ED - 15. kapitola

Překlad: Fizulka

Martinez

Za posledních pár měsíců se toho hodně změnilo. Amari a Michael odešli pár dní po naší hádce a zanechali za sebou všechny špatné vzpomínky, včetně mě. Odešli bez rozloučení. Ani nenechali vzkaz, kam jedou. Ale měl jsem své způsoby, jak je sledovat. Bydleli ve Washingtonu, hráli si na šťastnou rodinku. Amari byla žena v domácnosti, která se věnovala charitativní činnosti, a Michael dostal práci u dovozní a vývozní společnosti. Můj otec ani nemrkl okem, když jsem mu řekl, že se vzali u soudu, zatímco vyřizoval obchody v Kolumbii. Nikdy jsem nemluvil o dni, kdy jsem se dozvěděl pravdu. Nechal jsem ho dál předstírat, že je truchlící vdovec a já jeho oddaný syn. I když jsem nechtěl nic jiného, než s ním skoncovat.

Přestěhoval jsem se do svého podkrovního bytu na Manhattanu, podobného tomu, který vlastnil můj otec. Celé horní patro bylo moje. Chtěl jsem teď soukromí víc než kdy jindy. Byl to prostorný střešní byt o rozloze 650 metrů čtverečních s výhledem na Brooklynský most. Okna od podlahy ke stropu lemovala východní stěnu s francouzskými dveřmi, které se otevíraly na soukromý balkon. Většinu času jsem trávil sezením venku a vdechováním města, které nikdy nespalo.

Přesně jako já.

Říká se, že vaše tělo si zvykne na cokoliv, co mu dáme. Je to naše přirozená forma přežití. Adaptace ve své nejpravdivější podobě. Měl jsem štěstí, když jsem spal dvě až tři hodiny za noc a nikdy jsem úplně nedosáhl fáze hlubokého spánku. V noci mě probudily ty nejslabší zvuky. Pořád jsem se ohlížel přes rameno, v tomhle životě jsem nedokázal nikomu věřit.

Včetně svého otce.

Trávil jsem hodiny prací ve své kanceláři jen proto, abych se udržel v pohybu, podobně jako on.

Ta ironie mi neunikla.

Říká se, že láska se vzdáleností sílí, a ukázalo se, že je to pravda. Alespoň v mém případě, za Sofii jsem mluvit nemohl. Strašně se mi po ní stýskalo. Ona byla můj svět, vzduch, který jsem potřeboval dýchat. V poslední době se chovala odtažitě, ale já jsem odmítal, aby moje mysl přemítala o důvodech jejího chování, skoro jsem tu myšlenku nemohl snést. V hloubi duše jsem věděl, že to, co jí Michael řekl, nás změnilo, ale rozhodl jsem se, že jestli chci, abychom se vrátili do starých kolejí, tak musím o svou holku bojovat.

Řekl jsem jí, že se večer sejdeme u mě. Byla tam jen párkrát, ale nikdy tam nezůstala příliš dlouho, vždycky se vymluvila, proč musí odejít. Chtěl jsem, aby se ke mě nastěhovala. Chtěl jsem, abychom se vzali, ale taky jsem věděl, že potřebuje čas. Po všech těch ztrátách, které jsem v posledních měsících zažil, jsem ji chtěl mít vedle sebe. Potřeboval jsem vědět, že mě miluje takového, jaký jsem. Netoužím po ničem jiném, než ji každou noc držet v náručí a každé ráno se probouzet vedle její krásné tváře.

Objednal jsem večeři v její oblíbené restauraci v centru města, abych se ujistil, že z jídelního lístku dostane všechno, co má ráda, a pak ještě něco navíc. Dokonce jsem udělal krok navíc a najal si člověka, který přišel a vyzdobil jídelnu a ložnici všemi možnými romantickými sračkami, které ženy milují. Doufal jsem, že tahle noc bude pro nás novým výchozím bodem.

Novým začátkem.

Když ji bodyguard pustil dovnitř, všiml jsem si, že zhubla. Vypadala tak vyčerpaně, jako jsem se cítil já, ale bože, byla pořád tak zatraceně krásná, tak úplně dechberoucí. Opřel jsem se ve stínu o zeď a chtěl pár vteřin, abych se na ni díval, aniž by o tom věděla. Tmavě hnědé vlasy měla rozpuštěné a vlnily se v lehkém vánku, který se kaskádovitě valil místností z otevřených dveří balkonu. Měla na sobě krémově zbarvené šaty, které jí sahaly těsně nad kolena, a boty na podpatku ve stejné barvě. Pozoroval jsem ji dravým pohledem, když se rozhlížela po místnosti a hledala mě.

