ED - 24. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Vystoupila jsem na temné jeviště a zhluboka se nadechla jako před každým představením. Tahle show byla jiná, byla osobní, byla jsem to já.

Tanec umírající labutě je vrcholem kariéry každé baletky, ale pro mě v něm byl jiný cit. Před šesti lety jsem měla být bílá labuť, ale nikdy jsem nedostala šanci. Tentokrát jsem byla obojí. Černá i bílá. Konečně jsem se ve svém životě ocitla na místě, kde jsem tančila...

Pro sebe.

V tuhle chvíli jsem netoužila po tanci pro matku, chtěla jsem, aby na mě byla pyšná. Ať vidí, že v jejím životě bylo víc světla než temnoty. Na ničem z toho už nezáleželo.

Tohle byl můj závěr.

Byla jsem primabalerínou v Labutím jezeře v Americkém baletním divadle v New Yorku. Lidé z celého světa platili peníze, aby se na mě přišli podívat. Bylo mi čtyřiadvacet a žila jsem si svůj sen.

To, na čem jsem tak tvrdě pracovala, se mi konečně splnilo.

Světla na pódiu se rozsvítila a začala smutná, melodramatická hudba. Okamžitě mě odvedla na hluboké, temné a depresivní místo. Místo, kde jsem potřebovala být, abych tuhle sestavu zvládla.

Říkali tomu životní výkon a měli pravdu. Takovou šanci moc baletek nedostalo a já jsem za to byla neskonale vděčná.

Posledních šest měsíců jsem cvičila ve dne v noci, sotva jsem se zastavila, abych se najedla nebo vyspala. A i tehdy jsem si v duchu stále procházela kroky. Tenhle akt byl závěrečnou scénou. Když to zatančím správně, ve vyprodané budově Metropolitní opery nezůstane oko suché. Téměř čtyři tisíce lidí ucítí emoce, které jsem promítala svými pohyby.

Dala jsem se do pohybu, zády k publiku jsem plula po širokém pódiu. Paže mi jako labutí křídla klouzaly nahoru a dolů, když jsem se dostávala do středu jeviště. Mírně jsem se natočila čelem k orchestru. Prohnula jsem záda a moje baletní špičky pokračovaly v útoku na marleyskou podlahu pode mnou. Melodie strunných nástrojů mě tahala za srdce, napodobovala můj vlastní smutek a bez námahy mě nesla od jednoho kroku ke druhému.

Piqué, arabeska do krásné bourrée. Tělo jsem naklonila dopředu a paže se mi vznášely za zády. Opakovala jsem pohyby znovu a znovu a jak hudba gradovala, byl každý z nich čím dál intenzivnější. Otáčela jsem se v těsných kruzích, mávala křídly, světla se přede mnou rozmazala. Přirozené pohyby mého těla mne instinktivně odváděly na jediné místo, kde jsem vždycky pocítila útěchu.

Hudba a tanec byly mým klidem.

Cítila jsem se díky nim celá.

Tančila jsem, jako by to bylo moje poslední představení, jako by na tom závisel můj život, moje štěstí, můj svět. Plynule jsem klouzala po jevišti z jednoho konce na druhý. Otáčela jsem se a kroužila, skákala vzduchem, jako bych celý život byla labuť v zajetí.

Konečně volná.

Sestava skončila příliš brzy. K velkému závěru a skonu krásné labutě jsem se zvedla do piruety s dramatickým přistáním. Poklesla jsem až na kolena. Sedla jsem si dozadu na patu s levou nohou nataženou před sebou. Spustila jsem horní část těla ke kolenu a zvedla křídla nad hlavu.

Pomalu jsem je nechala klesnout.

Hudba začala slábnout, naposledy jsem nadzvedla svoje tělo a pak je nechala ladně zemřít.

Jeviště potemnělo. Všechno kolem mě bylo černé. Všechno utichlo.

Všude bylo ticho.

Opona se spustila a oddělila mě od davu. Vstala jsem, zhluboka se nadechla a připravovala se na velkolepé ovace. Stála jsem v páté baletní pozici s rukama mírně zvednutýma od těla.

Čekala jsem.

