ED - 21. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Dneska jsem měla baletní recitál. Bylo mi třináct a byla jsem v baletu jedna z nejlepších holek. Sametová opona se rozevřela a reflektor se na mě rozzářil, připravený sledovat každý můj pohyb po jevišti. Tu noc bylo plno, ale já nebyla nervózní. Předváděla jsem sólo na skladbu George Gershwina „Rhapsody in Blue“ (Rapsodie v modrém). Velmi intenzivní, bluesový kousek, na jehož zdokonalování jsem pracovala měsíce. Z reproduktorů se linula hudba a já jsem se okamžitě přenesla na svoje šťastné místo.

Instrumentální jazzový rytmus útočil na moje smysly, přebíral kontrolu nad mým tělem, manipuloval s ním jako mistr loutkář. Nesl mě stále výš a výš. Tempo přecházelo z rychlého v pomalé a naopak. Sauté arabesque na jevišti vpravo, postoj piqué, baletní běh do středu jeviště. Zhluboka jsem se nadechla pro nejtěžší část výkonu, rond de jambe ve čtvrté pozici, plié a příprava na deset otáček fouetté, které jsem ještě musela zvládnout bez klopýtnutí.

Otáčela jsem se a otáčela, světla se v dálce rozmazávala, točila jsem se na jedné noze stále dokola. Kombinaci otáček jsem zvládla bez sebemenšího zaváhání. Široce jsem se usmála, když jsem vyskočila do vzduchu a dokončila svou sestavu piruetou a pózou. Reflektor zhasl a jeviště potemnělo. Obecenstvo vybuchlo potleskem. Tohle byla moje druhá nejoblíbenější část tance, obdiv a láska, i když na mě někomu záleželo jen pár vteřin.

Když jsem na konci vystoupení zvedla svojí stuhu, zabloudila jsem očima po davu a snažila se ho najít. Oslepující světla mi ale zatemnila zrak a zaplavil mě pocit úlevy. Nevidět mezi fanoušky jeho samolibou tvář bylo požehnání. Nikdy nevynechal žádné představení, ať se dělo cokoliv, vždycky někde seděl, obvykle číhal ve stínu a schovával se všem na očích.

Nenáviděla jsem ho.

Při pouhém pomyšlení na něj se mi dělalo špatně od žaludku a naskakovala mi husí kůže. Okamžitě jsem doufala, že se mu stalo něco zlého, kvůli čemu tu dnes večer nebyl. Pak jsem ho nenáviděla ještě víc za to, že mě nutil přát si špatné věci. Nikdy jsem nechtěla, aby věděl, že mě změnil, jakýmkoliv způsobem. Aby si myslel, že vyhrál nebo že já jsem zlomená.

Možná vlastnil moje tělo, ale já si uchovala duši. V momentě, kdy mi bude osmnáct, budu pryč a mimo jeho dosah. Nikdy už mi nebude moct vlézt do postele a dotknout se mě svýma špinavýma rukama. Už mě nikdy neuvidí. Byl by v mých očích mrtvý, spolu s mojí minulostí a všemi těmi sračkami, kterými jsem prošla.

Vyhrála bych.

Můj život by byl můj.

Jenom můj.

Po recitálu jsem zůstala, abych pomohla Susan uklidit. Když jsme opouštěli hlediště, bylo už pozdě. Když jsem přišla k domu, tiše jsem doufala, že opilý omdlel. Ale věděla jsem, že takové štěstí nemám. I kdyby byl zřízený jak zákon káže, vždycky mě dokázal najít.

Popřála jsem Susan dobrou noc a zamávala jí, než jsem vkročila dovnitř. Celý dům byl tmavý, což byl vzácný jev. Vždycky měl rozsvíceno, aby se ujistil, že vidí skrz opar své opilecké otupělosti. Setřásla jsem ten strašidelný pocit a zamířila rovnou do sprchy. Děsila se zbytku noci, která ještě ani nezačala.

