ED - 34. kapitola

Překlad: Fizulka

ČÁST ČTVRTÁ

Lexi

O prázdninách předvedl anglický královský balet aranžmá Čajkovského Louskáčka. Bylo to naše poslední představení sezóny a já se nemohla dočkat přestávky. S mým partnerem Matthewem jsme tančili v páru. Hudba se brzy stala mojí nejoblíbenější, tak romantická, tak mocná, tak všepohlcující. Tančit na ni byl ten nejintenzivnější pocit, jaký jsem ve své kariéře zažila. Matthewovy silné ruce se mi ovinuly kolem pasu a zvedly mě do grand pas de chat (v baletu “velký kočičí krok”, pozn. překl.).

Vznášela jsem se vzduchem, jako bych nic nevážila. Čím víc jsme se blížili ke konci, tím byla hudba intenzivnější. Před poslední zvedačkou jsem se otočila a podívala se na něj. Široký úkrok do strany, krok vpřed, pirueta, pokrčení kolen. Využil každičký kousek energie, zvedl mě a položil si mě na rameno. Hudba utichla a zazněl potlesk. Postavil mě na zem a podal mi ruku, když jsem se udělala pukrle. Rychle mě následoval a sklonil hlavu.

„Skvělé představení dnes večer, Lexi!” Chválila Sabrina, hlavní taneční mistr, v šatně moje vystoupení.

„Děkuji.” Usmála jsem se, políbila jsem ji na obě tváře a pevně ji objala.

„Moje krásná holčičko,“ prohlásila láskyplně a vzala můj obličej do dlaní. „Nemůžu uvěřit, že už je to deset let, co tu s námi vystupuješ. Deset let krásných vzpomínek vytvořených z tance. Nemohla bych na tebe být víc hrdá, i kdybys byla moje vlastní.“

Sabrina byla jako matka, kterou jsem nikdy neměla. Od chvíle, kdy jsem vystoupila z letadla, na mě čekala u výdeje zavazadel a přivítala mě s otevřenou náručí. Zmátlo mě, když jsem si nevzala kufr, aniž bych věděla, že všechno, co si vezmu s sebou, už mám v taneční tašce, která mi visela přes rameno. Odvezla mě do divadla, abych se seznámila s mojí novou taneční rodinou a začala cvičit. Byl to tvrdý program, takže mi zbývalo málo času přemýšlet o tom, před kým a před čím jsem utekla. Prvních pár dní... sakra, prvních pár měsíců, to bylo přesně ono.

Peklo.

Dny a noci splývaly dohromady, slovo spánek už jsem neměla ve slovníku. Jediné, o co jsem se snažila, bylo v tomhle novém životě přežít. Můj nový začátek. Martineze jsem od té noci, co jsem ho opustila, neviděla ani jsem o něm neslyšela.

Snažila jsem se spravit kousky svého zlomeného srdce.

Bohužel se mi to nepodařilo.

Sabrina na mě byla prostě hodná. Měla jsem vlastní byt, plně zařízený vším, co jsem mohla po svém příjezdu potřebovat. Nesnášela jsem ho. Už jsem nechtěla být sama. Okamžitě si toho všimla, nemusela jsem jí to říkat. Místo toho mě vzala k sobě domů, dala mi postel a jídlo. Z dobroty svého srdce u sebe ubytovala úplně cizího člověka. Díky tomu jsem měla poprvé v životě pocit, že po mně někdo touží. Okamžitě mě milovala a ten pocit byl velmi vzájemný. Prvních pár let jsem se znovu utopila v práci, tančila jsem celé hodiny ve dne i v noci. Byl to jediný život, ve kterém jsem skutečně žila, kdy jsem byla šťastná a spokojená, až na to, že se ve mně něco změnilo. Něco, co jsem nikdy nedostala zpátky.

Dodnes jsem nebyla schopná říct, co to je, ale změnila jsem se v někoho, koho jsem už nepoznávala. Moje vnější emoce se začaly shodovat s tím, jak jsem se cítila uvnitř. Jako by mi vzali kus duše. Temnota a realita mého života mě začaly stahovat pod vodu. I po tom všem, co mi udělal, co mi provedl, čemu mě vystavil, co mě přimělo prohlédnout... Pořád jsem ho milovala.

Roky jsem ho měla moc ráda, kurva. Pořád věřím.

Nikdy jsem se nezbavila pocitu, že mě někdo sleduje. Někdy jsem měla pocit, že když se podívám dost blízko, uvidím ho. Možná ho dokonce najdu, jak na mě zírá.

Už jsem to dál nemohla dělat.

