HF - 22. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Axel

Po propuštění z nemocnice jsem s mámou strávil několik dní zavřený v mém malém bytě.

Většinu času jsem polehával u televize a házel do sebe aspirin. Jednou jsme s mámou sešli schody a šli k Joshovi a Calebovi na večeři. Stydím se říct, že po pár hodinách sezení jsem byl společensky unavený.

Párkrát jsem na několik minut mluvil s Caxem po telefonu. Naposledy jsem si to špatně načasoval a zastihl ho zrovna, když připravoval jídlo pro bratry. „Opravdu potřebuju lekce vaření,“ zašeptal mi do telefonu. „Celou dobu připravuju jídla ze sekce s mraženým jídlem.“

Spolknul jsem nabídku na pomoc, protože jsem se bál, že odmítne. Cax teď prožívá zásadní rodinné problémy. Můžu si jen představovat, jaké to je pro jeho bratry mít otce ve vězení.

A taky jsem si zatraceně jistý, že jim o mě ještě neřekl.

Následující týden jsem se začal cítit mnohem lépe. „Musíš se vrátit domů.“ Řeknu mámě.

„Já vím,“ povzdechne si. Máma je středoškolská učitelka a také si už vybrala značné množství osobního volna. „Chceš jet se mnou?“

„Ne.“ Okamžitě odmítnu, ale pak o tom chvilku pouvažuju. Nečekám, že se vrátím do práce ještě tak týden, až dva, záleží, jak rychle se budu hojit. S Caxem jsme se vrátili k mailům, jako našemu hlavnímu komunikačnímu prostředku. S potřebami jeho bratrů a mým nedostatkem soukromí, nebyl čas ani příležitost mluvit spolu po telefonu, natož se vidět osobně.

Ale přesto se rozhodnu zůstat tady.

Máma poté, co jsem jí slíbil, že budu volat každý den, konečně odjela. „Budu, slibuju, Bože.“

Snad posté mě políbí a vleze do taxíku, který ji má odvézt na letiště.

Odpoledne se u mě zastavili Josh s Calebem. „Mohl bys jít dnes večer s námi k Maggie na večeři.“ Navrhne Caleb.

„Maggie je kuchařka, takže její jídlo je vždycky skvělé.“ Mrkne na mě Josh.

Ale necítím se na návštěvu. Jsem osamělý a radši bych trucoval sám. „Díky, ale půjdu do postele brzo.“

Dalších pár dní je chladných a pochmurných. Viděl jsem tolik pořadů a snědl tolik domácí polévky, kterou máma uvařila a zmrazila předtím, než odjela.

Dvakrát denně – jako hodinky – se u mě někdo zastavil. Jsem si jistý, že to naplánovali. Josh byl vždy jedním z návštěvníků. Někdy přišel Boz, někdy šéf Arnie, který mi přinesl jídlo z fast-foodu. Bylo to od všech moc milé, ale chyběl mi Cax.

Dokonce mě přišel navštívit i Jason. Donesl mi cheeseburgery z Bruisers a balení piv. „Slyšel jsem, že jsi zmeškal několik zápasů basketu, takže jsem přinesl bar k tobě.“

„To je od tebe vážně milé.“ Jsem dojatý.

„No…“ zakření se. „Když jsem tě pozval na rande, řekl jsi, že se s někým vídáš a hádám, že teď už jsem i přišel na to s kým.“

„Vážně?“ popichuju ho. „Stačí si jen přečíst noviny.“

Přikývne a kousne se do rtu. „Jednou jsem se Caxe zeptal, zda je gay a on se zašklebil, jako bych ho obvinil, že je vrahem. Tehdy jsem se tak trochu urazil, ale teď už to chápu.“

Zakousnu se do burgeru než odpovím. „Cax strávil hodně let snahou, aby za to z něj otec nevymlátil duši.“

„Jo, a tak místo toho zmlátil tebe.“

„Jo, věděl jsem, že je ten chlápek docela blázen, ale nemyslel jsem si, že by se něčeho takového dopustil.“

Trhne sebou. „Promiň, chlape, randit se mnou by bylo jednoduší.“

Zasměju se a pozvednu pivo jeho směrem. „Při zpětném pohledu to je jasnější, než je teď vidění v mém pravém oku.“

