TNARC - 11. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

New York

Pohled ze strany Naze

Klábosení u stolu pokračovalo dál a dál, a to i přesto, že se Roz se zvednutým obočím podívala na Naze a tiše se zeptala: teď? S pokrčením ramen nechal rozhodnutí na ní. První hodinu této rodinné večeře strávili tím, že vysvětlovali důležitým lidem z obou stran svých rodin, že s nimi bude žít dospívající dívka a jen velice málo co jiného. Nebylo důležité proč – nebylo na nich, aby s nimi sdíleli věci, kterými si Penny za všechny roky prošla. Odpověděli na všechny otázky, které jim byly položeny, ale když přišlo na „proč“, opravdu o tom řekli jen velice málo.

To bylo jejich rozhodnutí.

Nebo spíš rozhodnutí Roz.

Naz tady byl prostě jen proto, aby ji nechal dělat, co potřebovala a chtěla.

„Takže bych do toho měla jít?“ zeptala se Roz.

Naz se zazubil. „Já do toho jdu. Ty by sis měla dát další talíř těch lasagní, které udělala tvoje máma. Byly výborné.“

„Protože já potřebuji druhý talíř.“

Už se zvedl a ignoroval zvědavé pohledy jejich rodin, které se, když to udělal, zaměřily na něj. Políbil Roz na temeno hlavu a řekl: „Kdo říkal něco o potřebě, zlato? Všechno je to o tom, co ty chceš.“

Zazubila se.

Mrkl na ni.

„Kam jdeš?“ zavolal na něj táta z čela stolu.

Naz zamířil ke dveřím jídelny a tátu přejel pohledem. Cross ve svém kapitánském křesle v čele stolu podle Naze nikdy nevypadal šťastněji. To bylo tím, že byl obklopený celou svou rodinou, což tátovi dělalo tu největší radost. Jeho rodina a přátelé, když přišlo na rodinu Roz. A všichni byli šťastni, že se Roz konečně vrátila zpátky domů, i když měli trochu obavy kvůli těm novým okolnostem ohledně Penny.

Možná ty obavy nevyjádřili nahlas – jen proto, že nechtěli říct nic špatného ani někomu šlápnout na prsty – ale Naz to stále dokázal vycítit. Nebyl hloupý, nicméně oceňoval snahu svých i Roziných rodičů nechat je, aby si své sračky vyřešili sami. Ani na vteřinu nepochyboval o tom, že jakmile se všichni dozví druhou část jejich novinek, ty obavy se trochu zvednou.

Ach, dobře.

„Mám něco v autě,“ řekl Naz svému tátovi.

„Co?“

„No, kdybychom chtěli, abyste to věděli už v okamžiku, kdy jsme sem dorazili, pak byste to věděli, ne?“

Cross se ušklíbl. „Ach, takže jsi dneska v tomhle druhu nálady, jo?“

„Nech toho chlapce na pokoji, Crossi,“ řekl Zeke zpoza stolu.

„Můžu ho popíchnout. Nikdo jiný to neudělá.“

„Až na to, že se chová jako ty, a my oba víme, kam to vede.“

„Zeptal jsem se -“

Dobře, to Nazovi stačilo. Zeke a Cross spolu jen vtipkovali, ale v tom mohli pokračovat i bez jeho přítomnosti. Na práci měl jiné, důležitější věci.

„Hned se vrátím se,“ řekl Naz a vyklouzl ven z jídelny.

Slyšel, jak za ním táta něco křičel, ale už byl v půli chodby. Venku měli auto zaparkované na vzdáleném konci příjezdové cesty, protože dorazili později než kdokoli jiný. Důsledek bydlení na Manhattanu, zatímco jeho rodiče stále žili daleko za hranicemi města. V kufru auta našel Naz předmět, který tam měli schovaný. Nebo spíš předměty. Jedním z nich byl dort, který se Roz rozhodla udělat, i když nebyla zrovna pekařka, a dala si s ním spoustu práce. S hustou polevou z bílé čokolády, která v jemných vlnách celý dort zakrývala, vypadal jako přímá vstupenka pro bolest zubů, nicméně tak jako tak nebyl určený k jídlu.

Další dva předměty, malé, shodné krabičky s bílými mašličkami, které byly pevně připevněny k víčkům, představovaly jeho nápad... prostě jen proto. Minulý večer projel půl města, jen aby našel věci, které potřeboval dát do těch zatracených krabiček, i když by pravděpodobně víc než dost stačil dort sám o sobě, ale no.

