TNARC - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Čas

Pohled ze strany Roz

„Už se nemůžu dočkat, až se s tebou seznámím, chlapečku.“

Roz se usmála. Když poslouchala mumlání Naze směrem k jejich ještě nenarozenému dítěti, ospalost se jí z mysli pomalu vytrácela. Přísahala by, že dítě svého tátu dokonale slyšelo, a vědělo, že na něj mluvil jeho táta, protože se najednou stalo mnohem aktivnější, než obvykle takhle po ránu bývalo.

Roz nakonec přiměl otevřít oči dotek jeho teplých, mozolnatých konečků prstů, kterými přejížděl po jejím bříšku. Z okna ložnice se sem neslo sluneční světlo a na šedých přikrývkách postele vytvářelo své vlastní zlaté pruhy. Měla dokonalý výhled na Naze v jeho téměř nahé slávě, kdy ležel na posteli na boku, aby mohl mluvit s jejím bříškem.

Bože.

Milovala ho ještě víc.

Její láska stále narůstala.

„Ještě týden,“ řekl dítěti.

„Nebo víc,“ řekla unaveně.

Nazův pohled rozpačitě přejel přes přikrývky, aby se setkal s jejím. „Vzbudil jsem tě?“

Roz pokrčila rameny. „To je v pořádku. Bylo hezké vidět tohle jako první věc po ránu.“

„Ach?“

„Mnohem víc, než tušíš.“

Naz přiložil své dlaně na oblinu Roz, na místo, kde se jí v noci její maxitričko vyhrnulo nahoru a na kůži jí vtiskl polibek. A prostě jen tak se nenarozený chlapeček uklidnil a ona si mohla vydechnout.

Dneska byla v třicátém devátém týdnu těhotenství.

A byla její oslava na příchod miminka.

„Je už Penny vzhůru?“ zeptala se.

Naz sám pro sebe zabručel. „Nevím, ještě jsem z ložnice nevyšel.“

„Jak dlouho už s miminkem mluvíš?“

Nesetkal se s jejím pohledem.

„Nazi?“

„Ne dlouho, asi hodinu.“

Hodinu.

Srdce se jí zvětšilo.

„Jsi ta nejroztomilejší věc,“ řekla mu.

Naz si povzdechl a přes oblinu jejího bříška se na ni podíval. „Jsem rád, že tě mohu pobavit. A teď,“ řekl a zvedl se na loktech, aby se nad ní mohl lehce vznášet. Políbil ji na rty, jemně, pomalu a škádlivě, a pak zamumlal: „... co pro tebe mohu udělat, hmm?“

„Co tím myslíš?“

„Vypadá to, že si myslíš, že jsem roztomilý... což znamená, že ti musím připomenout, co ve skutečnosti jsem.“

Ach, nepotřebovala to připomínat.

Velice dobře to věděla.

Roz se však nehodlala jeho návrh odmítnout.

S úsměvem řekla: „Raději si pospěš a ukaž mi to dřív, než na to zapomenu, Nazi.“

*

Když místnost zaplavily konfety, které vylétly z konfetových děl, Roz ignorovala mírné zachvění bolesti v zádech. Modré, stříbrné a zlaté konfety tančily vysoko ve vzduchu, a pak dopadly na podlahu. Výkřiky od její i Nazovy rodiny ji přiměly usmát se ještě víc než kdy jindy. Do velkého tanečního sálu usedlosti byl dovezený modrobílý dort. Měl pět pater a byl úžasný.

„Ach, páni,“ řekla Roz.

Máma po jejím boku se zasmála. „Není nádherný?“

„Přehnaně velký.“

„No, my nikdy neděláme nic jen napůl.“

To byla pravda.

„Dobře,“ zavolala Catherine, „nejdřív dort, potom dárky!“

Roz poslouchala jen napůl. „Kde je Penny?“

Katya se rozhlédla kolem. „Netuším. Jestli chceš, můžu poslat Naze, aby se po ní podíval.“

No…

„Možná si potřebovala oddechnout,“ řekla Roz, „dneska večer je tu spousta lidí.“

To se s Penny občas stávalo.

Roz ji za to nevinila.

„Pokud jsi si jistá,“ řekla Katya.

„Ano, rozkrojíme dort.“

Naz už tam byl, s nožem v ruce a pevným úsměvem na místě. Ne, že by to bylo šokující – jeho chuť na sladké byla všeobecně známá.

„Jak velký kus chceš, hmm?“ zeptal se jí. „Dostaneš první kousek.“

Úsměv Roz na okamžik zmizel, protože jí znovu škublo v zádech. Nazovi to neuniklo.

