Brick - 22. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brick

„Po tátově smrti jsem si musela najít způsob, jak se uživit.“ Sydney se podepřela na jednom lokti. Její oči se s těma mýma úplně nesetkají, když pokračuje v řeči, a skoro to vypadá, jako by vyprávěla příběh někoho jiného, její hlas je prostý emocí.

„Byl na mizině, když onemocněl, a účty za léky mu vyčerpaly všechny úspory,“ pokračuje. „Tak jsem udělala to, co jsem uměla: Začala jsem obcházet kasina, hrála jsem jen tolik, abych si vydělala na živobytí, a držela jsem se dostatečně při zemi, aby mě nikdo neprokoukl. Počítání karet není nelegální, ale kasina to z pochopitelných důvodů nemají ráda. Měla jsem štěstí, že jsem byla holka a dost mladá na to, aby mě většina lidí považovala za nějakého vysokoškoláka na dovolené nebo tak něco. Dokud jsem si dávala pozor a neupozorňovala na sebe, dařilo se mi většinou zůstat pod pokličkou.“ Na chvíli zaváhá. „Ale nakonec mě jednoho dne poznal jeden z tátových spolupracovníků z hazardu a nechal mě sledovat, aby zjistil, jak jsem dobrá. Lidé, kteří mě sledovali, si všimli, že počítám, viděli můj potenciál a šli mu to říct. O několik dní později mě Devon nechal přivést do apartmá, kde bydlel, a požádal mě, abych se připojila k jeho týmu.“

„Týmu?“ Zeptám se, protože tomu nerozumím.

„Jo.“ Zhluboka se nadechne a vydechne. Najednou zní unaveně. „Týmy jsou po všech velkých kasinech, hlavně v Atlantic City a Vegas. Jsou vedené jako firma, mají pravidla, výhody a motivační systémy. Za týmy stojí i investoři, kteří se snaží vydělat na týmu nebo jednotlivém přepážkovém pracovníku.“ Tvář jí na okamžik potemní, jako by si vzpomněla na něco, o čem nechce mluvit. „Dělala jsem to něco přes tři roky. Jde o to, že v týmu mohou být peníze lepší, ale tvůj osud je také svázán s ostatními v týmu. Občas jsme měli měsíce, kdy jsme prohrávali. A i když jsem v tom byl dobrá, ten životní styl prostě nebyl pro mě. Viděla jsem, co to udělalo s mým tátou, a nikdy jsem neměla takový zápal a vášeň pro vítězství, jaká provázela ostatní.“

Sydney se na mě teď podívá, skoro jako by zaregistrovala, že tam pořád jsem. „Ve filmech ten život romantizují,“ řekne. „Ale ve skutečnosti je to vyčerpávající a intenzivní. Vzpomněla jsem si na svého tátu a na to, jak se celá jeho existence soustředila na překonávání šancí, a rozhodla jsem se, že musím vypadnout, než si ten život vyžádá mě.“ Znovu odvrátí pohled, oči má temné a ustarané. „Tak jsem vzala peníze, které mi patřily, a odjela z města. Přišla jsem sem, protože to bylo jediné místo, které mě napadlo a které bylo dostatečně daleko od toho, co jsem znala.“

„Tvoje prateta ti vyprávěla, o Tanner Springs,“ zamumlám. „Je to tak?“

„Správně,“ přikývne a vypadá ohromeně. Jeden koutek úst se jí mírně zkřiví. „Moje prateta Edna – je to jediná tátova příbuzná, se kterou byl v kontaktu – měla kamarádku ze střední školy, která tu žila. Edna už je mrtvá, ale vzpomínám si, že vždycky mluvila o tom, jak v létě navštěvovala, Tanner Springs. Milovala to tu. Protože jsem doslova neměla kam jít, řekla jsem si, že to zkusím. Tak jsem tady.“

„Jsi tady,“ souhlasím. „Ztráta Atlantic City je ziskem Tanner Springs.“

Trochu se na mě usměje. „Aspoň můžu být pyšná, že jsem do tohohle města přinesla slušnou kávu.“

„Ví někdo z tvého bývalého života, že jsi tady?“ Ze zvědavosti se zeptám.