Většina dětí ráda chodila spát a zakončila svůj den. Nesnášely, že zítra je další školní den. Já se na to těšila. Jako vždycky jsem zůstala ve sprše, dokud voda nevychladla. Mnula jsem si všechny bolavé svaly, několikrát jsem si umyla vlasy, kondicionér jsem nechala působit déle, než bylo potřeba.

Prodlužovala jsem nevyhnutelné, jak jen to šlo.

Hodila jsem na sebe mikinu s kapucí a nějaké kalhoty od pyžama, i když venku bylo větší vedro než v pekle. Pořád mi byla zima, aspoň jsem si to namlouvala. Někdy, když jsem si navrstvila oblečení, byl příliš opilý, než aby si našel cestu přes ty vrstvy. Nemohl se dostat pod všechnu tu zbroj, kterou jsem si zaštítila tělo. Myslela jsem si, že za ta léta začne dělat víc, než že mě jen bude obtěžovat, že čekal, až mu všechno vrátím. Nebo hůř, že mě znásilní.

Neudělal to.

Díky bohu za malé zázraky, až na to, že teď jsem nesnášela doteky, i když jsem tančila, nemohla jsem vystát, když na mě lidé sahali. Bylo to proto, že mi umřela máma s rukama ovinutýma kolem krku, že se mě můj podělaný nevlastní táta dotýkal a předstíral, že jsem ona.

Nezáleželo na tom. Nikoho jsem nepotřebovala. Potřebovala jsem jen balet a sebe.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla a snažila se zjistit, co mi říká. Ve svém odrazu jsem hledala mámu, dívala se zpátky na mě. Nikdy jsem ji neviděla. Představa jejího mrtvého těla byla zakořeněná v mé mysli, příliš zakotvená v mé duši, příliš připoutaná k mému srdci.

Než jsem šla do ložnice, setřásla jsem myšlenky a zhasla světlo. V tu chvíli jsem to uviděla. Vytržený kus papíru z mého zápisníku, položený na polštář.

Sedla jsem si na okraj postele a přejela prsty po otčímově rukopisu. Váhala jsem, nechtěla jsem si přečíst, co měl na srdci.

Lexi,

chci, abys věděla, že je mi to líto. Ani Ti nedokážu říct, jak moc je mi líto všeho, co jsem Ti kdy udělal. Nikdy jsem Ti nechtěl ublížit. Nikdy jsem Ti nechtěl způsobit bolest nebo trápení. Jsem nemocný, Lexi. Jsem velmi nemocný, zasranej chorej chlap a nemůžu ti přestat ubližovat. Bez ohledu na to, kolikrát říkám své mysli, že je to špatné, neposlouchá. Je to jako závislost. A protože nemůžu přestat, rozhodl jsem se odejít. Cítím, že překročím hranici, o které i někdo jako já ví, že je chorá. Nezasloužím si tvé odpuštění. A ani ho neočekávám. Nechal jsem nějaké peníze na kuchyňské lince, které by Ti měly na chvíli stačit. Prosím, měj klid na duši, už mě nikdy neuvidíš.

Slibuji.

Četla jsem ten dopis, dokud jsem ho neznala nazpaměť slovo od slova. Když jsem na něj tak zírala, nevěděla jsem, jak dlouho, a pořád jsem měla pocit, že to je vtip. Čekala jsem, že projde předními dveřmi. Že se vrátí domů. Že mi bude pořád ubližovat. Že tohle nebyl skutečný konec.

Z nějakého důvodu jsem se rozbrečela. Po tváři mi stékaly slzy na papír, v němž bylo jeho poslední sbohem. Poprvé od té doby, co mě tu matka s tím monstrem nechala.

Konečně jsem se zase mohla nadechnout.

Ulevilo se mi.

I když...

Byla jsem sama.

