RTQ - 7. kapitola

Překlad: Marťa

Palmer

Málem jsem tu chatku minul. Za tu krátkou dobu, co jsme byli na stezce, napadlo dost sněhu, aby úplně pokryl střechu. Kdybych s sebou neměl Minu, pravděpodobně bych se vrátil do hotelu, ale zatraceně, neexistovala možnost, že bych ji opustil.

„Tady je to. Počkej chvíli, než se pokusím otevřít dveře.“ Než jsem ji pustil, ujistil jsem se, že byla dostatečně blízko, aby se opřela o stěnu budovy a zaměřil svou pozornost na dveře. Kvůli větru a hustému sněžení zakryla dveře do poloviny závěj.

Snažil jsem se sníh odhrnout, jak to jen šlo, aby nepřekážel a nenapadal dovnitř, jakmile otevřu dveře. Otevřít dveře mě stálo tři pokusy – z nichž po jednom mi pravděpodobně na rameni zůstane modřina. Pokynul jsem Mině, aby zamířila dovnitř, pak jsem ji následoval a zatlačil za námi dveře.

„Děkuju ti.“ Mina setřásla sníh z bundy. „Je hezké být pryč z toho větru.“

Dupal jsem nohama a snažil se ze sebe setřást co nejvíce sněhu, než jsem se rozhlédl po maličké jednopokojové chatce. Nebylo tam toho moc, ale zatím by to stačilo. Podél dvou stěn stály dřevěné lavice a podél třetí velká gumová taška. Pokud budeme mít štěstí, bude v ní několik dek a možná i lahví vody.

„Proč se na pár minut neposadíš? Když si sedneš tam, můžeš si nohu opřít o lavičku.“ Zamířil jsem k tašce, abych se podíval, co tam najdu.

Světlo uvnitř chatky bylo příliš slabé na to, aby bylo vidět víc, ale nechtěl jsem plýtvat baterií telefonu použitím baterky. Když si moje oči přivykly na šero, zkontroloval jsem, jestli mám signál. Stále ani čárka.

Mina se posadila na lavičku. Když jsem se snažil dostat do chaty, vůbec si nestěžovala, ale teď jsem viděl, že měla bolesti.

„Chceš brufen nebo něco?“ Shodil jsem ze sebe batoh, který jsem vždy nosil sebou, když jsem šel někam sám. Obsahoval základní lékárničku, kterou jsem už jednou nebo dvakrát musel použít.

„Jasně. Díky.“ Natáhla roztřesenou ruku, aby si vzala plato tabletek a láhev s vodou, kterou jsem jí podal.

„Nemáš zač. Vypadá to, že jsou tu kamna. Jdu se podívat ven, jestli nebude poblíž hromada dřeva.“

Chytila mě za ruku, když jsem se otočil k odchodu. „Prosím, vrať se.“

Z jejího hlasu zmizela drzost a sarkasmus, tak jsem si říkal, jestli se za ně neskrývala, aby si udržela lidi od těla. Věděl jsem víc, než většina ostatních, jak těžké může být pustit lidi dovnitř. Možná jsme nebyli tak odlišní, jak jsem si původně myslel.

„Slibuji, že se vrátím.“ Stiskl jsem jí ruku, naklonil se a odhrnul jí vlasy z obličeje. „Bude to v pořádku, Mino.“

Její pohled se setkal s mým. „Opravdu ti chci věřit.“

„Hej,“ přikrčil jsem se vedle ní a stále ji držel za ruku v rukavici. „Tyhle druhy bouří se tu objevují pořád. Zítra ráno bude svítit slunce a někdo tudy pojede upravit stezku.“

„Zítra ráno?“ Vykulila oči. „Chceš říct, že tady budeme muset strávit noc?“

„Je strávit noc se mnou to nejhorší, co si dokážeš představit?“ Vtipkoval jsem ve snaze odlehčit náladu. Nemohl jsem si dovolit, aby ze mě vyšilovala.

Vykulila oči. „Jsem ráda, že ti to připadá tak zábavné.“

„Vlastně na tom není nic vtipného. Pokud nezapálíme oheň, můžete tu skutečně umrznout, takže…“

„Běž.“ Odtáhla ruku a objala se kolem trupu těla.