“Ahoj,“ vydechla viditelně nervózní, když mě našla.

Usmál jsem se, poprvé za několik týdnů. „Pojď sem.“

Vydala se ke mně, šaty jí splývaly s každým krokem, kterým se ke mě přibližovala. Sledoval jsem, jak se pohybuje, jak se její tělo vlní při každém kroku, jak její pach útočí na moje smysly. Nemohl jsem si kurva pomoct a když byla na dosah, okamžitě jsem ji vzal do náruče a držel ji tak pevně, jak to jen šlo. Vdechoval jsem ji, miloval jsem pocit jí proti mě.

„Bože, jsi cítit tak zatraceně dobře.“

Rozplynula se mi v náručí.

Zůstali jsme v sobě ztraceni, ani nevím, jak dlouho, cítili jsme, jak nám srdce bijí jako jednomu. Chytil jsem ji po stranách tváře, potřeboval jsem ji políbit. Chtěl jsem jí pohltit. Podívala se mi hluboko do očí a soustředěně v mém pohledu něco hledala. Hledala stopu po muži, kterým jsem býval. Snažila se najít stopy po muži, do kterého se zamilovala, po zbytcích toho, kým jsme my kdysi byli. Nikdy předtím jsem ji neviděl se na mě takhle dívat.

S touhou. Nostalgií.

Pomalu jsem jí palcem přejel po okraji obličeje a sledoval její tvář ze strany na stranu. Pocit její kůže na mých konečcích prstů. Měkce jsem se otíral rty o lasturu jejího ucha a vzpomínal, jak jsem se kdysi cítil. Odtáhli jsme se a naše oči se opět spojily. Olízla si rty, když jsem jí přejel prstem po bradě ke krku a zastavil se, abych jí pohladil tlukoucí tep na straně hrdla. Cítil jsem účinek, který na mě vždycky měla. Rukou jsem pokračoval k její hrudi, přerušil jsem oční kontakt a soustředil se na její srdce, které, jak jsem doufal, stále patřilo mně. Přejížděl jsem po něm prsty, až jí běhal mráz po kůži a cítila to ve svém jádru.

Její srdce teď tlouklo rychlostí míli za minutu, nic ve srovnání s mým pravidelným tepem. Vzhlížela mi do očí skelným pohledem. Změnily se oproti tomu, co jsem viděl před pouhými několika vteřinami. Podívala se mi na rty, zhluboka se nadechla, přistoupila blíž ke mně a nenechala mezi námi žádný prostor. Položila mi ruku ze strany na krk, stála na špičkách prstů u nohou s očima stále upřenýma do mých, naklonila se ke mě a něžně přitiskla své rty na mé.

Naše ústa se pohybovala společně, jako by byla stvořena jen pro sebe, naše rty hladověly po náklonnosti. Měl jsem pocit, že jsem ji kurva nepolíbil snad celou věčnost. Nezaváhal jsem, zvedl jsem ji za zadek a omotal si její nohy kolem pasu. Odnesl jsem jí ke své ložnici, aniž bych přerušil náš intenzivní polibek.

Jakmile jsem ji položil na postel, natáhla ruce nad hlavu. Čekala na můj další tah.

Sklonil jsem svoje tělo k jejímu, popadl jsem její ruce a uvěznil je svýma. Srdce se jí drasticky zrychlilo a přísahám, že se to rozléhalo místností.

„Te amo, cariño.“ (Miluju tě, zlatíčko - pozn. překl.)

Na pár vteřin přijala má slova a uvolnila své tělo pod mým. Sáhl jsem po lemu jejích šatů a přetáhl jí je přes hlavu. Nechal jsem ji jen v kalhotkách, které jsem měl v plánu brzo servat z jejího svůdného zadku. Sledovala zastřenýma očima, jak jsem se svlékl, znovu se k ní doplazil a položil své tělo přesně tam, kam patřilo.

Na to její.

Cítil jsem, jak jí v hlavě zuří boj. Okamžitě zavřela oči, když si uvědomila, že říkají všechno, co ona možná nemůže.

„Otevři oči, Sofie,“ zamumlal jsem tak tiše, že mě sotva slyšela.

Ztěžka polkla, než je znovu otevřela. Oči měla plné neprolitých slz. Takhle ji vidět byla moje zkáza, už jsem to nemohl vydržet. Sevřel jsem jí tváře po stranách.