***

Martinez

Utekla. Utíkala, jako by na tom závisel její život, nebyla schopná se dostat dost rychle pryč. Reagovala přesně tak, jak jsem očekával. Nechal jsem ji jít, dal jsem jí prostor, který určitě potřebovala, aby pochopila to, co právě viděla. Teď jsem alespoň cítil, že bude mít ve své duši klid. S vědomím, že není zodpovědná za smrt svých rodičů. Chtěl jsem být jejím zachráncem, ne příšerou, která ji od jejích šesti let pronásleduje každou noc ve snech.

„Ukliďte ten zasranej bordel,“ nařídil jsem a nechal své muže, ať to udělají. Můj bodyguard mě následoval těsně za mnou. „Zůstaň,“ nařídil jsem mu, když jsem nastupoval do výtahu.

„Šéfe-“ zmáčkl jsem tlačítko na střechu a dveře se mu zavřely před nosem.

Jakmile se zavřely, z hloubi duše jsem dlouze vydechl. Opřel jsem si hlavu o stěnu, stoupal jsem k nebi.

Ta ironie mi neunikla.

Vydal jsem se k okraji střechy s pohledem upřeným na Manhattan. Ruce jsem měl zastrčené do kapes kalhot a bylo mi úplně jedno, že jsou pořád od krve. Užíval jsem si, jaké to je, být sám, bez ochrany kolem sebe. Jen tak stát na vrcholu budovy.

Zranitelný.

Nechráněný.

Sám.

Pozoroval jsem výškové budovy, noční vzduch, tmavou oblohu, světla ozařující ulice a auta jedoucí v dálce. Sledoval jsem to všechno do nejmenších detailů, snažil jsem se ztlumit euforii z toho, že jsem někoho zabil. Snažil jsem se ignorovat své trýznivé vědomí, které se mě snažilo pokárat za to, co jsem právě udělal před svou neteří.

Amariinou dcerou.

Věděl jsem, že se teď nejspíš otáčí v hrobě, zklamaná ze mě a z mých činů.

Mých rozhodnutí.

Mých voleb.

Mojí nerozvážnosti.

Nemohl jsem si pomoct a pomyslel si, kolikrát by byla moje sestra sklíčená od té doby, co jsem získal Daisy do péče.

Litovala by, že ji nechala v mojí péči?

Viděl jsem, jak přede mnou Amari stojí, potřásá hlavou a po tváři jí stékají slzy. Jak zírá na netvora, na prskající obraz našeho otce, který na ni civí.

Už jsem nepoznal rozdíl mezi dobrem a zlem. Všechno to splývalo dohromady a tvořilo shluk bůhvíčeho. Poprvé za celou dobu, co jsem si pamatoval, jsem zápasil se svým rozhodnutím. Nevěděl jsem, jestli jsem v této situaci udělal správnou věc. Nebo jestli bych Daisy odsoudil ještě víc. Pomalu se do mě začala vkrádat lítost.

Proč jsem ji prostě nenechal spát?

Nenechal ji, ať si nechá ten malý kousek nevinnosti, který jsem z ní jen hrubě vyrval. Posadil ji jako normální lidskou bytost a řekl jí pravdu, čímž jí dal klid v duši. Otázky byly nekonečné a nemohly zaručit odpouštění. Mezi dobrem a zlem byla tenká hranice. Udělal jsem tolik špatného a teď jsem to omlouval tím, že dělám pro Daisy něco správně. Přitom jediné, co jsem ve skutečnosti udělal, bylo, že jsem tu nebohou dívku nakazil svým zlem.

Aby byla víc jako já.

