Hawk - 10. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Samantha

Babička naštěstí není doma, když se vrátíme. Jela na nějakou schůzku kvůli květinové výstavě, kterou pomáhá organizovat. Jsem si jistá, že by mohla mít co říct k tomu, že má doma muže, který vypadá jako Hawk. Modlím se, aby stihl opravit dřez a odešel, než se vrátí.

Ale i když tu babička není, Lourdes ano. Když s Hawkem vcházíme hlavními dveřmi, schází po schodech dolů s hadrem na prach v ruce. Připravím se na její otázky a snažím se chovat přirozeně.

„Ahoj, Lourdes,“ řeknu. „Tohle je Hawk. Přišel opravit dřez.“

Obávám se, že tahle výměna bude trochu trapná. Koneckonců Hawk je sotva oblečený jako instalatér. Ale k mému překvapení se děje pravý opak.

„Ahoj, Lulu!“ Hawk říká Lourdes. „¿Así que trabajas para la bruja?“

Lourdes propukne v hlasitý smích. „Hawku, ¿qué haces aquí, amigo?“

A pak, než si stačím uvědomit, co se děje, ti dva spolu hovoří rychlou španělštinou sem a tam.

Několik vteřin je poslouchám a jen tak tak se mi podaří nenechat spadnout čelist na zem, že Hawk umí mluvit jiným jazykem. Nakonec Hawk řekne něco, kvůli čemu se Lourdes začne chichotat jako školačka a posměšně ho plácne po rameni.

„Hawk opraví dřez, žádný problém,“ řekne mi se širokým úsměvem. „Ale drž ho dál od mé ledničky. Sežral by nás z domu i z bytu.“

„Lulu,“ zamračí se Hawk a předstírá, že ho to bolí. „Zranila jsi mě.“

„Ráda tě vidím, Hawku,“ usměje se. „Už je to dlouho. Dej si kávu.“

„Udělám,“ přikývne. Sledujeme, jak se vzdaluje k zadní části domu.

„Páni. Jak to, že umíš španělsky?“ Ptám se Hawka a ukazuji mu směrem ke kuchyni.

Pokrčí rameny. „Rodiče se rozvedli, když jsem byl malý. Táta se odstěhoval do Mexika. S bratrem jsme tam trávili léto, dokud mu nebylo osmnáct.“ Sundá si koženou vestu a položí ji na pult.

„Ty máš bratra?“

„Měl,“ řekne na rovinu.

Ah.

Několik vteřin nic neříkám. Hawk si klekne a otevře dvířka skříňky pod dřezem. Beze slova mi začne podávat lahve s mýdlem a krabice s pytli na odpadky. Beru si je a pomáhám mu všechno vyklidit, aby měl prostor na práci.

Když pod dřezem nic nezůstane, stoupne si na všechny čtyři a nakloní se dovnitř. „Žádné vtipy o instalatérském zadku,“ řekne a jeho tón je posměšně vážný.

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ řeknu. Uleví se mi, že napětí z doby před několika vteřinami jako by zmizelo. Hawk naštěstí rozhodně nemá instalatérský zadek. Má ale… docela pěkný zadek. Rozpačitě stojím za ním, zatímco pracuje, a snažím se nevšímat si, jak je hezký. Bohužel, když je tam zády ke mně, mám spoustu času si pořádně prohlédnout jeho vypracované, silné tělo. Jednou rukou se natáhne ke dřezu a šedé tričko se mu trochu vyhrne a odhalí linii opálené kůže v pase. I když je odhalený jen ten kousek, snadno vidím, jak má svalnatá záda. Díky barevnému záblesku jen letmo zahlédnu složitá tetování na jeho trupu. Přistihnu se, že mě zajímá, jak vypadají. Jestli se při pohybu vlní spolu s jeho svaly.

Jestli kopírují křivky jeho zúženého pasu.

Jak hluboko dolů tetování sahají.

Jaké by to bylo dotknout se jeho pevných břišních svalů a sklouznout prsty po teplu jeho kůže…

„Takže ty tu bydlíš s babičkou?“ Hawk se zeptá a jeho hlas se pod umyvadlem lehce rozezní.

Moje zrádná mysl s trhnutím zaregistruje, že mi právě položil otázku.

„Hm, ano. No, v domě pro hosty za hlavním domem.“ Ukážu mu z okna kuchyně, i když mě nevidí. „Jsem tu už skoro šest měsíců.“

„To vysvětluje, proč jsem tě nikdy neviděl před svatbou Ghosta a Jenny,“ poznamená. „Zůstáváš tu napořád?“

„Nevím,“ řeknu. „Nejdřív jsem tu byla jen dočasně, ale docela se mi tu daří s fotografováním, takže tu možná ještě nějakou dobu zůstanu a uvidíme, jak to půjde.“

Hawk na to nic neříká. Několik okamžiků je mezi námi ticho.

„Takže, odkud znáš Lourdes?“ Pak se zeptám až příliš jasně. Můj hlas zní trochu přiškrceně, ale Hawk si toho nevšimne.

