ED - 28. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Pomalu uběhly tři měsíce. Cítila jsem každou vteřinu, každou minutu, každou hodinu, odpočítávala jsem dny do té doby, než mi řekne, že můžu odejít. Chtěla jsem mít možnost vyjít ven a nasát slunce, aniž bych se musela bát, že mě někdo zabije. Ze všeho nejvíc jsem se nemohla dočkat, až si zase zatančím. Tohle bylo nejdéle, co jsem netančila.

Bydlení v tomhle podkrovním bytě si na mně začínalo vybírat daň. Možná jsem se fyzicky uzdravila, ale psychicky a emocionálně jsem byla daleko víc v háji než kdy předtím. Nikdy jsem si neuvědomila, jak opravdu moc nesnáším být sama. Možná jsem byla příliš rozptýlená baletem, než abych si všimla nepřítomnosti lidí kolem sebe, předtím jsem ale zjistila, že toužím po konverzaci a lidské interakci. Tanec byl celý můj život, můj útěk z reality. Mé šťastné místo, kde nebyly žádné zlé věci, žádné násilí, žádné vzpomínky… ale bylo to také osamělé místo.

Celý můj život.

Když jsem se plně zotavila, začala jsem opouštět svůj pokoj. Odvážila jsem se do podkrovního bytu, protože jsem nesměla vyjít z bytu. Martinez řekl, že to ještě není bezpečné. Prý se to snaží zařídit tak rychle, jak jen může, ale bude to chvíli trvat. Jediný problém byl v tom, že nevěděl, jak dlouho, a já pomalu ztrácela sama sebe.

Chvílemi jsem se bezcílně potulovala po jeho podkrovním bytě v naději, že ho možná najdu. Že bychom si možná mohli znovu popovídat, i když to vypadalo, že se jenom hádáme. Byla jsem osamělá a opravdu by se mi hodila nějaká společnost.

Ale skoro nikdy jsem ho neviděla. Jak dny plynuly, zdržoval se v bytě čím dál míň, nikdy mi neřekl, kam jde, ani kdy se vrátí. Nikdy jsme nemluvili o tom, co se tu noc stalo, oba jsme to popírali, oba jsme předstírali. Když už se naše cesty zkřížily, sotva jsme si vyměnili víc než pár slov a to mi většinou řekl, že pořád nemůžu odejít, protože pořád to není bezpečné a muži, kteří mě hledali, to ještě nevzdali. Od druhé noci, co jsem tam byla, jsem neviděla ani neslyšela žádné jeho další sexkapády, díky bohu za malé zázraky.

Jednou pozdě v noci, když jsem si šla do kuchyně pro vodu, se objevila nějaká žena a zaklepala na dveře. Bez přemýšlení jsem jí otevřela, k jeho velkému nesouhlasu, ovšem. Vypadala mladě, možná o pár let starší než já. Nemusela jsem se ptát, jestli je to jedna z jeho náhodných děvek, měla jeho oči. Nejdřív jsem si myslela, že by to mohla být jeho dcera, ale on mě propustil dřív, než jsem se jí mohla zeptat, kdo je. Jenomže já byla strašně zvědavá a rozhodla jsem se, že když mi nechtěl dát žádnou odpověď, tak bych si jí měla obstarat sama. Místo abych se vrátila do svého pokoje, lelkovala jsem na chodbě. Jejich rozhovor mi připadal napjatý a trochu nepříjemný, ale můj instinkt byl správný. Byli příbuzní. Byla to jeho neteř Briggs. Nezdálo se, že by měli zrovna láskyplný vztah, což mě ani v nejmenším nepřekvapilo. Několik dní zůstala v jeho podkrovním bytě a ani jednou neopustila svůj pokoj. Už jsem ji neviděla a on se pak o ní už nikdy nezmínil.

Cokoli jsem potřebovala nebo chtěla, mi doručili přímo do pokoje. I když se ujistil, aby o mě bylo dobře postaráno, nikdy nesplnil mojí jedinou touhu, která by ho nestála nic.

Společnost.

Jediné, co jsem opravdu chtěla nebo potřebovala, bylo, aby mi dělal společnost, i kdybychom spolu nemluvili. Stále jsem ho v noci cítila, pozoroval mě, jak spím. Pokaždé, když jsem otevřela oči, chtěla jsem ho přistihnout, jak tam sedí.

Neseděl.