„Promiň, Amari,“ zašeptal jsem do tmy. Od chvíle, kdy jsem byl před lety v Daisyině nemocničním pokoji, jsem se nikomu neomluvil. Devět podělaných let ta dvě slova neopustila moje rty. „Kurva...“ vydechl jsem, prohrábl si rukama vlasy, příliš mnoho keců mi tížilo mysl. „Sešel jsem z cesty, sestřičko. Už nevím, kdo jsem. Jsou dny, kdy se na sebe nedokážu ani podívat do zrcadla. Jsem znechucený tím, co na mě zírá... náš otec. Kéž bys tu byla. Přál bych si, abys tu byla každej zasranej den,“ přiznal jsem se. „Vím, že to podělám. Daisy, tvoje dcera. Moje neteř. Je to jediná věc, která mě drží naživu. Jsem unavený, Amari... jsem tak strašně unavený.” Rukama jsem si masíroval tvář.

Pach jeho krve okamžitě zaútočil na moje smysly, na každé vlákno mého bytí.

„Vidím tě v ní tolik, až mě to kurva děsí. A já nemůžu... Nedovolím jí, aby věděla nebo viděla, jak moc jí miluju. Dám jí celý svět, Amari. Nikdy nebude trpět nedostatkem. Ale nemůžu jí dát svojí lásku. Nemůžu jí pustit do svýho podělanýho dutýho srdce.” Když jsem se díval do sestřiných očí, cítil jsem, jak se ztrácím. „Mamá ze mě musí být hrozně zklamaná. Prosím, řekni jí, že mě to tak mrzí, tolik se kurva omlouvám. Nemůžu se vrátit. Nemůžu změnit věci, které jsem udělal. Jsem, kdo jsem. Už je pozdě, zabydlela se ve mě tma. Teď ke mě patří. Já patřím jí. Odpusť mi, prosím, vím, že si to nezasloužím, ale stejně o to prosím.” Podíval jsem se na oblohu a ona byla pryč. Zmizela v hustém vzduchu, který mě obklopoval. „Miluju tě, Amari.“

Zůstal jsem tam nahoře, ani nevím, jak dlouho, kál jsem se za své hříchy. Snažil jsem se najít člověka, kterým jsem kdysi byl, ale už jsem věděl, že zemřel před dlouhou dobou. Naposledy jsem se podíval na svět, který jsem stvořil, a odešel. Výtahem jsem se vrátil do svého podkrovního bytu. Chtěl jsem jít rovnou do své kanceláře jako vždycky a utopit se v práci. Doufal jsem, že to zakryje hlasy Amari a mojí matky, které naplnily mou mysl. Chtěl jsem ten křik ztlumit.

Nemusel jsem chodit do své kanceláře, abych zabránil tomu, aby se mé vědomí vymklo kontrole. Sténání vycházející z Daisyina pokoje všechno zastavilo. Čím blíž jsem se dostal k její ložnici, tím hlubší zvuky její extáze se rozléhaly chodbami. Nemusel jsem hádat, s kým tam kurva je.

Nebo co jsem mu chtěl doprdele udělat. O jeho osudu bylo rozhodnuto už dávno. A teď mi dal další důvod, abych mu vpálil kulku do hlavy.

Jeho první chyba byla, že mě zradil v mém vlastním domě. Jeho druhá chyba byla, že nezamkl ty zatracený dveře. Ne že by mě to zastavilo. Chtěl jsem využít momentu překvapení, pomalu jsem stiskl kliku a nepozorovaně vklouzl do místnosti.

Ležel na ní, prostěradlo sotva zakrývalo jejich těla.

Rychle mě ovládla zuřivost. Nezáleželo na tom, že jsem právě zabil člověka. Chtěl jsem zabít dalšího.

Tohohle zmrda.

„Á–“ nezaváhal jsem a vyrušil Daisy z jejího zasraně šťastného konce.

Vrhl jsem se do akce, proudila ve mě jen zuřivost. „Ty zmrde!” Zařval jsem.

Daisy zaječela a málem vyletěla z kůže, když jsem od ní Estebana hrubě odtrhl. Přehodil jsem jeho tělo přes celou místnost, zády s hlasitým, tvrdým žuchnutím narazil do zdi a prorazil sádrokarton. Došel jsem k němu dvěma kroky, zvedl jsem ho a praštil s ním o rám dveří. Za sebou jsem zaslechl překotné pohyby.

