Brick - 5. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brick

Její oči jsou šedozelené. Barva mechu ve stínu.

Jsou to jediné, co vidím, když jedu do garáže se zbytkem kávy.

Zatraceně, ty oči ale vypadají, jako by mě chtěly zabít za to, že jsem jí naznačil, že se o sebe nedokáže postarat. Navzdory tomu, jak jsem pořád naštvaný, se při té vzpomínce skoro rozesměju. Je divoká – přesně taková, jak byste si tipli podle její hřívy ohnivě rudých vlasů. Upřímně řečeno, vypadá to, že by se nejspíš dokázala postavit skoro každému. Něco v jejím postoji mě přivádí na myšlenku, že se možná v životě hodně starala sama o sebe. Není jako ty chráněné holčičky, které občas vídám v okolí Tanner Springs, jak na mě a mé bratry dělají sexy oči a pak zděšeně prchají, když se ohlédneme, jako bychom byli ztělesnění satanovi přisluhovači.

Sydney nemá v sobě nic z těch falešných sraček. Je zatraceně ženská, aniž by byla holčičí. Ale zároveň nemá takovou tu tvrdost kolem očí, jakou mají některé kočky, které se potloukají po klubu.

Rozhodně to není dítě ze svěřeneckého fondu, jak jsem si původně myslel. Něco mi říká, že to tam nahoře v Jersey neměla lehké. O to víc mě zajímá, jak se ocitla tady dole ve východním Ohiu. Kam utekla. Nebo před kým utekla.

Takovou barvu očí, jakou měla Sydney, jsem ještě neviděl.

Chtěl bych vidět, jak se na mě blýskají. Líbí se mi v nich ta výzva.

Chci je vidět, jak se zase zavírají, jako se zavřely právě v dobu, když jsem ji chtěl políbit.

I když mě mocně naštvala tím svým blbým přístupem k tomu výbuchu oxidu dusného.

Pneumatiky přežvykují kilometry, když si vzpomenu, jak moc jsem chtěl z té holky na chvíli vytřískat rozum při její tak-tak reakci na výbuch. Nedělal jsem si legraci, když jsem říkal, že mohla být vážně zraněná. Ještě teď mi v žilách pulzují poslední zbytky adrenalinu. Pořád mě svrbí touha něco udělat – ochránit ji –, i když celá věc skončila prakticky dřív, než začala.

Ruka se mi pevně sevře kolem plynu, když na to teď myslím. Vím, že můj nával hněvu tam byl způsoben návalem adrenalinu z výbuchu. Byla to jen chemická reakce, nic víc – reakce na boj nebo útěk. Ale než jsem došel do kuchyně, bylo po „boji“. Nebylo co řešit. Nebylo koho praštit. Tak jsem si místo toho vybil zlost na Sydney. Což byl trochu debilní krok.

Nikdy jsem nebyl člověk, který by se cítil dobře v situacích, kdy nemůžu jednat. Ne nadarmo jsem v klubu Vymahač. Jsem ten, kdo za tebou přijde, když už je po všem tom mluvení. V klubu se zodpovídám pouze Rockovi, našemu prezidentovi. Dohlížím na to, aby se plnily jeho příkazy. Jsem pěst, která za něj dává rány. Moje pěst udržuje v našem světě pořádek.

Výbuch v kuchyni ve mně vyvolal jakousi jeskynní reakci, abych Sydney ochránil. A když nebezpečí pominulo – když už adrenalin neměl kam odejít – to, že jsem jí byl tak blízko, vyvolalo další reakci. Něco ještě prvotnějšího.

Posunul jsem se na sedadle, péro stále tvrdé jako zatracený netopýr. Na tu holku budu myslet celé ráno. Už teď to poznám.

Kurva.

 

STÁLE SE CÍTÍM ZATRACENĚ mimo, když vcházím do garáže.

„Jdeš pozdě,“ zavrčí Hawk.

„Jdi do hajzlu,“ štěknu zpátky. Popadnu dílenskou kombinézu a natáhnu si ji. Hawk zavrčí, ale už nic neřekne. Navzdory mé špatné náladě je Hawk jedním z bratrů, kterých si v klubu nejvíc vážím. Kecy si nenechá líbit, ale ani je nevypouští z úst. A je to zatracený génius s motorem.

Projekt, který dneska dokončuji v dílně, je renovace krásné staré klasické motorky: Harley Davidson WL z roku 1946. Chlápek, co ho přivezl, je nějakej bohatej týpek, zubař nebo tak něco, kterej tu motorku asi našel ve stodole po dědovi, když umřel. Zubař je víkendový válečník, kterých máme v dílně hodně, ale peníze, které jsou lidé jako on ochotni zaplatit, jsou opravdu dobré. Na téhle motorce byla kurevská radost pracovat, až na jednu věc: ten zubař si vymínil, že chce na zrestaurované motorce neoriginální dvoubarevný lak. Snažil jsem se proti tomu argumentovat, a dokonce jsem se snažil Hawkovi říct, že to neudělám. Ale v dílně je Hawk šéf, takže jsem zatnul zuby a udělal to.

