Possessed - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Kratos

„Je to nějaká nákladní loď.“ Můj bojový velitel se opřel o tmavou stojící konzolu a pohlédl na údaje.

Zhoupl jsem se na podpatcích bot a vyhlédl z přední části svého válečného ptáka na překonané vesmírné plavidlo, které jsme pronásledovali. „To vidím. Je to Zagrath?“

„Není to loď impéria, ale vypadá to, že má přístupové identifikátory Zagrathu,“ řekl Corvak poté, co si ukradl další pohled na blikající obrazovku.

„Tvek,“ zaklel jsem a ze rtů mi uniklo tiché zavrčení. „To znamená, že veze náklad pro impérium. Mohly by to být zbraně nebo zásoby, aby se náš nepřítel dobře zásobil a mohl pustošit další planety, jako je ta naše.“

K mému temnému dunění hněvu se přidali další bojovníci z velitelské paluby. Nemusel jsem se dívat na svou posádku, abych poznal zuřivost ve tvářích svých bojovníků.

Můj pohled se upřel na poničenou loď, kterou jsme pronásledovali. Nevypadala nijak zvlášť, ale to neznamenalo, že není nebezpečná. Každá loď, která převážela zásoby po obrovské Zagratské říši, představovala hrozbu pro svobodu těch, kteří nechtěli žít pod dusivou empirickou vládou. Pevně jsem sevřel pěst, když jsem si vzpomněl na chamtivé impérium, které před generacemi ovládlo naši planetu a donutilo náš kočovný bojovný lid vydat se do vesmíru.

„Jak dlouho bude trvat, než se dostaneme na dostřel?“ Zeptal jsem se a rychle odhadl, že nákladní loď se nemůže rovnat našim vyspělým zbraním.

Věděl jsem, že moje horda se shromáždila za námi, letěla v amébovité útočné formaci, kterou jsme preferovali, a elegantní lodě přerušovaně měnily pozice. Když jsme zjistili, že loď, kterou pronásledujeme, nepředstavuje žádnou hrozbu, zrušili jsme neviditelný štít, takže let v amébě byl standardní postup, aby nás bylo těžší zaměřit.

„Blížíme se. Mám připravit torpédo, Raasi Kratosi?“ Můj bojový velitel mě oslovil plným jménem Vandaru, jako to dělal vždy, když potvrzoval útok.

Pohlédl jsem na bojovníka, který byl zároveň mým bratrancem, s černými vlasy svázanými dozadu. Corvak byl tak dychtivý střílet, ale já jsem raději naše násilí vyměřoval v kontrolovaných dávkách.

Popošel jsem o pár kroků blíž k obrazovce, která se táhla přes celou přední část velitelské paluby, a můj kožený kilt mě plácl do holých stehen. Něco na té lodi vzbudilo mou pozornost a chtěl jsem vědět, proč vletěla na naše území, když se nám většina lodí snaží vyhnout. Byli výjimečně odvážní, nebo výjimečně hloupí?

„Ne.“ Zkřížil jsem ruce a křížový popruh, který mi držel ocelové ramenní brnění na místě, se mi zaryl do masa. „Možná mají cenný náklad. Nastoupíme na ně.“

Posádkou mé velitelské paluby proběhlo další zaburácení jako vlna – jedna z vln očekávání. Už dlouho jsme se nenalodili na žádnou loď a možnost bitvy v nich roznítila touhu po nepřátelské krvi. Já vím, že v mém případě ano.

Otočil jsem se a dlouhými kroky se vracel přes velitelskou palubu a kývl na svého prvního důstojníka a Corvaka, když jsem je míjel. „Jdete se mnou.“

Oba zavrčeli na znamení uznání, otočili se na patách, aby se ke mně připojili, kůže jejich kiltů zachytila vzduch a dlouhé ocasy se zavlnily. Jako všichni vandarští nájezdníci měli holá prsa, černé vlasy se jim dlouze rozlévaly po širokých zádech a na hrudních svalech se jim vlnily inkoustové značky. Kilty jim držely na místě silné, kovem prošívané opasky, na nichž visely smrtící bojové sekery.

Přelétl jsem pohledem dalšího válečníka u stojícího pultu. „Máš velitelskou palubu. Zaměř tu loď a připravte nás k nalodění.“

Srazil paty k sobě a hodil rameny dozadu. „Ano, Raasi.“

Můj bojový velitel se na mě podíval, když jsme opouštěli velitelskou palubu a sestupovali po širokém schodišti, přičemž se naše těžké kroky odrážely od železa a oceli, z nichž se skládal náš válečný pták. „Už dlouho jsi nevedl žádnou výsadkovou skupinu, Raasi.“

„Příliš dlouho,“ řekl jsem, abych zastavil další dotazy na mé motivace.

Krátce přikývl a pochopil, že o tom není třeba dále diskutovat. Ačkoli jsem byl spravedlivý Raas a vítal jsem příspěvky svého válečníka, nechtěl jsem osobně diskutovat o tom, proč se chci nalodit na tuto bezvýznamnou loď. Sám jsem tomu plně nerozuměl.