Jason se zatváří posmutněle a odmávnu ho. „Šibeniční humor, kámo a přeperu tě mrknutím oka, alespoň to mi pořád říkají.“

Usměje se. „Uvidíme. Chceš říct něco vtipného? Byl jsi první chlap, kterého jsem pozval ven.“

„Co?“ vyjeknu s plnou pusou. Polknu a požádám ho o objasnění. „Jak je to možné?“

„Bláznivé rodiny jsou různorodé.“ Hraje si s brčkem ve svém pití. „Moje rodina sice nikoho nepřivede do nemocnice, ale znají jiné způsoby, jak mě kontrolovat. Je mi pětadvacet a nikdy jsem s nikým nechodil.“

„Sakra. A já myslel, že se Cax schovává.“ Krucinál.

Zrudne. „Nezávazný sex jsem měl, ale nerandím, nebo zatím ještě ne. Je to komplikované. Rodina vynaložila značné úsilí, aby mě přesvědčila, že jsem jen zmatený. A studoval jsem vysokou na jedné z místních škol, kde tě mohou vyhodit za náklonnost ke stejnému pohlaví.“

„Ou.“ Prohlížím si Jasonovy krásné rysy a uvažuju, jak někdo tak přátelský a atraktivní nemohl mít nikdy přítele. Na můj vkus je moc konzervativní, ale stále je moc přitažlivý, se zlatavou kůží a dlouhými řasami. Pěkný kluk. „Pak je mi líto, že jsi někoho poprvé pozval ven a on odmítnul.“

„Mě ne, vážně.“ Jason se znovu usměje a odhalí tak řadu dokonalých zubů. „Protože svět neskončil tím, že jsi mě odmítl, jen mě to přinutilo přemýšlet, čeho jsem se tak bál.“

„Neměl by ses bát. Jsi chytrý, atraktivní a žádný kretén. Mnoho lidí tě neodmítne.“

„Uvidíme.“ Zmačká obal od burgeru. „Nedávaj v telce basket?“

***

Pořád čekám na návštěvníka, kterého chci opravdu vidět. Znovu mluvím s Caxem po telefonu a zjistím, že jeho bratři teď mají zimní prázdniny a on s nimi tráví spoustu času.

V sobotu už svoji izolaci nadále nesnesu. Trvá mi patnáct minut nasadit si bundu přes zlomenou ruku. Obuju si sněhule, abych si je nemusel rozvazovat a zavazovat. A podaří se mi nasadit čepici a rukavice.

Nechám na dveřích vzkaz. Nikdo nepropadejte panice. Šel jsem se projít. Ať už má dnes směnu u Axela kdokoli, najde tento vzkaz dříve, než se stihnu vrátit. Poslední, co udělám je, že si strčím telefon do kapsy.

Venku zjistím, že přes noc nasněžilo pár centimetrů. Kruciš. Někdo – pravděpodobně Josh – už odházel schody k mému bytu, ale chodníky budou pravděpodobně složitější na rovnováhu. Nesnáším, že se cítím tak křehce a neobratně, ale neotočím se.

Opatrně scházím schody. Podívám se směrem k cestě lesem. Je tam nafoukaný sníh. Cesta vypadá schůdně, ale ztěžka. Do prdele se vším. Nenávidím svoji zranitelnost.

A ještě víc nesnáším, že se trochu bojím tím lesem projít. Vím, že je Williams za mřížemi, ale vyděsil mě. Nikdy jsem se tak nebál.

Hlavu vzhůru, Armitagi. Hecuju se. Otočím se a vydám se jiným směrem – dolů po Newbury Street. Silnice je protažená, ale polovina chodníků je stále zasypaná.

Prostě budu muset jít po silnici.