Opona se zvedla. Světla se rozsvítil. V řadách lidí propukl dominový efekt, všichni vstávali, tleskali, pískali, jásali. Dívala jsem se na obecenstvo a představovala si, jak mi všechny ty krásné, slzami poznačené tváře málem vyrazily dech.

Poprvé v životě.

Cítila jsem se tu jako doma.

Po několika minutách jsem přešla do středu jeviště a udělala rond de jambe do pukrlete. Položila jsem si ruku na srdce a sklonila hlavu, když se opona zase spustila. Zbytek účinkujících nastoupil na pódium za mnou. Opona se naposledy zvedla. Diváci opět zdivočeli a já milovala každou vteřinu. I kdyby by bylo víc vystoupení, nikdy by se nic nedalo porovnat s tím úplně prvním. Nechtěla jsem, aby ta noc skončila.

Sestoupili jsme z pódia a začali mě bombardovat zaměstnanci naší společnosti a choreografové. Bude to otázka několika minut, než se šťastní patroni vydají do mé šatny a budou chtít fotky, podpisy, všechno pod sluncem, a já jim to s radostí daruju. Byla jsem vyčerpaná, ale nic bych neměnila. Tělo mě bolelo, nohy mi pulzovaly. Nemohla jsem se dočkat, až si sundám baletní špičky. Položila jsem všechny kytice růží na stůl a zavřela za sebou dveře, potřebovala jsem trochu soukromí. Chvilku pro sebe, abych se nadechla.

Posadila jsem se do svého pohodlného křesla a rozvázala si boty. Jednu po druhé jsem odkopla, prsty u nohou si vychutnávaly svobodu. Ohýbala jsem a kroutila svými ztuhlými kotníky. Vstala jsem, vyklouzla z baletní sukně a položila ji na pult. Už si jen sundám trikot a punčochy a můžu jít domů. Zahleděla jsem se do zrcadla a chystala se odlíčit.

„Nikolaji,“ zaječela jsem vyplašeně. Položila jsem si ruku na hruď. Podívala jsem se na muže, který se objevil v zrcadle. „Ježíši, vyděsil jsi mě k smrti.“

Usmál se a odstrčil se od zdi. „Může vůbec primabalerína mluvit?” Ďobl mě do rtů a podal mi další obrovský puget rudých růží.

Zasmála jsem se.

S Nikolajem jsem se vídala s přestávkami zhruba rok. Nevedla jsem si přehled, příliš mě pohltila práce v divadle. Ne že by na tom záleželo, stejně ten vztah nikam nevedl a my jsme to nemysleli vážně. Pořád cestoval, mělo to co dělat s jeho prací, nebo co. Alespoň tak mi to řekl. Týdny jsem ho neviděla a pak se prostě z ničeho nic objevil. Dnes večer byl dokonalý příklad. Byl to gentleman, milý, pozorný, starostlivý. Kupoval mi věci, o které jsem nikdy nežádala, bral mě na nóbl místa, kam bych bez něj nevkročila.

Byl jako můj vlastní princ Krasoň.

„Co kdybychom se vrátili k tobě do bytu? A nechala bys mě, abych ti namasíroval bolavé svaly.” Políbil mě na krk, na vršek mých obnažených ramen. Zíral na mě do zrcadla.

Uculila jsem se. „Vážně?“

Nedělali jsme nic jiného, než že jsme se líbali. Měl se mnou velkou trpělivost. Pořád jsem nesnášela, když se mě někdo dotýkal. Líbání bylo na mě někdy až moc. Jediný muž, kterého bych kdy měla...

Nezáleželo na tom.

Martineze jsem neviděla od té doby, co mě před lety vyhodil z kanceláře. Kéž bych mohla říct, že jsem na něj přestala myslet. Kéž bych mohla říct, že jsem ho nenáviděla. Přála bych si, abych mohla říct spoustu věcí. Bylo to, jako by mě očaroval. Vyryl se mi do mysli, nutil mě na něj myslet častěji než jindy. Zvlášť když jsem byla sama. Bylo těžké nenechat svou mysl bloudit, ale vždycky se zatoulala k němu. Když na vás měl muž takový vliv jako on na mě, nemohli jste si pomoct a ptali jste se sami sebe...

Proč?