„Budu hned zpátky.“

Chata musela být na běžné trase lyžařské hlídky, protože okolí bylo nedávno vyklizeno. Když teď rychle padal sníh, několik centimetrů už nasněžilo. Procházel jsem se venku a hledal pod sněhovou pokrývkou cokoli, co by mohlo připomínat hromadu dřeva. Kolem mě zuřila vánice a snížila viditelnost asi na dva metry ve všech směrech.

Chatu jsem si držel po levé ruce a obcházel jsem ji. Při každém jejím obkroužení jsem kruh rozšiřoval, dokud jsem nenašel, co jsem hledal. Někdo naskládal celý regál polen a přikryl ho plachtou. Popadl jsem tolik dřeva, kolik jsem mohl unést a odnesl je zpět ke kamnům.

Mina kulhala za mnou a posvítila mi telefonem, abych viděl, co dělám, zatímco jsem zapaloval oheň. Díky podpalu a podpalovači, který jsem našel v gumové tašce, se ve starých kamnech na dřevo během několika minut rozhořel malý oheň.

První prioritou bylo chatu vytopit. Když bylo hotovo, bylo na čase zjistit, jak těžce byla Mina zraněná. „Asi bych se měl podívat na tvůj kotník.“

 „To je v pořádku. Říkala jsem ti, že je to jen výron.“

„Možná odsud zítra budeme muset odjet na lyžích. Ujistím se, že není oteklý. Pokud bude nutné ho zachladit, máme zdroje, abychom se o to postarali.“ Posadil jsem se vedle ní a sáhl jí na nohu.

„Fajn.“

Stáhl jsem si rukavice, abych jí rozvázal tkaničky na botách. Dvojitý uzel byl zmrzlý, takže nebylo možné ho rozvázat. Podle skelného pohledu jejích očí jsem poznal, že ji ten kotník bolí. Čím dříve jí botu sundám, tím rychleji ho budu moci obalit sněhem, abych zmírnil otok.

I když jsem měl prsty ledově studené, pokračoval jsem v tahání a tlačení tkaniček, až nakonec povolily. Pak jsem jí sundal botu z nohy.

Mina sebou trhla.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Při hraní s míčem jsem si kotník pohmoždil mnohokrát, abych mohl soucítit s tím, co cítila.

„To je v pohodě. Jen buď jemný.“

Její bota s bouchnutím dopadla na zem a já si položil její nohu do klína. Ponožky měla k ničemu. Připadalo mi, jako by byly z bavlny a nasáklé sněhem.

„Měla jsi mít vlněné ponožky, pokud jsi chtěla lyžovat. Něco, co odvede vlhkost.“ Nechtěl jsem znít. Jako kretén, ale její prsty byly ledově studené.

 „Přijela jsem sem psát, ne procházet se lesem.“ Pokusila se nohu odtáhnout, ale já ji držel pevně.

„Musíme ti zahřát nohy. Dej mi druhou.“ Natáhl jsem ruku a čekal, až zvedne nohu, abych jí mohl sundat botu.

„Jsi vždycky tak panovačný?“ Sevřela rty a přitáhla moji pozornost ke svým ústům.

Včera večer jsem si všiml jejího dokonalého našpulení, ale snažil jsem se na to nemyslet. Pokaždé, když jsem to udělal, představoval jsem si, jak je sevřená kolem určité části mého těla a nechtěl jsem, aby poznala, jak jsem tvrdý, když měla moje nohy v klíně.

Pokrčil jsem rameny a natáhl se pro její druhou nohu. „Někteří říkají, že je to moje nejkouzelnější vlastnost.“

„Pokud to tak je, doufám, že nikdy nezjistím, jakou považuješ za nejhorší.“

Její postoj mě rozesmál. Většina žen měla příliš svázaný jazyk na to, aby se mnou mluvila a něco mi drze odsekla. Mina mi připomněla moji pěstounku. Mama Mae nic nevyvedlo z míry, dokonce ani to svinstvo, kterým jsme ji, všichni kluci, za ta léta protáhli.

Poprvé po dlouhé době jsem cítil, jak mě to k nějaké ženě přitahuje. Možná, že uvíznout přes noc v rustikální, odlehlé chatě by nakonec nemuselo být tak nepříjemné.