„TY PODĚLANÁ SRAČKO! PO VŠEM, CO JSEM PRO TEBE UDĚLAL!” Vrčel jsem, znovu jsem ho zvedl ze země a zas a znova jsem ho mlátil do obličeje.

Jeho tělo v mém silném sevření ochable viselo. Nenechal jsem ho, udeřil jsem ho do břicha, až upadl dopředu a zhroutil se přede mnou na zem. Okamžitě jsem se sehnul, otočil ho na záda, rozkročil se mu nad pasem a mlátil ho, dokud v něm zbýval jen střípek života.

„NE!” Zaječela Daisy z postele, na které klečela. Nepohnula se, celou dobu, co jsem ho mlátil, co jsem se z něj snažil vytlouct duši, sotva vydala nějaký zvuk. „PROSÍM! PŘESTAŇ! PROSÍM TĚ, PROSÍM! UDĚLÁM COKOLIV! COKOLIV!“

Ignoroval jsem její ubohé prosby a pokračoval v útoku na Estebanovu tvář a tělo. Mlátil jsem ho, až jsem měl klouby na rukou krvavé, a z jeho zasraného hezoučkého obličeje nezbylo nic. Zastavil jsem se a stoupl si nad něj. Byl sotva při vědomí. Zaslechl jsem, jak Daisy úlevně vydechla. Myslela si, že vyhrála. Že se ke mně dostala.

Ani náhodou, kurva.

Sáhla jsem si dozadu do kalhot, vytáhl pistoli a namířil ji Estebanovi přímo na hlavu.

„NE!” vykřikla.

Seskočila z postele, vrhla se přímo před něj, svým polonahým tělem si stoupla přímo před pistoli. Teď ji měla přiloženou přímo na čele. Její tělo zakrývalo to, co zbylo z Estebanovy ubohé výmluvy na posranej život.

„Padej mi kurva z očí,“ zachrčel jsem se zaťatou čelistí.

„Ne! Prosím! Prosím! Prosím! Prosím tě o to. Nebyla to jeho chyba.” Klekla si na kolena, zastrčila tenké bílé prostěradlo pod paže a v modlitbě před sebou složila ruce. „Prosím tě, na kolenou tě prosím, abys to nedělal! Prosím, strýčku! Nemusíš to dělat!” Křičela přes slzy.

Vysmíval jsem se. „Myslíš, že na mě zapůsobí tvůj žalostný výkon? Ty mě neznáš, peladita. Vypadni kurva z tý podlahy, než tě donutím, a věř mi, nechceš, aby to zašlo tak dalekko.“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

Naklonil jsem hlavu na stranu, nikdo mi nikdy předtím neřekl ne. Lhal bych, kdybych tvrdil, že na ni v tu chvíli nejsem jen tak trochu zatraceně pyšný, že ode mě necouvá.

„Když klečíš, vypadáš jako zasraná děvka. A TEĎ, KURVA, VSTAŇ!“

Znovu zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Cože? Miluješ ho? Miluješ toho sráče?” Ukázal jsem na Estebanovo polomrtvé tělo.

Ztěžka polkla. „Ne, strýčku. Nemiluju,“ odpověděla upřímně.

Pravda o jejím odhalení způsobila, že jsem omráčeně zaklonil hlavu.

„Takže jsi děvka,“ vychrlil jsem ohromeně, víc naštvaný sám na sebe, že jsem dopustil, aby se mi tohle stalo pod mým zatraceným nosem. „Tvoje matka by byla tak pyšná.“

Mračila se, aniž by se zakymácela. „Prosím. Prosím, nedělej to. Kvůli mě ne, dobře? Nemusíš kvůli mě dělat ani hovno. Udělej to pro mámu. Jedinou sestru, kterou jsi měl. Tu, kterou jsi tak strašně miloval,“ připomněla mi a hodila po mně slova, která jsem sám před několika hodinami vyslovil.