Hádám, že osamělost vás může donutit zjistit, co opravdu chcete. A já jsem chtěla jeho. Tak zatraceně moc. Smutné na tom bylo, že jsem se poprvé v životě cítila v bezpečí. S ním. A to mě zmátlo víc než cokoliv jiného.

Toho rána jsem se rozhodla, že se odvážím dál do jeho podkrovního bytu. Zatím jsem našla knihovnu a kino, strávila jsem pár dní v obou, ale ani jedno nebylo dobré rozptýlení. Dneska jsem ale trefila jackpot. V nekonečných chodbách se schovávala obrovská tělocvična. Jakmile jsem vešla dovnitř, cítila jsem, že je to jediná místnost, ve které se cítím aspoň trochu pohodlně.

Jeho silná vůně přetrvávala v každém koutě toho velkého prostoru. Tajně jsem doufala, že jednoho dne vejdu dovnitř a on tam bude, bude si na nářadí vybíjet svojí frustraci, nejlíp bez trika, pot mu bude stékat po hrudi a břichu. Musela jsem tu představu setřást.

V obrovské tělocvičně byly všechny možné cvičební pomůcky, které člověk znal. Všechny stěny lemovala zrcadla a táhla se od podlahy až ke stropu. Podlaha byla tmavá, z tvrdého dřeva, sem tam bylo několik žíněnek na cvičení. V rohu místnosti stál drahý stereo systém, jehož reproduktory byly rovnoměrně rozmístěné v prostoru. Byla tam i sauna a soukromá toaleta, vybavená sprchami a spoustou dalších všemožných věcí.

Nevím, co to do mě vjelo, ale prostě jsem začala tančit, hudba mi hrála v hlavě. Strávila jsem v té místnosti celý den, ztrácela jsem se v pohybech a rytmu, které byly hluboce zakořeněné v mojí duši. Ke konci dne jsem byla vyčerpaná, tlačila jsem svoje tělo dál, než bych po tolika týdnech, co jsem netančila, měla. Osprchovala jsem se a nechala si horkou vodou nasáknout bolavé končetiny. Pak jsem zamířila rovnou do postele. Odpadla jsem ještě dřív, než jsem se hlavou dotkla polštáře. Poslední tři měsíce se mi o něm zdálo každý večer. Poprvé jsem se nemohla dočkat, až se druhý den probudím. S vědomím, že můžu zase tančit. Prudce jsem otevřela oči a uviděla jasné světlo prosvítající záclonami. Protáhla jsem si bolavé končetiny, tělo jsem měla po předchozím dni unavené. Posadila jsem se a podívala se na hodiny vedle postele, bylo už jedenáct dopoledne. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem spala tak dlouho.

Oblékla jsem si tílko a bavlněné šortky, vlasy jsem si vyčesala do vysokého drdolu na temeni, vyčistila jsem si zuby a věnovala se svojí běžné ranní rutině. Jeho služebná Maria byla tak hodná, že mi vařila jídlo, kdykoliv jsem měla hlad. Každé ráno, když jsem jedla, u mě zůstávala a dělala mi společnost. Někdy i během oběda a večeře. Kdyby nebylo jí, neměla bych si s kým povídat, snad jenom sama se sebou. Když jsem se po snídani vydala k jeho tělocvičně, nedokázala jsem popsat to vzrušení, které jsem cítila.

Zahnula jsem za roh do dlouhé, úzké chodby. Od toho, co se nedávno stalo mým nebem, mě dělilo už jen pár metrů. Když jsem otevírala velké dřevěné dveře do tělocvičny, usmívala jsem se od ucha k uchu. Ale nic mě nemohlo připravit na to, co jsem uviděla uvnitř.

Veškeré jeho tělocvičné vybavení zmizelo, jako by tam vůbec nebylo. V široce otevřeném prostoru nezůstal jediný kus nářadí. Namísto toho tam bylo všechno možné baletní náčiní, které jsem kdy mohla potřebovat, dokonce i nějaké  navíc. Proměnilo se to v moje osobní baletní studio.

Jen pro mě.

Nadechla jsem se, položila si ruku na srdce a udiveně jsem vešla do místnosti. Když jsem si pozorně prohlížela to výjimečné místo, které pro mě udělal, skoro jsem se rozbrečela.