Moc to krucinál bolelo.

Z jednoho roku se staly tři a ze tří šest, a než jsem se nadála, do konce sedmého roku mého pobytu v Anglii zbývalo už jen pár měsíců. A tehdy jsem ho potkala. Jmenoval se Will. Byl okouzlující a pohledný tím chlapeckým způsobem. Američan jako já, z Colorada, pracoval v Anglii na vízum. Měl ten nejsladší úsměv a nejnakažlivější smích. Bylo tak příjemné se znovu zasmát, usmát se, mít pocit, že uvnitř nejsem mrtvá. Potkala jsem ho v kavárně, popíjel espresso, četl americké noviny. Neúnavně flirtoval, už po pár hodinách rozhovoru v podstatě o ničem mě zval na rande.

Nedlouho po tom, co jsme se seznámili, jsme spolu nenápadně začali chodit. Život s ním byl tak jednoduchý, tak pozitivní a čistý. Byl trpělivý, starostlivý a pozorný, živý sen každé dívky. Chvíli mi trvalo, než jsem se s ním intimně sblížila. Neměl na mě takový účinek jako Martinez, a já v hloubi duše věděla, že to už nikdy a nikdo mít nebude. Sabrina byla jediná osoba, které jsem o svém životě a o něm řekla. Řekla mi, že jestli chci být někdy opravdu šťastná, musím to zkusit. Opustit svou minulost a jít - ne běžet - vstříc svojí budoucnosti.

Tak jsem to udělala.

Jednou v noci jsme hodně pili. Smích se změnil v líbání, líbání se změnilo v doteky a doteky se změnily v intimní styk s někým, kdo nestravuje moje tělo, mysl i duši.

Když jsme skončili, brečela jsem. Strašně moc jsem brečela. Na nic se neptal, jen mě držel v náručí. Držel mě tak, jak jsem toužila, aby mě držel Martinez, protože bůh ví, že i po tak dlouhé době jsem si i v tu chvíli, v náručí jiného muže, vzpomněla na něj. Stále jsem toužila po jeho přítomnosti, vůni, lásce.

Nikdy jsme s Willem o tom, co se stalo, nemluvili, prostě jsme pokračovali. Krůček po krůčku byly věci snadnější, začala jsem znovu žít svůj život. Dovolila jsem si najít tu dívku, kterou jsem nechala v Martinezově posteli.

S ním.

Už jsme spolu byli tři roky. Seděli jsme v nóbl restauraci a oslavovali naše výročí, když mi Will vyznal svou nehynoucí lásku a oddanost.

„Lexi, miluju tě. Chci, aby ses stala mou ženou,“ prohlásil prostě, jako by mi říkal, jak se dneska měl.

Dívala jsem se na něj doširoka rozevřenýma očima, ani za milion let bych si nepomyslela, že bych mohla být něčí manželka. „Já...já ne...“ koktala jsem.

„Nemusíš mi odpovídat hned. Mám v plánu jít společně koupit prsten a formálně tě požádat o ruku. Jen jsem chtěl, abys věděla, co cítím. “ Zvedl si ke rtům sklenici s vínem.

Něco mě zaujalo ve skleněném okénku za ním. Martinez. Přísahám, že jsem si myslela, že vidím jeho temné, chladné, bezduché oči, jak na mě zvenku zírají. Zamrkala jsem a byl pryč, muž, na kterého bych neměla myslet, tu chvíli úplně zkazil.

Po svém vystoupení jsem vyšla z divadla a usmála se, jakmile jsem uviděla Willa sedět na motorce, zaparkované u chodníku. Skoro nikdy nechodil na žádné z mých vystoupení, říkal, že mám úžasný talent, ale balet ho nevýslovně nudí. Nemohla jsem si moc stěžovat, vždycky mě vyzvedával, když moje vystoupení skončilo, a snažil se odčinit, že neseděl v hledišti.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil a sundal si helmu. Natáhl ruku, chtěl mi ji podat.

„Wille, co jsem ti říkala o tom, že mě jezdíš vyzvedávat na téhle věci? A nepřivezl sis pro sebe helmu.“

„Bydlíš hned za rohem, zlato. I když bych si přál, abys žila se mnou, odmítáš. Z důvodů, které nechápu, stále žiješ se Sabrinou.“

„Dnes večer si bitvy vybírej moudře, Wille,“ oprášila jsem ho a připevnila si tašku na záda.