V Sydneyině výrazu se něco mihne, jen na okamžik. Stane se to tak rychle, že si skoro myslím, že se mi to jen zdá. Ale pak se na mě usměje a je to nějak jinak. Jako by se nějaká její část uzavřela.

„Ne. Nikdo,“ řekne trochu moc vzdušně. „Neprozraď mě, ano?“

Najednou mi všechno připadá trochu divné.

Chci na ni zatlačit – vyzvat ji k blafování a zeptat se jí, co se děje. Na to, co mi neřekla.

Ale neudělám to. Protože mi něco říká, že bych to z ní nedostal. Ne teď.

A pokud mám být upřímný, je to i proto, že sobecky cítím, že by to mohlo zkazit náladu.

Takže místo toho si to uložím, abych se jí na to zeptal později.

„Jsi první člověk, kterému jsem to všechno řekla,“ zamumlá a prstem obkreslí na prostěradle malé kolečko. „V Tanner Springs ani nikde jinde.“

Pak mě zasáhne tíha jejích slov, když si uvědomím, co říká. Vzhledem k tomu, jaký měla život, se Sydney nejspíš neměla moc lidí, kterým by se mohla svěřit. To, že se cítila natolik pohodlně, že mě pustila dovnitř – abych nahlédl do světa, který tak tvrdě pracovala, aby ho mohla opustit –, je dar, něco vzácného a křehkého. Je to víc, než jsem čekal. Nevím, jak s tím naložit.

„Tvé tajemství je u mě v bezpečí,“ řeknu opatrně. „Díky, že jsi mi to řekla.“

„Víš, jsi překvapivě dobrý posluchač,“ zamyslí se, kousne se do rtu a pak se na mě usměje. „Na velkého zlého motorkáře.“

Zachrčím a chytím ji za pas, až vypění. „Dost řečí,“ zavrčím. „Nemůžu tě nechat myslet si, že mám citlivou stránku. Zničíš mi tu zatracenou pověst.“

„Tvoje tajemství je u m-eeek v bezpečí!“ vyjekne, když ji hodím zpátky na postel. Začne se chichotat, když se na ni spustím, a předstírá, že protestuje, ale chichotání se brzy změní ve sténání. Už mi zase stojí a ona je mokrá a připravená na mě. Strčím se do ní a houpeme se spolu, Sydney mi objímá nohy kolem boků a kňučí, jak se dostávám hlouběji a hlouběji. Uděláme se společně a pak ji držím tak pevně, až se bojím, že jí ublížím, ale nemůžu ji pustit.

„TAK, JSI NA ŘADĚ,“ zašeptá Sydney a prsty sleduje vzory jizev na mé levé ruce a paži. „Pověz mi o tom.“

Nespali jsme. Nejedli jsme. Venku je pořád tma a ticho. Obloha se ještě nezměnila z inkoustově černé na jen nepatrný náznak šedé, ohlašující ráno, ale brzy se tak stane.

Pokrčím rameny. „Není toho moc, co říct,“ řeknu a protáhnu si prsty mezi jejími. „Stalo se to u mariňáků.“ Na chvíli se zastavím a zvažuju, kolik jí toho mám říct. Je to ošklivý příběh. Není to zrovna ničí představa o povídání na polštáři. „Byl jsem nasazený v afghánské provincii Helmand. Několik kluků z mé jednotky bylo zasaženo granátometem. Když jsem jednoho z nich vytahoval do bezpečí, ošklivě jsem se popálil.“

Podívá se na mě, oči má temné soucitem. „Dostal jsi ho ven?“

„Jo,“ řeknu tiše. „Ale nestačilo to. Nepřežil to.“

Přestanu mluvit a přemýšlím o následcích. Sydney zřejmě vycítí, že o tom nechci mluvit.