Ve středu zadní stěny stála krásná černá kožená pohovka s pohodlnými šedými polštáři. Rovnoběžně s pohovkou byla zrcadlová stěna s baletní tyčí. Vedle ní byla umístěna čtvercová dřevěná krabice s kalafunou. Jemně jsem přejela prsty po tyči a chytila se jí, abych se podepřela. Tohle všechno bylo tak zatraceně zdrcující. Vzápětí mojí pozornost upoutala masivní, černá skříň v zadním rohu. Prakticky jsem k ní skočila, byla jsem strašně zvědavá, co v ní je. Otevřela jsem každou zásuvku, jednu po druhé, a prohlížela celý její obsah. V jedné zásuvce byly různé druhy trikotů, světlé, neutrální, vzorované. Ve druhé bylo několik párů baletních punčocháčů. V další pak sukně všech možných stylů, barev a vzorů. Ve spodní zásuvce to završila nekonečná zásoba sportovních podprsenek.

Nekonečný výběr.

Na tmavé podlaze z tvrdého dřeva ležely moje baletní špičky a baleríny, a hned vedle nich seděla černá taneční taška plná zbrusu nových párů obou druhů bot. Otřela jsem si slzy, které mi začaly stékat po tvářích. Byla jsem v téhle místnosti před necelými čtyřiadvaceti hodinami. Nemohla jsem uvěřit proměně z mužské tělocvičny do tohoto nádherného, ženského prostoru. Překvapení neměla konce. Přešla jsem ke zvukovému systému a našla velké množství baletních cédéček, všechno od Mozarta až po Gershwina. Včetně soundtracku k Labutímu jezeru.

Nohy se mi pohybovaly samy od sebe, ze značkového oblečení jsem strhala všechny cenovky. Ignorovala jsem, kolik to stálo. Za přenosným paravánem v rohu jsem se převlékla do toho nejkrásnějšího, nejelegantnějšího a nejjemnějšího oblečení, jaké jsem kdy měla na sobě. Popadla jsem svoje potrhané, obnošené baletní špičky a zašněrovala si je okolo kotníků. Šla jsem rovnou na to, neztrácela jsem ani minutu. Tančila jsem po místnosti jako nikdy předtím. Jako bych se konečně cítila jako doma. Každý obrat, každý krok, každá póza byly zosobněním jediného štěstí, které jsem kdy poznala. Tančila jsem tak dlouho, až jsem už nemohla.

Bylo už pozdě v noci a já byla naprosto vyčerpaná. Byla jsem celá zpocená a sotva jsem se dokázala postavit na nohy. Ale na tom nezáleželo, protože jsem věděla, že když se druhý den ráno probudím, můžu to udělat znovu. Už jen to mi dodávalo trochu klidu. Vyklouzla jsem z baletních špiček a prohlédla si škody, které jsem napáchala na svých ubohých prstech u nohou. Vítala jsem tu bolest i puchýře. Dala jsem boty přesně tam, kde jsem je našla. Naposledy jsem se protáhla a milovala ten pocit, jak mě bolí svaly po dobře vykonané práci.

Naposledy jsem se podívala do místnosti, pak jsem zhasla světla a zavřela za sebou dveře. Opřela jsem se zády o pevný mahagonový povrch, usmála jsem se a přemýšlela o Martinezovi a o tom, co provedl se svým prostorem. Jak moc jsem mu v tu chvíli byla vděčná, absolutně za všechno, co pro mě za posledních pár měsíců udělal. Poznala jsem, že za jeho temným, chladným chováním je muž, který má srdce. I když by to popřel. Najednou jsem měla nutkání s ním mluvit, obejmout ho a milionkrát mu poděkovat.

Odstrčila jsem se ode dveří a šla zpátky do ložnice, když jsem uslyšela, jak bouchly přední dveře. Ten zvuk zarachotil rozlehlou halou. Ani na vteřinu jsem o tom nepřemýšlela, proběhla jsem střešním bytem, abych se podívala, jestli je doma. Cítila jsem ho dřív, než jsem ho spatřila, jeho mužská vůně se vznášela všude kolem mne. „Ahoj,“ zachraptěla jsem udýchaně hned, jak jsem se k němu dostala, a nahrbila se. Položila jsem si ruce na kolena, abych se podepřela. Chvěla jsem se vzrušením, že je tam, přede mnou.

Konečně jsme si mohli promluvit.

Mohla jsem mu říct, jak moc pro mě proměna té místnosti znamená. Jak moc pro mě znamená on.