Jak jsme sestupovali dál do lodi, proplétali se labyrintem otevřených chodeb připomínajících klec a sestupovali po dalších schodech, zrychloval se mi tep. Už je to příliš dlouho, co jsem okusil bitvu, a očekávání, že zasadím další ránu Zagrathské říši, mi rozechvívalo prsty, které spočívaly na jílci mé sekery.

Bojovníci, kteří kráčeli po mém boku, byli součástí mé posádky od chvíle, kdy jsem se ujal velení jako válečník hordy nájezdníků neboli Raas. Od doby, kdy jsem převzal velení po svém otci, uplynulo už mnoho rotací a měli jsme na kontě nejvíce vítězství ze všech ostatních válečných velitelů Vandaru, ale k předání bojových seker nové posádce jsme měli ještě daleko. Znal jsem tradice našeho lidu, ale nedokázal jsem si představit, že bych se někdy vzdal života nájezdníka a dožil své dny na jedné z tajných vandarských osad, daleko od říše a krvavých bitev, které se pro mě staly stejně přirozené jako dýchání.

„Co mám říct zbytku hordy?“ Zeptal se mě můj majak Bron.

„Udržujte formaci a mějte zbraně namířené na nepřátelské plavidlo. Mohou skrývat své schopnosti a být smrtonosnější, než se zdá.“ Doufal jsem, že je to pravda, a srdce mi při té myšlence tlouklo rychleji.

„Hotovo,“ přikývl rázně, než odkráčel ke konzole před hangárem a předal mi rozkazy.

Můj majak nařídil oddílu válečníků, aby se s námi setkali v hangáru, a když jsme prošli širokými dveřmi, čekali na nás, jejich divoké tváře byly stejně rozpálené touhou. Všichni jsme potřebovali bojovat. Potřebovali jsme si myslet, že oslabujeme nepřítele. Nepřítele, který jako by stále přicházel, bez ohledu na to, jak dlouho jsme proti němu bojovali.

Když jsme došli k rampě raketoplánu, zastavil jsem se a otočil se ke svým bojovníkům. „Všechna sláva Lokkenovi, bohu starých časů.“

„Sláva Lokkenovi,“ odpověděli moji bojovníci slavnostně.

Pak jsem se usmál. „Jste připraveni vyříznout další díru do břicha té bestie?“

Široké úsměvy se jim rozlily po tvářích, když zařvali svou odpověď. „Za Vandar!“

Byl to náš válečný pokřik po celou dobu, co se náš lid potuloval divočinou naší planety, pohyboval se v hordách a bojoval o vládu nad zemí. Když jsme byli nuceni opustit naši planetu, pevně jsme se drželi svých tradic. Dokonce i nyní – o generace později – naše lodě cestovaly ve skupinách deseti nebo více válečných ptáků, kterým velel jediný válečník. Nosili jsme bojový oděv našich dávných předků a nosili jejich zbraně, ačkoli jsme pro své lodě vyvinuli také sofistikovanou technologii a k opaskům jsme měli připevněné phasery i bojové sekery.

„Za Vandar!“ Mým vlastním tělem se ozývaly výkřiky mých válečníků, při kterých se mi rozpalovala krev, a srdce mi bušilo v hrudi, když jsem vybíhal po rampě k raketoplánu s vandarskými bratry v patách. Všichni jsme sundali zakřivené štíty ze stěn lodi, kde byly uloženy pro boj. Bron se ujal kormidla, zatímco já jsem stál vzadu a upíral oči na široký otvor vedoucí do černé tmy za ním.

Uchopil jsem chladnou ocel nosníku nad hlavou a pevně se držel, když loď raketově přeletěla podlahu hangáru a vyrazila do vesmíru, prudce se naklonila a přiblížila se k nepřátelské nákladní lodi. Zblízka vypadala loď ještě více zvětralá, matný exteriér byl promáčknutý a zjizvený spáleninami. Moje touha po boji ochabla, když jsem si všiml skromných zbraní připevněných k trupu. Tohle není žádná válečná loď, pomyslel jsem si, když mě zklamání zadusilo.

„Jejich štíty byly vyřazeny, Raasi.“ Můj první důstojník otočil krkem, aby se na mě ohlédl, a zvedl tmavé obočí. „Vyhlásili kapitulaci.“

Mezi mými bojovníky se rozlehl tichý šepot a já je podezříval, že si myslí to, co já – tohle nakonec nebude bitva. Tohle zjevně nebyla loď plná válečníků připravených pustit se s námi do boje, když už se vzdali. Pochyboval jsem, že by její posádka byla vycvičenými válečníky, a ještě méně pravděpodobné bylo, že by tato loď měla za úkol přesouvat výzbroj. Zagrathové by nebyli tak hloupí, aby svěřili něco důležitého tak staré otlučené nákladní lodi. Pravděpodobně jsme se chystali zaútočit na loď převážející přikrývky a obilí.

