ED - 42. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Šest dní, šest hodin, šest minut uběhlo od doby, kdy jsem zmáčkla spoušť. Ďáblova čísla. Ta ironie mi neunikla. Vešla jsem do svého bytu a kopnutím jsem za sebou zavřela dveře. Všechny noviny, časopisy a fotky jsem položila na podlahu v obýváku. Zapnula jsem televizi.

„Alejandro Martinez, nechvalně známý zločinecký boss z New Yorku, byl dnes uložen k odpočinku poté, co byl před týdnem zastřelen ve svém podkrovním bytě v centru Manhattanu. Vyšetřování stále probíhá a v tuto chvíli nejsou k dispozici žádné stopy ohledně toho, kdo je zodpovědný za to, že vzal život muži, nejčastěji známému jako El Diablo. Za pár minut jedeme živě z místa jeho pohřbu. U příležitosti této významné události se zde shromažďují lidé z celého světa. Na místě, kde bylo spravedlnosti učiněno zadost. Aby dokázali, že ti dobří nakonec mohou vyhrát. Jsem Maria Castello, hlásím se živě. Prosím, vyčkejte.“

Okamžitě jsem se chytila za břicho a znovu se mi udělalo nevolno. Z celé té věci se mi dělalo špatně, chtělo se mi zvracet. Moje svědomí. Moje srdce. Moje duše. Užíralo mě to. Myslím, že jsem celý týden nespala, až do dneška jsem sotva vycházela z bytu. Chodila jsem ven, jen když jsem musela. Bojovala jsem s tím, že se udám, šla jsem ke dveřím, sáhla po klice a řekla si, že dneska je ten den, kdy se přiznám. Ale nešlo to. Potřebovala jsem zaplatit za to, že jsem vzala život, který mi nepatřil. Nebyla jsem o nic lepší než on.

Proč mě nechali jít?

Dokonce i Martinez nechal svého vraha jít.

Mě.

Proč tam Austin a Briggs vůbec byli?

Nikdy mě nepřijeli navštívit. Nedávalo to žádný smysl. Nic se nestalo. Byla jsem teď zmatenější než kdykoliv předtím. Nevěděla jsem, jak je to vůbec možné. Pořád jsem čekala, že mi na dveře začnou bušit policajti.

Kdykoliv. Neustále jsem se dívala přes rameno, stále jsem cítila jeho silnou přítomnost všude kolem sebe.

Jeho ducha.

Odešel vůbec někdy? Takhle to s ním bylo? Všechny ty roky, kdy cítil životy lidí, které vzal, kolem sebe? Proto nikdy nespal? Jejich duše ho pronásledovaly? Jak ho můžu pořád milovat? Po tom všem, co mi řekl, po něm truchlit? Byl s mojí mámou. On byl její konec. Jak se z toho mám dostat?

Podívala jsem se do novin. Všechny titulky byly stejné.

„Razie FBI v sídle Jimmyho 'Šéfa' Sancheze. Zatčen FBI.“

„Notoricky známí drogoví magnáti z celého světa byli postaveni před soud.“

„Největší zátah proti organizovanému zločinu v dějinách po smrti Alejandra Martineze.“

„Po celých Státech jsou vyslýcháni šéfové podsvětí. Benjamin ‘Šéf’ Robinson vzat do vazby.“

„Nejhledanější muže Kolumbie, Franco 'Frankie Smalls' Vasquez zastřelen FBI.“

Od Martinezovy smrti padaly po celém světě rodiny zapojené do organizovaného zločinu. A to byl jediný klid v duši, který jsem z toho všeho měla. Aspoň že nebude hnít ve vězení.

Možná jsem udělala správnou věc?

Tak proč mi to přišlo tak zatraceně špatné?

Upřímně řečeno jsem nevěděla, jak se cítit. Od pláče jsem přešla k otupělosti a pak zase zpátky k vzlykání. Jela jsem na emotivní horské dráze nahoru a dolů, kroutila jsem se tak, že mi bylo zle. Už jsem nedokázala držet krok. Jedno jsem věděla jistě. Už jsem nemohla zůstat v New Yorku. Ve stínech číhalo příliš mnoho strašidelných vzpomínek.

„Jsme zpátky, živě vysíláme reportáž z pohřbu Alejandra Martineze,“ obrátil hlas hlasatele mojí pozornost zpět k televizi. „Právě vytáhli rakev z pohřebního vozu-“ vstala jsem, běžela do koupelny a vrhla veškerý obsah svého žaludku do záchodu. Nebyla jsem schopná to zastavit. Ohýbala jsem se přes porcelánovou mísu.

„Fuj!” Ulevila jsem si a vzápětí jsem ještě trochu zvracela. Odplivla jsem si, hřbetem ruky jsem si otřela ústa a spláchla záchod.