Jeho máma byla Marcello.

Jeho táta Donati.

Oni nikdy nezůstali na půl cesty.

Vždy to brali komplet.

V době, kdy se Naz vrátil zpět do domu, byl už stůl z valné většiny uklizený. Zůstalo tam jen pár lahví vína. Když kolovaly, Roz je předala dál, a vypadalo to, že nikomu na tom nepřišlo nic neobvyklého. Naz poté, co do samého středu stolu položil dort a jednu z krabiček podal své mámě a druhé mámě Roz, si sám pro sebe skleničku nalil.

„Co to je?“ zeptala se jeho máma se lstivým úsměvem podívala na Katyu, mámu Roz. „Dárky, Nazi?“

Zasmál se. „Něco takového.“

Opřel se v křesle, usrkl trochu vína a rukou objal Roz kolem ramen. To byla italská tradice – bohatě mastná, bohatě tučná, sladká, slaná... na stolech Italů bylo ode všeho něco. A pak to vždy zakončili něčím hořkým, aby jim to připomnělo smutek života, protože smutek byl obvykle tím nejdůležitějším. To bylo místo, odkud přicházel růst. A všichni byli o to vděčnější, že byli stále naživu. Nebo tak mu to jeho rodiče vždycky vysvětlovali.

Naz nevěděl, zda to byla pravda.

Ale pil hořké víno.

„A dort?“ zeptal se Cross.

Naz kývl prstem mezi dortem a svým tátou, stejně jako Zekem. „Mysleli jsme, že zatímco máma a Katya otevřou své krabičky, ty spolu se Zekem byste nám mohli... nakrájet dort.“

Zeke se zvednutým obočím hodil po Nazovi zamračením. „Jsi zhulený? Kdo potřebuje dva lidi na nakrájení dortu?“

Roz se zasmála. „Prostě to udělej. Všechno je to o dobré zábavě, tati.“

„Přestaň ztrácet čas,“ řekl Naz, „a zakrojte do dortu - a mami, neotvírej tu krabičku dřív, než zakrojí.“

„Proč ne?“ řekla Catherine s podezřívavým zakňučením.

Naz jen zavrtěl hlavou.

Ani náhodou.

Brzy to zjistí.

Cross s odfrknutím dopil své víno, odložil sklenici na stůl a než se ze své židle zvedl, pohrozil synovi prstem. To byla další věc, kterou táta neměl rád – zvednout se ze své židle od stolu dřív, než všichni ostatní. Raději byl tím posledním člověkem, který po večeři odešel, hned po své ženě.

To bylo tak, jak to u nich chodilo.

Na druhé straně stolu se ze své židle zatraceně zvedl i Zeke, v ruce však stále držel křišťálovou sklenici se zbytkem vína. Ze středu stolu zvedli dva nože, které tam od večeře stále ještě zbyly. Když oba muži zvedli plastový kryt z podnosu s dortem, Catherine a Katya měly připravené své krabičky.

A když se do dortu zařízly dva nože, jejich matky sundaly z krabiček mašle.

To načasování bylo skoro dokonalé - Catherine při pohledu na dvě malé zlaté korunky, jednu s růžovou stužkou a druhou s modrou, jako první zalapala po dechu. Katya ji brzy následovala se svým výkřikem štěstí. A od obou otců přišlo zakřičení hned poté, co Cross se Zekem z dortu oddělili dva kousky, jeden se středem zbarveným modře, druhým zbarveným růžově.

Cross se díval na svého syna a ve tváři se mu objevil úsměv. „Další vnouče?“

Naz přikývl. „Jo, tati.“

„Ach, Nazi,“ zašeptala Catherine.

Pokrčil rameny.

Jejich hrdost byla jasná.

Taková byla i jejich láska.

Co jiného mohl dělat?

Vedle něj už Zeke s Katyou obešli stůl a projevovali se tak hlučně, že se v rámech téměř třásla skla. Na záda mu tvrdě dopadla ruka a pak se Zeke sklonil a svou dceru objal. Kayta udělala totéž. Naz pod stolem držel svou ruku na stehně Roz, protože věděl, že to bylo pravděpodobně trochu ohromující.

„Dítě,“ zopakoval jeho táta.

Naz se zasmál. „Bude to rušný rok.“

„Ale dobrý.“

To taky.