„Je mi to kurva tak líto, zlato,“ vydechl jsem jí na rty. „Nemůžu změnit to, čím jsme si v posledních měsících prošli. Nemůžu vzít zpátky všechno, co bych si přál, abys neviděla. Nikdy nechci, aby ses mě bála. Nikdy bych ti neublížil. Umřel bych dřív, než bych ti mohl kurva ublížit.” Líbal jsem ji na rty, na tváře, na špičku nosu a na celý obličej, když jsem jí pomalu sjížděl rukou po krku. „Rozumíš mi? Jsi jediné světlo, které mi v životě zbylo. Moje spása,“ naléhal jsem a ona přikývla. Nárokoval jsem si její rty, s očima doširoka otevřenýma.

Otíral jsem se o její hladkou kůži a prsty jsem přejížděl po jejím nahém těle. Čelo jsem měl opřené o její, jak jsem pomalu pohyboval rukou sem a tam, a hladil ji tak, jak jsem byl zvyklý. Jak jsem věděl, že to miluje. Chtěl jsem oživit vášeň mezi námi. Zažehnout náš plamen, který začal hořet před několika týdny.

„Jsi všechno, po čem jsem kdy toužil,“ vydechl jsem, když se ona nadechla. Bylo to, jako bychom dýchali jeden pro druhého. „Tady je moje holčička,“ zasténal jsem a nastavil se k jejímu otvoru. Začal jsem se uvolňovat, přemýšlel jsem, jak moc mi chybí její sladká kundička, a znovu jsem si nárokoval, co je moje.

Ztuhla a odstrčila mě od sebe. „Tohle nezvládnu,“ vyštěkla najednou chladným a odtažitým hlasem, až jsem ohromeně ucukl.

„Co to kurva?”, bylo to jediné, co se mi podařilo říct.

Dál se mě snažila od sebe odstrčit. „Nemůžu, Alejandro. Prosím, já to nemůžu udělat.” Strčila do mě rukama a vyhoupla se zpode mě. Nechala mě přemýšlet, co se to sakra stalo.

Sebrala ze země šaty a hodila si je na sebe, okamžitě vyběhla z pokoje a co nejrychleji ode mě utekla. Ignorovala mojí prosbu, aby neodcházela. Našel jsem kalhoty a rychle si je natáhl, s košilí jsem se neobtěžoval. Hnal jsem se za ní, potřeboval jsem ji zastavit, aby ode mě neodešla. V žádném případě jsem ji odtud nechtěl nechat odejít, aniž by mi řekla, co se to tu kurva děje.

Zastavil jsem se a uviděl ji stát v jídelně. Po tváři se jí rozlil výraz hrůzy, když si prohlížela každičký detail noci, kterou jsme měli prožít. Jídlo bylo dokonale prostřené na stole, šampaňské se ještě chladilo v kbelíku s ledem, svíčky byly po celé místnosti a dodávaly jí romantický půvab.

„Co to kurva bylo, Sofie?“

Přikrčila se, odstoupila ode mne, napřáhla ruce, aby mě zastavila. „Nemůžu uvěřit, že jsi tohle všechno udělal. Sakra...“ Chytila se za opěradlo židle před sebou, aby se podepřela. Vzhlížel ke mě uslzenýma očima. „Já už takhle dál nemůžu.“

„Co přesně nemůžeš? Co kurva nejde?“

„My.“ Ukázala mezi námi dvěma. „Tohle.“

Ucukl jsem, jako by mě praštila. „To nemyslíš vážně,“ prohlásil jsem a znovu k ní přistoupil.

„Stůj! Už se nemůžu přetvařovat. Je to příliš reálné. Tvůj život. Ty ses narodil, abys tenhle život vedl. Je to až moc skutečný. Málem mě znásilnili. Myslela jsem si, že jsi můj hrdina, můj spasitel, ale ten důvod jsi byl celou dobu ty,“ chrlila na mě a přiměla mě ustoupit. Přihmhouřil jsem na ní oči a uvědomil si její slova. „Dívala jsem se, jak tvá matka naposledy vydechla, když ti umírala v náručí. Chladnokrevně zavražděná. Dívala jsem se, jak tvoje sestra opouští jedinou rodinu, kterou má. Utekla od tohohle života, místo aby ho přijala. Viděla jsem krev na tvých košilích a kloubech, viděla jsem zbraně, které u sebe pořád nosíš. Nejsem hloupá a ani nemůžu dál předstírat, že se dívám jinam, Alejandro. Viděla jsem, jak ses změnil z chlapce, kterého jsem kdysi znala, v muže, kterého sotva poznávám. Pomalu se měníš ve svého otce a to je děsivý. Michael měl pravdu. Vůbec tě neznám. Znám kluka, do kterého jsem se jako holka bezhlavě zamilovala. Ale neznám muže, který stojí přímo přede mnou. Jsi úplně cizí člověk.“

