Brick - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Sydney

Před nikým neutíkám. Co kdyby mě našel? Před ničím se neschovávám.

 

O HODINU A PŮL později jsem zpátky v kavárně, snažím se co nejvíc soustředit na papírování a vrhám kradmé pohledy na svůj nový telefon, i když Devon ještě nemůže mít jeho nové číslo.

Musím to pustit z hlavy. Nemůžu ho nechat, aby se mi takhle dostal do hlavy. Nemá na to právo. Nemůže mě ovládat. Jsem silnější než on.

Devon byl vždycky agresivní hráč. Vždycky měl svůj postoj a prohry bral osobněji, než by profesionál měl. Instinktivně jsem věděla, že můj odchod bude brát jako prohru, jako ránu pro své ego. Přesto je taky praktický, až je cynický. Byla jsem jen jedním z hráčů v jeho stáji. Když jsem tam byla já, měl jich mnohem víc a spoustu větších a spolehlivěji vydělávajících než já.

Skutečnost, že se o mě zajímal i romanticky, však mění rovnici. Musím vzít v úvahu možnost, že jeho ego mohlo převážit nad praktickou stránkou, pokud jde o mě.

Když se dostanu na internet a zadám několik objednávek na zásoby, vzpomenu si na to, co říkával můj táta o blafování v kartách. Poker jsem nikdy nehrála, ale táta začínal svou kariéru jako profesionální hráč pokeru. Někteří lidé nikdy neblafují, nebo téměř nikdy. Jiní jsou zvyklí blafovat. Ti nejlepší blafovači se do svého blafování tak či onak emocionálně neinvestují. Nejhorší jsou ti, které to vzrušuje – které vzrušuje představa, že někoho převezou.

Musím se přimět k tomu, abych předpokládala, že Devon blafuje. Užívá si představu, že mě vyděsí. Jestli to dělá, tak asi nejlepší, co můžu udělat, je na jeho blafování nepřistoupit. Ať si myslí, že se bojím. Ať si myslí, že vyhrál, a držím si palce, aby to stačilo.

 

„OK,“ ŘEKNU HAILEY, když se vrátím do obchodu. „Myslím, že jsem vymyslela rozvrh, podle kterého bys mohla začít pracovat po nocích a několikrát týdně za mě zavírat. Ale výměnou za to mi musíš říct víc o Teddym.“

Hailey se s radostí podvolila. Poslouchám na půl ucha, jak spokojeně povídá o své lásce, kterou popisuje jako trochu podivínskou, ale podle jejích slov „skrytě sexy“. Haileyina kamarádka Melissa je zjevně přesvědčená, že Teddy po ní po celou dobu včerejšího setkání kradl pohledy. Je super roztomilé vidět Hailey tak šťastnou a plnou naděje, zrudlou vzrušením, v počáteční fázi něčeho, z čeho se může vyklubat velký románek, nebo to může být jen malinký záblesk na obrazovce jejího mladého života.

Když se rozhlížím po obchodě a poslouchám, jak Haileyin hlas stoupá a klesá s pubertálními nádechy, jako by se mě zmocnil zvláštní, těžký pocit. Scéna, kterou mám právě teď před sebou, je tak uklidňujícím způsobem normální. Skoro až nemožně normální. Tanner Springs mi připadá – alespoň mně – jako nějaké celoamerické městečko, které si někdo vymyslel na stránkách knihy nebo na filmovém plátně. Hailey je prostě normální středoškolačka, která dělá normální středoškolské věci. Její život je prostě takový… normální. A tak moc se liší od toho, který jsem v jejím věku žila já.

Pocítím záchvěv lítosti, který ale rychle potlačím. Minulost se nedá změnit, říkám si. A vím, že je to pravda. Ale to mi nebrání v tom, abych si někdy přála, abych mohla.