„Její táta a můj táta byli dobří přátelé, když jsem byl malý,“ řekne mi. „Než se táta odstěhoval. A její mladší sestra chodila se mnou do třídy ve škole.“ Vytáhne se z otvoru a podívá se na svou ruku, která je mírně mokrá. „Myslím, že její rodiče tak nějak doufali, že já a Lulina sestra skončíme spolu, aspoň na chvíli.“

„Aha.“

Takže Lourdesina sestra chodila s Hawkem na střední škole? Nebo možná její rodiče jen chtěli, aby spolu chodili? Směšně doufám, že je to to druhé. Proboha, Sam, nemůžeš přece žárlit. Nebuď idiot.

A já nežárlím. Tedy ne doopravdy. Ale koneckonců, musela bys být slepá, abys neviděla, jak je Hawk přitažlivý. Jsem si jistá, že nemá problém získat pozornost žen. Nejspíš proto je tak zatraceně nafoukaný, pomyslím si zkříženě.

Takže jo, nežárlím. Jen mě možná trochu dráždí, že má na většinu žen nejspíš stejně hypnotizující účinek, jaký má zřejmě na mě.

To není fér, vážně.

Potlačím frustrovaný povzdech, snažím se stáhnout a jen objektivně ocenit jeho krásu. Jako sochu nebo tak něco.

Žhavou sochu.

 

„VYPADÁ TO, že tohle se dá docela snadno napravit,“ přeruší mé myšlenky Hawk. Vytáhne se z prostoru a podívá se na mě. „Musím jen zavřít vodu a vyměnit těsnění.“

Najde ventil na uzavření vody a já mu ukážu do garáže, kde je uloženo nářadí. Vybere si, co potřebuje, a vrátíme se do kuchyně. Jedna moje část ho chce požádat, aby mi ukázal, co dělá: štve mě, že neumím něco tak užitečného, jako je tohle. Ale představa, že bych mu byla tak blízko, mě znervózňuje, takže to neudělám.

Nechám ho chvíli mlčky pracovat a obdivuju, jak se mu při práci s klíčem prohýbají svaly na rukou.

„Děkuju, že to děláš,“ řeknu chabě.

„Žádný problém,“ řekne a podívá se na mě. „Říkal jsem ti, že nedělám věci, které nechci dělat.“

Uplyne ještě několik okamžiků.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„No jasně.“

„Jak se jmenuješ doopravdy?“

„Kaden. McCullough.“

V duchu si převracím ty hlásky.

„Proč ti tedy říkají Hawk (Jestřáb)?“

Na chvíli přestane dělat to, co dělá, a podívá se na mě. Jeho oči jsou tmavé, nečitelné. „Jestřábi jsou dravci,“ řekne prostě. „Jakmile mají cíl na dohled, nic je nezastaví.“

Nervózně polknu. „Aha,“ zopakuju.

Nevím, jaký cíl má na mysli. Ale mám z něj teď trochu strach.

A taky trochu vzrušená.

 

„DOBŘE. BĚŽ PUSTIT vodu,“ zašeptá Hawk a vpadne mi do myšlenek. Udělám, co mi řekne, a pak se vrátím do kuchyně. Asi minutu pouští kohoutek a bere z linky suchou utěrku, aby zkontroloval, jestli ještě kape.

„Myslím, že jsme v pohodě,“ řekne nakonec, zvedne se a postaví se na nohy.

„Ještě jednou díky,“ zamumlám, když vidím, jak si bere koženou vestu a natahuje si ji přes košili. „Co ti dlužím?“

Tiše si odfrkne. „Nic. Skoro nic to nestálo.“ Podívá se na hromadu věcí na podlaze a zamumlá: „Pomůžu ti to dát zpátky.“

„Ne,“ přeruším ho. „Já to vezmu. Už tak jsi mi pomohl. Tvoje práce je tady hotová.“

Přikývne. „Dobře.“

Rozhostí se mezi námi trapné ticho, když tam jen tak stojím a dívám se na něj. Měla bych mu poděkovat a doprovodit ho ke vchodovým dveřím. Ale zdá se, že se s jeho očima upřenýma na mě nedokážu pohnout ani promluvit. Uplyne vteřina a pak další. Tváře mi zrudnou horkem, z rozpaků nebo touhy, nejsem si jistá. Jeho oči jako by potemněly a zdá se mi, že se ke mně přibližuje, i když se nepohnul ani o krok. Nakonec se mi podaří odtrhnout od něj oči a otočit hlavu ke vchodovým dveřím.

„No,“ začnu a můj hlas je podivně ochraptělý. „Myslím, že…“

V tu chvíli mě přeruší zvuk otevírajících se bočních dveří od porte-cochère. O několik vteřin později se ozve babiččin hlas.

„Lourdes?“

„Myslím, že je nahoře,“ zavolám zpátky. Oči mi přelétnou k Hawkovi.

„To by mohlo být zajímavé,“ zamumlá.

Ve vchodu do kuchyně se objeví babička. „Samantho,“ začne a pak se zarazí.

„Kdo je ta osoba?“ řekne ledově a zadívá se na Hawka. Její oči nesměřují do jeho tváře, ale na jeho tetování a koženou vestu.

