Hawk - 17. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Hawk

Samantha se při mém hlase trochu zarazí. Jenna vedle ní jako by si nevšimla, že je nervózní, a usměje se na mě.

„Ahoj, Hawku,“ řekne lehce a pak se nakloní a ztiší hlas. „Právě jsme se bavili o našem váženém starostovi a jeho ženě.“

Přikývnu. „Blití je dobrý začátek.“

„Postavíš se do fronty, aby ti namalovali obličej?“ Samantha řekne drze. Poprvé za celý den jsem v pokušení se usmát.

„To není můj styl,“ řeknu jí. „Ty?“

Vtom na mě ukáže malý kluk, který stojí ve frontě za námi. „Chci tetování na ruku,“ oznámí mámě. „Jako on.“

Matka se na mě podívá a já v ní na vteřinu zahlédnu strach. Pak ho nahradí maskou zdvořilosti. „My na nikoho neukazujeme, Micahu. Ale možná bychom se mohli zeptat, jestli by ti taky nemohli namalovat nějaké tetování na ruku.“ Otočí se, aby si promluvila se ženou za sebou, a přitáhne si kluka jen o kousek blíž k sobě.

„Jsme na řadě!“ Pak Jenna řekne a kývne směrem ke stanovišti, kde se maluje na obličej. „Pojď, Noahu, jdeme.“

Zatímco Jenna žene děti dopředu, beru Samanthu za ruku a táhnu ji stranou. „Chtěl jsem si s tebou promluvit.“

„Právě si povídáme,“ řekne. Tváře jí lehce zčervenají.

„Pryč odsud.“ Kývnu hlavou k místu, kde jsou zaparkované klubové motorky. „Napadlo mě, že bych tě mohl vzít na motorku.“

Samanthin překvapený výraz je nepřehlédnutelný. Nedivím se jí. Sám jsem zatraceně překvapený.

Ale potřebuju ji vidět. Potřebuju s ní mluvit.

„Mám na sobě šaty,“ podotkne trochu nejistě.

Podívám se dolů na její sukni a na to, jak jí obepíná boky a jen trochu splývá kolem křivky stehen. Můj penis poskočí.

„Myslím, že bys byla schopná ujet krátkou vzdálenost.“ Můj hlas je silný. „Mohl bych tě odvézt k tobě domů, aby ses mohla převléknout.“

Mlčí tak dlouho, až si jsem jistý, že se snaží přijít na to, jestli má prostě říct ne, nebo mi natrhnout prdel.

Ale pak se její rty roztáhnou a vyjde z nich udýchané „dobře“.

A i když mě v hlavě zaměstnává hrozící válka s Spiders, jsem v tu chvíli zatraceně nadšený.

„Ale já se vrátím pěšky k sobě domů,“ pokračuje. „Je to jen pár bloků. Nechci jet v těchhle šatech.“

„Dobře,“ souhlasím. Vezmu si, co se dá. „Zastavím se asi za třicet minut. Zní to dobře?“

Beze slova přikývne a pak se otočí, aby šla říct Jenně, že odchází. Vrátím se k mužům a oznámím jim, že si na pár hodin odskočím. Koutkem oka pozoruji Jennu a Samanthu, jak si povídají. Jenna po mně střelí pohledem a zvedne obočí. Nereaguju. Pak se Samantha otočí a zamíří ulicí ke svému domu. Dívám se, jak odchází, a zírám na její zadek.

Mám aspoň pětadvacet minut, než budu muset nasednout na motorku, a tak je strávím poflakováním se s Brickem a Gunnerem u grilu. Už mají připravenou obrovskou hromadu hamburgerů, klobás a hot dogů a lidé se začínají řadit do fronty na talíře. Brick se soustředí na obracení masa a moc nemluví. Gunner, který se v davu vždycky cítí dobře, si povídá s ženami v domácnosti a modráky, odzbrojuje je svým úsměvem zabijáka žen a dává jim zapomenout na hradbu tetování, která mu pokrývá kůži od krku dolů.

Všude kolem nás si bratři a jejich rodiny povídají, smějí se a jedí. Dnešek je vítaným rozptýlením od toho, co víme, co přijde. Klid před bouří.

Asi proto chci dnes Samanthu tak moc vidět. Proč bylo téměř nemožné dostat ji z hlavy. Nechci myslet na zítřek. Chci myslet jen na dnešek. Protože zítra jdeme do války. Do potenciální krvavé lázně a nikdo z nás neví, jestli se z ní dostaneme v pořádku.

