TNARC - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Penny

Pohled ze strany Penny

Penny nenáviděla letiště. Možná to byly špatné vzpomínky, které zamkla v temných výklencích své mysli, co vyvolávalo ty silné pocity, kdykoli viděla značku letiště, nemluvě o tom, pokud uvnitř některého z nich přímo byla, ale neměla to ráda. A věděla, že pro její duševní zdraví bylo nejlepší snažit se co nejvíce vyhýbat se všemu, co v ní vyvolávalo úzkost.

Až na to, že dneska neměla na výběr.

Aby se vyhnula záplavě lidí na letištním koridoru, který vedl od příletů, nechala hlavu sklopenou dolů. To bylo to, co Penny dělala – nulový oční kontakt představoval signál: nikdo nejste vítán příliš se ke mně přiblížit. Lidé rádi říkali, že se trvale tvářila jako děvka, ale ona s tím byla v pohodě.

Tak dlouho, dokud to znamenalo, že ji lidé nechali kurva na pokoji.

Co bylo za problém?

Muž, který držel za ruku batolete, se, když šla kolem, otočil až příliš blízko ní a ona musela sebrat všechnu svou sílu, aby se nezměnila v blok ledu. Muž jí nedal žádný důvod, aby se tak cítila, ale tohle byla ta věc v její mysli.

Podobné jako svalová paměť.

Ublížilo jí tolik mužů, že z dálky začali vypadat všichni stejně. Bylo pro ni lepší nevěřit žádnému z nich, než aby jednoho pustila k sobě blíž a on ji opět ublížil, protože mu dovolila dostat se k ní až příliš blízko.

Správně

To byl příběh, který vyprávěla sama sobě.

Byla si až příliš dobře vědoma toho, že bylo příliš horko na to, aby měla oblečenou košili s dlouhým rukávem a černé úzké džíny, ale Penny to bylo jedno. Ignorovala dusivé teplo a i to, jak se jí oblečení lepilo na kůži. Černá jí umožňovala splynout s davem a lidé si tak s mnohem menší pravděpodobností všimli teenagerky se smutným, strašidelným výrazem ve tváři a velkýma očima panenky, když tak svůj vzhled tlumila.

Žádný make up. Vlasy jí buď zakrývaly obličej, nebo je měla stažené dozadu do rozcuchaného drdolu. Tmavé oblečení vždy s dlouhými rukávy a dlouhými kalhoty, aby se ujistila, že nikdo nikdy nevidí jizvy po řezech, které pokrývaly celé její tělo, a které jí umožnily připomenout si, že ve skutečnosti něco cítila.

I když to něco nebylo nic víc než bolest. Malé až žádné šperky. Dokonce i taška, kterou měla přehozenou přes rameno, nebyla něčím, co by přitahovalo pozornost.

To bylo to jediné, na čem jí záleželo.

Nechtěla, aby se lidé dívali.

Nechtěla, aby viděli.

Nechtěla být.

Až na to, že byla na tomto zatraceném letišti a procházela příletovou branou v New Yorku, protože z nějakého zatraceného důvodu Penny byla stále tady.

Byla.

Naživu.

Nedokázala se ani správně zabít.

Zkurveně perfektní, hm?

To byl celý život Penny v kostce.

***

„Kde je dneska tvůj stín?“

Roz se na ni podívala a Penny se snažila, aby se setkala s ženiným pohledem. Skutečností na Roz bylo to, že jí na Penny nemuselo ani z jediného zatraceného důvodu záležet, ale přesto jí na ni nějak záleželo. A Penny opravdu nevěděla, co s tím udělat, tak se snažila.

Nebyla si jistá, o co se snažila, nebo co by to nakonec mohlo znamenat, ale přesto sama sebe přistihla u toho, že to dělala. To proto požádala o to, aby mohla žít s Roz, když volaly úřady ohledně papírů s jejím přemístěním zpět do Států. To bylo důvodem, proč když se jí laskavá, sladce naladěná vyšetřovatelka, která se zabývala jejím případem, zeptala, zda ji má vyzvednout na letišti, Penny i tak požádala o Roz.

Žena měla o ni péči.

Bez důvodu.

Ani se neznaly.

Prostě to udělala.

Penny se stále snažila přijít na to, co to kurva znamenalo, a možná to byla ta jediná věc, co se jí na tom nelíbila. Což bylo samo o sobě dost divné, protože už dál nic necítila.

