TNARC - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Pohled ze strany Naze

„Kde je táta?“

Katya s úsměvem zavrtěla hlavou. „Dole v chodbě, s Crossem... někdo – tvůj táta, i když ho nehodlám jmenovat, Nazi – si myslel, že by mohlo být nefér, aby Zeke viděl dítě jako první. Myslím, že si dělal srandu, ale Zeke to vzal vážně. Nemyslel si, že by bylo fér, kdyby viděl dítě jako první, bez Crosse. Rozhodli se počkat.“

Naz, který tímto prohlášením nebyl vůbec překvapený, se zasmál. To prostě byl jeho táta a jeho nejlepší kamarád ve zkratce. Často přemýšlel, jak se Cross a Zeke cítili, že po desetiletích, kdy byli nejlepšími přáteli, měli děti, které nakonec skončily spolu, nemluvě o tom, že jim teď dávali vnouče. „Alespoň, že si vyřešili své nesmysly, aniž by do toho zatáhli někoho dalšího.“

Máma jeho snoubenky na něj ukázala prstem a pronesla jeden ze svých vzácných chytráckých výroků. „A to je jediná věc, která je chrání před tím, aby je jedna z nás zabila ve spánku – i když to jim neřekneme.“

Nemýlila se.

Otočil se k Roz, které její máma pomalu pomáhala s oblékáním. Ne, že by se jednalo o něco extra honosného nebo tak něco. Pohodlné tepláky, nadrozměrné tričko a saténový župan, který si sbalila na dobu po porodu. Sprcha a jídlo zvládly s únavou Roz zázraky. Vlasy si stáhla nahoru a pak přesvědčila svou mámu, že bude v pohodě, když se nevrátí zpátky ke spánku.

Hodilo by se jí o trochu víc odpočinku, ale teď byla rozhodnuta podniknout cestu na chodbu do rodinné čekárny, aby mohli všem čekajícím představit miminko. A že to bylo hodně lidí. Oba měli velké rodiny.

Bylo snazší udělat to najednou, než aby po pár lidech přicházeli a odcházeli z jejího nemocničního pokoje. Takhle to Roz alespoň mohla udělat všechno najednou a pak se vrátit ke spánku. Nepotřebovala, aby ji někdo budil. Sice mu řekla, že by jí to nevadilo, ale... dobře, bylo na čase, aby měla klid. Jak prosté.

Nápad její mámy.

A Naz souhlasil.

„Poneseš ho, jo?“ zeptala se Roz.

Naz přikývl. Byl dost chytrý, aby věděl, že by neměl říkat, že to měl tak jako tak v plánu. Opravdu si nemohl pomoci. Pokaždé, když přemýšlel o položení svého syna do postýlky, ho na hrudi něco zabolelo, a raději by to nedělal. Navíc, co na tom záleželo? Chlapeček byl rád chován a Naz ho rád choval.

Přišlo mu to prosté.

Očividná odpověď.

Malý Cross aktuálně spokojeně spal pevně zabalený ve své zavinovačce a na hlavě měl pletenou čepici, aby mu zůstala v teple. Takhle byl zastrčený v náručí svého táty. Byl v pohodě i se spánkem v náručí Roz, ale jakmile ho zkusili položit do nemocniční postýlky, rozbrečel se. A Naz by přísahal, že to jediné, co v synově pláči slyšel, byl strach. Netušil, zda to bylo normální, nebo ne, ale nevydržel poslouchat brečet jejich dítě.

Takže v pohodě.

Nemusel být odložený.

Rozmazlíte ho, řekla starší sestra. Naučte ho, že nikdy nemusí spát sám, a už nikdy nebudete mít postel sami pro sebe, mladý muži.

Naz se na ženu doslova zamračil a zeptal se: „A?“

Ta odpověď se jí nelíbila.

Mělo by ho to zajímat?

Brzy všichni tři vyrazili ven z nemocničního pokoje. Katya na jedné straně Roz a Naz na druhé, kdy ji jednou rukou objímal kolem pasu a ve druhé mu bezpečně spalo dítě. Ona si opírala svou hlavu o něj a se šťastným, potěšeným úsměvem, se dívala na dítě.

Vzal si rysy po nich obou - opravdu  dokonalý mix - a bylo těžké nedívat se a neobdivovat ho. To oni ho stvořili – on byl jejich.

Naz na to myslel celou procházku do rodinné čekárny. Jakmile se tam objevili, všechno klábosení okamžitě ztichlo. Přísahal by, že cítil, jak se půl tuctu pohledů stočilo přímo na ně. Jeho rodiče, táta Roz, jejich tety a strýcové – někteří přijeli do státu jen proto, aby viděli dítě. Jeho prarodiče, a i když ti její před nedávnem zemřeli, měl podezření, že se na ně stále dívali ze shora z nebe.

„Podívej se na něj.“

Naz se na svou mámu zazubil. „Je dokonalý.“

A přesně tak byli obklopeni lidmi - jejich rodinou. Táta mu v gratulaci stiskl ramena a s hrdostí se díval na dolů na dítě.

„Bože, je dokonalý,“ řekl Cross.