Zastavil se na místě, překvapený mým chováním. Okamžitě si mě začal obezřetně prohlížet. Neřekl ani slovo. Něco na tom, jak se na mě díval, odhalilo bolest v jeho obvykle tmavých, chladných, bezduchých očích. Nikdy jsem neviděla, že by uvnitř sváděl takový boj, ani jsem vlastně nechápala proč. Když přišlo na mě, vždycky sám se sebou bojoval v nějaké vnitřní bitvě. Vyhýbal se mi za každou cenu, nepřiznal si, že jsem na něj taky měla vliv. Stál tam s rukama v kapsách a jenom na mě bez výrazu zíral. Chtěla jsem v tu chvíli zůstat ztracená v jeho očích a vychutnávat si, jak se na mě dívá. Jak z mého těla vytáhl každý cit, jako by patřil jen jemu. A hlavně, jak jsem ho přiměla cítit.

Nikdy jsem nechtěla, aby to skončilo.

Jako bychom byli jediní dva lidé na světě.

„Alejandro,“ přemlouvala jsem ho stále bez dechu, přemožená svými emocemi. „Nemůžu uvěřit tomu–“

„Nedělej to,“ přerušil mě roztřeseným hlasem.

Napřímila jsem se a přistoupila k němu. „Já jen chci–.“ Natáhl ruku a gestikuloval na mě, abych přestala.

„Nedělej to,“ opakoval přísným hlasem a razantně ta slova zdůraznil.

Natáhla jsem se, položila mu třesoucí se ruku na hruď a on mi to dovolil.

„Jediné, co chci, je–“ odstrčil mě, až jsem klopýtla zpátky. Chytil mě dřív, než jsem spadla, a pak se kolem mě prosmýkl a odcházel ode mě pryč. Nedovolit mi dokončit to, co jsem mu tak zoufale chtěla říct. Zašklebila jsem se, cítila jsem se zraněná. „Co mu je, krucinál?” Zašeptala jsem si pro sebe. Několik minut jsem váhala, když jsem ho pozorovala, jak kráčí ke své kanceláři, jako to dělal pokaždé, když se vrátil domů.

Odbyl mě. Zase.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a pak jsem se vydala za ním. Ten člověk byl jako Jekyll a Hyde, udělal pro mě něco tak smysluplného a milujícího, a pak mě odstrkoval. A přitom to jediné, co jsem chtěla, bylo poděkovat mu. Dveře jeho kanceláře se zabouchly dřív, než jsem ho stačila dohonit. Pár vteřin jsem stála přede dveřmi, zatínala pěsti podél boků a zuřila. Potřeboval sakra sestoupit z toho svého piedestalu a chovat se ke mě s trochou respektu. V hloubi duše jsem věděla, že to nedopadne dobře. Ale bylo mi to u prdele. Nic mi nezabrání, abych vtrhla do jeho kanceláře, jako jsem to už jednou a neúspěšně před několika lety udělala.

Otevřela jsem dveře a s hlasitým žuchnutím jsem s nimi práskla o zeď. Seděl na židli, lokty měl položené na stole a hlavu měl složenou mezi svýma silnýma rukama. Ani se nelekl, jako by čekal, že za ním vtrhnu. S hrozivým pohledem se podíval nahoru a já věděla, že vkročit do jeho kanceláře bez pozvání ho naštvalo ještě víc. Šlapala jsem po imaginární linii jeho hranic a vůbec mi to nevadilo.

Ani na vteřinu.

„Co máš kurva za problém?” Zasyčela jsem, frustrovaná z toho, že se ke mě takhle chová. Zase. Ničil tím všechno, co pro mě ten den udělal, což mě nasralo víc než cokoliv jiného. „Jsi ta největší osina v zadku, Martinezi.“

„Lexi, nedělej to,“ zavrčel chladným a odtažitým tónem.

„Co nemám dělat? Co? Nebavit se s tebou? Nedívat se na sebe? Nedotýkat se tě? Co teď, kurva, nemám dělat? Jenom na mě štěkáš rozkazy! Je mi z toho zle! Nejsem tvůj pes! Jen jsem chtěla poděkovat-“

Židle mu sklouzla dozadu, když pěstmi bouchl do stolu před sebou. „Nezahrávej si se mnou! Nemám náladu na ty tvoje kecy! Tohle je poslední varování, zlato. Neprovokuj mě, kurva! Starej se sakra o sebe. Otoč se, obleč si jednu ze svých sukýnek, co jsem ti koupil, a vytanči se svojí prdelí z mojí zasraný kanceláře. Hned!” Řval, žíly na krku mu vystoupily.