Byla to pravda. Bylo mi čtyřiatřicet let, žila jsem se ženou, která pro mě byla jako matka. Po deseti letech života v Anglii jsem nikdy nenašla důvod, abych od Sabriny poté, co se mě ujala, odešla. Nebo jsem prostě nechtěla zapustit kořeny ve městě, které bych stejně nikdy za domov nepovažovala. Bylo to tak jednodušší, schovávat se za svůj přísný taneční program jako výmluvu, abych neměla čas si něco hledat. Stárla jsem a roky, kdy ještě můžu tancovat, už budu mít brzy za sebou. A to mě děsilo ze všeho nejvíc. Nedokázala jsem si představit život bez jediné věci, která byla po celou dobu neměnná.

„Bydlím u tebe častěji, než u ní,“ odpověděla jsem s úšklebkem, protože jsem nechtěla vyvolat další hádku. Byla jsem vyčerpaná a chtěla jsem se jen dostat domů, zalézt do postele a odpadnout.

„Pojď, primabaleríno, tvůj vůz čeká.“

Vytrhla jsem mu helmu z rukou a než jsem si ji nasadila na hlavu, políbila jsem ho na rty. Rozkročila jsem se nad motorkou a pevně ho objala. Sjeli jsme na dálnici, hustá doprava se rozjela všemi směry, on šlápl na plyn a trhnul mnou zpátky. Asi jsem ho vylekala, protože se otočil a prohlížel si mě, jestli jsem v pořádku.

V momentě, kdy jsem si to uvědomila, už bylo pozdě.

„Wille!” Zařvala jsem.

Prudce se otočil zpátky, náklaďák před námi se zničehonic zastavil. Will okamžitě zareagoval, stočil motorku, brzdy kvílely, motorka uhnula do strany a smykem jela po silnici. Rukama jsem sevřela jeho pas, schovala si do jeho zad obličej a připravila se na náraz. Motorka čelem narazila do zadní části náklaďáku. Kov skřípal, ruce jsem najednou měla prázdné, sklo a moje tělo letělo vzduchem, v uších se mi rozléhal křik.

Tma.

Říká se, že těsně před smrtí vidíte, jak vám před očima probleskne celý život.

Jediné, co jsem viděla, byly jasně zelené dráždivé oči.

Muže, který mě stále pronásledoval ve snech.

***

Martinez

Seděl jsem v nemocničním křesle u její postele, stejně, jako jsem před deseti lety seděl v křesle v jejím pokoji. Nakláněl jsem se s rukama nataženýma před sebe v tiché modlitbě a čekal. Posledních pět dní jsem se, kurva, ani nepohnul. Bojoval jsem s tou zatracenou nemocnicí, aby sehnali ty nejlepší doktory, co se za peníze dají koupit. Bez ohledu na to, kolik by to stálo, zaplatil bych to hotově, kurva, kdyby mi ji to vrátilo zpátky. Říkali, že je to jen otázka času, kdy se probudí.

Den za dnem jsem poslouchal to samé. Abych byl trpělivý, abych s ní mluvil, držel ji za ruku. Udržovali ji v umělém spánku, aby zastavili otok mozku. Před dvěma dny jí začali probouzet, protože se jí všechny životní funkce, krevní testy a skeny vracely k normálu. Ale seděl jsem tady, pořád jsem kurva čekal. Ještě musela otevřít oči. Moje trpělivost byla napnutá až na hranici možností, moje modlitby nebyly vyslyšeny, bez ohledu na to, kolikrát denně jsem prosil. Dokonce jsem si sundal křížek z krku a položil ho na její, protože jsem věřil, že mi ji vrátí.

Bylo pozdě v noci, když se mi zdálo, že ji slyším, jak se hýbe. Vytrvalé pípání přístrojů mě ukolébalo ke spánku. Byl jsem tak strašně vyčerpaný, že jsem neviděl rovně. Roztřeseně jsem otevřel oči a zjistil jsem, že na mě zírá doširoka rozevřenýma očima, jako by viděla ducha. Několikrát mrkla a snažila se zaostřit. Stáhla obočí, myslela si, že si s ní její mysl zahrává.

„Jsem tady, cariño,“ zašeptal jsem a sáhl po její ruce.

Trhla sebou a pevně zavřela oči. Odtáhla ode mě ruku. Prudce jsem vstal a znovu způsobil, že sebou trhla. Chtěl jsem jít k ní, chtěl jsem jí pohladit po tvářích a ukázat jí, že jsem to já.

Její Alejandro.

„Kurva...“ vydechl jsem, vyšel z jejího nemocničního pokoje a odešel pro doktory. Potřebovali vědět, že je vzhůru.