Zeke se zasmál a postavil se vedle svého nejlepšího kamaráda, aby se na svého vnuka podíval i on. „Rozhodně stojí za všechny ty roky, co jsem ti zachraňoval zadek, Crossi.“

„Jen sleduj.“

„Takže už jste se rozhodli pro jméno?“ zeptala se jeho máma.

Katya přikývla. „Udělali to.“

„Cross Zeke Donati.“

„A jak je budeme rozlišovat?“ zeptal se jeho dědeček.

Naz pokrčil rameny. „To vymyslíme.“

Předal dítě ze své náruče do náručí jeho mámy. To Nazovi poskytlo chvilku na rozhovor se svou babičkou, která se nad ním rozplývala stejně tak moc, jako nad dítětem. A pak se rozhlédl místností a uvědomil si, že tu čekal ještě dva lidi, kteří tu budou vzhůru a kteří ho zatím nepozdravili. Jeho nejlepší kamarád. A nebyla tu ani Penny.

A pak je našel.

Luca a Penny, schovaní v rohu místnosti, dřímali na židlích, které byly vedle sebe. Přes ramena Penny bylo přehozeno sako – poznal, že bylo Lucovo - a jediné, co vykukovalo z její provizorní deky, byly jen její téměř bílé blond vlasy.

„Včera se trochu zbláznili,“ vysvětlil jeho táta a jeho pozornost byla rozdělená napůl mezi Nazem a napůl mezi dítětem, které právě držel jeho dědeček, Dante. „Chtěli se ujistit, že až se s Roz vrátíte domů, nebudete si muset dělat žádné starosti, takže uklidili a postarali se o všechny ty věci venku.“

Hm.

To bylo mírně zajímavé.

A sladké.

Oceňoval to.

To, co Naz považoval za zajímavější, byla skutečnost, že Penny jako svůj polštář použila Lucovo rameno. Ve spánku se vlastně odvrátila od zbytku místnosti a tulila se k Lucovi. To bylo pro tu mladou ženu naprosto neobvyklé – ne, že by nedovolila, aby se jí lidé dotýkali – ano, přijala objetí nebo potřesení rukou, ale jen velmi málo co jiného – a věděl, že i to jí bylo nepříjemné. A bylo v tom víc, ona nedovolovala, aby se jí dotkli muži, a rozhodně vůči nim nebyla přátelská.

A přesto tam byla.

Dokonce i ve spánku... nemyslel si, že by to udělala, pokud by to nechtěla.

Kdy k tomu došlo?

Naz se v mysli pokusil přejít posledních pár měsíců od doby, kdy u nich Penny zůstala. Víc než jednou byli Penny a Luca ve stejné místnosti nebo poblíž sebe. Jednou nebo dvakrát ji vyzvedl ze školy a vysadil v domě, pokud mu do toho něco přišlo. Ale nebylo tam cítit nic neobvyklého a nedokázal přijít na okamžiky, kdy by mu něco připadalo neobvyklého, nebo by cítil, že ze strany Lucy v tom bylo víc než jen prokázání laskavosti vůči němu.

Penny bylo stále sedmnáct.

Až do příštího podzimu.

Ještě se zcela nerozhodla, co chce dělat po střední škole, a oni na ni netlačili. Lidé občas potřebovali prostě o trochu víc času, aby na sobě mohli pracovat, a on se s Roz už dohodli na tom, že se ujistí, že Penny na to dostane tolik času, kolik jen bude potřebovat. Než se dívka dostala k nim, nikdy neměla bezpečné místo, kam se uchýlit, takže jim to nevadilo.

I když jeho kamarád...

Luca měl oproti jejím sedmnácti o solidních šest let víc. Věděl, čím si Penny ve svém mladém životě prošla. Nemyslel si, že by jeho kamarád u Penny překročil hranici... rozhodně ne v tom směru.

Možná, že dělal ze dvou lidí, kteří vedle sebe spali na židlích víc, než by měl. Možná, že se vůbec nic nedělo. Nebo se možná právě něco začalo dít.

Bylo to cítit... správně.

Jako by viděl začátky něčeho, a možná byl tím prvním a jediným člověkem, který si toho všiml.

Hm.

„Za týden absolvuje školu,“ řekl Naz.

„Hmm, synu?“

„Penny. Za týden absolvuje.“

Cross se usmál. „Mám tušení, že příští pár dní bude rušných.“

Jo.

To si myslel i on.

A co se Lucy týče...

Naz usoudil, že si možná mohl počkat a uvidí, co se stane. Samozřejmě, pokud vůbec něco. Kým byl, aby mohl říct to či ono?

Ale kurva.

Nezasloužila si ta dívka být šťastná?

Myslel si to.

To, co mu dělalo obavy, bylo jak, ale dospěl k tomu... detaily pro něj nebyly podstatné. Ty byly na nich.

„A co Junior?“ zeptal se někdo. „Jako rozlišení?“

„Nikdo nebude nazývat mého jmenovce Juniorem,“ zamumlal jeho táta.

„Dobře, Crossi. Bože.“

Nazova pozornost se vrátila zpátky k jeho rodině. Se vším ostatním se bude moci vypořádat jindy. Tohle bylo důležitější.

A Roz.

I ona.

„Cítíš se dobře?“ zeptal se své dívky.

Stále přitulená k jeho boku se na něj zářivě usmála. „Dokonale, Nazi.“

No, to byl cíl.