Oči se mi zaleskly a přimhouřil jsem je na ní. Poprvé jsem neskrýval, že pouhá zmínka o její matce mě může srazit na kolena.

Pomalu jsem sklonil pistoli, vytáhl z kapsy telefon, vykročil k velkému arkýřovému oknu v jejím pokoji a zavolal jednoho ze svých mužů. „Venga a recoger a este hijo de puta antes de que yo lo mate,“ zařval jsem do telefonu, „Pojďte si pro toho hajzla, než ho zabiju.” Zavěsil jsem.

Její otázky, kdo opravdu jsem, co cítím, čím jsem si v životě prošel, co se mi stalo, že jsem takový, jaký jsem byl, mi vypalovaly díru do zad. Chtěla vědět, na co myslím.

Kdyby jen věděla...

Kdyby jen kdokoliv věděl.

Když jsem uslyšel kroky stoupající chodbou, setřásl jsem ty myšlenky. Stačil mi jediný pohled na své muže a kývl jsem směrem k tomu sráči, který ležel neteři v náručí. Znovu se obrátil čelem k oknu a uvnitř bojoval se svými démony. Nebyl jsem schopný se na ni déle dívat, měl jsem pocit, jako by se tím všechno změnilo.

Rychle ho zvedli a odtáhli ho od ní. Slyšel jsem, jak z postele sundávají deku a obtáčejí ji kolem něj. Věděl jsem, že je napůl v bezvědomí, když ho muži postavili, nejspíš byl shrbený a zmítal se bolestí. Přehodili si jeho ruce kolem krku, aby ho podepřeli.

Kdyby nebylo Daisy, táhli by ho ven v pytli na mrtvoly.

Ani to mi nepřineslo zadostiučinění.

Tohle bylo naposledy, co jsem viděl svou neteř jako Daisy. Byla to chvíle, kdy se pro mě zrodila jako Briggs. V tu chvíli se v našem dynamickém, budoucím vztahu všechno změnilo.

Naše rodina.

Chtěla být velká holka, hrát si s velkýma klukama, tak jsem jí dal přesně to, co kurva chtěla.

Nesli Estebana ke dveřím a vytrhli mě z proudu myšlenek.

„Víte co?” Řekl jsem zničehonic a obrátil veškerou jejich pozornost zpátky ke mně. Otočil jsem se a přimhouřil přímo na Estebana svoje tmavé, skličující, bezduché oči. „Rozmyslel jsem si to,“ prohlásil jsem prostě.

A než zaregistrovala, co jsem právě řekl, zvedl jsem pistoli a střelil ho.

„NE!” Vykřikla Briggs a zakryla si rukou ústa.

Slyšela ho sténat bolestí, když si uvědomila, že jsem ho střelil do nohy, jen pár centimetrů od jeho zatracenýho ptáka.

„Příště, až budeš šukat to, co je moje, Estebane, dostaneš kulku do hlavy.“

S tím se muži otočili a odešli, na podlaze za sebou zanechávali krvavou stopu.

„Briggs,“ oznámil jsem, znovu ztracený v myšlenkách, zíral jsem na ten kousíček její nevinnosti, který potřísnil povlečení na posteli.

Přešel jsem k ní, každý krok přesný a vypočítavý, ve tváři stejně zlomyslný výraz. V jejím pohledu nebylo nic než nenávist. Drsně jsem ji chytil za bradu, donutil ji, aby zvedla hlavu, až se mi mrtvě podívala do očí.

Použil jsem stejná slova, která mi řekl otec tu noc, kdy jsem přišel o nevinnost já.

Promluvil jsem přesvědčivě: „Teď jsi Martinezová.“

A byla.