Nikolaj vždycky respektoval moje hranice. Věděla jsem, že chce víc, samozřejmě že chtěl, ale nebyla jsem připravená. Abych byla upřímná, nevěděla jsem, jestli vůbec někdy budu. Párkrát jsem uvažovala o tom, že bych zašla k terapeutovi, i když mi bylo nepříjemné už jen to pomyšlení na rozhovor s úplně cizím člověkem. Možná to bylo tím, že jsem nepotkala stejného člověka, jako byl Martinez, muže, který mě tak zapálil. Možná jsem měla problémy s tatínkem nebo s opuštěním... ať už to bylo cokoliv, asi mi to bylo prostě jedno. Nehledala jsem odpovědi, protože v hloubi duše jsem věděla, že stejný člověk jako on neexistuje.

„Pojď, panenko, odvezu tě domů.” Než jsem stačila odpovědět, popadl mou tašku, vzal mě za ruku a vedl ke dveřím.

Většinu jízdy limuzínou ke mě domů strávil na telefonu. Mluvil s někým rusky, naprosto mě ignoroval. Ale nevadilo mi to, dívala jsem se z tmavého okna, jak se kolem nás míhala rozmazaná světla Manhattanu. Sezení v jeho limuzíně mi vždycky připomínalo Martineze. Skoro jsem čekala, že když otočím hlavu, tak ho uvidím.

Když jsem vyrůstala, nemyslela jsem si, že mít řidiče nebo limuzínu bude tak běžné, jak se zdá. Nikdy jsem nejela v limuzíně, dokud nepřišel Nikolaj. Potkala jsem ho v kavárně u mého bytu. Neměla jsem dost peněz na espresso, a tak se přiřítil a zaplatil baristovi.

Od té doby jsme spolu mluvili.

Dál jsem se dívala, jak se kolem míhají světla města, a čekala jsem, až Nikolaj ukončí svůj rozhovor, když jsme byli pár bloků od mého bytu. Bylo to nedaleko od Newyorské univerzity, v jedné z nejdražších a nejhonosnějších budov na celém Manhattanu. Nastěhovala jsem se poté, co jsem přijala nabídku na podzimní semestr na Juilliardu. Vedení školy se nikdy nezmínilo o tom, že porušuji bytovou politiku tím, že bydlím mimo areál školy. Což mi přišlo divné, ale nehodlala jsem to zpochybňovat. Od té doby jsem tam bydlela. Když se ohlédnu zpět, pořád si pamatuju, jak jsem zpanikařila, jak jsem se ten týden hnala městem, snažila jsem se donutit nějaký striptýzový klub, aby mě najal poté, co mi Martinez v podstatě řekl, ať jdu do prdele. Ani jeden z nich mi nedal šanci. Začala jsem být paranoidní, měla jsem dojem, že vědí, kdo jsem, ještě než jsem vešla do dveří.

Při té myšlence jsem se usmála.

Vzpomněla jsem si, jak jsem odcházela z posledního podniku poté, co mě znovu odmítli. Sedla jsem si na obrubník chodníku a zhroutila se, netušila jsem, co budu dělat. Po několika vteřinách, kdy jsem se ponižovala na veřejnosti a snášela trapné pohledy, jsem vstala, oprášila si zadní část nohou a vydala se k nejbližšímu bankomatu, abych si vybrala z účtu nějaké peníze. Potřebovala jsem jet autobusem v šest hodin zpátky k pěstounům. To ráno mi oznámili, že si musím najít vlastní bydlení, protože mi bylo osmnáct a odmaturovala jsem na střední škole.

To znamenalo, že už nedostali pomoc od státu, aby se o mě postarali, tak chtěli, abych vypadla. Už jsem jim nebyla k ničemu. Zavrtěla jsem hlavou, když jsem zadávala svůj kód a kontrolovala si stav účtu, než jsem si něco vybrala. Na obrazovce se rozsvítila bilance a to, co jsem uviděla, mě málem srazilo na zadek. Přísahám, že jsem chtěla kurva omdlít.