Počasí?

Bylo jí ukradené.

Jídlo?

Musela ho jíst?

Život?

Co to bylo kurva?

Ale Roz…

Svým způsobem měla Roz ráda.

„Myslíš Naze?“ zeptala se Roz.

Když bylo vyvoláno jejich číslo a obě přistoupily k pultu v kavárně, o které Roz řekla, že se tam musely zastavit, než dojedou domů, Penny si povzdechla. „Ano, on.“

Nevěděla ani to, co si myslet o Naziovi. Byl tichý, ale impozantní. Kromě toho se Penny nijak nevnucoval, prostě tam jen byl. Bylo jasné, že mu na Roz hodně záleželo a to se Penny líbilo.

A bylo to pro ni velice matoucí.

„Požádala jsem ho, aby zůstal doma,“ řekl Roz, „abych tě mohla vyzvednout a mohly jsme si spolu trochu povídat cestou do bytu. Chtěla jsi, aby přišel?“

Penny o tom chvíli uvažovala. „Nevím.“

Jako většinu svého života.

„Poprosím střední kávu bez kofeinu, horkou čokoládu a namíchat dvanáct kousků plněného mini pečiva.“

Žena za pultem přikývla. „Jistě. Bude to jen pár minut.“

„V pohodě.“

Poté, co byla přijata její objednávka, Roz s Penny poodstoupily stranou, aby si mohl objednat další zákazník, a společně čekaly na zkompletování té své. Penny zůstala zticha, nevěděla, co říct a nebyla si zcela jistá, jak se cítila, když byla teď zpátky na americké půdě. Měla pocit, že tak dlouho utíkala, protože to jí alespoň drželo daleko od domova.

Daleko od bolesti.

Teď byla zpět.

Penny věděla... že brzy přijde i bolest.

Roz se na ni usmála. „Jen pro informaci, pokud se budeš cítit kvůli čemukoli nepříjemně, ať už půjde o Naze nebo cokoli... jediné, co musíš udělat, je říct to, dobře?“

„Opravdu?“

„Prosím?“

„Jediné, co musím udělat, je říct ti, že mě něco trápí?“

Roz pokrčila rameny. „Jo. Proč ne?“

„Obvykle, když jsem lidem řekla, že něco nebylo v pořádku, ignorovali mě,“ řekla Penny a zírala na tabuli, která jim visela nad hlavou a byla na ní nabídka všemožných nápojů. „Nebo když jsem někomu řekla, že něco, co dělali, mi ubližovalo, odmítli to s tím, že jsem přehnaně dramatická, nebo ještě hůř, že hledám pozornost.“

„U nás se to nestane.“

Penny se ohlédla na Roz.

Usmála se.

„Co,“ zamumlala Penny.

„Je mi líto, je to pro tebe podivné.“

„Nechci, aby mě lidé litovali, Roz.“

„Co chceš, Penny?“

To nebyla snadná otázka.

Protože... „Já nevím.“

„Až na to přijdeš, dej mi vědět, jo?“ Roz se mírně pootočila tváří k pultu, aby byla připravená, až vyvolají, že mají jejich objednávku hotovou. „Protože to je to, proč jsme tady, abychom to udělali – pomohli ti dosáhnout to, co chceš, Penny.“

Hmm.

„Ach,“ dodala Roz a ohlédla se na Penny, „a k té věci, o které jsem s tebou chtěla mluvit, než dorazíme domů...“

„Jo?“

„Jsem těhotná, Penny.“

Poprvé po dlouhé době ucítila Penny v srdci strach. Opravdu si nebyla jistá proč, nebo spíš nedokázala přesně určit, co ten pocit způsobilo. Byla to směsice spousty věcí. Jako třeba to, že pokaždé, když uviděla malé dítě, jedna její část vždy přemýšlela, zda tomu dítěti někdo neubližuje tak, jak to jiní lidé dělali jí. Další její část přemýšlela, zda až přijde dítě Roz na svět, bude muset odejít žít s někým jiným?

„Ale dítě na tom nic nemění,“ řekla Roz, „jen jsem ti to chtěla říct.“

„Aha, dobře.“

Teď cítila něco jiného.

Zvědavost.

Nikdy nedržela dítě.