Pár minut jsem tam seděla a odolávala nutkání znovu zvracet. Mnula jsem si žaludek, prodýchávala nevolnost, emoce, pocity, tsunami, ve které se proměnil můj život. Vstala jsem a šla k umyvadlu. Vypláchla jsem si ústa vodou. Podívala jsem se do zrcadla.

„Co jsi to udělala, Lexi? Co jsi to kurva udělala?“

Šla jsem do kuchyně pro láhev vody. Snažila jsem se znovu nepozvracet. I když jsem vysílání vidět nechtěla, měla jsem oči přilepené k obrazovce. Před kamerou se objevila Briggs,  zhroutila se, Austin ji držel. Truchlila nad ztrátou muže, který ji vychoval. Jedinou rodinou, o které si myslela, že jí zbyla. Následovali staří dobří hoši a jejich manželky, kráčely hned za nimi. Přistihla jsem se, že přemýšlím, jestli své holčičce Amari řekla, že její „strejda“ už tam nikdy nebude, aby ji držel, hrál si s ní nebo s ní skypoval. Začaly mi téct slzy.

Moje nevlastní sestra...

A ona se to nikdy ani nedozví.

„Je mi to moc líto, Briggs,“ rozplakala jsem se a vypnula televizi. S vědomím, že se nikdy nedokážu zbavit představy, jak se hroutí.

Pustila jsem sprchu, nastavila ji na co nejvyšší teplotu, vešla dovnitř a uvítala to horko. Nechala jsem horkou vodu, aby mi spálila kůži, doufala jsem, že smyje mé hříchy. Už jsem nevěděla vůbec nic. Byl jsem černá díra z ničeho. Cítila jsem jen jeho silné, mozolnaté prsty po celém svém těle, jeho tělo na mém, jeho uklidňující slova. Věděla jsem, že zámek, který mi dal na srdce, nikdy nezmizí. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, jak moc jsem chtěla, aby to tak bylo. Vždycky bude mojí součástí.

Moje mysl se rozběsnila. Nemohla jsem to zastavit, rozehrával se přede mnou obraz za obrazem z celého toho dne v jeho kanceláři. Přitiskla jsem ruce ke stěně sprchy a opřela si čelo o chladnou rustikální dlažbu. Zavřela jsem oči, stále jsem slyšela jeho krutá slova.

„Tohle je tvoje šance, jak se mě zbavit. Abys pomstila smrt své matky. Udělej to! Zmáčkni tu zasranou spoušť, udělej to!“ Jeho slova se opakovala stejně jako obrazy. Scéna za scénou, zvuk výstřelu z pistole a všechno, co se dělo potom.

„Zabil jsem ho, Lexi. Nikdo jiný, jen já.“

„Vždycky to byla tvoje matka, Lexi. Ona byla moje cariño.“

„Zabil jsem vlastního otce.“

Klekla jsem si ve sprše, okamžitě jsem si zakryla uši rukama, vyladila jeho hlas a vypnula svůj vlastní. Vrtěla jsem hlavou sem a tam. Vzlykala jsem, prosila Boha, jeho, sebe, aby mi bylo odpuštěno. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit. Potřebovala jsem najít trochu klidu, trochu ticha. Pocit viny byl příliš velký.

Jak bych mohla takhle pokračovat?

Zůstala jsem ve sprše, dokud mi voda stékala po těle, a plakala jsem, dokud jsem měla slzy. Potom jsem vyšla ven, hodila na sebe košilku a kalhotky, vlasy jsem si zabalila do ručníku. Popadla jsem fotku, kterou jsem nechala na podlaze v obývacím pokoji. Byla to jediná věc, která mi po něm zbyla.

Z nás.

Zbytek dne jsem strávila v posteli a truchlila nad ztrátou muže, kterého jsem zabila. Brečela jsem, dokud jsem neusnula. Vyčerpaná. Sama.

„Věci, kterých lituji, se ještě nestaly. Kdyby se mi někdy něco stalo, pamatuj si, že budu pořád s tebou. Ať se děje, co se děje. Jsem tady.” Podvědomě jsem si položila ruku na srdce.

Cítila jsem ho.

Prudce jsem otevřela oči. Lapala jsem po dechu. Všude kolem mě byla tma, jen měsíc v úplňku mi svítil do okna. Jeho přítomnost, jeho vůně, jeho náruč byly všude kolem mě. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a uložila se zpátky do peřin. Znovu jsem zavřela oči a nechala se unést spánkem. Vklouzla jsem zpátky do stejných snů.

Pohnula jsem se, když jsem ve spánku zaslechla známý, slabý hlas.

„Jsi tak zatraceně krásná.” Ve snu na mě zíraly vyrovnané, zelené, dráždivé oči. Byl tak blízko. Tak skutečný.

„Hmmm...“ převalila jsem se na druhou stranu postele. „Je mi to moc líto,“ přistihla jsem se, jak říkám ze spaní.