Stál jsem vzadu v koutě, zatímco ji snad několik hodin kontrolovali, abych se ujistil, že je v pořádku. Svítili jí do očí, kontrolovali životní funkce, pokládali jí jednu otázku za druhou. Co si pamatovala? Co si nepamatovala? Jak se cítila? Bylo to kurva nekonečné.

Než byli všichni specialisté hotoví, už zase unaveně usnula. Opřel jsem se o opěradlo židle a čekal, až se zase probudí. Odmítal jsem jí byť jen na minutu opustit.

Když se znovu probudila, byl jsem úplně vzhůru. Matnýma očima zjistila, že sedím na stejném místě jako předtím. I se všemi těmi modřinami a řeznými ranami na obličeji byla pořád zatraceně krásná. Chtěl jsem natáhnout ruku a dát jí pramínek vlasů za ucho, políbit každou nedokonalost, která kazila její bezchybnou pleť. Ale nešlo to. Musel jsem sedět a zpovzdálí jí obdivovat. Vypadala starší, oči už neměla plné života. Zírala na mě, jako by nevěděla, kdo jsem, a přitom ona byla jediná, kdo to kdy věděl.

Byl jsem to já, kdo to nevěděl.

Její ruka se instinktivně natáhla po křížku, který visel na mém náhrdelníku, a zvedla si ho k obličeji, aby viděla, co to je. Pohledem přeskakovala mezi mnou a křížkem sem a tam, tiše se mě očima ptala, jestli je to to, co si myslí.

„Patřilo to mé matce. Její ochrana,“ prozradil jsem a prolomil ticho mezi námi. „Nikdy si ho nesundala. Alespoň ne do té doby, než jsem jí ho sundal já. Ten den, kdy byla zavražděná a  naposledy se mi vydechla v náručí.“

Přimhouřila na mě oči a zahleděla se na to, o co jsem se s nikým nepodělil. Další kousek do mé skládačky.

„Až do doby před pár dny jsem si ho nikdy nesundal. Potřebovala jsi to víc než já, Lexi.“

Začala si ho stahovat dolů.

„Teď je tvůj, cariño.“

Zdráhavě se zastavila a položila si ho zpátky na hruď. Prázdnýma očima těkala po soukromém pokoji a vyhýbala se mému pohledu. Prohlížela si své okolí, vázy s květinami na nočním stolku z Královského baletu, včetně sedmikrásek, které jsem jí nosil každý den, abych jí pobyt zpříjemnil.

„Will,“ zašeptala.

Slyšet ji vyslovit cizí jméno bylo jako dostat kulku do srdce, ale co jsem mohl čekat. Zasloužil jsem si to a mnohem víc.

„Je mi to moc líto, Lexi,“ vyjádřil jsem soucit. Sklonil jsem hlavu, nechtěl jsem vidět, jak je zoufalá. Věděl jsem z první ruky, jaké to je, ztratit několikrát v životě někoho, koho milujete.

Okamžitě znovu zavřela oči a pochopila mou nenápadnou odpověď. Bolest jí zpustošila mysl. Po tvářích jí stékaly slzy a drobná křehká postava se jí neovladatelně třásla. Odolal jsem nutkání všechny ty slzy setřít. Místo toho jsem se v křesle předklonil, lokty jsem si položil na nohy a ruce měl sepjaté před sebou.

Čekal jsem.

„Jak jsi věděl, že jsem tady?” Ptala se a utírala si slzy, které jí nechtěly přestat téct. Ta otázka ji trápila od chvíle, kdy se poprvé probudila a našla mě, jak nečekaně sedím vedle ní.

Zhluboka jsem se nadechl a prohlásil: „Cariño-“

„Přestaň mi tak, kurva, říkat,“ procedila skrz zaťaté zuby. Oči měla stále zavřené.

Odevzdaně jsem zvedl ruce, i když mě neviděla. „Lexi, přestaň předstírat, že nevíš, kdo jsem. Odpověď na tuhle otázku znáš. Ale jestli to potřebuješ slyšet, tak ti to řeknu. Vždycky jsem si tě hlídal. To je to, kdo jsem. Potřeboval jsem se ujistit, že jsi za všech okolností v bezpečí.“

„Proč jsi tady, Martinezi? Nepotřebuju tě ani tě nechci,“ odpověděla a ignorovala mou odpověď.