Ucukla jsem, jako by mě praštil. „Seš zasranej kretén!” Zaječela jsem, popadla dveře a práskla jimi. Zamkla jsem se v jeho osobním prostoru. Dala jsem mu najevo, že nikam nejdu. „Necháváš mě tu kurva celý den samotnou, celé dny, a kromě té tvojí zatracené služebné s nikým nemluvím! Přece jsem tady. Věřím ti, myslím na tebe a chci, aby sis kurva uvědomil, jaké spojení mezi námi je! Vím, že to taky cítíš! Snaž se to popírat, jak chceš, ale nikdy bys pro mě neudělal to, co dneska, kdyby ti to bylo jedno!“

Jen tam seděl s tělem shrbeným nad stolem. Sálal z něj vztek a hruď se mu zvedala. Hrubě jsem si prohrábla vlasy rukama a snažila se uklidnit, ale bylo to k ničemu. Byla jsem moc naštvaná, moc zraněná, taky kvůli všem těm kecům, které na mě pořád chrlil.

„Jen jsem ti chtěla poděkovat! To, co jsi pro mě dnes udělal... ta místnost... můj vlastní prostor...“ Horlivě jsem zavrtěla hlavou a moje emoce mě přemohly. Cítila jsem, že se rozbrečím, ale přemohla jsem to, protože jsem nechtěla, aby mě viděl plakat. „Ještě nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal. Nikoho to nikdy nezajímalo! Dnešek byl jeden z nejlepších dnů mého života a tobě je to u prdele! Ty to kurva kazíš, ty parchante! V jednu chvíli jsi úžasný, v další lhostejný. Už to dál nevydržím! Chci odejít, ale pak zase nechci... protože se bojím, že už tě nikdy neuvidím. Nesnáším to! Spoléhám na tebe. Chápeš, jak je to pro mě těžké?!” Zaječela jsem, dupla nohou o zem, potřebovala jsem mu to vysvětlit. Potřebovala jsem, aby to pochopil.

Ani se nepohnul.

Neřekl ani slovo.

Ani nemrkl.

Nic.

To bylo všechno, co jsem potřebovala, aby mi ruply nervy.

„Ach můj bože!” Třemi kroky jsem byla u jeho stolu a smetla z něj všechno, co na něm bylo, s takovou silou, s jakou jsem jenom dokázala. Hromádky papírů, dokumentů a složek byly v mžiku na zemi. Nic za mnou nezůstalo. Věděla jsem, že tráví hodiny a hodiny organizováním a řešením toho, co je pro něj kurva důležité.

Ani jednou se nepohnul, zíral na mě, jako bych byla jen kus hovna.

„Co mě to bude stát? Hm? Abych z tebe dostala nějakou reakci!” Bouchala jsem pěstmi o stůl a snažila se nevnímat bolest, kterou mi to způsobilo. „Co mám udělat, abys mi ukázal toho chlapa, co se schovává za těmi zatracenými drahými obleky?!“

Zuřivě vyskočil a stůl vzal s sebou. Převrátil to, ale stihla jsem uskočit dřív, než na mě spadl. Jeho židle narazila do polic s knihami za ním, police se zachvěly a několik knih se zřítilo na podlahu. Všude kolem vypukl chaos. Otočila jsem se, abych utekla, ale už bylo pozdě. Už byl přede mnou, skočil přímo přede mě, vnikl do mého osobního prostoru. Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, zády jsem narazila na přilehlou zeď poblíž jeho převráceného stolu. Ta síla nárazu mi vyrazila dech. Oči se mi rozšířily, těžce jsem lapala po vzduchu. Ten zvrat událostí mě docela omráčil. Nade mnou se tyčila jeho dominantní, náročná, arogantní postava a já si připadala jako malé vystrašené koťátko.

To, co se vzápětí stalo, jsem nečekala.

Ani.Jednu.Zatracenou.Věc.

***

Martinez

„Neříkal jsem ti, že se mnou nemáš vyjebávat?” Zuřil jsem, jen pár centimetrů od jejích úst.

„Já-já-já-“

Lexi vyprskla a její chování se rychle změnilo ze lvice na vyděšenou myš.

„Nevaroval jsem tě, že dneska večer nemám náladu na ty tvoje zasrané kecy?“

„Omlouvám se -“

„Neříkal jsem ti, abys mě kurva neprovokovala? Zahráváš si s Ďáblem, zlato, a dostaneš jeho zasrané rohy.“

Nesnášel jsem, že se mi kurva omlouvá. Nesnášel jsem, že nikdy neposlouchala ani slovo, co jsem jí řekl. Ale nejvíc ze všeho jsem nesnášel, že je mi úplně jedno, že ji děsím k smrti. Nikdy bych jí fyzicky neublížil, ale to ona kurva vědět nemusela.