„Dostal jsem, co jsem si zasloužil, cariño. Udělala jsi to, co jsem po tobě celou dobu chtěl.“

„Jsem tak sama...“ promluvila jsem omámeně.

„Ne, nejsi. Máš mě... otevři oči, Lexi.“

„Nejsi skutečný... zabila jsem tě. Prosím…”

„Otevři oči, zlato. Jsem tady.“

Zklidnila jsem dech, mysl mi dovolila otevřít oči, probudit se. Když jsem to udělala, cítila jsem to každým kouskem své bytosti.

Vlastně jsem ho tam našla sedět.

Dohlížel na mě.

Můj temný anděl.

***

Martinez

Rty měla oteklé, tvář opuchlou, oči zarudlé krví od nespočetných minut, hodin a dní pláče. Truchlila nad ztrátou muže, který si její slzy nezasloužil.

Mě.

I tak mi vyrazila dech. Seděl jsem tady v křesle u její postele celé hodiny a díval se, jak spí. Ani ve svých snech přede mnou nemohla utéct. Sténala moje jméno, omlouvala se za zločin, který nespáchala. I když jsem ji nechtěl budit, nesnesl jsem, když jsem viděl, jak pociťuje další nepokoj, další bolest, zvlášť kvůli mě. Zas a znova. Oči se jí rozšířily, když mě uviděla.

Dýchajícího.

Živého.

Vyletěla z postele, pryč ode mě. Fotka, kterou držela ve spánku, se vznášela na podlaze mezi postelí a nočním stolkem. Ústa se jí doširoka otevřela, lapala po dechu a rukou si zakrývala srdce. Dívala se na mě, jako by zírala na nějakého zatraceného ducha.

„Co to kurva, Martinezi!?” Zaječela a zády narazila do čela postele. Udeřila do něj, až to žuchlo. Trhla sebou.

„Pšššt... Přestaň křičet.” Natáhl jsem se k ní, ale ona ode mne couvla ještě dál. Vztáhl jsem ruce před sebe v gestu, že se vzdávám, a posadil se na židli. „Víš, že jsem pro, abys křičela moje jméno, ale teď na to není vhodná doba ani místo. Tvůj zatracený byt má pěkně tenké zdi.“

„Tvůj pohřeb byl dneska... viděla jsem ho... v televizi... Briggs plakala... Austin... držel ji... střelila jsem tě... krev... hodně krve... všude... ty... jsi... umřel... já... tě... zabila...,“ koktala, aniž by se o centimetr pohnula ze svého místa u čela postele .

„Viděla jsi, co jsem chtěl, abys viděla.“

„Co je to kurva za odpověď?!” Křičela. Bylo mi jasné, že chce, abych to vyklopil, ale snažil jsem se zůstat v klidu.

„Jediná, kterou mám. Teď přestaň kurva křičet a sedni si zpátky na postel. I když moc rád zírám na tvoje kozy, musíme si promluvit.“

Ztěžka polkla a pomalu sklouzla po čelu postele. Přitáhla si nohy k hrudi, v uklidňujícím gestu si je přivinula těsně k tělu. Zakryla si ňadra, která přes přiléhavou bílou košilku pěkně prosvítala. Naklonila hlavu na stranu a přimhouřila na mě oči. Snažila se přijít na to, jestli před ní opravdu sedím, nebo jestli jsem jen další iluze v její mysli. Podívala se ze mě na podlahu a mlčky mi naznačila, že vstane z postele. Pomalu položila jednu nohu na zem a pak druhou. Postupně ke mně přistoupila a jakmile byla dost blízko, natáhla ruku, aby se ujistila, že jsem skutečný. Něžně se dotkla mého ramene, oči vytřeštěné a tvrdé, a přejela mi rukou po hrudi.

„Ale já tě střelila,“ vedla pořád svou.

I když jsem ji moc chtěl chytit za ruku, nechtěl jsem ji vystrašit. Musel jsem postupovat jejím tempem. „Tady,“ konstatoval jsem a položil si ruku na ránu. „Sotva jsi minula moje srdce.“

Odtáhla se ode mne, snažila se zachovat klid, sbírala si myšlenky. „Jak je to možné? Jak to, že jsi tady? Co se děje?“

„Nech mě-“

„Už žádné lhaní, Alejandro.“

Kývl jsem na ni, ať se posadí. Poslechla a znovu zaujala pozici u čela postele.