„Tu noc jsem ti zachránil život, tak se neopovažuj mi to hodit do ksichtu. Nechtěl jsem tě milovat. Snažil jsem se držet dál, protože jsem věděl, že mě jednoho dne srazíš na kolena. A já tě tady prosím jako podělaná píča, abys kurva neodešla jako vyděšená malá holka. Přišla jsi za mnou, ne naopak, zlato. Dal jsem ti kurva všechno! Všechno, co jsi chtěla nebo potřebovala. Milovala jsi mě někdy doopravdy, Sofie? Nebo to pro tebe byla hra? Zdálo se ti o pohádce a realita byla na tebe příliš? Myslím, že můj táta měl o tobě nakonec pravdu.“

„Jdi do prdele!”, zařvala a obrátila se k odchodu.

Chytil jsem ji za zápěstí, otočil jsem ji čelem k sobě. „Ještě jsme neskončili. Nikdo ode mě neodejde. Rozuměla jsi mi? Nikdo!“

„Pusť mě!” Snažila se mi utéct a bušila mi pěstmi do prsou.

„Já. Tě. Miluju,“ zdůrazňoval jsem každé slovo, potřeboval jsem, aby to pochopila, potřeboval jsem se k ní dostat. „Jsem pořád stejný člověk, cariño. Jsem muž, se kterým máš strávit zbytek života.“

Trhla sebou, jako by ji fyzicky bolelo, když mě slyšela ta slova říkat. Vzdala boj, zahanbeně sklonila hlavu a po dokonalé tváři jí stékaly slzy. Nechal jsem ji jít. Chytila prsten, který jsem jí dal před několika měsíci na prst.

Naše budoucnost.

„Je mi to tak líto, Alejandro,“ zavrávorala a stáhla si prsten z prstu.

Odstoupil jsem od ní a zavrtěl hlavou. „Nedělej to, kurva.“

Vzhlížela ke mně skrze své slzami nasáklé řasy. „To jsi udělal ty.” Bylo to, jako bych zíral na cizího člověka.

Moje Sofie byla pryč.

Nebyla to žena, kterou jsem miloval do posledního vlákna své bytosti.

Natáhla se a vzala mě za ruku. Jemně mi vložila prsten do dlaně a sevřela mi kolem něj prsty. Než ji pustila, přiložila si mou ruku ke rtům a zašeptala: „Nemůžu.” Otočila se ke mně zády a zamířila ke dveřím.

Jedním krokem jsem byl u ní, chytil jsem ji za rameno, abych ji znovu obrátil čelem ke mně. Odhrnula si vlasy z obličeje, aby se mi podívala hluboko do očí.

Mluvil jsem přesvědčivě: „Copak to nechápeš? Copak nevidíš, že bez tebe nemůžu žít? Že bez tebe nemůžu dýchat?”, naléhal jsem, visel jsem na vlásku. „Že bez tebe nejsem nic?“

Cítil jsem, jak se její odhodlání láme, a už jsem to nemohl vydržet. Po tváři mi stékaly slzy stejně jako jí. „Prosím,“ dodal jsem hlasem, který jsem nepoznával.

Nezaváhala. „Kdybych tě požádala, aby sis vybral mě. Aby sis vybral nás. Udělal bys to?“

„Mé srdce by si vybralo tebe. Nás. Ale to nic nemění na tom, že jsem Martinez. Přes to se nedá dostat, to jsem já.“

Kývla hlavou a vyklouzla mi z rukou. „Já vím. A proto bych tě o to nikdy nežádala.” Naposledy jsem po ní sáhl, ale ona rychle couvla, zavrtěla hlavou a šla ke dveřím. Chtělo to všechno, co jsem měl v sobě, abych za ní nešel. Vypadala zlomeně. Zlomil jsem ji a teď už není cesty zpět.

Musel jsem ji nechat jít.

Otočila se, popadla kliku dveří a zastavila se. Na vteřinu jsem si myslel, že se ke mně vrací, na chvíli jsem si myslel, že naše láska zvítězila.

Že tímhle náš milostný příběh nekončí.

„Dávej na sebe pozor, prosím. Vím, že je ode mě hloupé to říkat, ale nemůžu si pomoct. Vždycky tě budu milovat. Prostě s tebou nemůžu umřít. Sbohem, Alejandro,“ řekla, když otevřela dveře a jen tak odešla z mého života.