„To nemůže být pravda,“ řekla jsem si a dívala se na čtvrt milionu dolarů na obrazovce. Okamžitě jsem se rozhlédla kolem sebe a myslela si, že si ze mě někdo dělá legraci. „To není moje. To musí být nějaký omyl.“

Zrušila jsem transakci, popadla svou kartu, zasunula ji do zadní kapsy a vešla do banky. Posadila jsem se a čekala na bílé kožené pohovce, až starší dáma za stolem dokončí svojí práci. Nohy mi nervózně poskakovaly, jako by tušily, co mi řeknou.

„S čím vám mohu pomoci, slečno...“

„Lexi.“

Přikývla. „Lexi, s čím ti můžu pomoct?“

„Myslím... ne, vím, že došlo k nějakému omylu. Šla jsem si vybrat peníze ze svého účtu a je tam příliš vysoký zůstatek.“

„Nechápu.“

Nervózně jsem se zasmála. „Včera jsem měla na účtě tak pár babek. Teď jsem se podívala a je tam toho mnohem víc.“

„Hmmm... podíváme se na to.” Nasadila si brýle a podívala se na papír, který jsem vyplnila. Začala psát na klávesnici hromadu čísel. „Peníze byly uloženy dnes ráno, drahá. Vypadá to, že to přišlo ze zámořského účtu.“

„Zámořský účet? V zámoří nikoho neznám. Poslouchejte, tady muselo dojít k nějakému omylu. Tuhle karmu nechci, dnes už mě pronásleduje černý mrak, madam. Jsem si jistá, že teď někdo panikaří a přemýšlí, kde jsou sakra jeho peníze.“

„Ten účet se nedá vystopovat, Lexi. Ale určitě jsou to vaše peníze. Všechny důkazy mám přímo tady.” Otočila obrazovku, abych viděla, o čem mluví.

„Panebože,“ vydechla jsem, protože jsem si uvědomila, že má pravdu.

Uchechtla se: „Vypadá to, že máte strážného anděla, drahoušku.” Vybrala jsem si nějaké peníze, poděkovala jí za pomoc a odešla.

Zavolala jsem si taxíka a jela rovnou do školy. Vešla jsem do kanceláře finanční podpory a okamžitě jsem zaplatila školné. Během několika následujících dnů jsem také splatila všechny své půjčky. Hledání bytu, když máte peníze, je mnohem zábavnější a jednodušší. Jedna realitní makléřka naplánovala pár prohlídek a já našla jeden z nejluxusnějších, plně zařízených bytů, který jsem si za peníze mohla koupit. Stěhování bylo jako vánek, měla jsem jen kufr s oblečením a pár dalších věcí. Se svými pěstouny jsem nemluvila ode dne, kdy jsem odešla. Konečně jsem se mohla nadechnout a ani jsem nevěděla, komu za to štěstí poděkovat. Říká se, že za peníze si štěstí nekoupíš, ale určitě si kurva koupíš pohodlí.

„O čem tam přemýšlíš?” zeptal se Nikolaj, když za sebou zavřel dveře mého bytu a opřel se o ně.

„Cože?” zeptala jsem se, když jsem pokládala klíče a telefon na stůl v předsíni.

„Zdálo se mi, že jsi celou noc zabraná do nějakých myšlenek.” Svlékl si sako a hodil ho přes opěradlo pohovky. Sundal si kravatu a s dravou úctou se ke mně přišoural. V očích měl pohled, který jsem u něj nikdy neviděla.

„Aha,“ zašeptala jsem, protože jsem nevěděla, co ještě říct.

Hrubě mě chytil za bradu a nasměroval mi obličej tam, kam chtěl. „Máš vůbec představu, co se mnou děláš? Jak moc na tebe myslím?“

Stydlivě jsem se usmála a podívala se mu do očí.

„Tenhle stahovací trikot, který zvýrazňuje všechny tvoje jemné křivky.” Druhou rukou odsunul klopy mého kabátu a prsty mi přejel po předku těla.

Žaludek mi okamžitě klesl, místo aby se mi třepotal. V jádru se mi šířil zneklidňující pocit, ale nechala jsem ho, aby pokračoval. Potřebovala jsem se přes to nepohodlí dostat. Jen jsem chtěla být normální s mužem, který ke mně byl jen laskavý.

Pustil mi bradu. Procházel se kolem mě, se stejně dravým pohledem si prohlížel moje tělo. Když byl za mnou, zastavil se. Stáhl mi kabát a hodil ho vedle sebe na pohovku. Jeho chlípné oči se dívaly nahoru a dolů, nakláněl hlavu, aby měl lepší výhled.