Předklonil jsem se, opřel si lokty o kolena a v modlitebním gestu položila ruce před sebe. Podíval jsem se jí hluboko do očí a zamumlal: „Promiň, Lexi. Je mi to kurva tak líto.“

Zamračila se a pochopila upřímnost v mém hlase. Nikdy jsem se jí neomluvil za nic, co jsem jí za ta léta, co jsme byli spolu i od sebe, udělal. Ani jednou jsem jí neřekl, že mě mrzí, že jsem jí znovu a znovu vyrval srdce. Litoval jsem toho každý den své zasrané existence. Chtěl jsem jí to říct. Prostě jsem takhle nebyl stvořený. Věděla, jak je pro mě těžké ukázat slabost. Před kýmkoliv. Hlavně před ní. Měla moc srazit mě na kolena a nikdy si to ani neuvědomila. Bylo toho ještě tolik, co potřebovala vědět. Tolik jsem toho potřebovala vysvětlit, ale měl jsem na to málo času.

„Dal jsem Michaelovi, tvému otci, čtyři roky na to, aby se přiznal. Dostal čtyři podělaný roky, aby řekl Amari pravdu. Zasloužila si vědět, jak velký kus hovna to doopravdy je. Nikdy ji nemiloval. Věděl jsem to od prvního dne. Amari byla slepá, ale to s člověkem láska udělá. Otěhotněla s Briggs, aby ho chytila do pasti, tak zoufale ho chtěla mít u sebe. Tak moc toho zmrda milovala. Miloval jsem svou sestru víc než cokoliv na světě, Lexi. Není dne, kdy bych si na ni nevzpomněl. Každý den si najdu způsob, jak se potrestat za to, že jsem ji připravil o život. Vidím ji, cítím ji každou zatracenou sekundu, soudí mě s takovým zklamáním v očích. Amari byla moje světlo, stejně jako ty. Nikdy jsem neměl v úmyslu jí ublížit. A kdybych si s ní mohl vyměnit místo, dvakrát bych se nerozmýšlel. Amari se dostala do křížové palby. Esteban-“

„Esteban? Briggsin bodyguard?“

„Ano, podělal to a mou sestru to stálo život. Michael měl být sám. Ale Amari se na kraji silnice porouchalo auto a Michael musel jet zachránit ji a Briggs...“ Zavřel jsem oči a opřel si hlavu do dlaní. Vzpomínka na ten den se přede mnou znovu odehrála. Donutila mě to znovu prožít, jako by neuplynul žádný čas. Ve vzkazu, který mi v den, kdy zemřela, nechala, jsem od té doby každý zatracený den slyšel její hlas. Kdybych jen odpověděl na její volání, byl bych schopný to všechno zastavit. Byla by stále naživu. Nezničil bych Briggs život.

„Lilo jako z konve. Esteban si nevšiml, že Amari a Briggs byli v autě s Michaelem. Udělal, co jsem mu nařídil. Takže místo toho, abych mu zlomil vaz, jsem ho přidělil k Briggs. Nutil jsem ho, aby tu zlomenou holčičkou vídal každý den. Odplata za to, že jí vzal rodinu. Jeho průser. Byl to také můj způsob, jak ji odstrčit. Nedokázal jsem se vyrovnat s tím, že jsem viděl, jak se zhroutila, vyděšená a sama. Nikdy jsem nedovolil, aby se ke mně Briggs přiblížila. Nikdy jsem ji nedržel, když plakala. Nikdy jsem jí neřekl, že ji miluju, že mě sžírá hanba a vina za to, že jsem jí vzal mámu. Byla to jedna z největších výčitek v celém mém životě. Miluju Briggs víc než cokoliv jiného. Na to, abych jí to ukázal, je už kurva pozdě, škoda už byla napáchána. Snažil jsem se jí to vynahradit tím, že jsem byl dětem Amari a Michaela strýcem, kterým jsem vždycky chtěl být.“

Nikdy jsem to nikomu neřekl. Pravdu nikdo neznal. Odhrnul jsem si vlasy z obličeje. Vzhlížel jsem k ní lesklýma očima. Bylo mi jedno, jestli viděla mou syrovou bolest, jak mě to ničí. Nastal čas, aby se dozvěděla skutečnou pravdu pohřbenou pod vší tou lží.

„Potřeboval jsem vypadnout ze svého střešního bytu. Slyšet Briggs, jak se každou noc rozpadá, a vědět, že já jsem příčinou jejího trápení, mě kurva sežralo zaživa. Nebýt jí, prohnal bych si hlavu kulkou. Ani nevíš, kolikrát jsem zíral na nabitou zbraň před sebou. Sváděl jsem bitvu sám se sebou, abych ji nezvedl, nenamířil si ji na hlavu a všechno to neukončil. Ale nemohl jsem, zůstal jsem naživu kvůli Briggs. Nemohl jsem být sobecký. Sestra mě donutila slíbit, že ji vychovám, kdyby se jí něco stalo. Briggs mě potřebovala. Byl jsem jediná rodina, která jí zbyla. Mým trestem bylo kurva pořád dýchat. Skončil jsem na Rhode Islandu, sledoval jsem tě, jak vystupuješ ze školního autobusu. Už jsi byla tak zatraceně roztomilé dítě. Věděl jsem, že Sofie je na tom špatně, věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy...“ vytřepal jsem tu myšlenku z hlavy. „Měla jsi ruce podél těla, cvičila sis baletní kroky. Celou cestu domů sis broukala melodii. Chodila jsi sama po pochybné čtvrti, jako bys byla dospělá. Nebyl nikdo, kdo by na tebe dával pozor, ale sakra... Lexi, to ti nezabránilo v tom, aby ses kurva usmívala. A rozzářilo ti to celý obličej.“

Oči se jí zalily slzami, když vnímala každé slovo, které jsem řekl.