„Měli bychom se vyspat,“ zamumlá. „Za chvíli bude ráno. Dneska budeme oba k smrti unavení.“

„Stojí to za to,“ řeknu, přitáhnu si její ruku ke rtům a políbím ji.

Přikývne a oči jí září. „Stojí to za to,“ zašeptá.

Sydney usíná a já poslouchám, jak se její dech zpomaluje a prohlubuje. Má pravdu, jsem zatraceně unavený a později se budu cítit na hovno, ale taky vím, že neusnu. Místo toho ležím a přemýšlím o zbytku příběhu z Helmandu.

O Robu Simsovi, mariňákovi, kterého jsem se ten den snažil zachránit, a nepodařilo se mi to.

O tom, jak pořád mluvil o své ženě. Jak se ze všech sil snažil zůstat naživu, aby se k ní mohl vrátit domů.

„Kurva,“ zamumlám si pod nosem.

Vedle mě se Sydney pohne a vzdychne, ale neprobudí se.

 

SIMS BYL ZATRACENĚ DOBRÝ MARIŇÁK. Byl to chlap, kterého jste chtěli mít vedle sebe v boji: pevný a spolehlivý, jak jen to jde, chlap, o kterém jste věděli, že vám bude vždycky krýt záda. A taky to byl zatraceně přímý šíp.

A Ježíši, miloval svou ženu. Pořád o ní mluvil. Jmenovala se Tina. Pamatuju si její fotku, kterou měl Sims jako domovskou obrazovku na telefonu, protože ji ukazoval každému, kdo se na ni zeptal. Byla tmavovlasá a s širokýma očima, a přestože ji fotka ukazovala jen od hrudníku nahoru, dalo se říct, že má zatraceně pěkné tělo.

Sims a Tina spolu byli jen rok, než se vzali, a on krátce nato odjel do Afghánistánu. Sims si o Tinu dělal hodně starostí – jestli si zvyká na nový život na vojenské základně bez něj, daleko od rodiny a přátel, které tam zanechala. Několik měsíců předtím, než skončil na popravišti, se mi Sims jednou nebo dvakrát svěřil, že se často hádají a že mu někdy po hádce neodpovídá na e-maily nebo nezvedá telefon, když se domluví na skypu. Vždycky jí to ale odpustil. „Ona to má v mnoha ohledech těžší než já,“ říkával. „Je úplně sama, na základně nemá co dělat. Je těžší být ten, kdo zůstal pozadu.“

Osobně jsem si myslel, že je možná těžší žít ve stostupňové díře, kde na vás střílejí a létají po vás výbušniny, ale řekl jsem si, že si tyhle kecy nechám pro sebe.

 

NĚKOLIK MĚSÍCŮ POTÉ, co Simse zabili, jsem přijel na dvoutýdenní dovolenou. Původně jsem neměl v plánu vrátit se do Států, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl, že cítím povinnost navštívit Simsovu vdovu a osobně jí vyjádřit soustrast. Říkal jsem si, že by ji mohlo utěšit, kdyby věděla něco o jeho životě vojáka. O tom, jak si ho kolegové mariňáci vážili a jak je nám zatraceně líto, že odešel.

Zjistil jsem, že se Tina Sims přestěhovala z vojenské základny, kde žila, do bytu vzdáleného několik kilometrů, ale stále ve stejném městě. Zjistil jsem si její adresu a také telefonní číslo. Přemýšlel jsem, že jí zavolám, abych jí dal vědět, že ji chci navštívit, ale nikdy jsem nebyl moc dobrý v telefonování. A abych byl upřímný, stejně jsem neměl ponětí, co by člověk měl truchlící vdově říct. Nakonec jsem se rozhodl, že to prostě překousnu, přijdu a budu doufat v to nejlepší.