Přesto si vzpomínám, že jsem byla ve věku Hailey. Jakkoli se můj život lišil od jejího, vzpomínám si, jak neuvěřitelně důležité a převratné mi mohly připadat i ty nejmenší věci. Vzpomínám si, jak důležitý byl můj první polibek. Jak transcendentní může být první láska. Jak kruté může být první odmítnutí.

A přesto, když se ohlédnu zpátky, tak mnohé z toho, co mi tehdy připadalo jako vrchol mé existence, jsou okamžiky, na které si dnes už sotva vzpomenu. Tolik věcí, o kterých jsem si myslela, že jsou téměř doslova koncem světa, bylo ničím ve srovnání se soukromými katastrofami, které se ke mně později jen tak připlížily a naprosto mě zaskočily.

Trochu se mi sevře hruď, když se přistihnu, že přemýšlím, jestli Hailey, někdy někdo ublíží. Opravdu jí ublížit. Jestli bude jednou ve vztahu a uvědomí si, že muž, se kterým je, není dobrý – že zůstala příliš dlouho v něčem, co si vůbec neměla začít.

Že bude muset ze vztahu odejít nebo utéct a nechat za sebou kus sebe, aby zachránila to, co jí ještě zbylo.

Do obchodu přišel další zákazník. Je to dívka středoškolského věku a je jasné, že ji Hailey zná podle toho, jak vyskočí a přiskočí k pultu, aby ji obsloužila. O pár vteřin později se za první zákaznicí táhnou další čtyři děti přibližně stejného věku. Všichni si objednávají složité, sladké nápoje s horami šlehačky a velké, kalorické pečivo. Tiše je všechny obdivuji – jsou na prahu dospělosti a hrají si na dospělé se začínajícími kofeinovými návyky.

Bože, připadám si stará.

Nechám Hailey, aby obsluhovala své kamarádky, bublající smíchem a drby, a odejdu na vzdálený konec pultu, abych zbytečně zkontrolovala svůj nový telefon s novým číslem, jestli mi nepřišly zprávy.

„Promiň, drahá.“

Vzhlédnu a spatřím starší dámu v obroučkách z želvoviny. V jedné ruce drží prázdný šálek a v druhé knihu. Je tu už víc než dvě hodiny, uvědomím si. Už ji musí mít skoro dočtenou.

„Dala bych si ještě jedno latté, jestli to nevadí. Říkala jsem si, jestli bys mi ho nemohla udělat, abych nemusela čekat na ty mladé lidi.“ Kývne na hlouček Haileyiných přátel u pultu.

„Ano, samozřejmě.“ Strčím si telefon do kapsy a vezmu si od ní hrnek. „Ale dám vám čerstvý hrnek. Můžete mi připomenout, co přesně jste si objednala?“

„Středně velké, netučné, bez pěny, extra panák, polo kávové vanilkové latté,“ odříká.

„Chápu.“ Začnu jí připravovat nápoj. „Líbí se vám kniha?“ Zeptám se, abych navázala konverzaci.

„Ano.“ Podívá se dolů, jako by se styděla. „Je to úžasná nová závislost, kterou jsem objevila od té doby, co jsi otevřela svůj obchod: Sednout si ke knize a číst si ji s šálkem lahodné kávy.“

„Souhlasím,“ usměju se na ni. „Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Možná je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem si vůbec otevřela Golden Cup.“

„Kolega čtenář! To je milé.“ Její přátelský úsměv se změní ve zděšené zamračení. „No jo, ale ty si nikdy neužiješ vlastní obchod, protože pořád pracuješ!“

„No, ale můžu si užívat, když se dívám, jak to dělají ostatní.“ Nalévám odstředěné mléko do napařovače. „To je příjemné potěšení.“

„Ano, to je asi pravda.“

„Co čtete, jestli se můžu zeptat?“

Našpulí rty, zjevně trochu v rozpacích. „Ach, mám slabost pro regentské romány.“ Zvedne knihu, abych viděla obálku. Je na ní bledá žena v empírových šatech a s propracovaným účesem. „Opravdový eskapismus,“ přizná. „Ale miluju je.“

Chvíli ani jedna z nás nepromluví, šumění vařícího se mléka je příliš hlasité na to, abychom se ozvaly. Když skončím, vezmu podšálek a položím ho na pult, pak na něj položím šálek.