„Nemohl jsem si pomoct, ale přitahovalo mě to k tobě. Sledoval jsem tě domů a ty sis to ani neuvědomila, a proto jsem tvou zatracenou mámu nenáviděl o něco víc. Domů tě mohl sledovat kdokoliv. Vešla jsi do svého domu a volala jsi maminku. Přešel jsem ke straně domu a díval se do okna. Našla jsi ji, jak brečí ve skříni a vzlyká po životech Michaela a Amari, které jsem vzal.“

Po tváři jí stékaly slzy a věděla přesně, o jakém okamžiku jsem mluvil. Jediné, co jsem chtěl, bylo natáhnout ruku a všechny slzy jí setřít.

„Od toho dne, cariño, jsem tě nechal sledovat. Ani matku, ani Sofii. Tebe. Jen tebe.“

„Proč?” Zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšel.

Ignoroval jsem její otázku. „Zaplatil jsem Sofii pohřeb. Cítil jsem se zodpovědný za její smrt. Narafičil jsem to tak, aby to vypadalo, že ty peníze pocházejí z nějakého svěřeneckého fondu jejích prarodičů. Tvůj zasranej nevlastní táta se vůbec neptal. Vlastně se ten hajzl dostal k penězům, co jsem ti nechal, a utopil se ve whisky. Nikdy jsem si nemyslel, že je schopný ti ublížit. Moc mě to mrzí, Lexi,“ odkašlal jsem si. Snažil jsem se, aby se mi nezlomil  hlas. „Snažil jsem se k němu dostat, jak nejrychleji to šlo. Nevěděl jsem, že se tě dotýká, že ti ubližuje, dokud nebylo příliš pozdě. Ale donutil jsem ho zaplatit. Kurva, slibuju ti, že jsem toho parchanta donutil zaplatit za každou chvíli, kdy vešel do tvého pokoje.“

Zalapala po dechu: „Ty?“

„Čekal jsem, dokud jsem se nedozvěděl, že budeš celý den pryč. Měla jsi velký taneční recitál. Trochu jsem navštívil tvého otčíma se svými muži. Donutil jsem ho, aby ti napsal omluvu. Pak jsem přiměl jednoho ze svých mužů, aby mu v posledních chvílích jeho života ukázal, jaké to je cítit to, co ti dlouhá léta prováděl. Nevydržel ani pět podělaných minut, než bolestí omdlel. Tu noc jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Briggs se domnívala, že je zodpovědná za smrt svých rodičů. Bylo jí patnáct, tak jsem jí dal klid a tebe osvobodil. Zabil jsem muže, který ti kurva ubližoval.“

„Panebože...“ rozplakala se a rty se jí třásly.

„Anonymně jsem zavolal do tvojí školy. Ale ujistil jsem se, že tě dají do slušného dětského domova. Nebyl ideální, ale byl rozhodně lepší než člověk, se kterým jsi žila. Proto jsi byla tak zatraceně rychle umístěná do rodiny.“

Třesoucí se ruka jí vylétla k ústům. Pravda pro ni byla příliš těžká, než aby se s ní vyrovnala.

„Nikdy jsem nečekal, že se v patnácti ukážeš v mém striptýzovém klubu. Ale osud má zvláštní způsob, jak s člověkem vyjebat, když to nejméně čeká. Věděl jsem, kdo jsi, hned jak jsi vystoupila z auta. Vždycky jsem věděl, kdo jsi, Lexi. Když ses po třech letech znovu objevila, už jsi nebyla malá holka, ale zatraceně krásná žena. Nemohl jsem si kurva pomoct. Ten den jsem uklouzl a zavolal ti, cariño. Nikdy jsem tak nikomu kromě Sofie neříkal. Takže teď už je ti jasné, proč jsem tě vykopl z kanceláře. I když jsem si to malé představení, které jsi předvedla, velice užil, v žádném případě bych tě nenechal se svlékat za peníze. To je důvod, proč by tě nikdo ve městě nezaměstnal. Lexi, ujistil jsem se o tom. Jen by mě nikdy nenapadlo, že ze všech lidí přijdeš pro pomoc zrovna za mnou.“