Místo, kam se Simsova žena přestěhovala, byl zchátralý dvoupatrový bytový komplex, který nutně potřeboval vymalovat. Přední dvorek byl jen pár kousků uschlé trávy a hnědých keřů. Celá budova i pozemky kolem ní páchly zanedbaností. První, co mě napadlo, když jsem tam přišel a uviděl, v jakém je to tu stavu, bylo, že Sims by se ze strachu zbláznil, kdyby věděl, že jeho žena žije v takovéhle díře. Začal jsem přemýšlet, co bych pro ni mohl udělat, abych jí pomohl, když jsem se vydal nahoru po chodníku. O dávkách pro pozůstalé u sboru jsem nic nevěděl, ale určitě jsem si myslel, že pro ni musí existovat něco lepšího než tohle.

Když muž otevřel její dveře, nejdřív jsem si myslel, že jsem si špatně zapsal adresu. Byl zhruba v mém věku, hubený a namyšlený, s malým posraným knírkem. Jeho oblečení a vlasy smrděly trávou. Zmateně jsem se zeptal, jestli tady bydlí Tina Sims.

„Vdovo Sims!“ zařval zpátky do bytu a v hlase mu zazněl smích. „Někdo tě přišel navštívit!“

Když Tina vyšla ven, vypadala, jako by právě vstala z postele, i když bylo odpoledne, okamžitě jsem ji poznal podle Simsových fotek. Řekl jsem jí, kdo jsem a že jsem přítel jejího manžela.

„Já už manžela nemám,“ ušklíbla se. „Teď mám jen měsíční šek.“

Tina Sims se se mnou nechtěla bavit a nepustila mě do domu. Ne že bych tam v tu chvíli už chtěl jít. Bylo celkem jasné, že po Robovi netruchlí a že si rychle našla někoho jiného, s kým tráví svůj čas – a jeho důchod po smrti –. Tedy pokud ho nepodváděla celou dobu, co byl pryč.

V následujících dnech a týdnech mě to sžíralo. Ubíjelo mě, že Sims šel na smrt v domnění, že je mu žena věrná. Myslel si, že ho miluje. Že jí chybí a že čeká, až se k ní vrátí domů.

Já nevím. Možná bylo lepší, že se o ní nikdy nedozvěděl pravdu. Ale já jsem sakra nemohl vystát, že šel do hrobu s tím, že mu někdo takhle lhal. Ještě teď je mi z toho špatně, když na to pomyslím.

Simse a jeho ženu jsem vždycky bral jako odstrašující příklad. O tom, co se stane, když se necháte přemluvit a věříte sračkám, které nejsou skutečné. Tina Sims mu lhala a kálela na něj, a on to ani nevěděl. A ona za to, že ho zradila, nikdy nezaplatí. Jeho manželství a jeho žena byly to nejdůležitější v celém jeho životě, a přitom to všechno byla zatracená lež. Po tom dni jsem se už nikdy nedokázal na žádný pár dívat stejně. Pořád jsem přemýšlel, kdo na koho kašle. Kdo komu lhal.

Teď se dívám dolů na ženu, která vedle mě pokojně spí, a nemůžu si pomoct, ale myslím si, že Sydney je asi tak nejvzdálenější věc od Tiny zasraný Sims, jakou si dokážu představit.

Nechoď do té králičí nory, ty zmrde. Tohle je jenom vzájemná zábava, nic víc.

Ale já si nic nenalhávám. Nedokázal jsem přestat myslet na to, že chci se Sydney víc. Pokaždé, když od ní odcházím, nedokážu myslet na nic jiného než na to, že ji zase uvidím. Je to zatraceně rozptýlení. Měl jsem s tím skoncovat hned, jak jsem si uvědomil, že to není ženská, se kterou si párkrát zašukám, a pak mě omrzí.

Opřu se o polštáře a zavřu oči, naštvaný sám na sebe, že na ni vůbec takhle myslím. Nemám zrovna chuť mít nějakou starou dámu. Měl bych se zvednout z téhle postele, říct jí sbohem a jít zabořit ptáka do některé z holek v klubu, abych ji dostal z hlavy. Ale vím, že to neudělám. Žádná z nich se jí nevyrovná. Sakra, není tu žádná ženská, která by se mohla vyrovnat Sydney Banner.

Do prdele. Jsem v tom až po uši.