký kreslený film.“ Znovu jsem se zasmál. „Asi bych ji měl jít zachránit, než v plátně roztrhne díru.“

Zavěsil jsem bratrovi a doložil telefon, než jsem se vrátil ven. Musel jsem se přimět přestat se usmívat, což pro mě bylo zvláštní a trochu zneklidňující.

Trávit s ní víc času.

V hlavě se mi ozývala slova mého bratra a nemohl jsem popřít, že to bylo přesně to, co jsem chtěl udělat. Ale nedávalo to žádný smysl. Neznal jsem tu ženu a jediné, co zatím udělala, bylo to, že mi narušila den. No, taky mě pobavila. A byla kurevsky nádherná na pohled, což byl bonus.

Když jsem sešel schody z verandy, uslyšel jsem, jak mluví sama k sobě.

„Klid holka, to zvládneš,“ řekla. Pak dupla a plátno zhrouceného stanu se napnulo kolem Paigeina těla.

Zvedal jsem látku, dokud jsem neuviděl její tvář, a pak jsem k ní natáhl ruku.

Trhla sebou, ale chytila mě za ni a dovolila mi, abych jí pomohl ven.

„Přísahám, že nejsem žádná hloupá blondýna.“

„To mě nikdy ani nenapadlo.“

„Děkuji za pomoc.“

Přikývl jsem. „Mohu ti pomoci ho postavit? Můžu ti jen pomoci udržet části na místě, zatímco budeš číst pokyny a odvedeš veškerou práci, pokud chceš. Nepovažuj mě za nic jiného, než pár rukou navíc.“

Její výrazné modré oči klesly k mým rukám a rozevřela rty. Pak ven vystřelil její růžový jazyk, kterým si olízla celý spodní ret.

A moje péro ztuhlo. Určitě to nebylo to, co můj bratr myslel tím, abych jí pomohl ven.

Kousla se do rtu a přikývla. „Ano, to by mi velmi pomohlo. Díky.“

Zamručel jsem, protože momentálně jsem nebyl schopný slova. Rychle jsem popadl pár zahradních židlí a postavil je tam, aby nemusela sedět na studené zemi. A pak jsme se dali do práce a já dělal trochu víc, než jen držel tyče, ale Paige si přečetla pokyny a pracovali jsme v tandemu, abychom stan postavili.

„Pověz mi, proč musí autorka romantických knih vědět, jak se v zimě staví stan.“

Podívala se na mě. Byla trochu unavená z té námahy a tváře měla od chladného větru růžové. Byla zatraceně hezká. Chtěl jsem ji pohladit po tváři a políbit ji, ochutnat, jaké jsou ty studené rty a zjistit, jak sladký byl její jazyk.

„Nikdy jsem neřekla, že jsem autorka romantických knih,“ řekla s lesknoucíma se očima.

„Ne, to neřekla. Ale moje sestra říkala, že jsi jedna z jejích oblíbených autorek. A romantika je jediný žánr, který čte.“ Pokrčil jsem ramenem. „Tak jsem to logicky odvodil.“

Zasunula poslední stanovou tyč na místo, a pak mě obdařila tím nejúžasnějším úsměvem. „Zvládla jsem to.“ A pak se na mě vrhla. Objala mě rukama a sevřela mě v náručí, což mě zaskočilo. Jen jsem tam stál a snažil se přijít na to, jak ji obejmout, jak se jí dotknout nebo ji znovu přimět k úsměvu.

Než se ode mě odtáhla, naposledy mě sevřela. Ještě jednou mě poplácala po hrudi, přešla k jedné ze židlí a posadila se, aby se pohrabala v batohu.

Stál jsem tam, nejistý, jestli jsem měl odejít dovnitř nebo jí připomenout, že jsem se jí na něco ptal.

„Ještě před pár měsíci jsem psala a vydávala pouze středověké historické romance,“ řekla.

Rozhodl jsem se posadit se na druhou židli a vyslechnout ji. „Vyžadovalo to hodně výzkumu?“ Zeptal jsem se.

Vytáhla spacák a podle značky jsem poznal, že měla alespoň takový, který ji relativně dobře zahřeje. Možná jí nebude pohodlně, ale nebude mít omrzliny.