Přiložil mi rty k uchu a zašeptal: „Tvoje tělo je hříšné. Je všechno, na co jsem myslel, když jsem tě dnes večer viděl vystupovat, Lexi. Chtělo to veškerou mojí vůli, abych nesáhl do kalhot a hned tam si nepohladil ptáka.“

Oči se mi rozšířily, dech se mi zadrhl. Nikdy předtím se mnou takhle nemluvil. Všechno na něm bylo pro mě v téhle chvíli tak cizí. Bylo to, jako bych byla s jiným mužem, ne s tím samým, se kterým jsem loni trávila čas.

„Nemohl jsem z tebe spustit oči. Nikdo nemohl. Moje péro je teď tvrdý, jen se na tebe dívám.“

„Nikolaji, já-“

„Pšššt... dovol mi, abych se o tebe postaral,“ mumlal mi do rtů. Položil mě na pohovku a ochotně skláněl svoje svalnaté tělo nad mým. Líbal mě.

Zpočátku to bylo lehké, jako by zkoušel moje hranice, bral moje lehce pootevřené rty jako otevřenou výzvu, aby mi pomalu vklouzl jazykem do úst. Chutnal skotskou a ještě něčím, co jsem nedokázala přesně určit. Byla jsem tak zmatená a zdrcená najednou, ale neřekla jsem mu, aby přestal. Prohloubil náš polibek, pevně mě chytil zezadu za krk. Svůj jazyk propletl s mým v naléhavosti, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Ukázal mi, že na tuhle chvíli čekal dlouhou dobu.

Když mi roztáhl nohy svými a položil svoje tvrdé péro přímo na můj rozpálený střed, otřásla jsem se. Jeho ruka sklouzla z mého krku na stranu mého ňadra a zanechala za sebou stopu znechucení. Z hloubi hrudi zasténal, hlasitě a tvrdě, považoval moje chvění za něco, co nebylo. Pevně jsem zavřela oči a zoufale se snažila vytěsnit vzpomínky na otčíma.

Na jeho dotek.

Na jeho pach.

Na jeho zvuky.

Položila jsem mu ruce na prsa, ale zase jsem ho nezastavila. Napadlo mě, že kdybych ho možná cítila, uvědomila bych si, že to není můj nevlastní otec, ale že jsem s ním. S mužem, o kterého jsem se měla zajímat, s mužem, se kterým bych měla chtít tyhle věci dělat. Intimita pro mě vždycky byla těžká. Proto jsem nikdy nerandila.

Nemohla jsem.

Stáhl mi předek trikotu a hnětl mi ňadro. Nechala jsem ho, i když jsem v duchu křičela, ať přestane. Řvala na něj, aby ze mě kurva slezl.

„Ježíši, Lexi, jsi cítit tak zatraceně úžasně,“ zachraptěl u mého ucha, až se mi stáhl žaludek. Bojovala jsem se žlučí, která mi začala stoupat do hrdla.

Nechala jsem ho, ať si myslí, že se to stane.

Dovolila jsem mu, aby se mě dotýkal jako nikdy předtím.

Nechala jsem ho, aby si myslel, že jsem jeho.

I když jsem se ve skutečnosti dusila a chtěla ho ze sebe odstrčit. Další kousek uvnitř mě umřel. Zdálo se mi, že čím víc času uběhlo, tím déle jsem mu dovolila, aby si se mnou dělal co chtěl, aniž bych něco řekla.

Snažila jsem se.

Byl pořád agresivnější, náročnější, sžíravější. Drtil svoje tvrdé péro proti mně. Když se jeho ruka pohnula směrem k mojí kundičce a jeho ústa zamířila k mojí bradavce, už jsem to nemohla dělat.

Bylo toho příliš.

Mysl mi zaplavily vzpomínky, jedna hned za druhou. Jako by je promítal starý filmový projektor. Nemohla jsem jim zabránit, aby se objevovaly, jedna scéna a pak další. Byly nemilosrdné, neodpouštěly.

„Kurva,“ zakňourala jsem a odklonila tvář od jeho. Energicky jsem ho od sebe odstrčila, abych se postavila. Nemohla jsem se od něj dostat dost rychle.