„Tady máte,“ řeknu jí. „Dobrou chuť.“

„Děkuju. Mimochodem, jmenuji se Beverly.“

„Já jsem Sydney,“ usměju se na ni.

„Sydney.“ Lehce pokývne hlavou. „To je neobvyklé jméno.“

„Je to vlastně moje prostřední jméno,“ řeknu a nejsem si jistá, proč jí to říkám. „Moje křestní jméno je Violet.“

„No!“ rozzáří se. „Violet je jméno mé sestry!“ Zdá se, že má z toho spojení takovou radost, až je to nakažlivé.

„To je náhoda!“ Ušklíbnu se. „Starší nebo mladší?“

„Mladší o tři roky. Teď žije v Nogales v Arizoně se svým manželem.“ Na vteřinu zaváhá. „Doufám, že to není nezdvořilé, ale mohu se ze zvědavosti zeptat, proč si říkáš prostředním jménem?“

„Violet byl mámin nápad,“ řeknu jí. „Tátovi se to jméno nelíbilo. Rozešli se, když jsem byla malá, a táta mě nakonec vychovával. Takže teď jsem Sydney. Pro něj Syd.“

„Aha.“ Beverly si odkašle a odvrátí pohled, očividně v rozpacích. Nemusí být, i když. Na mámu si nepamatuju, takže její nepřítomnost v mém životě moc nevnímám.

Otec mi ale chybí. Už je pryč víc než sedm let. Teď se mi vybaví jeho tvář – jeho známý, rošťácký úsměv – a mnou projede známá vlna smutku.

„Sydney!“ Hailey ke mně udýchaně přistoupí a přeruší náš rozhovor. „To je on!“

„To je kdo?“ Zamračím se.

„Teddy!“ zašeptá postupně a nakloní hlavu k velkému stolu uprostřed místnosti, kde sedí její kamarádi ze střední školy.

„Který?“ Střihnu pohledem směrem k nim.

„Ten vysoký, šprťácký s tmavými vlasy.“ Hailey něco zamumlá a přitom se snaží nehýbat rty. Vyprskla bych smíchy, kdyby nevypadala tak vážně.

Mírně pohnu hlavou a zběžně si prohlédnu urostlého kluka, který se živě baví se svými kamarády. Teddy je ten typ kluka, který pořád vypadá, jako by mu končetiny teprve dorůstaly. Kromě šmírování je ale rozhodně roztomilý – takový kluk, do kterého bych se v tomhle věku nejspíš zamilovala i já.

„Je roztomilý,“ uznám a rychle kývnu na Hailey, pak se ostře otočím na Beverly. „Hailey, zrovna jsem tady Beverly pomáhala. Beverly, tohle je Hailey. Pracuje pro mě po škole a o víkendech.“

„Těší mě, Hailey,“ řekne Beverly a podá jí ruku.

Hailey se zatváří stydlivě, když jí podává ruku. „Taky mě těší. Promiň, že jsem rušila.“

Beverly se na ni pobaveně usměje. „Nemusíš se omlouvat. Taky jsem byla kdysi mladá.“

Sehne se pro své latté. Opatrně ho vyrovná na vrcholku knihy a vrátí se ke stolu a Hailey se vrátí ke skrytému špehování Teddyho.

Zůstávám sama se svými neodbytně truchlivými myšlenkami – představovat si Hailey jako starou ženu a Beverly jako mladou dívku. Obě jsou knihomolky, na úsvitu a soumraku cesty, která, jak doufají, skončí tím nejvzácnějším darem.

Skutečnou láskou. Spřízněnou duší. Pohádka, která se stala skutečností.