„Ty? To jsi byl ty?“

„Poté, co jsem se dozvěděl, že jsi z Julliardu dostala dopis o přijetí, chtěl jsem peníze uložit na tvůj účet, ale ty jsi mě předběhla, když jsi bez pozvání vrazila do mé kanceláře. Věděl jsem, že balet je to jediné, co jsi kdy měla. Tvé štěstí. Chtěl jsem, aby ses měla čeho chytit. Realitní makléřka, která ti ukázala tvůj byt, pracovala pro mě, a tak jsi skončila v mém domě. Mým mužům to ulehčilo práci, když na tebe dohlíželi.“

„Tak takhle jsi mě zachránil před Nikolajem. Postaral ses taky o jeho muže? O ty, co mě hledali?“

Uchechtl jsem se. „Nikdy tě nikdo nehledal, cariño.“

Zmateně ucukla. „Ale říkal jsi–“

„Vím, co jsem říkal. Všechno to byla lež.“

„Proč? Já to nechápu? Proč jsi všechno tohle dělal?“

„Ze stejného důvodu, z jakého jsem tě odstrčil, kvůli kterému jsi mě nenáviděla, choval se k tobě jako k hovnu. Držel jsem si tě od těla, nikdy jsem ti nedovolil vidět muže, o kterém jsi věděla, že ve mně stále žije... Muže, který tě chránil, dohlížel na tebe, ujišťoval se, že jsi kurva v bezpečí. Důvod, proč jsem tě šel hledat poté, co jsi odešla do Evropy... Sledoval jsem tě, jak tančíš na jevišti a uvědomil jsem si, že tě musím nechat jít... Ze stejného důvodu, proč jsem se pro tebe vrátil, vzal tě s sebou domů, staral se o tebe, přiměl tě vidět to, co jsem chtěl, abys viděla...“ odmlčel jsem se a nechal svá slova působit. „Ze stejného důvodu jsem tě chtěl od první chvíle, kdy jsem tě spatřil. Jsem do tebe kurva zamilovanej. Te ame, miluju tě, Lexi. Se vším, co ve mně zůstalo, tě kurva miluju. Jsem tvůj. Jsem tvůj, co si pamatuju.“

Po tváři se jí kutálely čerstvé slzy, bylo to poprvé, co jsem jí řekl ta dvě slova. I když jsem umíral touhou je vyslovit už od chvíle, kdy vtrhla do mé kanceláře, když jí bylo osmnáct let.

„Miluješ mě, protože jsem Sofiina dcera? Protože ti ji připomínám? Protože jsi ji nemohl mít, tak ses spokojil se mnou? Jsem jenom záložní plán, druhá nejlepší, že? Proto mě miluješ?” Zařvala a hlas se jí zlomil.

„Ne,“ prohlásil jsem prostě. „Miluju tě bez ohledu na to.“

Trhla sebou zpátky, překvapená mým přiznáním. Její ledová fasáda se vrstva po vrstvě rozpouštěla. Dostával jsem se k ní. Pro jednou mě možná pravda zachrání.

„Ale věř mi, cariño. Nemohla bys být odlišnější než Sofie, ani kdybys to zkusila. Vůbec se jí nepodobáš. Sofia byla slabá, bála se všeho, nikdy v životě o nic nebojovala. Včetně mě. Vždycky čekala na někoho, kdo ji zachrání, kdo se o ní postará. Nebyla to žena pro mě. Myslel jsem, že ji miluju, myslel jsem, že je ta pravá. V tom jsem se nemohl mýlit víc. Roky jsem truchlil nad ztrátou ženy, která ke mně nikdy nepatřila.“

V očích měla tolik různých emocí, že bylo skoro těžké je sledovat.

„Jsi silná, odolná, bojuješ za všechno, v co věříš, hlavně za mě. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem se tě snažil odstrčit, protože jsem věděl, že všechno o nás je špatně. Ale ty ne. Nikdy ses mě nebála, Lexi. I když jsem se ti snažil ukázat svoje peklo, byla jsi více než ochotná shořet v něm se mnou. Nikdy jsem nepotkal nikoho, jako jsi ty. Prošla sis tolika věcmi a nikdy jsi nedovolila, aby to definovalo, kým jsi. To je jedna z věcí, které mám na tobě nejraději. Byla jsi pro mě stvořená, cariño. A přísahám ti na život své neteře, že jsem se na tebe nikdy nepodíval a nemyslel si, že jsi Sofie. Nikdy jsem nechtěl volat její jméno. Vždycky jsi to byla jen ty, Lexi.“

Zhluboka se nadechla a setřela si slzy.