Klopýtl dozadu a zachytil se o konferenční stolek.

„Je mi to líto, Nikolaji. Je mi to opravdu líto, ale nemůžu to udělat.” Vytáhla jsem si trikot zpátky a zastrčila ňadra bezpečně za tenký bavlněný materiál.

Vzhlížel ke mně, hruď se mu dmula, chřípí se mu roztáhlo. „Chceš ho opíchat? O to tady jde? Nebo už s ním šukáš? Protože, to si piš, že se mnou šukat nechceš,“ chrlil rozhořčeně.

„O čem to mluvíš? Kdo... co...“ ptala jsem se šokovaně. Nebyla jsem schopná pospojovat si myšlenky.

„Vidím, jak se na tebe dívá. Taky vidím, jak se na něj díváš ty. Moc dobře to neskrýváš.“

Zmateně jsem zavrtěla hlavou. „O kom to sakra mluvíš?“

„Tvůj taneční partner. Ta zatracená píča, co se tě dotýká, jako bys byla jeho.” Přecházel přede mnou sem a tam a hrubě se tahal za vlasy.

„To myslíš vážně? My spolu pracujeme. Vystupujeme spolu, je to součást naší práce.“

„Jsi MOJE!” Zařval a na krku mu pulzovaly žíly. Nutil mě se před ním krčit.

„Ty si myslíš, že jsem blbej idiot, co? Po tom všem, co jsem pro tebe udělal. Čekám tu jako ztracené posrané štěně. Neděláš nic jinýho, jen škádlíš mýho ptáka, Lexi.“

„Nepatřím nikomu, zvlášť ne tobě. A teď kurva vypadni z mého bytu!” Zaječela jsem a ukázala ke dveřím. V očích se mi začaly objevovat slzy a začala jsem se třást. Adrenalin se mi rozjel na plné obrátky.

„Ale ne, panenko. Já nikam nejdu a ty taky ne.” Vrhl se na mě a naprosto mě zaskočil. Přitlačil mě k nejbližší zdi, moje záda a hlava do ní tvrdě narazily. Rukama opřenýma o zeď okolo mě udělal klec. Zrak se mi okamžitě zamlžil, neviděla jsem nic než skvrny.

Na zlomek vteřiny jsem si myslela, že je to vtip. Bůh nemůže být tak krutý. Nikdy by mě nenutil, abych si tím znovu prošla. Srdce mi okamžitě pokleslo a já instinktivně zaječela a snažila se ho odrazit. Bušila jsem pěstmi do jeho tvrdé hrudi. Uchechtl se mi do tváře, přitiskl své tělo a ptáka blíž ke mě.

„Křič, do prdele. Jen mi z toho víc tvrdne.“

„Pomozte mi někdo! Pomozte mi kurva někdo!” Řvala jsem, jako by mě vraždili, a snažila se s ním víc bojovat.

„Ty zdi jsou kurva zvukotěsné, Lexi,“ zachraptěl hrozivým tónem, při kterém se mi otřáslo tělo.

„Cože?” Uchechtla jsem se nevesele, pateticky jsem zmítala celým tělem, snažila se ho odstrčit a odtrhnout od sebe.

Přidržel mě blíž. Dost blízko na to, abych ho mohla kopnout do koulí. Moje noha se zvedla mezi jeho a spojila se s jeho ptákem. Nahrbil se a já myslela, že můžu utéct, ale nevyšlo mi to. Dokázal mě svýma rukama uvěznit ještě víc.

Zasmál se.

Ten hajzl se zasmál.

Vstal a odkašlal si. Mrtvolně mi zíral do očí. „Za to zaplatíš, čubko.” Ještě než jsem si vůbec stihla uvědomit, že se to blíží, zvedl ruku a uhodil mě do tváře tak silně, že jsem okamžitě ucítila krev.

Nenechal toho a uděřil mě do obličeje ještě několikrát. Sotva jsem udržela vlastní váhu. Když mě opakovaně pěstí praštil do břicha a já upadla na zem, místnost se rozostřila. Nemohla jsem se nadechnout. Kopl mě do žeber, až jsem upadla na záda. Schoulila jsem se, snažila se stočit do polohy plodu, abych se ochránila. Viděla jsem jen, jak se mi před očima začínají objevovat rudé skvrny.