„Ano, spoustu výzkumu, který jsem milovala. Vlastně jsem vystudovala vojenskou historii. Ale všechno to byl výzkum knih, nic praktického. A někteří lidé si myslí, že pouhé čtení knih není „skutečný výzkum“.“ Povzdechla si, svraštila obočí a poprvé nevypadala, jako živé ztělesnění slunečního paprsku.

Nevěděl jsem jistě, proč najednou vypadala tak smutně, ale nutilo mě to vypátrat ty lidi, a ty sračky z nich vymlátit.

Ne, že by to byl férový boj, protože jsem více, než deset let sloužil, jako armádní odstřelovač.

Po chvíli vystrčila bradu a podívala se mi do očí s odhodlaným zábleskem, než pokračovala. „Ale po více, než tuctu knih chci napsat něco nového. Vymyslela jsem sérii, která bude ze současnosti. O ryzích horalech. A tohle se zdá, jako ideální příležitost udělat si skutečně praktický výzkum. Pravda, není to, jako sledovat agenta tajné služby nebo tak něco, ale…“ Její slova odezněla a větu dokončila pokrčením ramen.

„Proč by měl být horal také agentem tajné služby?“

„Co?“ Zavrtěla hlavou. „Ach, to ne. Jen říkám, že někteří lidé, píšící thrillery, mohou psát o agentovi tajné služby. Ale jen proto, že já o nich nepíšu, neznamená to, že nemůžu provádět praktický výzkum, ne? V mé první knize ze série horalů proběhne roztomilé setkání páru ve sněhu a je tam kempování a je zima a já nevím.“ Pokrčila rameny a šibalsky se na mě usmála. „Jak jsem řekla, bydlím v Texasu. Tak chci vědět, jaký je to pocit. Chci to zažít na vlastní kůži.“

Uf, zase jsou tady nějací takoví lidé.

„Jak to dopadlo s tvými postavami ze středověku, když uvážíš, že vlastně nemůžeš cestovat časem?“ Zeptal jsem se.

Chvíli na mě zírala, a pak ty nádherné modré oči přimhouřila. „Vážně se pod vším tím porostem usmíváš?“

Přemýšlel jsem o tom, co řekla, když jsme se poprvé setkali. Že vypadám, jako skutečný horal. Najednou ta praštěná hádanka začínala zapadat na své místo. Nějací lidé, ať už to byl kdokoli, způsobili, že se kvůli své práci cítila na nic. A jakkoli mě to štvalo, ve skutečnosti jsem je nemohl lovit a nakopat je do zadku. Ale mohl jsem se opřít o to, co chtěla dělat teď a pomoci jí s výzkumem.

Zjevně byla chytrá a obětavá. A protože jsem věděl, že Cleary je chytrá, automaticky jsem zpozorněl a předpokládal, že Paigeiny knihy budou také zatraceně chytré. S takovou prací, kterou si dala se svým výzkumem, by ze své práce měla mít dobrý pocit.

Zavrtěl jsem hlavou a zamračil se. „Muži z hor se neusmívají.“

Naklonila hlavu a zamyšleně se na mě podívala. „A ty jsi? Muž z hor?“

„Jsem si zatraceně jistý, že nejsem agent tajné služby. A protože ty potřebuješ muže z hor, myslím, že jím jsem. Chci říct, mám na sobě flanelovou košili a bydlím na hoře ve srubu.“

Rty jí zacukaly a pak se rozzářila. A jestli jsem si myslel, že její dřívější úsměv byl zářivý, sakra, tenhle mi mohl způsobit zatracenou rakovinu kůže.

„Asi bych si měla dělat poznámky, co?“

Mrkla na mě a já přísahal, že se mi rozbušilo srdce. Opravdu se mnou flirtovala? To nemohla. Ta žena byla plná slunce a smíchu. Já byl skořápkou muže, kterým jsem býval kdysi. Takže ne, byl jsem si jistý, že se mnou neflirtovala. Prostě byla milá a potřebovala moji pomoc. Tak udělám to, co mi řekl můj bratr.

Budu slušným mužem. Mužem, ve kterého mě vychoval můj otec. To znamenalo, že jí pomůžu.

A udržím od ní ruce.