Možná by mě příště zatraceně poslechla.

Zavrtěla hlavou a rty se jí chvěly. Při pohledu na ni mi zaškubal pták. Hlavou se mi honily představy, jak ji chytám za ty hříšné boky a šukám jí opřenou o zeď. Ustoupil jsem, než jsem udělal něco, čeho bych chtěl kurva litovat. Většinu předešlé noci jsem strávil tím, že jsem ji sledoval na bezpečnostní kameře, kterou jsem nainstaloval v tělocvičně. Nemohl jsem od té nahrávky odtrhnout oči. Celé hodiny se bezchybně pohybovala po podlaze z tvrdého dřeva a v hlavě měla jen hudbu.

Už jen samotný úsměv na její tváři mi stačil k tomu, abych nechal původní zařízení odstranit a nahradit ho vším, co by potřebovala pro své vlastní studio.

Baletní studio v mém posraném střešním bytě.

Setřásl jsem ty obrazy, účinek, který na mě měla, pupeční šňůru, kterou jsem ani za nic nedokázal přestřihnout. Rozepnul jsem si manžetové knoflíčky a vyhrnul si rukávy košile. Pak jsem si odepl pásek a se švihnutím ho vytáhl z kalhot.

„Chceš se setkat s tím chlapem, co se schovává v těch drahých zasraných oblecích?” Poškleboval jsem se výhružným tónem. Naklonil jsem hlavu na stranu.

„Co to–“

Nedovolil jsem jí dokončit tu zatracenou otázku. Zvedl jsem ruku a otočil páskem dolů na roh stolu, přímo k její noze. Zalapala po dechu, když zasvištěl vzduchem. Oči se jí rozšířily strachem, okamžitě se přikrčila a odvrátila se ode mne. Jen jsem chtěl, aby zavřela hubu a dělala, co se jí řekne. Jen jsem ji chtěl dostat z hlavy. Ona tam nepatřila, nikdo tam nepatřil.

Nezaváhal jsem.

„Neopovažuj se. Přece nemůžeš-“

Pevněji jsem sevřel opasek a znovu jím pleskl o dřevěnou podlahu před sebou. Ten zvuk se znovu odrazil od stěn. Okamžitě se otřásla a těžce oddychovala. Její ňadra se zvedala a klesala s každým krokem, kterým jsem se k ní přibližoval. Od toho, jak jsem pevně svíral pásek, mi zbělely klouby, ale nepustil jsem ho. Naklonil jsem se dopředu, protože už jsem se nedokázal ovládnout. Její zranitelnost pro mě začínala být nesnesitelná. Upustil jsem pásek na podlahu a přistoupil až k ní.

Přistihl jsem ji nepřipravenou, moje tělo pohltilo její drobnou postavičku, políbil jsem ji na krk a pak na klíční kost, a zavrčel jsem: „Cože, cariño? Co nemůžu kurva dělat?“

Neříkala nic, ale ani nemusela. Její tělo zrazovalo její mysl, intenzivně dýchala, tvář měla zrudlou, rty pootevřené. Touha v jejích očích na mě křičela, abych ji vzal do náruče. Dal jí to, po čem toužila.

Chtěla, abych ji políbil.

Chtěla, abych se jí dotýkal.

Chtěla mě mít na sobě.

Místo toho jsem zvedl její nohy, obtočil si je kolem pasu a přitlačil se k ní, otíral jsem se svým tvrdým pérem o její čekající kundičku, aby cítila mojí touhu po ní. Přejel jsem jí rukou po stehně až k pasu, chytil jsem se jí za ty žhavé boky. Představoval jsem si, jak moc bych ji mohl donutit zvlhnout, jak moc jsem ji mohl donutit, aby se udělala a křičela moje zatracené jméno. Moje rty se vznášely nad jejími, na pokraji spojení, těžce lapala po dechu.

Chtěl jsem se jí vzdát.

Ale nechal jsem ji jít. Zasyčela, když jsem najednou odtáhl svoje rty z její rozpálené kůže. Nemohl jsem to udělat. Všechno na nás bylo špatně, tak jsem místo toho řekl: “To jsem si kurva myslel.“ A odešel jsem pryč.

Nechal jsem ji tam s neukojitelnou touhou po mém ptákovi.