„Podívej se mi do očí, Lexi.“

Okamžitě otevřela oči a rychle ji ovládl vztek. Vracely se jí vzpomínky na doby v životě, na které chtěla zapomenout. „Odejdi. Hned!“

„Ne.“

Uchechtla se a zavrtěla hlavou. „Ty máš teda fakt koule, člověče. Myslíš si, že sem můžeš přijít, říct nějakou sladkou kravinu a já mám prostě zapomenout na všechno, co jsi mi udělal. Na všechno, čím jsem si musela projít. No, tuhle návštěvu ti opravdu zkrátím, když jsi vytížený člověk a tak. To spíš peklo zamrzne, než na to zapomenu. Nezapomenu.“

„Nečekám, že zapomeneš, Lexi. Ale modlím se, abys mi odpustila.“

„Nikdy jsem tě nepovažovala za věřícího, Martinezi. Jak ti ta modlitba vyšla?” Zuřivě vychrlila a docela mě zaskočila. „Tohle mě to bude stát, abys odešel? Fajn. Odpouštím ti. Tvoje svědomí, nebo co to sakra máš, je čisté. Už můžeš jít.“

„Bez tebe neodejdu. Jsi zraněná.“

„Nekecej, Sherlocku,“ zaskřehotala.

„Ne, cariño. Doktoři...” Povzdechl jsem si a bál se jí sdělit tu zprávu, o které jsem věděl, že by jí způsobila jen další bolest. Že jí uvnitř zabije. Už mě nenáviděla, klidně jsem jí to mohl říct já. „Už nemůžeš profesionálně tančit. Doktoři udělali všechno, co mohli, Lexi. Poslal jsem pro nejlepšího chirurga. Máš mnohočetné zlomeniny a přelámanou levou holenní kost. Náraz pádu ti roztříštil kotník. A přetrhl několik šlach v koleni.“

„Ty nevíš, o čem mluvíš, já si chci promluvit s nějakým podělaným doktorem. Mýlíš se! Vypadni! Prostě jdi, já tě nepotřebuju! Mýlíš se!” Opakovala hystericky. Zuřivě vrtěla hlavou. Zaťala pěsti. „Proč se mi snažíš ublížit? Mýlíš se,“ šeptala pořád dokola.

„Letěla jsi vzduchem, Lexi! Tvoje tělo bylo vzadu v náklaďáku toho chlapa. Kdybys neměla helmu, zemřela bys taky. Máš zlomenou půlku žeber, zlomenou ruku. Vykloubila sis kyčel. Máš štěstí, že jsi se všemi těmi zraněními páteře, která jsi utrpěla, vůbec naživu. Budeš mít štěstí, jestli vůbec budeš moct znova chodit. Máš před sebou dlouhou cestu k uzdravení, kterou sama nezvládneš. V příštích měsících budeš potřebovat další operace, nemluvě o fyzioterapii.“

Nezaváhal jsem. Vstal jsem a strhl z jejího rozbitého těla pokrývky, aby v mých slovech viděla pravdu. Jen se dívala na svou nohu, jako by to byla jediná věc, která je pro ni důležitá. Sáhla na sádru, která se jí táhla po celé noze. Vysoké dávky léků proti bolesti jí neumožňovaly cítit agónii, kterou by prožívala, kdyby je neměla.

„Co to sakra je?” Zařvala a prudce se nadechla. Hruď se jí dmula, když si zvedala ruce k ústům. „Moje dominantní taneční noha. To se stalo mojí noze?!“

„Cariño-“

„Přestaň mi tak kurva říkat!” Zuřila a bušila pěstmi do postele. „Já nejsem tvoje nic! Sakra, jmenuju se Lexi!“

Naklonil jsem hlavu ke straně a podíval se na ni, měl jsem co dělat, abych se udržel na uzdě. „Není důvod, proč bys tu ještě zůstávala. Nemáš ani vlastní místo, kde bys mohla bydlet. Sabrina pořád pracuje, to víš líp než já. Není tu pro tebe nikdo, nikdo, kdo by se o tebe postaral. Nech mě se o tebe postarat. Můžu ti sehnat ty nejlepší doktory. Cokoliv budeš potřebovat. Vrať se se mnou domů, dokud ti nebude líp. Jestli budeš chtít odejít, až se uzdravíš, nechám tě svobodně jít.“

Odvrátila ode mě tvář, protože věděla, že mám pravdu. Jemně jsem ji chytil za bradu a podíval se jí hluboko do očí. Přemlouval jsem jí: „Slibuji, ale prosím tě, dej mi šanci ti pomoct, Lexi.“

Zaváhala a několik vteřin zvažovala své možnosti. Vytrhla mi bradu z ruky a vyštěkla: „Nejdu, protože to chceš, jdu, protože to potřebuju. Nic víc, nic míň.“

Zdaleka to nebylo to, co jsem chtěl slyšet.

Ale byl to začátek.