Zvládnu to až ke konci ulice, když se ke mně přiblíží Toyota a zastaví u obrubníku. Okýnko se stáhne a Caleb vystrčí hlavu ven. „Co děláš?“

„Jdu se projít.“

Caleb se zamračí. „Vím, že smyslem procházky je projít se, ale nechceš někam hodit?“

Na okamžik zaváhám. „Jo, pokud by ti to nevadilo, není to daleko.“

„Nastup.“

***

O pět minut později zastavíme před domem Williamsových. Caxovo auto je na zasněžené příjezdovce. „Děkuju.“

„Zavoláš mi, pokud budeš potřebovat odvézt domů? Nechceš se dostat do problémů s Joshem. Možná by tě začal chodit kontrolovat čtyřikrát denně.“ Řekne tiše.

Zasměju se. „Dobře. Doufám ale, že nebudu potřebovat odvoz.“

Caleb si mě zamyšleně prohlíží. „Taky doufám, že nebudeš, ale nevzdávej se. Na Joshe jsem čekal roky a stálo to za to.“

Páni. „Pokusím se být trpělivý.“

Zakření se. „Zavolej mi, pokud budeš potřebovat vyzvednout. Jde jen o sedm minut jízdy.“

„Slibuju.“

Poté, co Caleb odjede, se vydám po zasněžené příjezdové cestě a zaklepu na dveře, které musí vést do kuchyně.

O několik vteřin později se dveře prudce otevřou a v nich Scotty. „Ahoj! Co se ti stalo s obličejem?“ řekne vesele.

Ruka mi vyletí k lícní kosti, jako by schování jizvy ji dokázalo odstranit. Nenapadlo mě, že bych musel na tuto otázku odpovídat. Cax řekl bratrům, že je jejich otec za mřížemi, protože někoho napadnul, ale neřekl koho. „Měl jsem malou nehodu, ale vypadá to horší, než to ve skutečnosti je.“

„Hustý!“ Scotty otevře dveře a uvolní mi místo.

Vejdu do kuchyně, která je spojená s obývákem. Kuchyně už je starší, ale má pěknou velikost a pohodlný jídelní stůl. Dospívající chlapec sedí u stolu a čte si komiks v novinách. Jako všichni dospívající kluci, když vstoupím, ani nezvedne hlavu. Má tmavé husté vlasy a vypadá víc jako jeho otec, než Cax.

 V obývacím pokoji stojí třetí kluk, ten prostřední – už není dítě, jako Scotty, ale ani chlap jako jeho velký bratr. Sledoval můj vstup do domu, ale nepřestal jíst kousek toustu, který měl strčený v ústech.

„Marku!“ ozve se nedaleko Caxův hlas. „Jez v kuchyni, nebo si aspoň vezmi talíř, možná tu není poddůstojník, který by rázoval kolem, ale nemusíme se chovat jako prasata.“

Mark si strčí do pusy poslední zbytky toustu a smete si drobky z rukou, aby dal vědět, co si o jeho slovech myslí.

Cax vydá děsivý zvuk a pak se objeví. Jakmile mě uvidí, zastaví se s překvapeným výrazem.

„Čau.“

Vykročí ke mně, ale pak se zastaví. Otevře pusu, pak ji zase zavře. „Čau.“ Vydoluje ze sebe nakonec.

„Um, já jen…“ Neměl jsem sem chodit.

Sleduju ho, jak se dává dohromady. Znovu vykročí ke mně. „Dáš si kafe? Právě jsem ho udělal.“

„Rád, díky.“

„Vezmu ti bundu.“

„No…“ Není to tak snadné, jak to vypadá. „Dej mi chvilku.“ Cítím na sobě oči, jak tápu po zipu. Bez problému vysunu zdravou ruku, ale dostat rukáv z té zlomené vyžaduje značné úsilí.

„Počkej, pomůžu ti.“ Přistoupí blíž. Nadzvedne mi bundu na rameni a stáhne ji přes sádru.

Stojíme u sebe velmi blízko. Na tváři má lehké víkendové strniště, toužím se naklonit a otestovat jejich drsnost rty.

Zvedne pohled k mému a já v jeho očích spatřím touhu. Také mu zacukají koutky úst, ale nic neřekne. Jen mi sundá čepici z hlavy. „Teď už je to lepší, dáme si to kafe.“

Otočí se a já na sobě uvidím pohledy všech. Mark, toustové monstrum mě sleduje s ponurým výrazem. Kluk, co četl komiks, s neskrývanou zvědavostí. „Kdo ti zlomil ruku?“ vypadne z něj najednou.

