TNARC - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Život

Pohled ze strany Naze

„Dneska bez Penny?“

Když jí Naz pomáhal na lůžko, Roz se na svou gynekoložku usmála.  V téhle ordinaci jí dopřávali alespoň pohodlí přehozu z látky a ne z toho příšerného papíru. Byl rád, že si pro těhotenství našla novou lékařku, protože on byl jen dva kroky od toho, aby zabil toho posledního, který byl velice doporučovaný.

„Dneska ne,“ řekla Roz, „nechtěla vynechat školu – velký test.“

„Aha, chápu. Pojďme se tedy na maličkého podívat a poslechnout si, co uslyšíme.“

„Hodně se hýbe,“ zamumlala Roz. „Hlavně v noci.“

„Mohla by to být i ona,“ dodal Naz potichu.

Roz se na něj z boku podívala. „Je to on.“

Na druhé straně lůžka se lékařka zasmála. „Co, rozhodli jste se při posledním ultrazvuku nezjistit pohlaví? Myslela jsem, že ses to chtěla dozvědět, Roz.“

„Doktorka to neviděla, a při tom předtím nám to neřekla, protože si nebyla stoprocentně jistá.“

Opravdu, Roz byla milá. Ta děvka na klinice měla svou náladu a víc než jednou se zmínila o tom, že si nemyslí, že by rodiče měli znát pohlaví svých dětí ještě před jejich narozením. Byl to její osobní názor, který ten den zahalil její úsudek, protože zapomněla na to, že je technoložkou a ne těhotnou matkou.

„Hmm.“ Lékařce se v oku objevil spiklenecký záblesk a pak se natáhla po menší verzi ultrazvukového přístroje, který jen pro případ měla ve své ordinaci. „Dobře, chceme to zjistit, zda se dneska ukáže? Jsi v sedmém měsíci těhotenství, Roz, takže dítě se už bude jen zvětšovat. A až do porodu to už bude téměř nemožné říct. Pokud budu mít štěstí a uvidím to, dozvíme se to dnes.“

Podívala se na Naze.

Chtěli to vědět?

„Pokud chceš,“ řekl Naz Roz.

Ve tváři se jí rozzářil sladký úsměv. „Svým způsobem ano.“

„Dobře. Uvidíme, zda to zjistíme,“ řekl lékařce s přikývnutím.

„Poté, co dostaneme z cesty běžné věci,“ odpověděla gynekoložka. „Nejdříve provedeme běžnou prohlídku a od ní se odpíchneme dál.“

Běžná prohlídka, která zahrnovala měření narůstajícího bříška Roz - díky čemuž byl Naz tak zatraceně šťastný - a kontrolu odezev srdečního rytmu dítěte. Pak ještě dalších patnáct minut trvalo procházení poznámek ohledně výsledků testů Roz na hladinu cukru v krvi a bílkovin v moči..

„V moči máš trochu vyšší hodnotu bílkovin,“ poznamenala lékařka, „takže místo toho, abychom s další kontrolou čekali až do osmého měsíce, se uvidíme už za dva týdny. Jen pro jistotu.“

„Dobře,“ odpověděla Roz

Naz jí stiskl ruku, v jejím hlase slyšel nervozitu. Jeden z jejích největších a neustálých obav ohledně těhotenství byla ta, že se něco pokazí. I když své obavy nevyslovovala nahlas, dobře věděl, že v její nádherné mysli stále byly a dávaly o sobě vědět.

Každý, koho se Naz zeptal, říkal, že když se vezme všechno to v úvahu, strach byl docela normální. Šlo o nastávající matku, prvorodičku... a nebylo toho moc, co by mohl udělat, aby jí s tím pomohl. Až na to, že jí mohl nechat své obavy vyjádřit a pokud mu to dovolila, uklidnit ji. Takže přesně o to se snažil tak často, jak jen mohl.

Jakmile byl přístroj zapnutý a na bříško Roz nanesený gel, pozornost Naze upoutala obrazovka, na které se míhaly černé, šedé a bílé stíny. Vypadalo to, že stejně tak jí byla zaujata i Roz. Stejně jako kdykoli jindy, když zaslechli tlukot srdce dítěte, oba ztichli a ucítili, jak je zaplavoval pocit úlevy.

Jedním okem sledoval obrazovku, a jak se na ní formovaly různé tvary jeho dítěte, druhým okem zároveň sledoval Roz. Na vědomí toho, že byla těhotná s jeho dítětem, a dávala mu tento úžasný dar života, který ho pokaždé zcela omráčil a umlčel, bylo něco úžasného. Přísahal by, že neexistovalo nic, co by mohlo být lepší.

„Dobře,“ zamumlala lékařka, „pojďme trochu výš. Vypadá to, že dítě se už samo otočilo dolů, takže, Roz ... to je dobrá zpráva.“

Roz se zasmála. „Skvěle.“

„Ale tím to teď bude trochu těžší. Naštěstí zatím ... je tváří ven. Budeš chtít, aby se ještě trochu natočilo, ale na to má ještě čas a trochu místa. Právě teď bychom mohli vidět... zkusme to...“

Lékařka ztichla, ultrazvukem přejížděla po zaobleném bříšku Roz. Pak vyjela výš, až vypadala, že byla spokojená a dostala se přesně tam, kam chtěla. Na bříško jí položila ruku a prsty v rukavicích na něj lehce zatlačila.

„Rozevři ty nohy, maličký,“ řekla.

Naz vůbec netušil, co na obrazovce viděl, ale dokud s tím Roz byla v pohodě, a neubližovalo to dítěti, pak mu to nevadilo. Dalších asi dvacet sekund a pak lékařka s úsměvem přikývla, pustila bříško Roz a stiskla tlačítko na přístroji, aby zachytila něco, co vypadalo jako změť stínů.

„Tam,“ řekla a ukázala na velice odlišný tvar. „Co tam vidíme?“

Naz se zasmál. „No…“

„Nádobíčko chlapce,“ řekla Roz se smíchem.

„Jo, to je penis. Gratuluji, je to chlapec.“

Chlapec.

Roz se podívala na Naze. Zubil se na ni.

Měla pravdu.

Ne, že by ho to překvapovalo.

Vždycky měla pravdu.

Sklonil se dolů a na čelo ji vtiskl rychlý polibek. Pak, zatímco se usmála, ji dlaní uhladil vlasy.

„Miluji tě,“ řekl jí.

Roz šťastně vzdychla. „Taky tě miluji, Nazi.“ A pak stejně rychle dodala: „Raději zavolej Crossovi, jo?“

„Jo, potom.“

„Nazi. “

Podíval se na ni.

Roz mrkala. „Zavolej svému tátovi.“

Správně.

Protože to prostě věděla.

Cross byl tím prvním člověk, kterému to chtěl říct, a nepotřebovala, aby Naz slovně potvrdil to, co už věděla. Potřeboval to svému tátovi říct, protože jejich odkaz pokračoval dál.

Další principe.

Další muž jako oni.

Chlapec.

„A taky Penny,“ řekla Roz, „zavolej jí hned potom, protože i ona to chtěla vědět.“

Naz se zasmál a tentokrát ji políbil na její usměvavé rty. „Zavolám všem, Roz.“

„To bys měl.“