„Nic mi nedlužíš. Jsem si toho plně vědom, zlato. Ale musíš znát pravdu. Dlužím ti jí a ještě mnohem víc.” Byla řada na mně, abych se zhluboka nadechl. „Těch deset let, co jsi byla v Evropě, jsem skoro nežil. Jen jsem se pohyboval. Čekal jsem na den, kdy to někdo konečně všechno ukončí. Byl jsem kurva vyčerpaný. Jsem kurva vyčerpaný. Na tyhle sračky jsem už moc starý. Byl jsem rozbitý kompas, který neukazoval žádný směr. Stýskalo se mi. Dychtil jsem po tobě. Zdálo se mi o tobě. Každou vteřinu každého dne jsem nemyslel na nic jiného než na tebe. Jen jsem to chtěl všechno ukončit. Žít život, ve kterém nikoho nezajímalo, jestli jsem mrtvý nebo živý, si konečně vybralo svou daň. Já tě kurva potřeboval. Poprvé v životě jsem někoho potřeboval. Tebe.“

„Ježíši... Alejandro,“ zamumlala a rty se jí třásly.

„Vím, že je toho hodně naráz. Kdybych měl víc času s tebou mluvit, bylo by to jiné, ale nemám. A neopustím tuhle místnost, dokud se všechno nedozvíš. Už žádná tajemství, žádné lži. Žádní. Démoni.“

Přikývla a chtěla slyšet zbytek toho, co jsem jí chtěl říct.

„FBI jsem měl za zadkem už několik let. Zatracený desítky let. Austin mi byl tak vděčný, že jsem ho dal s Briggs zase dohromady. Upozornil mě na to, že jeho kamarád Dylan se dostal blízko k tomu, aby mě odhalil. Zapojil mě. Je to detektiv z protidrogového a na mém případu pracoval už bůhvíjak dlouho. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle je moje šance odejít. S tebou. Ukončit to všechno. Tohle byl můj konec.“

Zavrtěla hlavou. „Tomu nerozumím.“

„Chtěl jsem si pro tebe přijít předtím, než se ti stala ta autonehoda, ale myslel jsem si, že dělám správnou věc, když se držím stranou. Když mi Leo řekl, že jsi těžce zraněná, znamenalo to jen to, co jsem udělal. Co jsem měl v plánu. Myslel jsem, že jsem tě ztratil. Napořád. Když  ses probudila a uviděla mě ve svém nemocničním pokoji, všechno už se dalo do pohybu.“

„Cože?“

„Moje smrt.“

Přimhouřila oči a stále nechápala.

„Dohodl jsem se s vládou. Předám jim jména, informace o všech mužích, které se desítky let snažili získat, a na oplátku můžu odejít s novou identitou. Věděl jsem, že to bude chvíli trvat, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude trvat tři roky. Strávil jsem ty roky tím, kým jsem vždycky s tebou chtěl být. Potřeboval jsem, abys konečně poznala muže, kterého jsi vždycky chtěla. Poprvé jsem si dovolil být opravdu s tebou. Už mi to bylo u prdele. Ať je to dobře nebo špatně. Jsi moje. Konec příběhu,“ prozradil jsem a vyložil všechny karty na stůl. „Cariño, snažil jsem se ti dát vodítka jediným možným způsobem. Doufal jsem, že se třeba chytneš. Nikdy jsi to neudělala. Dylan, Austin a Leo to věděli od začátku. Pomohli mi se vším. Briggs věděla, že se něco chystá, ale podrobnosti neznala. To je důvod, proč tě nechali jít.“

„Viděla jsem tě... s tou ženou, byla ve tvé posteli. Byla s tebou celou dobu. Noviny-“

„Viděla jsi, co jsem chtěl, abys viděla. Ta žena je VIP. Je to zatracený eskort. Potřeboval jsem, aby mě nepřátelé viděli s někým jiným, jen pro jistotu. Kvůli tvému bezpečí jsem z tebe potřeboval sejmout terč. Byl to jediný způsob, jak jsem tě mohl ochránit. Ten den, kdy jsi přišla ke mně domů, to bylo naplánované. Potřeboval jsem, abys mě nenáviděla. Potřeboval jsem tě přitáhnout. Potřeboval jsem tě nalákat, abys zmáčkla tu zasranou spoušť. Všechno to bylo zinscenované. Chtěl jsem, abys mě zastřelila. Proto jsem byl tak krutý, říkal jsem věci, které jsem tak nemyslel. Já nikdy-“

„Křížek tvojí matky. Měla ho na sobě. Viděla jsem-“

Vytáhl jsem ho zpod košile. „Tenhle?“

Nevěřícně vytřeštila oči.

„Tenhle křížek na sobě nikdy neměla. Nechal jsem si udělat duplikát. Už jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Uvnitř mě zabilo, že jsem ti to musel udělat. V den Michaelových křtin mi Dylan řekl, že na to mám tři měsíce. A říkal jsem jemu i Austinovi, že si nemyslím, že bych to ještě zvládl.“

„Ach můj bože. Než vtrhl dovnitř Creed. To je to, o čem jste mluvili? Zaslechla jsem tě. A když jsem tě viděla, jak vážně mluvíš s Briggs, říkal jsi jí to?“

Přikývl jsem.