Pracuji sám asi hodinu. Detailní práce na lakovně mě natolik soustředí, že se jí musím věnovat z větší části a na chvíli přestat myslet na Sydney. V jednu chvíli zaslechnu, jak Hawk v kanceláři telefonuje, a pak se ke mně připotácí a posadí se na převrácený pětilitrový kbelík.

„Rick Pierce si zítra přijede pro motorku,“ říká mi Hawk s odkazem na zubaře, který je víkendovým bojovníkem.

„Do oběda to budu mít hotové,“ odpovím.

Hawk přikývne. „Vypadá to dobře.“

Zachrčím. „Díky.“ Ví, že nejsem příznivcem dvou - barevného oblečení.

Otevřou se malé boční dveře do obchodu a dovnitř vkráčí Gunner. „Ahoj, bratři,“ oznámí do velkého prostoru. Z druhé strany garáže, kde Striker a Thorn pracují na Chevellu z roku 1966, se ozve šumění na pozdrav.

„Přijdou dneska všichni pozdě?“ Hawk si postěžuje a podívá se na hodiny na zdi.

„Klid, šéfe,“ zašklebí se na něj Gunner. „Ahoj, Bricku.“

Zvednu hlavu a kývnu na něj. „Gune.“

„Slyšeli jste, co se stalo v Ace Liquors?“

Hawk se zamračí. „Ne. Co?“

„Přes noc je vykradli,“ řekne. „Chytili chlápka, co zavíral, vzali všechny peníze z pokladny a z trezoru. Když jim otevřel sejf, zmlátili ho do bezvědomí. Vzali hromadu alkoholu, rozbili všechno, co si nemohli odnést, a odešli. Ten chlap je teď v nemocnici. Je pěkně zmlácený, ale myslím, že je stabilizovaný.“

„Kurva,“ vyplivne Hawk. Vstane a zapálí si cigaretu. „Tenhle měsíc už druhý. Viděla oběť někoho z nich dobře?“

„Myslím, že měli masky,“ odpoví Gunner a jeho výraz potemní. „Říkal, že možná poznal jeden z jejich hlasů, ale nebyl si jistý.

„Doprdele s tím.“ Zavrtím hlavou. „Tohle není dobré.“

V posledních měsících došlo k řadě vloupání do místních podniků v Tanner Springs. Většina z nich, stejně jako tahle, se zdá být motivována touhou získat peníze a pak pro jistotu ještě něco zničit – vypočítáno tak, aby to vyvolalo co největší škody a pobouření. Tento případ je nový v tom, že někomu skutečně ublížili. V místních novinách Tanner Springs Star se objevují stále hysteričtější články o vlně zločinů a také spousta dopisů redakci, které požadují odpovědi a spravedlnost pro lidi, kteří se stali oběťmi. Když v těchto dnech přijdu do restaurace nebo na benzinovou pumpu, častěji než jindy se lidé baví právě o tom.

Nejeden z dopisů redakci naznačoval, že to má něco společného s MC Lords of Carnage.

„Zatraceně,“ zavrčí Hawk. „Další záminka pro Hollowaye a jeho lidi, aby si nás drželi na mušce.“

„Jo,“ souhlasím. „A víš, co to znamená. Nejspíš nás čeká další návštěva TSPD.“

Jarred Holloway je starosta Tanner Springs. Je to samolibý, prohnaný hajzl, který má náš klub v hledáčku od chvíle, kdy byl před rokem a půl zvolen. Byl zvolen na platformě „vyčistit Tanner Springs“, mluvil o většinou neexistujícím problému s kriminalitou – a naznačoval, že Lords of Carnage jsou špatným elementem ve městě, který je třeba vytrhnout u kořenů.

Nebudu lhát a tvrdit, že Lordi neudělali svůj podíl na obchodech, které seděly pevně na špatné straně zákona. Ale nikdy jsme nebyli tak hloupí, abychom tyto obchody prováděli uvnitř hranic města. Nemluvě o tom, že jsme se z těch sraček vymanili a přešli k legálnímu podnikání právě v době, kdy Holloway nastoupil do úřadu. To byla částečně náhoda a částečně proto, že jsme viděli nápis na zdi. Věděli jsme, že Holloway nám hodlá pekelně ztížit život, když se snaží dokázat Tanner Springs, že je tvrdý vůči zločinu.

Budova, ve které právě stojíme, bývala skladištěm, kde jsme mimo jiné provozovali zbraně. Poslední zásilku jsme prodali Death Devils, dalšímu klubu na východ od nás, a místo toho jsme z prostor udělali zakázkový obchod s motorkami a auty. Zatím je to pro nás dobrý zdroj příjmů – ne zdaleka tak velký jako provozování zbraní, ale bezpečnější a stabilnější. A ironií osudu je, že od té doby, co jsme garáž otevřeli, sem dvakrát přišli hollowayští poldové a prohledávali to tu a hledali kontraband. Naposledy přišli zrovna v době, kdy začala současná „vlna zločinu“.

Průser je, že k žádnému z těch zločinů nezačalo docházet, dokud nebyl zvolen Jarred Holloway. Je ale zvláštní, že lidé, kteří ho volili, si toho nevšimli. Vidí jen to, že kriminalita roste. A z nějakého důvodu věří, že on je ten, kdo to může zastavit. A on je odhodlaný udělat ze sebe před nimi zatraceného hrdinu. Nejspíš na náš úkor.