A jestli se mi něco stane, chci, aby mi na konci v hlavě probleskla vzpomínka na Samanthu Jennings, jak slastně křičí moje jméno.

Chtít je nebezpečné.

Říkám si to v duchu jako mantru od toho dne, kdy jsem Samanthě opravil dřez u babičky. Vyhonil jsem si ve tmě při myšlenkách na ni víckrát, než dokážu spočítat. Vím, že bych to neměl dělat. Ale když jsem ji dneska viděl v těch květovaných šatech, ve kterých vypadala nevinně a zároveň sexy jako sviň, veškeré mé odhodlání nechat ji na pokoji vyletělo oknem. Nikdy v životě jsem po ničem tak moc netoužil. Možná je to chyba, ale už je mi to úplně jedno.

Samantha Jennings bude moje. Jen na chvíli.

 

SVĚDČÍ TO O TOM, jak moc mám Samanthy plnou hlavu, že ignoruju možná největší varování, které mi vesmír mohl dát, že je to špatný nápad.

Když odcházím z dobročinné akce, abych se s ní sešel v domku pro hosty, zastaví mě cestou k motorce známý hlas.

„Co se děje, Hawku?“ vyhrkne. Otočím se a spatřím drobnou blondýnku, jejíž kompaktní postava se tísní ve vybledlém tílku Harley Davidson a obnošených, špinavě vypadajících džínových šortkách, které obepínají její hubený zadek. Jestli něco, tak vypadá ještě hubenější, než když jsem ji naposledy viděl před Lion’s Tap. Kouří cigaretu, ruce má zkřížené před sebou.

„Co chceš, Anito?“ Zavrčím. Ze všech sraček, na které teď nemám náladu, je tohle na vrcholu mého seznamu.

Udělá pár kroků směrem ke mně. Zblízka vidím, že vypadá unaveně a oči má ospalé. Podívám se na stopy na jejích pažích a moje podráždění se mísí s frustrací a trochou lítosti. Zase bere. Hodně, jak to tak vypadá.

„Kde je Connor?“ Ptám se navzdory sobě, ale jsem si jistý, že odpověď znám. Anita se nerada ukazuje na veřejnosti s dítětem. Vypadá pak méně k posrání.

Pohrdavě mávne cigaretou. „Je s mým bratrem,“ řekne. „Jako by tě to zajímalo.“

Do prdele. Ruce se mi sevřou v pěst. Když už nic jiného, Anitin bratr je ještě bezcennější než ona.

„Není mi to jedno,“ opáčím, ale je to špatně. Jakmile ta slova vypustím z úst, něco se v jejích očích změní. Poznávám ten výraz. Je to naděje.

„Tak jsem to nemyslel, Anito,“ zamumlám.

Anitin obličej se vzápětí ošklivě zatváří. Znechuceně si odfrkne. „Samozřejmě, že je ti to jedno. Typické. Chceš vypadat jako zatracený hrdina, ale nakonec jsi stejný jako všichni ostatní.“

„Co chceš, Anito?“ Opakuju a kousám se do slov. Nemá smysl se s ní pokoušet o rozhovor. To vím z trpké zkušenosti.

„Tolik ti na Connorovi záleží, tak proč mi nepomůžeš?“ řekne vzdorovitě. „On nemládne. Pořád roste. Vypadá to, že potřebuje každý týden nové boty.“

„Fajn,“ vyštěknu. Nejspíš ty peníze utratí za drogy nebo chlast, ale teď udělám cokoli, abych ji umlčel a zbavil se jí. Sáhnu do kapsy a vyloupnu pár bankovek. Lusknutím zápěstí si je ode mě vezme a neobtěžuje se ani slovem poděkovat.

„Nemáš zač,“ řeknu úsečně.

„Jdi do prdele, Hawku,“ vyplivne. „Myslíš si, že jsi tak nadřazený.“ Otočí se k odchodu, hodí po mně fakáčem a odkráčí, jako by si myslela, že jí koukám na zadek.

Zavrtím hlavou a zvednu nohu nad motorku. Posadím se na sedadlo a chvíli si masíruju krk. Asi po milionté v životě si přeju, abych Anitu Reynolds nikdy nepotkal.