„Zásoby Zagrathu jsou pořád zásoby Zagrathu,“ řekl jsem, abych potlačil jejich i svou frustraci. „Ale budeme držet čepele, pokud nebudeme vyprovokováni.“

„Práce pro Zagrath je dostatečná provokace.“ Corvakův hlas byl skřípavý.

Souhlasil jsem, ale také jsem věděl, že ne všichni pod vládou říše měli takovou svobodu jako my nebo smrtící pověst, která naháněla strach každému, kdo se s námi setkal. Přesto se vandarských nájezdníků obávali, protože jsme trestali ty, kteří se postavili na stranu impéria. Nemohli jsme ustoupit ani ukázat slabost. Slabí válečníci nestrávili věčnost v Zedně s Lokkenem a dalšími prastarými bohy boje.

„Vzdali se,“ řekl jsem. „Ale to neznamená, že uniknou trestu za své spojenectví s říší. Za jejich zrádný čin bude prolita krev.“

Po mém prohlášení následovalo souhlasné přikyvování a bručení, i když jsem si všiml, že se Corvak mračí. Jak odpovídalo jeho titulu, byl spokojený, jen když se zapojil do bitvy v plném rozsahu, a jeho tělo se pyšnilo jizvami, které to dokazovaly.

Náš raketoplán se otřásl, když se přichytil k nepřátelské nákladní lodi, a naše dokovací kleště udržely loď na místě, když se násilím otevřela hangárová sekce. Zadržel jsem dech, část mého já, doufala, že kapitulace byla lest a že se při vstupu do nepřátelské lodi ozve palba z phaserů, ale hangár byl prázdný.

Vyrazili jsme v houfu, pohybovali jsme se v naší nacvičené formaci se štíty vpředu. Loď nebyla zdaleka tak velká jako naše, ale byla jasnější, nad hlavou nám blikala jantarová světla, jak jsme se rychle pohybovali chodbami. Ucukl jsem před nepřirozeným jasem, oči se mi přizpůsobily. Proč měli tihle mimozemšťané rádi pocit, že jsou na zářící hvězdě?

Odkryté potrubí syčelo a trup jako by bez provokace sténal, když jsme se pohybovali stísněnou lodí. Ve vzduchu se vznášel hustý pach paliva spolu s pachem spálené oceli, nepochybně od zásahů, které od nás schytali.

Polkl jsem zklamání nad smutným stavem lodi, kterou jsme se vezli. Žádné zbraně, žádní bojovníci. Skoro to nestálo za náš čas.

„Nákladový prostor, Raasi,“ řekl jeden z mých bojovníků a ukázal na dveře.

Trhl jsem hlavou k němu a k dalšímu válečníkovi. „Zhodnoťte hodnotu a připravte se na transport všeho, co stojí za to vzít.“

„Kde jsou jejich válečníci?“ Bron se zeptal tichým hlasem, takže jsem ho slyšel jen já, zatímco jsme pokračovali v pohybu. „Je to past?“

„Myslím, že oba víme, že není.“ Moje vlastní prsty se zachvěly nad sekerou, ale v žaludku se mi tvrdě usadilo chladné poznání. Dnes se žádná bitva konat nebude.

Před námi se objevila postava, pak rychle utekla vpřed a zmizela za rohem.

„Člověk, ne Zagrath,“ řekl můj majak se zklamáním v hlase. I když byl rozdíl nepatrný, byl důležitý.

Říkalo se, že humanoidní Zagrathové pocházejí z původních lidí, kteří uprchli z planety Země, i když si teď neříkali pozemšťané. Patřili k tomu, čemu se říkalo jednoprocentní. Díky své vyspělé technologii, značným zdrojům a ještě větší chamtivosti si tito elitní lidé dali přezdívku Zagrathové a vybudovali impérium, jehož úkolem bylo kolonizovat a zpeněžit co nejvíce planet. Své bohatství také využili k vylepšení své genetiky, takže byli o něco větší než lidé a měli delší životnost. Stále se však nemohli rovnat mocným Vandarům.

„Na tom nezáleží,“ zavrčel Corvak.

Ale záleželo. Ostatní lidé, kteří obývali galaxii, byli zoufalí uprchlíci z umírající planety a neměli takové výhody jako Zagrathové. I při pouhém letmém pohledu jsem poznal, že je to jeden z menších lidí, a zklamání mě málem zadusilo.

Když jsme dorazili ke dveřím na jejich velitelskou palubu, dva z mých válečníků se vrhli dovnitř jako první, bojové sekery drželi vysoko vedle štítů. Když jsem vběhl za nimi, válečný pokřik, který jsem měl na rtech, odumřel. Místo vojáků Zagrathu, nebo dokonce drsné žoldnéřské posádky mimozemšťanů, tam seděla hrstka lidí u konzolí, oči vytřeštěné strachem, když sledovali, jak vtrháváme na jejich velitelskou palubu. A před nimi stála žena, která vypadala, že by nás nejraději všechny zabila.

Žena. Lidská žena.

Tvek, zaklel jsem si pro sebe nad naší smůlou. Tolik ke dni statečného boje.