„Tak proto ses na mě vykašlal? Změnil ses přes noc... Myslela jsem, že sis to o nás rozmyslel. Myslela jsem-“

„Jediná věc, která mě držela nad vodou, byl konečný výsledek.“

„Alejandro, mohla jsem tě zabít.“

„Bylo to riziko, které jsem byl ochoten podstoupit.“

„Proč?“

Vstal jsem a přešel k ní. Ostražitě si mě prohlížela, ale neuhnula. Nemohl jsem se jí divit, že se na mě tak dívá. Zasloužil jsem si to a ještě víc. Překvapilo mě, že mě vůbec nechala říct všechno, co jsem potřeboval. Ne že bych jí v té věci dal na výběr. Posadil jsem na okraj její postele a nechal mezi námi malý prostor.

Ztěžka polkla a čekala na mou odpověď. Nezaváhal jsem a sundal jsem si matčin řetízek s křížkem. „Protože by mi to dalo tebe. Mohl bych spálit svou minulost. A mít s sebou svěží budoucnost. Nemohl jsem tě přivést do tohoto života, Lexi, ale mohl bych tě nechat, abys mě od něj odvedla. Musel jsem předstírat vlastní smrt. Nechal jsem si tvou vůni jako svůj talisman,“ zachraptěl jsem a pohladil ji po tváři. Snažil jsem se svým dotekem zmírnit její úzkost. „Vzdal jsem se svého života a duše, abych mohl být s tebou. Chci tě, vždycky jen tebe. Je mi jedno, kam půjdeme, nebo co budeme dělat. Ty jsi můj začátek a můj konec.“

Zavřela oči a po krásné tváři jí stékaly čerstvé slzy. Pověsil jsem jí řetízek kolem krku. Zašeptal jsem jí do ucha.

„Ochrání tě. I když já nebudu moct.“

„Co bude teď?” Zeptala se roztřeseným hlasem a vzala křížek do ruky. Oči měla stále zavřené.

„Teď. Odjedu.“

Okamžitě otevřela oči. Sáhl jsem do kapsy saka a podal jí obálku. Podívala se na ni, vytrhla mi jí z ruky, otevřela a podívala se, co je uvnitř.

„Do Itálie?“ zeptala se.

„Je to jednosměrná jízdenka, můžeš ji použít, kdykoliv budeš připravená. Chci, aby sis stanovila svoje vlastními podmínky. Tam začnu svůj nový život a budu se modlit, abys byla hned vedle mě na místě, o kterém jsi vždycky snila. Všechno, co potřebuješ vědět, je v téhle obálce. Včetně toho, kde mě najdeš. Můj osud je doslova ve tvých rukou. Vždycky byl ve tvých rukou. Budu na tebe čekat do konce života, pokud to bude třeba. Je mi to kurva líto, cariño. Když mi dáš šanci, když mi odpustíš, strávím zbytek života tím, že ti to budu vynahrazovat. Slibuji.“

„Alejandro-“

Zhroutila se, tak zahlcená svými emocemi.

„Potřebuji nějaký čas, abych všechny ty informace vstřebala. Je to všechno tak zdrcující. Myslela jsem, že jsem tě krucinál zabila, chtěla jsem se udat. Můj život nebyl nic jiného než bolest v srdci s popraškem štěstí. A nejsem to jen já...“ začala vzlykat ještě silněji. „Nevím, jestli ti to dokážu odpustit, Alejandro. Nejednou jsi mi zlomil srdce. Už toho bylo prostě moc. Myslím, že se přes to nedostanu. Myslím, že tentokrát ti to neodpustím.“

Přitáhl jsem si ji do náruče, držel jsem ji tak zatraceně pevně. Potřeboval ji cítit, držet, utěšovat.

Milovat ji, zatraceně.

„Te amo, Lexi. Miluji tě s každým nádechem. S každým úderem mého srdce patří moje budoucnost tobě. Para Siempre,“ vydechl jsem jí do ucha. „Prosím tě, najdi ve svém srdci odpuštění. Potřebuju tě. Nemůžu bez tebe žít. Snažil jsem se...“ zašeptal jsem a snažil se udržet pohromadě. „Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ, ale přijeď prosím za mnou.” Držel jsem ji tak dlouho, jak to jen šlo, ale zdaleka to nestačilo. „Musím jít. Dali mi je trochu času a už mi ho moc nezbývá.” Políbil jsem ji na čelo, toužil jsem ji políbit na ty její zatracené rty. Držel jsem svou budoucnost v náručí.

Zavřeli jsme oči.

Bylo toho mnohem víc, co jsem chtěl říct. Chtělo to všechno, co jsem měl v sobě, abych si ji nehodil přes rameno a neodtáhl ji s sebou do letadla. Musela to být její volba, už jsem za ni nemohl rozhodovat. Naposledy jsem se na ni podíval.

V tichosti jsem doufal...

Tohle nebyl konec našeho milostného příběhu.

Odešel jsem.