No kurva. Podívám se na Caxe pro pomoc, ale je ke mně zády a natahuje se do skříňky pro hrníčky. „Jarede, teď ne.“ Řekne tiše.

„Byl to táta, že?“ otáže se Mark.

„Proč by táta lámal Axelovi ruku?“ zajímá se Scotty. „Táta je ve vězení, protože ublížil Axelovi?“ vypískne.

Cax se pomalu otočí s hrníčkem v každé ruce. Z jednoho z nich se napije, než odpoví. „Táta Axela nemá zrovna v oblibě, ale já jo, protože Axel je můj přítel.“

Nastane hrobové ticho a já si prohlédnu obličeje všech. Scotty na mě mrká, jako by se snažil vyřešit zapeklitý matematický příklad. Jared – teenager u stolu – vypadá, jako by právě pozřel něco hořkého.

Ale Mark je ten, kdo vypadá opravdu zděšeně. „Co to kurva?“

„Marku, nepoužívej to slovo.“ Řekne automaticky Cax.

„Co to kurva má být?“ vyplivne Mark a ignoruje ho. „Ty jsi…“ otočí se ke Caxovi a já se obrním, vím, co přijde. „Teplouš? Můj bratr je buzerant.“

 To druhé použité slovo je mnohem horší, než první.

Z Caxovi tváře vyprchá veškerá barva. „Dávej si pozor na pusu.“ Pohrozí mu. Cax má opravdu pohodovou osobnost, ale vím, co bych viděl, kdyby vybouchnul, a připravím se zasáhnout.

Nedostanu však šanci, protože Mark vystřelí z místnosti směrem k přední části domu. Uslyším dupání a pak nazutí bot. Otevření dveří a hlasité prásknutí při zavírání, až se otřesou stěny.

Jared vstane od stolu. Obejde mě širokým obloukem, jako bych byl nakažlivý a odejde z pokoje.

Další třísknutí dveří se ozve v jiné části domu.

Zůstane jen Scotty. S očima stále upřenýma na mě se pohne. Neotočí se ani neuteče. Místo toho se posunuje blíž ke Caxovi jako vyděšený králík ke své matce.

Caxova tvář je stále bílá, stojí jako socha, která drží dva hrníčky s kávou.

Udělám pár kroků dopředu a jeden mu seberu. On teď tu volnou ruku ovine kolem ramen Scottyho. „Je mi líto, že tví bratři právě teď vyšilují,“ řekne mu tiše.

„Ale proč?“

Cax na mě pohlédne s údivem ve tváři. Vskutku proč? Jak vysvětlit ignorantství a předsudky vůči někomu, kdo tomu zřejmě nerozumí? „No…“ zhluboka se nadechne. „Myslím, že jsem je překvapil. Nevěděli, že mám přítele.“

„Och.“ Scotty se zamračí, jako by tomu stále nerozuměl.

„Podívej.“ Ukáže Cax hrnečkem. „Sedni si na pohovku. Axel by neměl tak dlouho stát.“ Popostrčí Scottyho k obývacímu pokoji.

Scotty klopýtá k útulnému posezení.

„Měl bych jít.“ Řeknu.

„Ne.“ Lehce se na mě usměje. „Přál bych si, abys nechodil. Možná…“ povzdechne si. „Možná se to mohlo zvládnout lépe, ale vyhýbal jsem se ti, protože jsem nevěděl, jak jim to oznámit. Hádám, že o to si už starosti dělat nemusím.“

„Ale…“ povzdychnu si. „Ty se teď musíš vypořádat s následky. Jen ti stojím v cestě.“

Očima mě prosí. „Prosím, nevycházej z těch dveří. V našich životech už je toho tolik. Nechci, aby ti bylo nepříjemně, ale…“

„Dobře,“ zašeptám.

Zvedne ruku a pohladí mě po už z velké části zahojené tváři. „Pojď si sednout.“

Jdu za Caxem k velké pohovce. Sedne si doprostřed a Scotty si k němu okamžitě přisedne. Cax položí ruku na hubená ramena nejmladšího bratra.