Padl přede mnou na kolena a chytil mě za vlasy. Prudce trhl a donutil mě k němu vzhlédnout. Celým tělem se mi šířila nesnesitelná bolest.

„Teď to bude takhle.” Z kapsy vytáhl nůž. Neměla jsem čas přemýšlet o tom, co se právě stalo, než mě odtáhl za vlasy k pohovce. „Strhnu ti šaty,“ ušklíbl se a bez námahy mi klouzal nožem po přední části trikotu a elastickém pásku mých tanečních punčocháčů. Strhal mi oblečení, nechal mě jen ve sportovní podprsence a kalhotkách. Pustil mi vlasy a strčil mě zpátky na zem, jako bych nic nevážila.

„A pak... vytáhnu ptáka.” Rozepnul si pásek a vytáhl z  kalhot zasranou parodii na penis. „A teď tě opíchám. S tvým podělaným souhlasem nebo bez něj, ty ubohá čubko.”

Srazil mě na podlahu, tentokrát mě chytil za vlasy na temeni hlavy a praštil mnou o podlahu z tvrdého dřeva. Celým tělem mi lomcovala bolest, dusila jsem se náhlou ztrátou dechu. Když celou svojí vahou dopadl na moje zmlácené tělo, vyrazil mi dech. Před očima se mi znovu zatmělo, několikrát jsem zamrkala, abych zahnala bílé skrvny, které se mi začínaly dělat před očima.

„Neomdlévej. Nebude to taková legrace, když omdlíš. Ale věř mi, jestli to uděláš, tak mě to stejně nezastaví.“

Cítila jsem, jak mi strhl kalhotky a obnažil mě. Ze strany mi dýchal na krk. „Ještě nikdy jsem nebyl s pannou. Díky za to.” Jeho péro šťouchlo do mého vchodu.

Než jsem stačila zařvat nebo se prát, dveře mého bytu se rozletěly a rozbily zeď za nimi.

„Co to kurva?” Nikolaj zařval, okamžitě se otočil a zakryl mi výhled.

Zavřela jsem oči a vklouzla do tmy. Hlasitý práskavý zvuk se odrazil od stěn, až jsem se lekla. Na obličej, na krk, na hruď mi vystříklo náhlé teplo a pak se na mě zřítilo Nikolajovo tělo. Celých jeho sto kilo spadlo zvolna na mojí drobnou postavu. Jestli jsem si předtím myslela, že nemůžu dýchat, tak tohle mi dokázalo, že se mýlím.

Náhlá tíha jeho těla ze mě spadla, jako by nic nevážil.

„Přestaň kurva řvát,“ zavrčel mi kdosi těsně u ucha. Sotva jsem ho slyšela.

Křičela jsem?

Otřeli mi obličej, otřeli mi krev z očí, abych viděla.

„Přestaň se se mnou kurva prát,“ ušklíbl se znovu tajemný muž.

Prala jsem se?

Hrubě mě chytili za ruce, vytáhli mě nahoru a postavili mě na roztřesené nohy. Okamžitě jsem upadla na pevný svalnatý hrudník. Objímal mě pažemi, tiskl mě k sobě, aby se ujistil, že neupadnu. Jeho pach okamžitě zaútočil na mé smysly.

Tu vůni bych poznala kdekoliv.

Byla navždy zakořeněná v mojí mysli.

„Jestli víš, co je pro tebe dobré, přestaň kurva řvát a přestaň se se mnou prát.“

Co?

Oči se mi rozlétly dokořán, stále sotva jsem viděla skrze opar krve a bůhví čeho ještě. Vyhlédla jsem skrz řasy nahoru a uzamkla svůj pohled s tmavýma, chladnýma, bezduchýma zelenýma očima.

Z nějakého důvodu jsem se v tu chvíli uslyšela křičet. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem neměla čas zaregistrovat, co se dělo dál. Viděla jsem jen jeho pistoli zvednutou nad hlavou.

„Varoval jsem tě, cariňo.“

S ryzí tupou silou mě udeřil zbraní zezadu do krku a pak všechno zčernalo.