„Jsi v pohodě?“

Jen nad tím mávla rukou. „Dlouhý den na nohou.“

Tahle oslava byla mnohem víc, než o co žádala. Hromada dárků na velkém stole sahala skoro až ke stropu, a to rozhodně nijak nepřeháněla.

I když bůh však věděl, že za to byla vděčná.

„Naz ti uřízne kousek,“ řekla Catherine a svého syna rychle políbila na spánek, „a pak ti na zbytek večírku najdeme místo, kde si sedneš a odpočineš. Co ty na to?“

„To mi zní skvěle.“

***

„Tady jsi.“

Penny z místa, kde seděla na zadních schodech domu, zvedla hlavu. Po nakrájení dortu Roz strávila tři hodiny otvíráním dárků – a to jí Naz musel pomoci – a přitom si uvědomila, že Penny stále nebyla nikde k vidění. Jakmile tedy měla příležitost, vyklouzla ven a vydala se sedmnáctiletou teenagerku hledat.

Našla ji.

„Omlouvám se,“ řekla Penny a pevně svírala dárkovou krabičku. „Já jen... chtělo se mnou mluvit tolik lidí a nedařilo se mi získat pauzu.“

Roz se usmála a pak se vydala až k Penny, aby si sedla vedle ní. „Víš, to není špatná věc, že? Myslím tím skutečnost, že se s tebou snaží mluvit a trávit čas. To znamená, že se o tebe zajímají.“

„Já vím.“

„I když je to stále přehlcující, že?“

Penny pokrčila rameny. „S lidmi prostě nejsem dobrá, to je vše.“

Roz šťouchla do dívky ramenem. „Nějakou dobu to bude trvat a jim nevadí čekat.“

Koneckonců, Penny za to stála.

„Co je to?“ zeptala se a ukázala na dárkovou krabičku.

„Ach, dárek pro miminko.“

„Pro miminko?“

„No, ty máš všechno, co chceš. A já jsem chtěla sehnat pro miminko něco zvláštního. Ne jen… prostě nějaké oblečení nebo hračku. Něco důležitého.“

Roz se zvětšilo srdce.

„Opravdu?“

Penny se usmála. „Ano, to není nic moc, ale -“

„Ať je to cokoli, je to dokonalé.“

Protože to pocházelo od Penny a dívka si skutečně dala tolik práce, aby udělala něco pro někoho jiného, hlavně však pro Roz. To pro ni znamenalo všechno na světě. Jediné, co chtěla, bylo to, aby tato mladá žena našla své místo na světě, a byla zdravá. Aby milovala život a našla svůj důvod, proč dál žít.

Dárek byla maličkost.

Pro ostatní jen bezvýznamná věc.

Pro Roz představoval všechno.

„Chceš to otevřít?“ zeptala se Penny.

Roz potlačila slzy - hloupé hormony - a natáhla se po krabičce. Opatrně odvázala hedvábnou stužku, kterou byla ovázaná, a zvedla víko krabičky. Tam, v bílém papíře, spočíval hnědý medvídek s modrou stužkou kolem krku.

„Stiskni mu packu,“ řekla Penny.

Roz to udělala.

Z medvídka začala vycházet hudba.

Jemná a uklidňující.

Píseň, kterou nikdy dřív neslyšela.

Piano.

„To jsi složila ty?“

Penny přikývla. „Napsala jsem to pro dítě a nechala nahrát, aby mohla být skladba uložena do medvídka. Je asi deset minut dlouhá, takže jsem si myslela, že by mu mohla pomoci při usínání.“

„Ach, Penny. Je to nádherné.“

Opravdu mnohem víc než jen nádherné.

„Je to dokonalé,“ řekla jí Roz.

„Opravdu se ti to líbí? Vím, že to není nic jako to, co ti dali ostatní, nebo -“

Dřív, než dívka mohla pokračovat, se Roz naklonila a Penny objala. A objímala ji tak dlouho, dokud jí Penny objetí neopětovala.

„Je to dokonalé,“ řekla Roz. „Ten nejlepší dárek, který jsi mohla miminku dát. A rozhodně si nemysli nic jiného.“

„Dobře.“

Pak se Roz do zad znovu vrátil ten malý záchvěv bolesti, i když tentokrát byl ostřejší a trval déle. Ztuhla a ze rtů jí uniklo drobné zasténání. Penny se na ni podivně podívala. Mezi stehny ucítila teplý nával mokra.

A to jediné, na co Roz dokázala myslet, bylo samozřejmě.

„Co se děje?“ zeptala se Penny.

„Mohla bys pro mě dojít najít Naze?“

„Proč?“

„Právě mi praskla voda.“