Nechala mě procházet životem bez ní po svém boku, vzala s sebou celý můj svět. Tehdy jsem konečně pochopil, kým se Alejandro Martinez narodil. Ztratil jsem všechno, na čem mi kdy záleželo. Svojí mámu, sestru a teď svojí holku. Všichni, na kterých mi záleželo, všichni, které jsem miloval, byli pryč.

Všechny byly navždy vryty do mé duše, do mé části, od které se nikdy nebudu moci odpoutat. Pravda o mém životě mě celého pohltila. Vykřičel jsem svou frustraci a vypustil veškerý vztek a hněv, nad kterými jsem už neměl žádnou kontrolu. Bušilo to do mne stejně zuřivě jako Sofiina poslední slova.

„Sbohem, Alejandro.“

Pomalu jsem se otočil a podíval se na jídelní stůl. Možnost naší budoucnosti jsem držel v ruce. Vrhl jsem se vpřed a shodil veškerý obsah ze stolu na podlahu. Zvuky skla narážející na tvrdé dřevo se mi vysmívaly... srdce se mi roztříštilo úplně stejně.

Bylo to všude kolem mě.

Nemohl jsem běžet.

Nemohl jsem utéct.

Neměl jsem nikoho.

Šel jsem dál, protože jsem věděl, že jakmile zastavím, spadnu a možná už nikdy nevstanu. Pobíhal jsem po jídelně, nohama jsem dupal na každém kroku a zanechával za sebou cestu zkázy. Házel jsem svíčkami, nádobím i židlemi. Otáčel jsem tím zatraceným stolem. Šel jsem po všem, co jsem našel, a zdemoloval perfektní noc.

„Já tě kurva nenávidím! Já tě kurva nenávidím!”, ječel jsem a praštil do toho podělanýho zrcadla, ve kterém jsem zachytil svůj odraz. Ale necouvl jsem před bolestí. Opakoval jsem si tu mantru pořád dokola, nechával ji vsáknout do svých pórů a nutil ji, aby se stala mojí součástí. Zničím všechno, co mi stojí v cestě, budoucnost, kterou bych stejně nikdy neměl.

Odhrnul jsem si vlasy a přehlédl tu destruktivní scénu, kterou jsem měl před sebou. „Kristepane, dej se do kupy, ty posraná píčo,“ zachraptěl jsem a vydal se k baru. Dal jsem si čtyři loky whisky rovnou z láhve, se sklenicí jsem se neobtěžoval. Několikrát jsem to zopakoval, dokud nebyla láhev prázdná, a já necítil v těle nic než oheň.

Už jsem to nemohl vydržet. Popadl jsem další láhev, chtěl jsem se utopit v jantarové tekutině. Opřel jsem se celým tělem o zeď a začal klouzat dolů, válel jsem se v zoufalství nad tím, co se z mého života stalo. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a propíjel svůj život, když jsem slyšel, jak se otevírají vchodové dveře a blíží se ke mně kroky.

„Sofie?”, nezřetelně jsem zabzučel.

Jedna moje část doufala, že to byl někdo, kdo mi přišel střelit kulku do hlavy. Kdo mě zbaví toho zatraceného trápení.

„Kurva,“ slyšel jsem zaklít Lea, když se vznášel nade mnou a natahoval se mi po paži. „Vstávej, zmrde. Vstávej!“

Znovu jsem si lokl z láhve, než mi ji vypáčil ze zakrvácených rukou. „Ježíši, to se pokoušíš o to, aby tě přijali do nemocnice? Celá láhev je skoro pryč. Nebudu ti držet vlasy, když budeš zvracet, princezno.“

„Jdi do prdele,“ zasténal jsem a hlava se mi zakymácela.

„Tak pojď, kurva, potřebuješ studenou sprchu, pak musíš kurva omdlít,“ nařídil a položil si mou ruku přes rameno, když mě postavil a já se houpal, abych zůstal stát aspoň trochu rovně.

„Je pryč... Leo... je kurva pryč...“

„Já vím, člověče. Já vím. Volala mi.“

„Všichni jsou pryč...,“ snažil jsem se ze sebe dostat, když jsme kráčeli k mému pokoji.

„Prostě se kurva hýbej. Zítra je další den, bratře.” Položil mě na postel.

Viděl jsem svou matku umírat mi v náručí.

Viděl jsem, jak mě sestra opouští.

Viděl jsem Sofii, jak se loučí.

Než jsem kurva odpadl. S vědomím, že vzbudím jako jiný muž, protože Ďábel...

Vyhrál.