Opatrně se posadím do opačného rohu, tak abych si nevrazil do zlomené ruky a abych nechal mezi mnou a Caxem prostor. Oceňuju, že je ochotný mě nechat nablízku, ale nerad bych, aby se kdokoli cítil divně.

„Kam si myslíš, že šel Mark?“ zeptá se Scotty.

„Pravděpodobně k některému z kámošů. Pokud se do pár hodin neozve, obvolám je.“

Scotty je na okamžik zticha. „Amy ve skutečnosti nebyla tvoje přítelkyně, že? Nikdy jsem tě neviděl ji líbat. Jako doopravdy.“

Cax se uchechtne. „Jsi chytřejší, než tví bratři. Věděl jsi to?“

Scottyho úsměv vydrží asi vteřinu, pak se jeho čelo opět svraští. „Proč táta zlomil Axelovi ruku? A proč se Mark chová jako debil?“

„Neříkej…“

„Debil,“ skočí mu do řeči Scotty. „Já vím, prostě odpověz na otázku.“

Snažím se skrýt úsměv za hrníček s kafem, ale není to snadné. Lidi, Scotty mě zabíjí. Skvělé dítě.

„Na světě jsou prostě někteří lidé, kteří si myslí, že není v pořádku, když má kluk přítele. Nemám pro to lepší vysvětlení, protože ani není.“

„Táta nemá Axela rád?“

„Táta ani Axela nezná, prostě nenávidí představu, že jsme my dva spolu. Víš, s Axelem jsme byli v Ohiu kamarádi a pak jsem ho velmi dlouho neviděl…“ Cax ke mně otočí hlavu a usměje se. „Ale pak se přestěhoval sem, aby pracoval v atletickém oddělení, a když ho táta viděl ten den, když mě bolela hlava, tak nějak vylítnul.“

„Tak nějak.“ Ušklíbne se Scotty. „Měl regulérní záchvat.“

„Jo, a omlouvám se.“ Řekne tiše Cax. „Tohle jsem pro tebe ani Axela nechtěl.“

Scotty nevrle zabručí. „Je ze mě špatný člověk, když jsem rád, že je pryč a jsi tu ty? Už na nás nikdo nekřičí.“

Vidím, jak Cax zavře oči. Opře se o pohovku a přitiskne si bratra k rameni. „Nejsi zlý, Scotty, nikdy bys ani nemohl.“

Na okamžik jsme všichni ticho. Upíjím kávu a cítím se rozpačitě.

Axel natáhne ruku a najde mé prsty vyčnívající ze sádry a stiskne je.

„Caxi?“ ozve se Scotty.

„Jo?“

„Je teď vhodná příležitost se tě zeptat, zda bych si mohl pustit nejnovější Avengery? Zrovna je dali na Netflix.“

Cax se uchechtne. „Jasně, chlapče, pusť je.“

Scotty namíří dálkový ovladač na televizi a začne hledat svůj film. Jakmile ho najde, Cax mi pustí ruku a zvedne se. „Potřebuješ něco?“ zeptá se mě.

Zavrtím hlavou.

„Půjdu si teď zkusit promluvit s Jaredem.“ Přejde za pohovku, pak se zastaví a prohrábne mi vlasy.

„Super,“ řekne Scotty s pohledem upřeným na bojovou scénu ve filmu.

Cax se skloní a políbí mě na temeno hlavy, poté odejde.

„Jaký je tvůj oblíbený Avenger?“ zeptá se mě Scotty.

Chvíli mi trvá si uvědomit, že otázka je směřovaná ke mně, protože jeho dětské oči nikdy neopustí obrazovku. „Thor.“ Odpovím rychle.

„Ne Iron Man? Vážně? Proč?“

„Líbí se mi, eh, jeho kladivo.“ Pak se v duchu usměju. Thor je můj oblíbenec, protože bych chtěl lízat břišáky Chrisi Hemsworthovi, ale zrovna tohle nepotřebuje to dítě vědět.

„Super.“ Upře svůj malý obličej přímo na obrazovku.

Dám si další doušek kávy v pokoji osvětleném světlem vycházejícím z televize. Zavládne tu překvapivá spokojenost a Scotty si šťastně povzdychne.