„Tohle je, ehm, Hawk,“ řeknu chabě. „Právě nám opravil dřez.“

Babiččina tvář je maskou nelibosti. „Proč jsi nepřivedla některého z našich normálních instalatérů?“

Protože pro tebe nikdo nechce pracovat. „Nikdo nebyl k dispozici. Tak se Hawk velkoryse nabídl, že nám pomůže z bryndy.“ Věnuji babičce prosebný pohled. „Nebylo to od něj hezké?“

Ta si odfrkne. „No, rozhodně doufám, že jsi ho nenechala samotného. Nechci později zjistit, že se v domě něco ztratilo.“

Jsem vyděšená. „Proboha, babi!“

Ale Hawk se vlastně tváří pobaveně.

„Nebojte se, paní Jennings,“ odpoví. „Vaše výzdoba se s tou mojí opravdu neshoduje. S lidskými lebkami a pentagramy toho tady moc sladit nemůžu.“

Babička se na něj kysele podívá, jako by nemohla přijít na to, jestli to myslí vážně. Nakonec zřejmě usoudí, že si z ní dělá legraci.

„Prosím, odejdi z mého domu,“ řekne prostě a otočí se.

„Bez obav,“ řekne snadno. „Přeji ti hezký den.“

„Moc se omlouvám za babičku,“ blábolím, když ho následuju ven. „Chci říct, že mě nepřekvapuje, že takhle zareagovala, ale bylo to úplně mimo.“

„To je v pořádku,“ řekne. „Není to zrovna poprvé, co si nějaká stará paní přitáhla kabelku blíž, když mě viděla procházet.“ Dojdeme ke vchodovým dveřím a on je otevře. „Uvidíme se,“ řekne prostě.

Když vykročí po chodníku, sleduju ho, jak odchází, a v žaludku se mi ozve něco jako stesk.

Otočím se zpátky dovnitř a uklidím všechno zpátky pod dřez, čím dál tím víc se na babičku zlobím. Když jsem hotová, jdu ji hledat a nakonec ji najdu v obývacím pokoji.

„Babi, to bylo od tebe tak nezdvořilé!“ Vztekám se. „Ten dřez opravil zadarmo. Měla bys mu být vděčná.“

„Byla bych vděčná, kdybys mi do domu netahala grázly, Samantho,“ zamračí se babička.

„Nebýt toho grázla, musela bych si ten dřez opravit sama. Všichni, kterým jsem ráno volala, říkali, že mají plno práce.“ Podívám se jí do očí. „A víš co? Myslím, že ve skutečnosti měli čas. Myslím, že pro tebe prostě nechtěli pracovat, babi.“

Její oči se zúží vztekem, ale já ještě neskončila.

„Ne každý existuje, aby se podřizoval tvým přáním, víš?“ informuji ji. „Hawk pro nás udělal něco legitimně milého. To nejmenší, co jsi mohla udělat, bylo poděkovat mu za laskavost, a ne ho urážet. Nazvala jsi ho grázlem, ale on se zachoval na úrovni víc než ty.“

A pak, protože se bojím, co ještě vypustím z úst, když tam budu dál stát, se otočím na patě a vyjdu zadními dveřmi směrem k domku pro hosty.

Vejdu dovnitř a zabouchnu dveře, emoce se ve mně bouří. Z babičky se mi kouří a stydím se za to, co si o ní Hawk musí myslet. A o mně.

Pokaždé, když si myslím, že jsem Hawka prokoukla – pokaždé, když si myslím, že mám jeho číslo –, udělá něco, co mě vyvede z rovnováhy. Je nesnesitelně namyšlený a hrubý. Když jsem ho potkala poprvé, říkal sprosté věci a zdálo se, že ho baví mě rozčilovat. Dokonce, i když mě na Jennině svatbě zachránil před možným zraněním, musel mi to zkazit tím, že se pak choval jako prase. A pak, zrovna když se mu podařilo přimět moje tělo, aby na něj reagovalo, i když jsem se mu sakra snažila vzdorovat, pustil mě, jako bych hořela, a odešel.

Tak proč po tom všem dobrovolně přišel opravit babiččin dřez? Udělal si čas, aby mi pomohl, když jsem to potřebovala. A co víc, ani to nevypadalo, že by za to něco očekával.

Mám pocit, že v Hawkovi je víc, než jsem si původně myslela. Ale ať se propadnu, jestli dokážu přijít na to, co to je.

Povzdechnu si, zavrtím hlavou a rozhodnu se ho vypustit z hlavy. Jdu do své malé kuchyně pro sklenici vody, když se ozve lehké zabušení na vchodové dveře. No skvělé. Babička poslala Lourdes, aby mě přivedla pro další výprask jazykem. Málem neotevřu, ale pak si uvědomím, že nechci Lourdes do ničeho zatahovat tím, že odmítnu jít k ní. Neobtěžuju se podívat z okna, otočím klikou a trhnu dveřmi.

Na druhé straně stojí Hawk.

„Říkal jsem ti, že se uvidíme,“ zavrčí a udělá krok směrem ke mně.